Vděčnost jako životní styl

Vděčnost jako životní styl

Alena Mrázková

Vděčnost je vlastnost člověka, který byl obdarován. Projevuje to slovy a činy. Vděčnost je tedy postoj, který se projevuje děkováním. Naopak nevděčnost se projevuje reptáním a kritizováním.

Vděčnost úzce souvisí s milostí. „Projevujme proto vděčnost, že přijímáme neotřesitelné království, a s ní přinášejme Bohu jemu příjemnou službu s uctivostí a bázní.“ (Heb 12,28) „Projevujme vděčnost“ se dá také přeložit jako „mějmež milost“ (Kral). „Mít milost“ znamená totéž jako říci „děkuji.“ Nevděčný člověk je takový, který je mimo Boží milost. Není možné být nevděčný a žít v Boží milosti.

Příběh o marnotratném synu všichni jistě známe (viz L 15,29-32). Jeden syn chtěl po svém otci, aby mu dal jeho díl dědictví. Později vše prohýřil, nakonec se k otci vrátil, prosil ho o odpuštění a chtěl se stát jeho služebníkem. Otec ho opět přijal za syna. Dal mu na ruku prsten, nechal ho obléct do nového šatu a udělal kvůli němu hostinu. Syn přijal milost stát se opět synem svého otce, i když už v to nedoufal. Měl důvod být vděčný a jistě i byl.

Druhý syn reptal, že otec udělal oslavu kvůli bratrovi, který si to nezasloužil. Nebyl vděčný za to, že mohl mít vše, co měl jeho Otec. Neužíval si to. Žil v zákonictví a také se otevřel pro kritiku a hořkost. Řekl svému otci: „Hle, tolik let ti sloužím a nikdy jsem tvůj příkaz nepřestoupil, ale nikdy jsi mi nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když přišel tenhle tvůj syn, který prožral tvůj majetek s nevěstkami, zabil jsi mu tučné tele.“ Otec mu řekl: „Synu, ty jsi vždycky se mnou, a všechno, co je mé, je tvé.“

Musíme si dávat pozor, abychom byli lidmi milosti. Mnoho z nás věrně slouží svému Bohu a potřebujeme se umět i odreagovat, abychom si udrželi vděčnost a milost ve svém životě. Bůh Otec nám říká, že vše, co je jeho, je i naše. Můžeme se radovat ze svého dědictví. Jsme těmi, kteří vládnou v životě. Můžeme si užívat přítomnost našeho Otce. Otec synovi říkal, že je stále s ním. Je vidět však, že syn nějak moc společnost svého otce nevyhledával. My ale můžeme být jiní. Bůh nám bude tak blízko, jak se my k němu přiblížíme. Naučme se radovat ze svých dětí, manželství, ze všeho, co máme. Vděčnost nás do toho uvede. Lidé milosti jsou pokorní, protože ví, že vše je v jejich životě z milosti. Zákoničtí lidé jsou pyšní, protože vše dosáhli vlastní makačkou.

Vděčnost je ukazatelem Boží bázně. Člověk, který je vděčný, nedráždí Boha svým reptáním. Ví, že by tím Boha urážel a nechce ho trápit vlastním hříchem.

Vděčnost odráží, jestli jsme plni Ducha svatého. Pokud nás naplňuje Duch svatý, jsme plní vděčnosti a spokojenosti. V Efezským 5,18-19 nám Pavel říká: „A neopíjejte se vínem, v němž je prostopášnost, ale naplňujte se Duchem. Mluvte k sobě ve chvalozpěvech, v oslavných zpěvech a v duchovních písních, svým srdcem zpívejte a hrajte Pánu.“ Bůh ví, proč nám něco nařizuje. Každý oheň má sklon vyhasínat a my ho můžeme zase rozdmýchat tím, že každý den zveme Ducha svatého, aby nás naplňoval. Duch svatý touží po našem společenství, ale je rád pozván. Společenství s naším Bohem nás uvádí do vděčnosti a Boží slávy. Na skrytém místě roste náš vztah k Bohu. Budeme-li plni Ducha svatého, budeme Bohu stále děkovat. Podle tohoto kritéria by se dalo říct, že nakolik Bohu děkujeme, tak jsme plní Ducha. Pokud v děkování ochabneme, máme někde prasklinu.

V staré lidské přirozenosti je reptání, proto také král David říká v Žalmu: „Dobrořeč, duše má, Hospodinu, a celé mé nitro jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše Hospodinu, a nezapomínej, co vše vykonal. On odpouští všechny tvé viny, on uzdravuje všechny tvé nemoci.“ (Ž 103,1-2) Občas musíme říct své duši: „Budeš dobrořečit a ne nad sebou brečet nebo si stěžovat!“ Poušť na nás může těžce doléhat, avšak potřebujeme dostat duši zase znovu „na nohy.“ Řekněme naší duši: „Dobrořeč duše, buď vděčná, můžeme v poušti prolomit. Bůh nám nedá zkoušku nad naše síly. Pán pro nás toho tolik udělal. Ježíš zemřel na kříži, máme vydobytou od Ježíše svobodu od nemocí, démonů, ale i psychické uzdravení.“ Je za co být vděčný a je toho hrozně moc, i když zrovna nemáme den, kdy se vše daří. Potřebujeme se rozhodnout, že budeme vděčni. V každé krizové situaci přichází bod zlomu, kdy se rozhodneme, jestli budeme vděčni nebo ne.

Máme děkovat Bohu v každé situaci. Pavel vyzývá: „Ve všem vzdávejte díky, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ (1Te 5:18) I v nejhorší situaci můžeme najít něco dobrého. Minimálně můžeme děkovat, že Bůh je s námi a je v jeho moci nás provést každou zkouškou. Vždyť tomu, kdo miluje Pána, vše napomáhá dobrému. Spravedlivý, i když padne, zase povstane.

Pokud chceme mít spokojený a radostný život, potřebujeme být vděční. Kvalita našeho života nespočívá v tom, jak dokonalého máme manžela, jak dokonalého máme pastora či sbor, nebo jak dobrou máme práci, plat atd. Občas ve mně stoupal adrenalin, když mě něco na manželovi vytočilo. Když jsem si však začala připomínat dobré věci, adrenalin zase klesal.

Vděční lidé jsou radostní a naopak reptalové a kritici jsou nešťastní. Perfekcionisti mají dokonalé požadavky na vše okolo nich, ale i na sebe samotné. Jelikož v životě není dokonalé nic, nemohou být spokojeni. Ten, kdo je vděčný za málo, může být spokojený a radostný víc než ten, kdo má hodně.

V 1. Korintským 10,10 apoštol Pavel říká: „reptali a byli zničeni zhoubcem.“ Když začínáme reptat, otvíráme se pro Ničitele – Zhoubce a jeho démony hořkosti, vzpoury a jistě i jiné. Příkladem je nám Ježíš, který měl tichého a pokojného ducha. Když měl jít na kříž, řekl: „Děj se vůle tvá!“ a nenadával, že musí jít na kříž. V pokoře přijal Boží vůli. Viděla jsem ve svém životě mnoho lidí, kteří reptali. Byli to lidé zevnitř otrávení jedem reptavosti a zatrpklosti. Potřebujeme postavit stráž k našim rtům, abychom mluvili moudře. Abychom vlastními výroky naše okolí budovali a neničili, vždyť v moci jazyka je život i smrt.

Co zaséváme, budeme také sklízet. Dobrořečení je dobré mluvení a souvisí s vděčností. Obzvlášť je to vidět na našich rodinách. V Přísloví je napsáno: Láska přikrývá všechna přestoupení. (10:12) Musíme proto dát pozor, jak mluvíme o manželovi či manželce. Vážím si toho, že můj manžel o mně nemluvil nikdy špatně na veřejnosti, i když obzvlášť první roky po svatbě by si mohl stěžovat. Naopak mě před lidmi chválil. Co zasel, bude sklízet.

S jakými motivy mluvíš na skupince o svém partnerovi? Chceš si vylít srdce? Chceš si stěžovat? Je v tobě kritika, vzpoura, či neúcta k druhému? Duch svatý mě několikrát v životě usvědčil, že jsem si vylila srdce lidem, ale s ním jsem tu situaci neřešila. Proto komu prvnímu vyleješ srdce, když se něco stane v práci či v manželství? Moje zkušenost je, že pokud se problémy řeší prvně s Bohem, nemám pak potřebu už o mnoha situacích mluvit s jinými lidmi. Samozřejmě větší problémy je dobré řešit s vedoucími. Když řešíš problémy třeba v manželství, jsi ochoten vyznat své hříchy? Nebo za vše může ten druhý? Potřebujeme i my sami mít ochotu pokořit se, vyznat hříchy a měnit se.

Nezapomeňme tedy, že láska přestoupení přikrývá. To také znamená, že když partner se za něco omluví, už to dále nikde neříkáme. Viděla jsem manželky a manžele, kteří společnost bavili tím, že vyprávěli o partnerovi, co se mu poslední dny nepovedlo. Bavili tím celou společnost. To jistě není přikrývání přestoupení, to není vděčnost za partnera, i když se to druhému skutečně nemuselo povést. Duch Jezábel se takto snaží držet partnera v hrsti. My se raději modleme za slabiny našich dětí, partnerů a především nás samotných. Potom uvidíme Boží ruku v akci. Naši partneři mohou mít slabiny, ale my jim můžeme pomoci růst skrze modlitbu.

Vím, že mnohé ženy i muži to nemají lehké. Může být mnoho bolesti ve vztazích v zaměstnáních, v manželstvích… Ježíš poznal, co je zrada od přítele, úplná samota, opuštění od Otce. On lidem rozumí. Bůh s nimi cítí, má soucit s trpícími. Pán nás však nelituje, ale pomáhá nám vším projít. Vděčnost ochrání naše srdce před depresí a smutkem, když jsme na poušti. Proč? Protože nás zaměří na Boží moc a ne na naše starosti. Uzdravení srdce není možné bez vděčnosti. Pokud člověk odpustí druhým a přikáže duši, aby byla vděčná, je uzdravení možné.

Když začneme být vděční, budeme stoupat do Boží přítomnosti. Bůh má moc nás ve zlý den schovat ve svém stánku. V žalmu je řečeno „Služte Hospodinu s radostí, předstupte před něj s jásáním. Vejděte do jeho bran s děkovnými písněmi, na jeho nádvoří s chválami! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, protože Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné a jeho věrnost od pokolení do pokolení.“ (Ž 100,2.4-5) Ve chvíli, kdy začneme Bohu děkovat, i když se naše situace nezměnila, začneme se měnit my. Neděkujeme za nemoci, hříchy apod., ale děkujeme Bohu za uzdravení, odpuštění hříchů, za jeho řešení do každé situace. Děkování nás uvádí do bran, chvála nás přivede na nádvoří a uctívání do Boží svatyně, do jeho přítomnosti. Tam můžeme slyšet Boží hlas.

Před časem jsem si uvědomila, že hodně záleží na našem pohledu na danou situaci. Můžeme se dívat na jednu situaci z dobré stránky a potom ze špatné stránky a jednu věc můžeme okomentovat úplně jinak. Před pár týdny jsem odjížděla na modlitební setkání a zjistila jsem, že mám vyfouklou pneumatiku. Nastoupila jsem do manželova auta, ale nerada s ním jezdím. Mohla jsem být naštvaná, že musím jet manželovým autem, nebo děkovat Bohu, že s ním mohu jet. Tak se můžeme dívat ve svém životě na úplně všechno: na svůj plat v zaměstnání, na své manželství, na své děti, na své příbuzné.

Pavel říká: „Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, chvály a duchovní písně.“ (Ko 3,15-16) Je možné neuléhat plný sám sebe, svých starostí. Je možné mít srdce plné chvály, vděčnosti, uctívání, zahleděnosti na Boha. Naše srdce v nás může zpívat. To není jen pro lidi, kteří jsou povoláni do služby chval. Je možné usínat s Božím Slovem v mysli. Nemám to zatím ještě každodenně, ale mnohokrát jsem to prožila. Záleží na tom, čeho jsme plni, když si lehneme do postele. Naše srdce v nás může zpívat a dobrořečit Bohu. Když hledíme na Boha, nejsme zaměřeni na vlastní chyby a slabosti. Vidíme Boží velikost a my sami jsme v pozadí.

Reptání vede do vzpoury a brání vejít do odpočinutí. Žalmista vyzývá: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako v den Massy v pustině, kde mě vaši otcové pokoušeli. Zkoušeli mě, přestože viděli mé skutky. Čtyřicet let jsem se s tím pokolením trápil. Řekl jsem si: Je to lid, který bloudí srdcem – ti mým cestám neporozuměli. Tak jsem se ve svém hněvu zapřisáhl: Nevejdou do mého odpočinutí.“ (Ž 95,7b-11)

Izrael viděl mnoho zázraků, které pro ně Bůh učinil – deset Egyptských ran, moře se před nimi rozestoupilo a spláchlo Egypťany, dostali na poušti manu a křepelky, viděli proměnění hořké vody v dobrou. Přesto, když se dostali do pustiny v Sínu (Ex 17) a neměli vodu k pití, začali se přít s Mojžíšem a reptali. Říkali: Proč jsi nás vyvedl z Egypta? Abys nás a naše syny i náš dobytek nechal zemřít žízní? Mojžíš volal k Hospodinu, protože ho chtěli dokonce ukamenovat. Kritika vůči autoritám často vyústí do vzpoury a vzpoura vůči autoritám je vždy i vzpoura vůči Bohu. I proto musíme být opatrní a postavit stráž ke svým ústům, protože skrze kritiku se můžeme dostat do vzpoury.

Viděli jsme tolikrát, jak nás v našem životě Bůh vedl. Když však dojde k těžkým situacím, musíme si dávat velký pozor, abychom se nedostali do stejného stavu jako Izrael po vyjití z Egypta na poušti. Potřebujeme umět Bohu vylít srdce a předložit, co potřebujeme a v důvěře čekat, jak on bude jednat. Však jistě nechtěl nechat zemřít hladem Izrael na poušti.

Reptání Izraelcům zabránilo vejít do odpočinutí. Vděčnost nás uvede do odpočinutí pro naši duši. U čeho nejraději odpočíváš? Odpočíváš nejraději u Boha? Pokud ne, volej k Bohu, ať tě promění. Není špatné odpočívat třeba cvičením, zahradničením, čtením knih apod. U čeho máš ale srdce nejvíce? Náš Bůh je žárlivý a nechce se s ničím dělit. První místo chce mít On.

Žij životním stylem chval. V Žalmu 84,5-8 je řečeno: „Blahoslavení jsou ti, kdo přebývají ve tvém domě a stále tě chválí! Blahoslavený je člověk, jehož síla je v tobě, který je odhodlán putovat. Procházejí údolím balzámovníku (nebo údolím slz, suchým údolím) a učiní je pramenem, nadto je raný déšť halí požehnáním. Putují stále silní a objeví se před Hospodinem na Sijónu.“ Pán říká, že jsou blahoslavení ti, kdo přebývají v jeho domě, tedy ti, kdo jsou v jeho přítomnosti a stále ho chválí. Je možné zaujmout životní postoj chval. Je to podobné, jako když se máme „stále modlit“. Je to určitá stálá připravenost k uctívání Pána. Je to stálá zaměřenost na něj.

Boží dobrota, milosrdenství a milost nás vedou k tomu, abychom ho chválili a děkovali mu. Lidé, kteří toto mají, jsou silní v Bohu. Znají Boží velikost a moc. Však se stačí jen rozhlédnout okolo sebe na všechny ptáky, zvířata, vesmír a na člověka dýchne Boží moc a velikost. Když se ctitelé Boží dostanou do údolí slz, stanou se pramenem. Začne z nich ještě více proudit život do jejich okolí. Tlaky z nich život ještě víc vymáčknou. Naopak se stanou lidmi, kteří přináší život a dobro svému okolí. Bůh je zahalí požehnáním, protože obstáli v tlacích.

Bůh si cení, pokud nereptáme a pokud si udržíme životní styl vděčnosti. Lidé, kteří chválí, jsou stále napojeni na zdroj, proto se stávají sami pramenem pro okolí. Nejsou prázdní, protože je Bůh posilňuje, on je jejich síla. Jdou životem stále silní. Dostanou se do Boží přítomnosti skrze vděčnost, chválu, děkování a uctívání, a to je přivede až před Boží tvář. Naše duše jsou křehké. Občas na naši duši těžce doléhají různé zkoušky. Když však začneme děkovat, ochráníme vlastní srdce před smutkem. Vděčnost dá ránu pěstí každému smutku či depresi!