Ježíšova láska

Pokud není člověk nejprve pročištěn zkouškami a souženími, nemůže poznat líbeznost Boží lásky. Ó nekonečná lásko, rozněcuj mou mysl k milování Boha, aby horlivě netoužila po ničem jiném než po jeho povolání. Ó, předobrý Ježíši! Kdo jiný mi může darovat to, co prožívám od tebe? V tomto čase tě nemohu spatřovat, jen zažívám tvou přítomnost. Vejdi do nejzazších zákoutí mé duše; vstup do mého srdce a naplň je svou nejjasnější líbezností; ať se má mysl zhluboka napije silného vína tvé sladké lásky, abych zapomněl na všeliké zlo a veškeré nicotné myšlenky a bezvěrecké představy a přijal jen tebe, radostně jásaje ve svém Pánu Ježíši.

 

Nejlíbeznější Pane, od této chvíle mě neopouštěj a přebývej se mnou ve své líbeznosti; neboť jen tvá přítomnost je pro mě potěšením a útěchou, a jen tvá nepřítomnost mě naplňuje zármutkem. Ó svatý Duchu, který dáváš povzbuzení dle svého uvážení, přijď ke mně, přitáhni mne k sobě a učiň, ať všechny záležitosti tohoto světa jsou v mém srdci ničím. Rozněcuj mé srdce tvou láskou, která bude navždy hořet na tvém oltáři. Přijď, prosím tě, líbezná a skutečná radosti; přijď, líbeznosti vytoužená; přijď, můj milovaný, který jsi veškerou mou útěchou.

 

Existují tři stupně Kristovy lásky. Ti, kdož jsou pro Boží lásku vyvoleni, kráčejí od jednoho stupně ke druhému. První nazýváme láskou nepřekonatelnou, druhý neoddělitelnou, třetí pak jedinečnou.

 

Láska je nepřekonatelná, pakliže nemůže být překonána žádnou jinou příchylností nebo láskou, zkouškou nebo pokušením – když radostně překonává všechny překážky a pokušení a uhašuje touhy těla. Když člověk radostně a pokorně trpí veškerou bolest pro Krista a nenechá se pohnout jakýmkoli potěšením nebo lichotkami – tedy, ať žijete v pokoji nebo prožíváte utrpení, ani za celý svět byste Boha nikdy nerozhněvali – to je láska nepřekonatelná. Požehnaná duše, která se nachází v tomto stavu. Každá práce je snadná pro toho, kdo skutečně miluje; nikdo nemůže lépe snášet nesnadnou práci než z lásky.

 

Láska je neodlučitelná, když je mysl člověka spalována nesmírnou láskou a v myšlenkách se neodlučitelně ke Kristu přimyká. Takový člověk nepřipustí, aby Kristus byť jen na chvíli opustil jeho mysl, ale jako by byli srdcem svázáni, stále o něm přemýšlí a jeho duše s velkou horlivostí stále čerpá od Boha. Kristova láska v srdci Božího milovníka, pohrdajícího světem, natolik roste, že nemůže být překonána žádným jiným zalíbením nebo láskou. Když člověk bez ustání lpí na Kristu, přemýšlí o něm a nezapomíná na něj kvůli ničemu jinému, poté můžeme říct, že je jeho láska neodlučitelná a věčná. A jaká láska může být ještě větší než tato?

 

Třetím stupněm lásky je láska jedinečná. Pokud usilujete o jiné potěšení nebo jej přijímáte odjinud než od svého Boha, potom nemilujete jedinečně. Tento stupeň lásky je nejvyšší a je nejúžasnější jej získat, neboť mu není rovno. Jedinečná láska vytěsňuje ze srdce veškerou vášeň a potěšení, s výjimkou milování samotného Ježíše. Jiné požitky nebo radosti člověka netěší, neboť jeho líbeznost je tak potěšující a trvalá, jeho láska tak vroucí a naplňující štěstím, že člověk, který se nachází na tomto stupni, může s radostí pociťovat oheň lásky, hořící v jeho duši. Tento oheň je tak příjemný, že o něm nikdo nedokáže hovořit, pokud jej skutečně necítí, a ještě ani tehdy jej nedokáže popsat zcela.

 

Duše pak Ježíše miluje, o Ježíši přemýšlí, po Ježíši touží a je spalována touhou jen po něm, zpívá v něm, spočívá v něm. Poté se myšlenky obrátí k písni. Duše v tomto stavu může směle říct: Truchlím po lásce! Chřadnu, dokud nepřijdu k milovanému Ježíši.

 

Tento stupeň lásky nedostává ten, kdo si jej zaslouží, avšak Bůh jej dává zdarma těm, o kterých ví, že jej dokážou přijmout, a jen tam, kde se již nachází nesmírná milost. A tak o sobě žádný člověk nesmýšlej výš, než jak jej Bůh povolal. Avšak ten, kdo nejvíce omezuje svou lásku k světu a nerozumným žádostem, bude nejsnáze a nejrychleji stoupat po těchto stupních lásky. Ti, kdož nalézají zalíbení jinde než v Ježíši, a v líbeznosti jeho zákona, k tomuto stupni lásky nedojdou.

 

Prvního stupně dosahují někteří, druhého jen málokteří, třetího pak téměř nikdo. Neboť čím vznešenější život, a čím větší užitek z něj, tím méně lidí v něm nachází zalíbení, tím méně má následovníků.

 

Apoštol Pavel říká: „Někteří jsou jako světlo slunce, jiní jako světlo měsíce, jiní jako světlo hvězd.“ A tak je tomu i s milovníky Ježíše Krista. Ten, kdo se nachází na tomto stupni lásky, touží být vysvobozen z pout těla a prožívat plnou radost s Ježíšem, kterého miluje. A proto, zatímco truchlí kvůli dlouhému prodlévání, může takový svému milovanému Ježíši zpívat následující píseň: „Kdy přijdeš, můj milovaný, abys mě potěšil, zbavil mě starostí a daroval mi sebe, abych tě mohl spatřovat a přebývat s tebou navěky? Můj nade všechny milovaný, kdy se mé srdce zlomí a již nebudu truchlit? Láska zraňuje mé srdce a toužím zemřít. Stále truchlím pro toho jediného, kterého miluji.“ Jeho láska mě přitahuje. Pouta jeho lásky mě odpuzují od bezcenných míst a zábav, dokud se nedostanu k němu – a uvidím svého milovaného, který již nikdy neodejde.

 

A tak láska působí, že duše, ve které přebývá, zpívá o svém milovaném, a srdce neustále vyhlíží radosti nebeské. A tak přicházejí slzy lásky, strádající po radosti. Tato slova však nejsou příjemná tělesné duši. Láska je spalující touhou po Bohu, působící nesmírné potěšení v duši. Láska sjednocuje milovníka a milovaného. Láska je touhou srdce, neustále přemýšlející o tom, koho miluje. Láska je pohnutím duše milovat Boha pro něj samotného, a všechny ostatní věci pro Boha. A tato láska vypuzuje každé jiné zalíbení, které se protiví Boží vůli. Láska je tou správnou vůlí, odvrácenou od všech pozemských věcí, nerozlučně spojená s Bohem, doprovázená ohněm svatého Ducha.

 

A tak přijměte lásku, jako železo přijímá zářivě rudou barvu z ohně, vzduch ze slunce, příze z barviva. Uhlí ohřívá v ohni železo tak, že je v jenom plameni; vzduch je do takové míry naplněn sluncem, že jej zcela prostupuje světlo; a vlna přijímá barvu tak, že úplně změní odstín.

 

A takový by měl být i milovník Ježíše Krista. Měl by láskou hořet natolik, aby jej plameny lásky zcela stravovaly; měly by z něj vyzařovat ctnosti a žádná jeho část by neměla zůstávat temná, v neřestech.

 

Jan Viklef (asi 1320/1331 – 1384) byl anglický kazatel, teolog a reformátor, který výrazně ovlivnil českou reformaci. Toto kázáni Jana Viklefa je z knihy Ellen Caugheyové: Jan Viklef – na úsvitu reformace, Stefanos, Jindřichův Hradec, 2019, s. 130–133. Použito s laskavým svolením vydavatelství Stefanos. Knihu si můžete zakoupit zde…