Zjevení Otce

Publikováno: Autor:

ZJEVENÍ OTCE

Tomáš Korčák, toto slovo bylo předneseno v rámci Světového dne modliteb na Pražském hradě o Letnicích 27. 5. 2012. (Část Srdce otců a synů však vyslovena nebyla.)

 

Ježíš řekl: Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6) Ježíš je cesta, ale Otec je cíl. Centrálním tématem Písma je zjevení Božího otcovství. Když pochopíme a zakusíme, co je otcovství, nalezneme svoji identitu, bezpečí, motivaci.

 

Ježíš zjevoval svým učedníkům Boha především jako Otce. Téměř všude oslovuje Boha „Otče!“ a říká: Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. (J 17,6) Také když učil své učedníky modlit se, řekl: Když se modlíte, říkejte: Otče… (L 11,2)

 

Jestliže jste vírou přijali Ježíše Krista jako Pána, pak o vás platí slovo Písma: Neboť všichni jste synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši. (Ga 3,26) Přijměte pro sebe tedy klíčové a jednoduché slovo Pána Ježíše: Otec miluje Syna. (J 3,35; 5,20)

 

Apoštol Pavel říká: Když však přišla plnost času, vyslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, a abychom přijali synovství. A protože jste synové, vyslal Bůh ducha svého Syna do našich srdcí, ducha, který volá (doslova: křičícího): ‚Abba, Otče.‘ Takže už nejsi otrok, ale syn. A když syn, tedy i dědic skrze Boha. (Ga 4,4-7)

 

Křik dítěte vyjadřuje závislost a touhu. Někteří nemají zjevení Božího otcovství, protože ještě nekřičeli. V poznání Otce porosteme po celý život, avšak určité základní zjevení Otce je něco, co ti Bůh chce dát hned. Musíš o to však žádat, volat, křičet… Rozjímat nad místy Písma o Božím otcovství. Stejně tak je to i se zjevením Krista v nás.

 

Máme volat „Abba, Otče“. Aramejské slovo „Abba“ je důvěrné oslovení „tatínku“. Řecké slovo „patér“ („Otče“) však vyjadřuje respekt před autoritou a hlavou rodiny. Máme tedy zde vyjádřenu jak úctu, tak intimitu. „Duch Boží přišel, aby nám zjevil Otce, to je jeden z jeho hlavních cílů. Pravé otcovství je hlavním faktorem, který působí pravou poslušnost v dětech.“ [1]

 

Je mnoho Božích synů a dcer s myšlením sirotka či otroka. Sirotek nemá Otce, syn s mentalitou sirotka smýšlí, mluví a jedná, jako kdyby neměl Otce. Sirotci jsou bez otce (viz Pl 5,3) a nemají pomocníka (viz Jb 29,12). Bůh však je otcem sirotkům (Ž 68,6), stává se jim pomocí (viz Ž 10,14), chrání je a podpírá (viz Ž 146,9). Většina problémů v životech křesťanů vychází z toho, že mají sirotčí mentalitu. Cestou z tohoto prokletí sirotků je proměna našeho smýšlení skrze rozjímání nad Božím slovem spolu s Duchem svatým, který je Duchem synovství.

 

Ježíš řekl svým učedníkům před svojí smrtí a vzkříšením: A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost – Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť u vás zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás jako sirotky, přijdu k vám. (J 14,16-18)

 

O Letnicích seslaný Duch svatý nám zjevuje nebeského Otce a uvádí nás do našeho synovství, proto je nazván Duchem synovství nebo Duchem Syna. Skrze Ducha svatého k nám též přichází Pán Ježíš Kristus – On je v nás! Opakem Ducha synovství je duch otroctví (viz Ř 8,15), což je též duch sirotka. Jde však především o způsob smýšlení, bez jehož změny nebudeme proměněni.

 

Srdce otců a synů

 

Na konci Starého zákona nacházíme zaslíbení: Hle, pošlu vám proroka Elijáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nepřišel a nestihl zemi klatbou. (Mal 3,23-24)

 

Elijášovský duch (což je Duch svatý ve specifickém typu služby) na konci věků (tedy v této době) zjevuje otcovství a jedná se srdci otců a synů. Nejprve obrací naše srdce v pokání k nebeskému Otci a pak obrací naše srdce k našim přirozeným i duchovním otcům a synům (rodičům a dětem).

 

Pán mluví o kletbách, které přicházejí na celé národy pro rozbité vztahy v rodinách. Božím plánem je, aby místo prokletí přišlo požehnání. Milující nebeský Otec chce dát požehnání do našich rodin. Chce požehnat našemu národu skrze naše rodiny.

 

Povstávají duchovní otcové a matky, kteří budou otci a matkami pro mnohé. O Abrahamovi bylo řečeno, že ho Bůh učinil otcem mnohých národů. On je prototypem duchovního otce, a to dokonce otce pro národy. Jsou to lidé, kteří se nechali Pánem uzdravit a proměnit, a tak nepřenášejí na druhé svoje deformace, ale Kristův otisk (řecky: charaktér), který do nich byl vložen.

 

Elíša byl učedníkem a duchovním synem Elijáše. Když mluvím o otcovství, nemyslím tím nějaké nezdravé tělesné či duševní závislosti syna na otci (nebo dcery na matce), ale o hloubku vztahu a respektu a z toho vycházejícího vlivu. Otec a syn jsou spolu a dělají věci dohromady. Není to jen předávání návodu, jak dělat věci správně. To, co má otec, přechází na syna. Syn chodí s otcem a slouží mu. Přenos služby a pomazání přichází v Bohem určeném okamžiku a nemůžeme ho uspěchat. Syn potřebuje otce a otec potřebuje syna. Bůh je Bohem generací – Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým.

 

Dvojnásobný díl Elijášova ducha mohl být od Boha dán Elíšovi pro jeho hlad, neodbytnost a synovský vztah k Elijášovi. Jde o prozkoušený hlad a porozumění našemu synovství. Nejdříve se musíme stát syny, abychom se poté mohli stát otci. Tento proces nejde uspěchat, protože obsahuje i projití mnoha zkouškami.

 

Nová generace potřebuje přijmout v Bohem stanovený čas plášť předání od svých otců. Bůh odpovídá na věrnost, pokoru, poslušnost, proměněný charakter, hlad a ochotu přinášet oběti. Nenech se zlákat instantními řešeními a zkratkami. Různé zkoušky a zdržení připravují půdu tvého srdce.

 

Elíša přijal své synovství a jeho poslední slova k Elijášovi byla: Můj otče, můj otče! (2Kr 2,12) Protože měl mentalitu syna, mohl se poté stát otcem pro druhé. Elijášovské pomazání, služba a duch se vylévá především na žíznivých místech, kde je porozumění synovství a otcovství.

 

James Goll v našem sboru v roce 2011 prohlásil: „V této zemi je vakuum, pokud jde o vůdce. Ale Bůh to chce vyplnit tím, že chce dát povstat otcům v další generaci. Nejen jednoho otce, ale zmnohonásobený počet takovýchto otců, kteří spolu budou chodit v jednotě. A oni nedovolí, aby mezi nimi hrála roli soutěživost, budou ctít své bratry a bojovat za své bratry.“ [2]

 

[1] Alan Vincent: Království v celé své slávě, Mělník, Juda, 2008. [2] James W. Goll: Zápas s Bohem, KS Juda, Mělník, 3.7.2011, https://www.juda.cz/audio/.