Plán B a Boží sláva
Jistě jste již zažili nějakou událost, která ve vás vyvolala zklamání. Nenaplnilo se vaše očekávání. Modlili jste se, zápasili a ono to dopadlo jinak. Nemáte odpovědi. Ptáte se: „Proč? Má cenu se ještě modlit? Co má vlastně cenu?“
Na začátku února roku 2015 po úmrtí svého přítele na rakovinu, za kterého jsem se několik let modlil, jsem měl vidění „uzdravující armády“ [1]. Část této armády tvořili lidé, jimž někdo z blízkých předčasně kvůli nemoci odešel z tohoto světa. Zde se nacházeli někteří silní bojovníci, kteří porozuměli principu odškodnění od nepřítele, který ukradl, zničil a zabil. Tito lidé se nenechali odradit zklamáním a přinášeli Bohu oběť chval podle Abakuka 3,17-19: I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav a ve stájích nebyl skot, já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje. Panovník Hospodin je má síla, činí mé nohy podobné laním, dává mi kráčet po návrších. Chvála a uctívání pro ně není projevem dobrých pocitů nebo zištných důvodů. Chválí Boha pro Něho samotného. Proto nedali prostor skepsi a srdce jim neztvrdlo nevěrou (viz Mk 16,14).
Netušil jsem, že se ani ne za čtyři měsíce sám dostanu do této skupiny a že budu z těchto slov sám přijímat potřebné povzbuzení. Po tříměsíčním zápase s rakovinou mi zemřela moje drahá manželka. Bojovali jsme do poslední chvíle, avšak přesto odešla k nebeskému Otci. U její smrtelné postele jsem před Boží tváří učinil slib, že Hospodina nepřestanu milovat, nepřestanu ho chválit, věřit jeho Slovu a modlit se za nemocné, zvláště s rakovinou.
Jak lehce bych mohl dát prostor sebelítosti, skepsi, nevěře a zklamání. Navenek by nemuselo být nic vidět, avšak v nitru by byla temnota. Byly by to „skryté proudy“ či „podemleté břehy“, které vás stáhnou do hlubin zmaru. Byl jsem velmi vděčný za všechny povzbuzující přátele, ale před lidmi, kteří mne litovali, jsem utíkal. Litování druhých uvádí do sebelitování, což je ďábelskou pastí. Nejsem žádný chudáček ani žádná oběť!
Asafovo „Proč?“
V čase vyrovnávání se s touto ztrátou, Bůh ke mně mluvil zvláště skrze Asafovy žalmy, kterých je v Písmu dvanáct. Asaf byl žalmista z Davidova stánku. Byl znám skládáním žalmů jako král David: Král Chizkijáš s knížaty řekl lévitům, aby chválili Hospodina slovy Davida a vidoucího Asafa. Chválili s radostí, poklekali a klaněli se. (2Pa 29,30) Není to náhodné, že Asaf napsal 50. žalm, který je jedním z největších zjevení o oběti chval a dává také hluboké porozumění službě v Davidově stánku. Asafův život byl zřejmě velmi prozkoušen. Jeho modlitby a písně jsou toho dokladem. 74. žalm začíná slovem: „Proč?“
V Žalmu 73 vyznává: Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k lidem čistého srdce! (1) Než však došel k tomuto poznání, procházel mnohými zápasy právě s otázkou „Proč?“ Při těchto vnitřních zápasech se téměř dostal na scestí: Ale já … mé nohy málem uklouzly, mé kroky téměř klopýtly, neboť jsem záviděl namyšleným, když jsem viděl, jak se daří ničemům. (2-3) Pyšným, hříšným svévolníkům se dobře daří a šíří se jejich vliv. Bylo zbytečné udržovat své srdce v čistotě? Jsem pokořován a kázněn! Proč?
Když jsem přemýšlel, jak to pochopit, připadalo mi to obtížné. (16) [B21: Chtěl jsem to tedy pochopit rozumem, poznal jsem ale, jak je to nesnadné.] Až když jsem vstoupil do Božích svatyní, pochopil jsem jejich konec. (17)
Zde je klíč na naše „Proč?“ Někdy nemáme odpovědi na naše otázky. Nemůžeme to svým rozumem pochopit. Když však vstoupíme do Boží přítomnosti, pochopíme. Uvidíme vše z Božího věčného úhlu. Boží přítomnost je odpovědí na všechna naše „Proč?“, na která nepřichází rozumová odpověď. V Boží přítomnosti pochopíme duchem to, co jsme nemohli pochopit rozumem. Toto duchovní chápání přesahuje náš rozum.
Žalmista byl tupý, nechápavý a zahořklý, když se okolnosti a zápasy, kterými procházel, snažil pochopit rozumem a ne svým duchem. Když bylo mé srdce zahořklé, když se jitřilo mé nitro, byl jsem tupý a nechápavý, byl jsem před tebou jako hovádko. (21-22)
Asaf povzbuzen odpovědí skrze Boží přítomnost vyznává: Nicméně jsem stále u tebe. Uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého úradku a pak mě přijmeš do slávy. (23-24) [B21: Ty mě povedeš svými záměry a nakonec mě přijmeš do slávy.] Někdy nás naše rozumem nepochopené otázky (když nehledáme odpovědi duchem v Boží přítomnosti) mohou odvést od Božích záměrů. Mnoho zklamaných křesťanů zůstalo jako solný sloup stát na místě, protože se neustále otáčí nazpět. Mohou to však být i celé sbory. Nenaplňují svoje poslání, nevstupují do dalších Božích záměrů.
Asaf dále pokračuje: Koho mám na nebesích? A jsem-li s tebou, nemám na zemi zalíbení. Mé tělo i mé srdce chřadne. Bůh je však navěky skálou mého srdce a mým podílem. [B21: I když mé tělo i srdce strádají, Bůh je má síla, můj podíl navěky!] Hle, kdo se ti vzdalují, zahynou; zničíš každého, kdo je ti nevěrný. Co se mě týče, Boží blízkost je pro mě dobrá. Učinil jsem si útočiště v Panovníku Hospodinu, abych vyprávěl o celém tvém díle. [B21: Mně je však nejlépe v Boží blízkosti; v Hospodinu, svém Pánu, mám svou skrýš – o všech tvých skutcích proto vyprávím!] (25-28)
Asaf poznal, že zakoušet Boží přítomnost je v našem životě to nejdůležitější. Jen tak projdeme těžkými obdobími posíleni místo zklamání a odrazení. Bolest ze ztráty je uzdravena v Boží přítomnosti při našem uctívání Pána. C. S. Lewis, kterému také zemřela manželka na rakovinu, píše: „Má-li se snášet bolest, trocha odvahy pomáhá víc než mnoho vědomostí, troška lidského soucitu více než mnoho odvahy a nejnepatrnější dotek Boží lásky více než všechno toto dohromady.“ [2] Právě v Boží přítomnosti zakoušíme uzdravující Boží lásku, která nás vede k vykročení dál – do Božích záměrů s naším životem.
Když se nepovedl plán A, přichází plán B…
Věřím, že původní Boží plán byl, abych společně se svojí ženou naplnil Boží záměry a odešli jsme do Otcovy náruče sytí dnů až ve svém stáří. Některá zaslíbení a proroctví naplněna nebyla. Ovoce se sklízí na podzim a nemá spadnout uprostřed roku. Prohráli jsme bitvu, ale ne celou válku. Z pohledu věčnosti je manželka povýšena do Boží slávy a my máme na vše hledět z pohledu věčnosti. Děkuji Bohu za čtvrt století, kterou jsem byl manželkou obdarován. Nevěřím, že někde v záhrobí ji dohořela svíce. Nesnáším pohanské dušičky. Její duch a duše žije u nebeského Otce a čeká na vzkříšení svého těla. I když i slovo „čeká“ je nepřesné, protože je na věčnosti mimo prostor a čas.
Některé bitvy jsme prohráli, ale to nás vůbec nemá a nesmí přivést do bodu, kdy další zápasy vzdáme. Zklamání je ďáblovou metodou ochromení. Georgie Verwer povzbuzuje: „Máte po selhání někdy pocit, že jste minuli plán A pro svůj život? Pokud ano, pak děkujte Bohu za jeho svrchovanost a realitu verše Římanům 8,28: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ Plán B nebo C může být úplně stejně skvělý jako plán A. Možná si myslíte, že jste napáchali spoustu chyb a udělali ve svém životě spoustu chybných kroků. Možná máte pocit, že jdete podle plánu F nebo G. Říkám vám: „Chvalte Boha za dlouhou abecedu“ a vytrvejte! Bez ohledu na množství žalu, zklamání a potíží si potřebujeme zachovat pozitivní, milostí motivovaný postoj a dál reagovat na Ježíšovo povolání, abychom po celém světě byli jeho svědky. /…/ Mnozí z Božího lidu pijí příliš mnoho toho starého depresivního koktajlu perfekcionismu, sebepozorování a falešného očekávání, který vede k nové podobě duchovní soběstřednosti, která je v naprostém rozporu s realitou, o níž slyšíme v knize Skutků.“ [3]
Když předčasně skončil plán A, což takhle hledat u Boha plán B a vstoupit do něj? Anebo budeme truchlit, naříkat a sebelitovat se až do své smrti? Věřím, že ti, kteří nás v Pánu předešli do Boží slávy, nás v oblaku svědků podle Hebrejům 12,1 povzbuzují: „Nikdy, nikdy, nikdy to nevzdávejte! Běžte dál svůj běh Božího povolání!“ Kdosi řekl: „Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede.“
Blízko průlomu
Bill Johnson povzbuzuje: „Nenech svou minulost diktovat tvou budoucnost.“ Je potřeba se vyplakat a vylít své srdce Pánu, ale poté je potřeba povstat a jít dále. „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ (Iz 43,18-19)
Kdybychom vzdali další boje kvůli prohrané bitvě, nikdy bychom nedosáhli průlomů. Thomas Alva Edison to vyslovil následovně: „Mnoho lidských neúspěchů pochází od lidí, kteří si neuvědomili, jak blízko byli úspěchu, než to vzdali.“
Někdy můžeme být otráveni z postojů, jednání a reakcí druhých lidí. Je to také důvod, proč to vzdát? Matka Tereza s bohatými zkušenostmi v této oblasti povzbuzuje: „Lidé jsou často nerozumní, nelogičtí a sobečtí. Přesto jim odpusťte. Budete-li k nim laskaví, stejně vás obviní ze sobectví a nízkých pohnutek. Zůstaňte laskaví. Budete-li úspěšní, získáte i falešné přátele a opravdové nepřátele. Přesto pokračujte. Budete-li upřímní a čestní, lidé vás podvedou, vy ale zůstaňte upřímní a čestní. Strávíte-li léta budováním něčeho, co vám jiný zničí přes noc, budujte znovu. Naleznete-li štěstí, klid a mír, budou vám závidět. Zůstaňte šťastní. Na dobro, které uděláte dnes, zítra lidé zapomenou. Přesto dál dělejte dobro. Dávejte světu to nejlepší, co je ve vás, a i když to nemusí stačit, dávejte dál.“
Alan Vincent popisuje prohru v modlitebním zápase, jejíž překonání se stalo mocným průlomem: „Základním zdrojem víry je slyšení Božího slova v Písmu. Bůh k nám ale může mocně promluvit i skrze opravdové proroky a skrze prorocký dar. Můžeme rovněž zaslechnout, že Bůh k nám mluví přímo skrze svého Ducha v našich srdcích. Tyto dva způsoby přijímání Božího slova se ale definují mnohem nesnadněji a pojí se s nimi nebezpečí zneužití. Nicméně Bůh skrze ně může mocně promlouvat víru do našeho nitra.
Každý z nás se možná setkal s křesťany, kteří byli přesvědčeni, že Bůh k nim promluvil, ale ve skutečnosti si to pouze domýšleli ve svých představách. Neměli bychom propadnout cynismu. Potřebujeme se ale držet biblických pojistek, vše v této kategorii podrobit zkoumání a pak se pevně držet pouze toho, co je dobré (viz 1Te 5,19-21).
V určitých důležitých okamžicích mého života ke mně Bůh promluvil přímo. Uvedu příklad: Před několika lety jsem se vrátil z Indie, abych vedl skupinu sborů v Anglii. Členkou jednoho z našich sborů byla Mandy, čtyřiadvacetiletá žena, která byla stejně stará jako byla tehdy má dcera Rachel. Mandy porodila děťátko, ale pět měsíců po porodu se u ní projevilo akutní nádorové onemocnění mízních uzlin. Rakovina začala z mízních uzlin postupovat do celého těla. V našem sboru jsme již zakusili řadu úžasných uzdravení; proto jsme vytvořili „modlitební komando“, aby za Mandin život bojovalo.
Usilovně jsme se modlili za její uzdravení, průlomu jsme však dosáhnout nemohli. Mandy nakonec tragicky zemřela. Několik hodin po její smrti mi zavolal její manžel Andy a řekl mi: „Alane, já prostě nemám pokoj v tom, že teď jednoduše Mandy pohřbíme. Možná nás Bůh chce přivést až na samotnou mez. Půjdeš se se mnou modlit nad Mandiným tělem? Třeba ji Bůh vzkřísí z mrtvých.“
Mandino tělo bylo v jedné velké londýnské nemocnici. Vedení nemocnice nám vyšlo vstříc a nechalo Mandino tělo převézt do soukromé nemocniční kaple. Tam jsme se mohli modlit. Byli jsme tam čtyři a modlili jsme se celé odpoledne. Byl to úžasný zážitek. Přítomnost Boží tam byla velice intenzivní. Uctívali jsme Boha a v duchu jsme prožívali radost. Zdálo se mi, že tou nejsnazší a nejpřirozenější věcí na světě je obrátit se k Mandinu tělu a říci: „Mandy, vstaň!“
Tak jsem to tedy udělal. Řekl jsem: „Mandy, v Ježíšově jménu vstaň!“ Mandy však nevstala. Místo toho Bůh v mém duchu velmi jasně promluvil. Řekl mi toto: „Netušíš, jak jsi byl blízko. Musíš se ale ještě něco naučit, než spatříš vítězství v takovýchto věcech. Chci, aby ses na tuto porážku díval jako olympionik, který při skoku vysokém shodí laťku jen centimetr pod olympským rekordem. Ano, tak jsi byl blízko. Málem jsi získal zlatou medaili. Z určitých důvodů, které ti teď nemohu vysvětlit, jsem to ale musel ponechat ďáblovi. Mou dokonalou vůlí nebylo, aby Mandy zemřela. Byla v tom Satanova zloba, a Satan za to bude platit. Jako odškodné dostanete za Mandin život stonásobek.“
Toto jsem slyšel Boha říci. V Písmu není jediný verš, který by říkal něco podobného. Slyšel jsem však, že mi Bůh tato slova říká. Stala se pro mě absolutním slovem víry. V tu chvíli jsem obdržel „šek víry“ na sto lidských životů, které by jinak ďábel mohl zabít. /…/ Od té doby jsem po celém světě viděl úžasné zázraky. Viděl jsem, jak nám byl Mandin život nahrazen nejméně stokrát.“ [4]
Nemožné u lidí je možné u Boha
Je to nemožné, aby byly rakoviny a další nemoci uzdravovány skrze jméno Ježíše Krista na denním pořádku? Je nemožné, aby skrze nás neustále prýštila studnice uzdravení – tedy uzdravující služba celého člověka? Je nemožné, abychom dělali skutky, které činil Ježíš a dokonce ještě větší, jak o tom sám hovoří v Janovi 14,12? Věřím, že jsme blízko průlomu! Kdysi jsem si vytvořil svoje životní krédo z výzvy jednoho Božího muže: „Vidět neviditelné a činit nemožné!“ Budeme činit nemožné, pokud budeme hledět na neviditelné božské skutečnosti.
Všemi zkouškami se stáváme pokornějšími, což neznamená, že máme kyselý a zkřivený obličej, ale že jsme na Bohu čím dál více závislejšími. Životní zkoušky nám napomáhají k dobrému, protože milujeme Boha! Když to nevzdáš, vejdeš do průlomu!
[1] Viz www.juda.cz/2197/uzdravujici-armada/ [2] C. S. Lewis: Problém bolesti, Návrat domů, 2013, s. 10. [3] Georgie Verwer: Vyjít ze zóny bezpečí, Návrat domů, 2001, s. 32. [4] Alan Vincent: Dobrý boj víry, KMS, 2009, s. 36-39. Tuto knihu vám velice doporučuji k přečtení. Je tam mnoho odpovědí na naše otázky.
Tomáš Korčák, 2016, 2023
