Jak se správně hněvat
Jak se správně hněvat
Bert Ghezzi
Hněv má být užitečnou emocí, takovou, která je oporou našeho křesťanského života. Pro mnohé z nás však naneštěstí hněv není služebníkem, ale otrokářem. Stal se něčím, co nás vede do hříchu nebo nás utápí v depresi. Tento stav však nemusí dále trvat. Mocí Ducha svatého a silou, která vychází z osobních vztahů mezi křesťany, se hněvivý křesťan může od základu změnit. Pán chce, aby naší charakteristikou bylo pokojné jednání, tak abychom mohli v každé situaci reagovat spravedlivě a s láskou.
Všichni potřebujeme být proměněni tím, že se poddáme Duchu svatému a budeme žít v těle Kristově – obecenství Církve. Také se potřebujeme naučit, jak se správně hněvat. Je-li vaše zkušenost podobná mojí, porozumíte, že být pokřtěn v Duchu svatém nebo žít ve společenství církve ještě nezaručuje, že hněv vždycky zvládneme správně. Potřebujeme moudrost v tom, jak reagovat na odezvy hněvu, který pociťujeme uvnitř. Milost a správné vztahy mohou naše hněvivé reakce změnit, takže se můžeme hněvat, aniž bychom hřešili.
Pro jednání s hněvem v konkrétní situaci existuje trojí strategie:
- hněv nepotlačuj
- spravedlivě ho vyjádři
- vše dej hned do pořádku
To je biblický přístup, který odpovídá modelu v Pavlových radách v Efezským:
- hněvejte se
- nehřešte
- nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce (viz Ef 4:26)
Hněv nepotlačuj
Hněvej se. To je jasný biblický příkaz. Moudrost, která se v tom skrývá, by měla být samozřejmá. Když hněv potlačíme, nepodaří se nám s ním vypořádat. Síla, která uvolněna ve výbuchu nálady může nadělat spousty škod, může udělat stejnou škodu, je-li potlačena. Hněvivá reakce tím není rozptýlena, ale projevuje se jako chladná zlost a deprese, je odražena dovnitř jako zrcadlový odraz prudkého hněvu a ztráty sebeovládání. I když prudký hněv není spravedlivější ani nespravedlivější než chladná zlost, je snazší se s ním vypořádat. Člověk, který svůj hněv projeví, ví, o co se jedná, a podobně i každý okolo něho. Potlačený, nepřímo projevený hněv je však jen velice těžko zvládnutelný.
Člověk potlačující hněv upadá do zákeřného hříchu: vyhýbá se lidem, chová se uraženě, záměrně se vyhýbá odpovědnosti, chrlí ze sebe negativní vtipy a chová se sebelítostivě. Často si ani není vědom toho, že jeho chování vyplývá z potlačeného hněvu. Jeho chování může mást i jeho nejbližší přátele: Co se děje? Udělal jsem něco špatně? Ani hněvivý člověk, ani jeho přátelé nejsou schopni tento problém rozřešit.
Ve své korespondenci mám dopis od přítelkyně, která se o těchto věcech zmiňuje. Fatty vysvětluje, jak jí ovlivnilo potlačování hněvu a jak to začala měnit: „Jako dítě jsem se hodně hněvala, mívala jsem spousty prudkých výbuchů hněvu. Jak jsem rostla a dospívala, všechno jsem to zadržovala uvnitř, kromě doma (zeptejte se mých blízkých). Když jsem se dostala do společnosti křesťanů, přišla jsem i o tento ventil… Všechen ten hněv se nějakým způsobem musel dostat ven – a bylo toho moc. Často se to projevilo v situacích, které k tomu, co mě původně rozhněvalo, nemělo vůbec žádný vztah. Cítila jsem, že bych se neměla hněvat, a tak jsem to zadržovala, a už jsem to déle nemohla vydržet. Naštvala jsem se nebo jsem reagovala mírně bez lásky v situaci, která mě obvykle rozhněvat nemohla. Bylo to vždy jemné a lidé často nevěděli, o co jde – nebyli si totiž ani jisti, zda jsem udělala něco špatného. Myslím, že podobný způsob jednání vadí zejména ženám (což může být nepříjemné, jestliže žijete ve skupině křesťanek jako já). Uvědomila jsem si, že hněv, který jsem potlačila, ovlivňoval pak mé vztahy k ostatním.
Jedna z mých blízkých přítelkyň mi pomohla zjistit zdroje mého hněvu a poznat o těchto věcech pravdu. Povzbudila mě také, abych hněv vyjádřila ihned, jakmile přijde, a jestliže při tom zhřeším, abych z toho činila pokání. Ujistila mě, že tento postup bude lepší, než když hněv budu držet v sobě a nakonec ho vyleji a otrávím své vztahy s ostatními. Tímto způsobem jsem měla příležitost ukázat svým přítelkyním, o co ve skutečnosti šlo. Nad touto těžkostí jsem ještě úplně nezvítězila, ale nyní když chápu, co se děje, a jsem schopna svůj hněv projevit, dostávám se z toho daleko rychleji.“
Když ztratíte rozvahu – ať už je to jakkoli nespravedlivé – nabízí to alespoň příležitost okamžitého jednání a nápravy. Potlačení hněvu mimo dosah, nás vystavuje nenapravenému hříchu. Projevení naší nálady však není nezbytnou alternativou k jejímu uchovávání uvnitř. My ji také můžeme projevit, aniž bychom hřešili.
Spravedlivě ho vyjádři
Nehřeš. Hněv nemá být ventilován ve výbuších nálady, ani nás nemá pohánět, abychom škodili sobě či druhým. Když se v nás jako reakce na hřích vzmáhá hněv, můžeme situaci označit a lidi se svým hněvem seznámit.
Skutečně, křesťané by hněv do svých životů včlenili daleko účinněji, kdyby sami sobě častěji dovolili se rozhněvat. Hlavním problémem není příliš mnoho hněvu, ale příliš málo. Nehněváme se dostatečně nad pravými věcmi. Žiji ve městě, které se chlubí svým hříchem, jako město bychom podle všech novozákonních seznamů hříchů, které si zasluhují Boží hněv, dostali vysoké ohodnocení. Modlářství, cizoložství, vraždy a všichni jejich zvrácení kumpáni – na kterékoliv si vzpomenete, naše město jich má na n-tou.
Co byste řekli, že je nejběžnější příčina hněvu, který křesťané prožívají při projíždění tímto městem? Hádám, že to bude nedostatek míst k parkování, dlouhý interval semaforů, ostatní zbrklí řidiči – v tomto pořadí. Hněváme se víc nad obtížemi a nedostatky, které nám stojí v cestě, než nad četnými veřejnými urážkami, které vyvolávají Boží soud. Zjevnější vyjádření hněvu nad pravými věcmi bude začátek dlouhé cesty k tomu, aby se hněv stal naším služebníkem.
Je-li nevhodné hněv vyjádřit přímo, můžeme ho konstruktivně usměrnit k rozhodnutí věci změnit, k trpělivosti, vytrvalosti, nebo ochotě se s překážkou porvat…
Ať je předmět hněvivé reakce jakýkoliv, má-li náš hněv být spravedlivý, musíme rozhodnout o způsobu jak ho vyjádřit. Je možné hněv projevit velkou silou a s velkým účinkem, aniž bychom ztratili náladu. Musíme činit pokání z neovládnutelného hněvu, ne však z hněvu nad hříchem, který jsme projevili sice energicky, ale s rozmyslem.
Věci dej rychle do pořádku
Hněvejte se, a nehřešte; slunce ať nezapadá nad vaším hněvem. Nedávejte místo Ďáblu. (Ef 4:26-27)
Někteří lidé se mě ptali, jak doslova mají brát tento příkaz k vyjasnění nespravedlivě hněvivých rozmíšek před uložením se k spánku. Moje odpověď spočívala v tom, že jsem je povzbudil, aby to vzali tak, jak to je napsáno. Křesťané jsou vždy nabádáni, aby spory a hádky urovnali co možná nejrychleji. Jestliže nespravedlivému chování nebo hněvu vyrůstajícímu z nepřátelství dovolíme, aby se usadil, snadno může zničit naše vztahy. Nevyznaný hřích zadržuje jed podobně jako hnisající vřed. Nejlepším lékem je včasné a rychlé ošetření infekce. Čím dříve budeme s trhlinami v našich vztazích jednat, tím snadněji budeme svůj hněv ovládat a usměrňovat.
Existuje široká spousta biblického učení, která se zabývá nápravou rozbitých vztahů. Nemohu však zde celé učení rozvádět, přestože napomínám k rychlému napravení špatného.
Síla a vůle nestačí
Může to vypadat rozporuplně, říkat lidem, aby svůj hněv ovládali nebo ho konstruktivně usměrňovali, když jim předtím bylo doporučeno, aby ho nepotlačovali. Potlačení je v přímém slova smyslu postup vůle proti citům. Když jsme reagovali tak, jak jsme nechtěli, postupujeme proti tomu a potlačujeme to. Lidská vůle má mnoho schopností, nemá jich však dost, aby mohla sama ukáznit své city. Strategie, kterou doporučuji, má více aspektů. Nemůžete ovládat vyjádření hněvu nebo se ho snažit usměrňovat k trpělivosti, pokud nebudete cvičit svou vůli. Vůle však není jediný činitel. Naším partnerem v procesu učení se, jak nechat svůj hněv správně fungovat, je Duch svatý. Když pochopíme tento ústřední fakt, jsme s hněvem schopni jednat svobodněji, bez napětí, které vzniká, když se pokoušíme ovládnout svoji vůli a podřídit se jí.
Křesťané, kteří aktivně ukázňují své city jako je hněv, používají autoritu, kterou mají jako synové a dcery Boží. Pochopení této pravdy pomáhá rozptýlit myšlenku, že ovládání nebo usměrňování hněvu je pouhá síla vůle nebo potlačení. Biblická definice syna zahrnuje očekávání, že syn vlastní a používá autoritu svého Otce. Když majitel vinice poslal svého syna, aby jednal s nájemci, spoléhal se, že v synu uvidí otcovu autoritu a poslechnou ho (viz Mt 21:37). Ti, kdo se vírou v Ježíše Krista stali syny a dcerami Božími, mají jeho autoritu a měli by ji ve svých životech používat.
Používání autority vyvolává představy, že věc se dosáhne pouhou silou vůle. Tak to nemusí být. Mohu jako syn používat svoji autoritu k ovládání nebo k řízení svého hněvu, aniž bych musel vůli použít. Kupříkladu jestliže se rozhněvám, protože jsem neuvažoval správně, mohu použít autoritu tím, že si vzpomenu na pravdu. Předpokládejme, že mám bez jakéhokoliv důkazu podezření, že někdo záměrně učinil něco, čím by mě urazil. Mohu si připomenout, že vždycky musím očekávat dobré a ne zlé. Nebo když se hněvám kvůli přílišné zaneprázdněnosti, mohu použít své autority k posouzení svého pořadí hodnot a změně svých závazků. Žádná z těchto činností nezahrnuje potlačení nebo hrubou sílu vůle. Jsou to aktivní přístupy, které vyrůstají z mé autority jakožto Božího syna.
Učinil jsem rozdíl mezi hněvivou reakcí a naší odpovědí a mluvil jsem o spravedlivém reagování a usměrnění našeho hněvu. Znamená to, že kdykoliv hněv vyjadřujeme, má to být rozvážně a se záměrem? Zcela jistě ne. Můžeme být v pokušení si myslet, že se od nás očekává, že budeme v každé situaci pečlivě přemýšlet a starostlivě se rozhodneme pro správné chování. Tak to bude jen po tu dobu, kdy se budeme učit hněv spravedlivě vyjádřit. Cílem však je, abychom byli schopni se správně rozhněvat, aniž bychom nad tím museli příliš přemýšlet. Působí-li hněv v našich životech dobře, měli bychom být schopni vyjádřit ho správně, instinktivně. Umožní nám to pravda o hněvu a Duch svatý.
Z knihy Bert Ghezzi: The Angry Christian (Hněvivý křesťan)
