S tématem falešné lásky je velice úzce spojeno téma falešné jednoty. Kdo si myslí, že je-li Bůh láska, je tudíž proti každému rozdělení, nezná Boží slovo, nýbrž je oklamán duchem světa a žije s převrácenou, lidskou představou o lásce a jednotě.
Mojžíš viděl, jak si lid bezuzdně počíná; to Áron je nechal počínat si bezuzdně ke škodolibosti jejich protivníků. Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ Seběhli se k němu všichni Léviovci. (2M 32,25-26)
Mojžíš svou výzvou k rozhodnutí způsobil rozdělení v Božím lidu. Stejně učinil i Eliáš.
Tu přistoupil Eliáš ke všemu lidu a řekl: “Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“ Lid mu neodpověděl ani slovo. (1Kr 18,21)
Sám Ježíš popsal evangelium jako radikální rozdělující záležitost, která vyžaduje od každého člověka zásadní rozhodnutí. Jeho výrok, že On je cesta, pravda i život a že nikdo nepřichází k Otci než skrze něho, je políčkem do tváře humanistickému duchu světa, který nechce uznat žádnou absolutní pravdu. Ale tento duch světa žije dál i mezi Božím lidem jako duch kompromisu a falešného pokoje. Potkal jsem některé služebníky evangelia, kteří jsou toho mínění, že Boží Duch vždy a všechny vede dohromady. A pokud se někde ve sboru vyskytne duchovní pohyb, který působí nepokoj, neshody a rozdělení, pak to podle nich nemůže být od Boha. Ale Pán, kterému tací předstírají službu, nic takového neučil.
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne,není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Mt 10,34-39)
Brzy bude mezi Božím lidem opět činit své dílo Eliášův duch a nastane velké rozdělení. Přitom nepůjde o spory typu křest nemluvňat versus křest věřících, křest v Duchu ano či ne, nebo o jiné otázky učení. Půjde o rozhodování se mezi Duchem Božím a duchem světa, o pravdu nebo lež, o vydanost podle Božího měřítka nebo bezzákonnost. Toto rozdělení způsobí především lidé, kteří pod zdánlivě duchovní maskou chtějí budovat svoje vlastní království, ale přičiní se o ně také Duch svatý sám. Bude vyzývat upřímně vydané věřící, aby se nepodíleli na podobných nespravedlnostech. Lež s pravdou, Duch svatý a duch světa nemohou společně budovat Boží království. Pán zaslíbil, že ještě jednou učiní takový den, kdy bude zjeven rozdíl.
Potom uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce. (Mal 3,18)
Pavel říká: Neboť musí být mezi vámi i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí. (1K 11,19)
Řecké slovo, které se zde překládá „osvědčit se“, znamená „být přezkoušen ve zkouškách“ a odtud „být shledán ryzím a osvědčeným“. Bůh provádí svůj lid zkouškami, aby našel ty ryzí, kteří se chtějí spoléhat jenom na něj a nechtějí budovat jeho Království silami a metodami světa. Každý, kdo se označuje jménem Páně, je zván a dostává možnost vstoupit do školy Ducha svatého skrze tento proces očištění. Jednou z velmi důležitých částí tohoto procesu očišťování jsou rozhodnutí. V těchto dnech přichází na sbory Boží ruka a předkládá před nás situace s různými formami bezzákonnosti, rebelie, pomlouvání, sebeoslavování, a mnoha jiného. Věřící jsou pak vyzýváni, aby k tomu zaujali postoj. Otázkou zde je, zda se necháme vést osobním prospěchem, jako je naše jisté postavení, vážnost nebo vliv, a zda jsme proto ochotni tolerovat hřích, nebo zda se postavíme na Pánovu stranu, na stranu spravedlnosti, i když nám to přinese osobní nevýhody.
Každý z nás musí sám sobě zodpovědět otázku, zda pro něj mají větší váhu takové věci, jako jsou proroctví, pomazání, zázraky, nebo výmluvné vlivné osobnosti, které umějí většinu získat na svou stranu na úkor pravdy. Takové momenty rozhodování mají v sobě něco děsivého. Pokud nás Pán volá abychom zaujali pevné stanovisko proti hříchu, my ale máme strach z negativních důsledků našeho rozhodnutí, budeme tolerovat hřích a uklidňovat sami sebe zdánlivě duchovními argumenty (jako například: “Pokrytectví se mi hnusí, ale když mě ostatní potřebují, tak v tom chvilku s nimi vydržím“). Pak ale naše duchovní světlo značně zeslábne. Aniž bychom to pozorovali, přizpůsobíme se a náš odpor ke hříchu a kompromisům se vytratí. Po jednom takovém zvráceném rozhodnutí se v krátkém čase změní celý náš hodnotový systém. Ztratíme schopnost vstupovat s Pánem do nových oblastí a vnímat jeho aktuální směřování. V uplynulých pětadvaceti letech jsem mnohokrát pozoroval tento proces u opravdových věřících.
Chtěl bych ještě jednou citovat pasáž, ve které Pavel popisuje otřesný scénář morálního úpadku na konci časů. Už jsme si ujasnili strašnou skutečnost, že se zde jedná o stav věřících, a nikoli světa. Není to ovšem pouhý popis situace. Duch svatý nám zde dává také jasný návod k jednání, kterým máme reagovat na toto odpadnutí věřících.
Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň. (2Tm 3,1-5)
Tito lidé předstírají, že žijí pro Boha, ale popírají jeho moc. Mluví se tu o Boží moci, která působí zázraky, nebo o nadpřirozených projevech Ducha svatého? Ne. Oni popírají, že existuje Boží síla, moc přemáhat hřích a vést svatý život. Jasným znamením, které ukazuje na Kristova následovníka, je vítězství nad hříchem, světem a ďáblem. Tito však mají jenom vnější formu, zatímco uvnitř jsou určováni světem. Tím je objasněna šokující Pavlova výzva, jak se máme k takovým lidem stavět: „Od takových se odvrať“.
Co by se stalo, kdybychom tento příkaz Písma svatého vzali vážně? Kolik už jsem zažil věřících, kteří chtěli věrně vytrvat ve sboru, kde jsou kompromisy považovány za normální, avšak setkali se s očividnou skutečností, že tu není připravenost žít podle Božího slova; že je tu hřích ospravedlňován ve jménu lásky; že tu nesmí vládnout pravda, není tu dovoleno vyučovat úplné Slovo, nebo jsou „pláštěm lásky“ přikrývány zkorumpované životy vedoucích. Věrně a s velkou vytrvalostí se drží zaslíbení, která dostali formou proroctví a vizí a modlí se za průlom v základech sboru, který se bohužel nikdy neuskuteční. Promarní roky a desetiletí a domnívají se, že se tím líbí Bohu. Kdy konečně dojdeme k tomu, že naše víra nebude určována pocity, lidskými sympatiemi nebo proroctvími, ale Božím slovem? Pán vybuduje svou církev podle svých zákonů, a naše „věrnost“, ve které není pravda, ho nepohne k tomu, aby dělal výjimky.
Často tito milí, horliví členové sboru odsuzují ty „nevěrné, kteří si to zjednoduší a prostě utečou“. Takovíto věřící nepochopili, že jejich věrnost platí především Pánu, a ne nějaké církvi nebo vůdčí osobnosti. Ve své ustrašenosti, způsobené převráceným chápáním autority a loajality si nedokážou uvědomit, že nikde v Písmu nejsme vyzýváni, abychom následovali nějakého duchovního vedoucího, který sám nenásleduje Pána. Duchovní autorita je velice reálná věc. Je-li vykonávána lidmi, kteří stojí pod autoritou Boha, přinese všem hojnost požehnání. Je-li ale vykonávána svévolně a v nezávislosti na Pánu a tělu Kristovu, způsobí škodu. V nejmírnějším případě bude zabraňovat duchovnímu růstu a vstupu do Božího povolání. To nemusí být navenek příliš zjevné, ale pro Boží království to představuje velké ochuzení. Mnozí opravdoví věřící, kteří nechtějí žít vlažně, přesto kvůli falešnému chápání lásky nikdy nevejdou do svého povolání.Jónatanova tragedie
Často uváděný příklad věrnosti a vydanosti je Davidův přítel Jónatan. Ale co se tak často nekáže je skutečnost, že v jedné důležité věci byl rozpolcený. Když totiž měl učinit zásadní rozhodnutí ohledně svého přátelství s Davidem, nedokázal se postavit jednoznačně a úplně na stranu pravdy. Bůh už mu ukázal jeho úděl. Ačkoliv byl právoplatným následníkem trůnu po svém otci, věděl, že Bůh zasáhne a nastolí jiný pořádek. Jednou řekl Davidovi: „Neboj se, ruka mého otce Saula tě nenajde. Ty budeš kralovat nad Izraelem a já budu druhý po tobě. Také můj otec Saul to ví.“ (1S 23,17)
Jónatan tedy znal Boží úmysly s jeho životem. Ale protože se nedokázal oddělit od svého otce, krále Saula ani tehdy, když se podvakrát pokusil zahubit nevinného Davida, na cestě kompromisů nakonec zahynul spolu s otcem. Tolik opravdových věřících žije v podobné rozpolcenosti! Vidí u druhých čistý, čerstvý život Ducha, který sami také okusili, ale současně se cítí zavázáni zkorumpovanému náboženskému systému, který oslavuje sám sebe a snaží se zalíbit lidem, čímž se na druhých dopouští velkého bezpráví – a čekají na lepší časy.
Čekají na příležitost vejít do nového, aniž by přitom urazili představitele starého. Vyhýbají se zaujetí stanoviska vůči bezpráví a zrazují tím právo. Mohou to nazývat moudrostí, trpělivostí nebo láskou, ale skutečnost je taková, že se tímto způsobem jejich naděje nikdy nesplní a oni ztratí možnost napojit se na to nové. Náš Bůh je Bohem práva. Ti lidé, kteří se ze strachu z konfliktů jasně nepostaví k právu, se často domnívají, že dosud nenastal příhodný čas přihlásit se ke slovu; chtějí ještě setrvat v systému, aby ho reformovali. Ale časem ztratí smysl pro právo, přestanou trpět bezprávím a nakonec zapomenou na své někdejší rozhořčení nad zlem a na své plány z tohoto vlaku vystoupit.
(překlad kapitoly z knihy Hartwiga Henkela: Návrat do reality – Výcvik bojovníků proti duchu tohoto světa, Verlag Gottfried Bernard, Solingen 2001, překlad KC Příbram)
