Je sebelítost tvým nepřítelem?
Je sebelítost tvým nepřítelem?
Josef Marek
Možná toto slovo nepřijde vhod některým postojům. Rozhodli jsme se však pro život s Kristem a chceme vstupovat do plnosti jeho charakteru. Jestli tedy něco maličko bude zraněného, tak to bude jenom naše pýcha. Naše srdce je u Pána, a to, co nám Duch Boží zjeví, vyneseme na kříž. U toho není potřebí plakat, dělat gesta, křičet a trápit se. Jednoduše vyznáme: „Pane Ježíši, jsem šťastný, že zase mohu dát další hnus pryč od sebe a že mohu zářit.“ To jsou věci, které vůbec svět nechápe. Člověk před obrácením o tom nic netušil. Když se však obrátí, zjišťuje, že Bůh je úžasný.
Dva rozdílné přístupy – dvě rozdílné reakce – dvojí rozdílné ovoce
Podívejme se do 4. Mojžíšovy 14,1-25 na reakci Izraelců poté, co se zvědové vrátili z obhlídky zaslíbené země: Celá pospolitost se pozdvihla; dali se do křiku a lid tu noc proplakal. Všichni Izraelci reptali proti Mojžíšovi a Áronovi a celá pospolitost jim vyčítala: “Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti! Kéž bychom zemřeli! Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebude pro nás lépe vrátit se do Egypta?” I řekli si vespolek: “Ustanovme si náčelníka a vraťme se do Egypta!”
Tu padli Mojžíš a Áron na tvář před celým shromážděním pospolitosti Izraelců. Jozue, syn Núnův, a Káleb, syn Jefunův, dva z těch, kdo dělali průzkum v zemi, roztrhli svá roucha a domlouvali celé pospolitosti Izraelců: “Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!”
Celá pospolitost však křičela, aby je ukamenovali. Vtom se všem Izraelcům ukázala při stanu setkávání Hospodinova sláva. Hospodin řekl Mojžíšovi: “Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? Budu ho bít morem a vydědím jej, a z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on.” Mojžíš však řekl Hospodinu: “Uslyší o tom Egypťané, neboť z jejich středu jsi vyvedl tento lid svou mocí, a budou o tom vykládat obyvatelům této země. Ti slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu, že ty, Hospodine, se zjevuješ tváří v tvář. Tvůj oblak stojí nad nimi, v sloupu oblakovém chodíš před nimi ve dne a v sloupu ohnivém v noci. Když tento lid do jednoho usmrtíš, pronárody, které slyšely o tobě zprávu, řeknou: »Protože Hospodin nebyl s to uvést tento lid do země, kterou přísežně zaslíbil, pobil je na poušti.«
Nuže, nechť se prosím vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: »Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.« Promiň prosím tomuto lidu vinu podle svého velikého milosrdenství, jako jsi mu ji odpouštěl od Egypta až sem.”
Hospodin odvětil: “Na tvou přímluvu promíjím. Avšak, jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. Jen svého služebníka Káleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho potomstvo ji obsadí. V dolině sídlí Amálekovci a Kenaanci; zítra se tedy obraťte a táhněte pouští cestou k Rákosovému moři.”
V tomto oddílu Písma vidíme dva možné přístupy. Myslím, že základem neúspěchu, který postihl Izrael, byla sebelítost. Sebelítost, ať je líná nebo bojovně vzpurná, je vždy základem špatných věcí. Naproti tomu základem úspěchu je sebevydání vítěznému Spasiteli Kristu.
Izraelci se dívali pouze tělesným způsobem. Mojžíš, Áron, Jozue a Káleb však přemýšleli duchovně. V listu Efezským 6,12 je napsáno: Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech. Nemáme vést boj proti lidem, ale proti mocnostem, které jsou v pozadí a proti kořenům hříchu. Proti tomu, co je třeba odhalit, protože to bývá skryté, a zlikvidovat to.
I my dnes volíme jednu z těchto dvou možných reakcí. Jsme tedy společně v postupu k dalšímu kroku víry, kterým je hlubší sebevydání se Pánu. Je to krok od sebelítosti k Boží velkorysosti. Představme si Pána Ježíše. Byl sebelítostivý? Kdyby ano, řekl by: „Já na kříž nepůjdu! Nemůžu tam jít! Všechno je ztracený. Tak bych chtěl, ale…“ Neslýcháte to někdy ve svém srdci, ve své mysli, nebo kolem sebe? Ježíš neříkal: „Já bych chtěl, ale…“
Tam, kde se vymlouváme, je někde v pozadí sebelítost. Izraelci se vymlouvali. Ono se jim nechtělo bojovat. Naplnil je strach, pasivita v dobrém a aktivita ve zlém. Křičeli, brečeli, reptali, naváděli ke vzpouře: „Ukamenujte je, vyžeňte je, zvolíme jiného náčelníka!“ Celou noc lid proplakal. Je zde popsaná klasika lidské sebelítosti a hysterie. To se táhne až do dnešních dnů. Lid proplakal noc. Pláč! Pak slyšíme o vzpouře proti Mojžíšovi a Áronovi. Křičeli: „Zemřeme na poušti!“ Vyčítali jim, vzdávali se, chtěli se vrátit do Egypta. „V zaslíbené zemi jsou obři, budou těžkosti, půjdeme zpátky, tam bylo dobře!“
Jak na to reagoval Mojžíš s Áronem? Padli na tvář. Věděli, že záchrana je jenom v Hospodinu. Jozue a Káleb jednali podobně, roztrhli svá roucha a začali lidu domlouvat: „Nevzpírejte se Hospodinu.“ A povzbuzovali lid: „Nebojte se Kenaanců. Sníme je jako chleba. To, co vypadalo jako překážka, se stane pro nás pokrmem a bude motivací pro další postup.“
Tvoje ochota k pokání souvisí s tvým růstem
Byla zde neochota přijmout domluvy a povzbuzení. Když nám někdo domlouvá, říkáme mu: „Přidej, přidej na hlase, na intenzitě, ať se to kalné vynese nahoru, ať se to špatné odřízne a odstraní?“ Kde je neochota přijmout domluvy a povzbuzení, tam je v pozadí sebelítost. Celá pospolitost křičela, aby je ukamenovali. Potom se ukázala Boží sláva při stanu setkávání. Pán Bůh do toho vstupuje a chce vzpurný nevěřící lid vydědit a vybít morem. „A z tebe Mojžíši učiním větší a zdatnější národ.“ Mojžíš se za lid přimlouvá a Bůh odpovídá: „Na tvou přímluvu promíjím, ale ten, kdo mě znevažoval a mně nevěřil, do Kenaánu nevejde. Do posledního zemřou na poušti.“
Je důležité se stále vracet k Písmu, protože tam nacházíme odpovědi na naše otázky. Proč nemůžeme udělat další krok víry a proč se nám nedaří růst rychleji? Bůh je shovívavý, lítostivý, velmi milosrdný a přece viníka odhání. Boží milosrdenství těm, kteří činí pokání. Jinak přichází trest. Proto Boží lid touží po tom, aby Duch svatý ukazoval další hříchy v jejich životě, aby je mohli vynášet na kříž a vyměnit je za dobré. Proto pokání není něco špatného a nepříjemného, ale je tím nejradostnějším, co můžeme udělat. Pokání je nejradostnější styl života. Můžeme přijmout odpuštění, když jsme zhřešili, místo toho, abychom přijali trest. Když přiznáme hřích, Bůh odpouští. Lidé ve světě to chápou obráceně. Nepřiznám – nemám žádný hřích. Bůh však ví všechno, on vidí k srdci.
Kořeny a opěrné vlastnosti pro sebelítost
Chceme dnes udělat další krok víry na cestě ke Kristovu charakteru. Chceme poznávat sebelítost všude tam, kde se projevuje v důsledcích. Boží slovo nám na to ukazuje. Naše reakce a to, jak nese náš život malé nebo žádné ovoce, ukazují, jestli jsme sebelítostiví. Mluvím nyní především o tomto hříchu, avšak týká se to jistě i vzpoury a hysterie.
Sebelítost z něčeho vyrůstá a má kořeny hodně rozvětvené v dalších opěrných vlastnostech. Pán Ježíš v jednom podobenství hovoří o darech a hřivnách. Co se stane s tím, kdo využívá hřivnu? Kdo má ve svém životě něco správně přijatého, pochopeného a vzdělávaného? Dostane další! Ale tam, kde jsou negativní přístupy, se dostanou další negativní přístupy. Proto je potřeba to špatné vynášet na kříž, a dobré přijímat pro sebe z kříže. Pak jde celý život člověka správnou cestou. Hřích se nám má zhnusit. Je ti už sebelítost odporná? Jestli není, tak se o to pokusím. Budeme hledat biblické řešení. Je to velice široká oblast a může pomoci ta zkušenost Izraelců. Jsem přesvědčen, že hřích sebelítosti se týká každého člověka.
Zasáhni podstatu – kořen – skrze pokání (změnu smýšlení i jednání)
Když budeme tento tak rozšířený hřích odstraňovat a půjdeme proti němu, bude pak v našich životech růst požehnání. Proto se chceme modlit proti tomuto hříchu, proto se chceme přimlouvat za sourozence, proto chceme vykreslovat sebelítost a hledat souvislosti a půdu, z níž vyrůstá. Chceme povzbuzovat každého k vynesení tohoto negativního projevu na kříž Pána Ježíše a nabízet motivaci pro život bez sebelítosti.
Někde jsme se naučili špatně přistupovat k životu. Někde nehledíme správně na Pána Ježíše, protože na Pánu Ježíši sebelítost nevidíme. Přichází ten zlý, který je v pozadí, a proti kterému máme bojovat a říká: „Chudáčku, nikdo tě nepolituje, tak hezky jsi to udělal, tak hezky jsi to připravila a ještě nevděk, nikdo si toho nevšimnul. Už to nedělej, stejně to nemá význam, nenese to ovoce, nepřináší to pokoj. Proč by ses tímhle zabýval, zabývej se něčím jiným.“
Chceme se učit spolu s vámi jít po úzké cestě dokonalosti, která je v Pánu Ježíši. Učíme se spolu s Kristem – já, Kristus, ty – vytvořit tým a v tom týmu naslouchat, sdílet se a vytvářet něco hodnotného. Přijímat od Pána to, co má pro nás pro tuto chvíli. Nechceme přestupovat hranice, před kterými nás Boží slovo varuje. Chceme jít v hranicích úzké cesty následování Pána Ježíše jako poslušné děti. Nemůžeme jít po obou cestách. Buď si vyvolíme jednu, nebo druhou.
Pojmenuj kořeny
Byla zmíněna sebelítost, vzpoura a hysterie. Kde je jedno, bývá i druhé a vyskytuje se tam i třetí. Jsou to jednotlivé výhonky stejné rostliny, která, když má víc světla nebo větší tlak, vypadá trochu jinak, ale v podstatě je to stejná rostlina.
1. kořen: sobectví
Sebelítost vyrůstá z egoismu. Sebepřijetí vychází z přijetí od Boha a nesouvisí se soběstředností. Soběstředný člověk všechno soustředí na sebe, ale pak nemůže být soustředěn na Krista. Když se však soustředíme na Krista, tak přijímáme Pána, přijímáme sebe a přijímáme bližní. Tím likvidujeme soběstřednost, egoismus a sebelítost. Kde se to vytvořilo? Odkud to vyrostlo? Někde jsme byli rozmazlováni a špatně milováni, protože správná láska nevytváří sebelítost, ale sebepřijetí.
2. kořen: rozmazlování
Představme si, jak vyrůstá dítě, které rodiče připravují na život. Rodiče, kteří své dítě rozmazlují, ho připravují na velice těžký život. Rozmazlené dítě to má v životě vždycky těžké. Přijde normální problém a ono na něj reaguje hystericky, neúměrně, nervózně. Rozmazlování je zvrhlým projevem skutečné hluboké lásky. Jak se vlastně liší opravdová láska od rozmazlování? Mám za to, že rozmazlováním roste pýcha v člověku a z ní vyrůstá i hořkost, komplexy a sebelítost. Tyto důsledky pýchy nás upozorňují na oblast, kam jsme Pána Ježíše zatím nepustili a co není v našem životě zatím uzdraveno. Za pýchou jde vždycky zhýčkanost a touha být rozmazlován ještě víc.
3. kořen: „láska“ bez pravdy
Někdy se to projevuje ve společenství těla Kristova. Lidé chtějí, aby na ně byla více soustředěna pozornost tím nesprávným způsobem. Když bychom se však příliš soustředili na jednotlivce, co ti ostatní? Zhýčkaní lidé vlastně trpí sebelítostí. Nebývá to problémem jenom jedináčků, i když je těžké správně je vychovat. Avšak rozcapeně sobecký a sebelítostivý může být i člověk, který je z vícečetné rodiny, kde byla soběstředná výchova. Myslím na několik takových sourozenců, kteří měli veliké problémy zařadit se do těla Kristova, být šťastní při chvalách a soustředit se na Krista, protože potřebovali pořád jen tělesný projev. Doma je pořád jenom „hajcali“, místo toho, aby je s milostí a láskou také vedli k pravdě.
Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,17) Láska a pravda musejí jít spolu. Pravda a láska. Evangelium je vždy takto vyvážené. Kde to přeženeme, ubijeme člověka jenom pravdou, anebo ho rozmazlíme jenom „hajcáním“.
Co způsobí shovívavost k sebelítosti?
1. důsledek: rozvětvování
Zhýčkané, změkčilé děti jsou navyklé být stále středem pozornosti. Vůbec si pak ve svém svědomí neuvědomují, že je třeba odstoupit od egoismu a soběstředného vychování. Musí jít proti tomu, protože z toho vyrůstá jejich životní styl. Kdysi jim všichni příbuzní a celé okolí sloužili. Nyní, když se setkávají s evangeliem, mají velké problémy uvádět ho do života. Evangelium se jim nezdá dost rozkošným a lehkým břemenem. Pán Ježíš to však říká! „Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.“ (Mt 11,30) Že by Pán Ježíš říkal něco v rozporu s pravdou? Nám se však někdy zdá, že je to jinak. Jak je to možné? Člověk to nemusí ani říkat druhému, ale už tím, že tak přemýšlí, rebeluje. Tímto způsobem vlastně v sobě pěstujeme sebelítost. Život v těle Kristově se zdá lidem se sebelítostí trochu jako vězení, jako oklešťující příkaz. V těle Kristově však máme prožívat největší svobodu a největší radost jaká vůbec na zemi může být. Budu tedy muset ještě něco změnit. A já to chci měnit!
2. důsledek: duchovní zakrňování
Zhýčkaný člověk nemůže duchovně vyrůst. Nezbudovaný člověk prožívá již malý problémek jako obrovský. Má jít za člověkem? Ale co by si ten člověk o mně pomyslel? On by mě určitě odmítl. Sebelítostivého člověka ničí a drtí sebemenší závan pekla. Před tím, co by člověk v Boží síle lehce odstranil a lehce vybojoval, sebelítostivý člověk uteče. „Ach, je tady nějaká opozice. Pryč od toho! Nepůjdeme tam! Půjdeme zpátky do Egypta! Bylo nám tam dobře. Pryč s těmi, kdo nám říkají opak.“
3. důsledek: nepoužitelnost pro Boží království
Sebelítost je lidskou vlastností, která nebývá často popisována. O bláznovství a pýše čteme v Písmu častěji. Ale bláznovství a pýcha s naším tématem souvisí. Mrtvé mouchy způsobí, že mastičkářův olej páchne a kvasí; stejně působí špetka pomatenosti, je-li ceněna víc než moudrost a čest. (Kaz 10,1) Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec. (Př 6,10-11) Trochu lenosti, špetka pomatenosti, maličko pýchy a člověk je nepoužitelný pro Boží království. Je nepotřebný pro službu jiným lidem, protože pýcha zastiňuje Boží pokoru. Pýcha zastiňuje Pána Ježíše. Pýcha upoutává pozornost na člověka a ne na Boží zásluhy.
Vítězství je v Kristu na dosah!
My však chceme, aby v nás rostlo všechno Božské a to, co není od Pána, aby z nás bylo vykořeněno. Proto chceme být zbudováváni na tom správném základu a pěstováni v Božích vlastnostech. Chceme zakládat charakter i našich dětí. Platí to však i pro dospělé. Je to podobné jako u stromů. Připravujeme půdu a uděláme všechno, co můžeme, abychom vyloučili možnosti, že přijdou hraboši a strom nezakoření. Chceme taktně, citlivě, moudře a zároveň pravdivě jednat. Chceme se dívat do Písma a ukazovat lidem, co je o tom psáno.
Když počítáme s tím, že náš starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován, zmizí i jeho projevy. Tělesnost sebelítosti nežije totiž ve vzkříšené nové bytosti. Když budeme jednat tak, jak je to psané v Písmu, zvítězíme. Jsme Boží děti. Ptáme se svého nebeského Otce, jaká je jeho vůle. Boží vůlí pro lidský život je trvalé obecenství s Bohem, trvalá chvála a trvalá radost. Toto obecenství se svatým Bohem je cíl, který potřebujeme sledovat hned od rána a také hned od fyzického narození dítěte. Tím usnadníme svým dětem život a mnohé problémy se nevyskytnou.
Příznivé a nepříznivé prostředí pro rozvoj sebelítosti
Raduji se z toho, že jsem mohl vyrůstat v křesťanské rodině. Mnoha problémům jsem tím utekl. Samozřejmě mám s čím bojovat a dotahovat do konce. Mám v čem vítězit. Děti v křesťanských rodinách jsou jako stromy, které dostávají v pravý čas pokrm, v pravý čas jsou správně ořezávány. To má velkou cenu. Když něco přeroste, potom to ořezávejte. Je to práce!
Přijde vám do shromáždění třikrát rozvedený člověk a vztahů měl ještě více. Je zraněný a říká: „To jsou takové potvory, zase mě jedna podvedla.“ Odpovídám: „Tebe? Takového zkušeného člověka? To je zajímavé. Jsi asi stále stejně hloupý, když se necháš tak hloupejma bytostma podvádět.“ Nakonec mi tento člověk v rozhovoru přiznal, že to dělá pořád stejně špatně. Bylo to proto, že se neobrátil, chodil do různých sborů, od sboru ke sboru, a své špatné návyky nezměnil. Je nešťastný a myslí si, že kolem něj jsou samé bytosti, které nemohou jeho originalitu pochopit a nemohou mu být v ničem prospěšné. On je však vyhledá zase a po čase je opět vymění. Je sebelítostivý, hrubý, nezbudovaný. Člověk, který nepoznal Boží lásku, protože se pro ni neotevřel a nechtěl ji přijmout.
Proto do zaslíbené země vešla nová generace vedená Jozuem a Kálebem vyučená Mojžíšem. Byli proměněni a ti vzpurní zůstali před branami – nevešli, nepřijali to požehnání a nezvítězili. Chceš zvítězit? Věřím, že ano. Chci tě k tomu povzbudit. Chceme jít společně. Druzí se na nás dívají. Dívá se na nás duchovní svět. Prožíváme vše podle své víry. Často dostáváme odpovědi na to, co je v nás dobré, co špatné, co je třeba upevnit a co je třeba vynést na kříž. Chceme to slyšet? Nasloucháte svým manželům, sestry? Nasloucháte svým manželkám, bratři? Druzí na nás vidí, jestli rosteme nebo sestupujeme dolů. Je vidět, jestli se nám daří nebo nedaří. Někdy nám druzí chtějí pomoci a je z toho ještě více slziček, zranění, fňukání a nebo křiku.
Vlastnosti na živých lidech rostou nebo musí být umenšovány
Když se Izrael držel Hospodina, vítězil nad mocnou armádou. Když se však Hospodina nedrželi, prohrávali již v malých situacích. Reptání a vzpoura nese vždy trest. Vzpouru máme odevzdat na Kristův kříž a ne ji živit ve svých srdcích. Ve svém srdci nemáme živit ani hysterii ani sebelítost – nic negativního. Proč? Protože vlastnosti na živých lidech rostou. Co je živé, roste. Buď se to musí umenšovat, nebo to roste. Není možné to udržet rozumem. Musíme se rozhodnout, které cesty se držet a neměnit to. Co říká Boží slovo je jediná pomoc. Všechno ostatní jsou lidské výmysly. Chytrý vidí nebezpečí a ukryje se, kdežto prostoduší půjdou dál a doplatí na to. (Př 22,3)
Zvol si, kterou cestou půjdeš: nahoru nebo dolů?
Sebelítost je hřích. Vyrůstá z neukřižované staré bytosti. Je to sobecká zahleděnost do sebe. Sebelítostivý člověk přehlíží a pohrdá Bohem i bližními. Je nemilosrdný k bližnímu. Sebelítost je hnusná, zlá a velmi škodlivá. Hřích ničí všechno kladné. Škodí našemu okolí i nám samotným. Někdo se zeptá: „A čím? A jak? Vždyť já jsem takovej pokornej.“ Se sebelítostí má každý co dočinění a každá vlastnost lidské bytosti může růst nebo být umenšována. To je velice důležitá zákonitost. Rodiče vychovají děti podle své trošky sebelítosti a ze zkušenosti vím, že jejich děti budou zřejmě hodně sebelítostivé. Zdálo by se, že by měla platit i druhá souvislost. Vychovají trochu stateční rodiče hodně statečné děti? Řekl bych, že to bývá výjimečně, protože cesta dolů bývá vždy lehčí než cesta nahoru. Cesta dolů je také rychlejší. Cesta nahoru je vždy těžší. Postrčíš-li své dítě, svého manželského partnera nebo sourozence svým příkladem sebelítosti z kopce, pravděpodobně se rozjede k větší sebelítosti.
Cesta k vítězství je naproti tomu cestou vzestupu – tedy do kopce. Postrčíš-li svým pozitivním příkladem bližního k cestě vzhůru, bude mít motivaci, víru a pomoc, aby se namáhal. Je uveden do pohybu a pokračuje po cestě, protože ví, že nahoře svítí slunce a je tam požehnání. Proto se chceme motivovat z Božího slova, zbudovávat víru a přijímat pomoc Ducha svatého i přímluvy sourozenců.
Netoleruj ani trochu sebelítosti!
Je to hrozné, vědět něco o hříchu sebelítosti a přece sebelítost u sebe tolerovat. Přemýšlej o sebelítosti. Sebelítost je nemilosrdná. Je to opak milostivosti. Nemilosrdný člověk se projevuje lítostí k sobě samému, velikou soběstředností. Pán Ježíš říká: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22,39) Když chceme růst v lásce k bližnímu, zjistíme, že sebelítost je negativní vlastnost člověka, která brání projevům Božího milosrdenství.
Když je sebelítost rozvinutá, blokuje růst dalších pozitivních vlastností. Sebelítost se vymstí tomu, kdo si ji ve svém životě udržuje. Stravuje toho, kdo si ji pěstuje. Podobně jako nenávist ničí více toho, kdo ji uplatňuje, než toho, proti komu je namířena. Sebelítost se navenek projevuje výhonky nedůtklivosti. Tím jsou drženy překážky pro vztah k Pánu Bohu a tělu Kristovu.
Když si ponecháme trochu sebelítosti, má to pro nás veliké důsledky. Necháme-li si drobné překážky pro vztah k Pánu Bohu, nemůžeme plně růst! Nemůžeme růst ve zbudování k tělu Kristovu. Někteří lidé nemají čas odpočinout před Pánem, nemají čas jít do shromáždění, protože jsou neustále soustředěni na sebe. Dívají se stále na sebe a na svůj prospěch, sledují především svoji vůli a to, co prospívá jejich tělu. Někteří jsou až tak na sebe zaměření, že musí například pořád jenom připravovat speciální makrobiotické jídlo, aby bylo čisté, takže se již k ničemu jinému nedostanou. Ale Pán Ježíš říká: „Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, ztratí ji; kdo však by ztratil svou duši kvůli mně, nalezne ji.“ (Mt 16,25)
Sebelítost nebo sebeoběť?
Boží království je budováno na základě nesení obětí. To je ta cesta do kopce. Rozstrkáváme sourozence, aby jeli vzhůru a rostli v Pánu. Někdy se jim moc nechce a tak je zase povzbuzujeme z druhé strany. Pomáháme si vzájemně. Sebelítost stojí v protikladu k oběti. Co stojí v protikladu k oběti, míjí se s Božím královstvím.
Řekl jsem, že sebelítost souvisí s nedůtklivostí, vztahovačností, neupřímností a přidám ještě s nevěrou Pánu Bohu. Takový člověk je pasivní a bez odvahy se smiřuje s porážkou. Místo vyznávání a proklamování Božího slova se stahuje do ulity. Sebelítost také vyrůstá z kořenů neodpuštění. Když neprožiji odpuštění od Pána Boha, nemohu nic vědět o milosti pro mě a pro jiné.
Kdo se duchovně neztotožnil s Kristovou smrtí, ten ani konkrétní hřích sebelítosti nevyznává. Jestliže však své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. (1J 1,9) Všechno zlé přichází do hříšného člověka. Když nežiji v čistotě skrze pokání, tak mě často naplní sebelítost. Ve chvíli, kdy jsme nevyznali něco, co jsme měli dát do pořádku, vzrostla sebelítost. Když si to uvědomíme, hned to Pánu vyznejme! Nevadí, že ses probudil do mlhy, nevadí, že tě bolí koleno. V Kristu máš víc než jenom vnější věci. Skrze Krista i to koleno bude požehnané.
To jsou některé souvislosti dalších záporů, které se na sebelítost vážou. Ona je provázena malověrností, je nesebekritická, je rezervovaná v komunikaci, je pasivní k Pánu Bohu i lidem. Je lenivá v komunikaci s Bohem i s lidmi, ale také v práci. Je neobjektivní, souvisí se závistí. Neobjektivní člověk závidí těm ostatním. Souvisí s tvrdohlavostí, urážlivostí, odmlouváním, rebelováním, nespokojeností s Bohem, nepodřízeností … Toho je!
Kdo žije z víry, nachází řešení
Ten však, kdo se zahledí do dokonalého zákona svobody, nachází řešení (viz Jk 1,25). Přichází ke Kristu, zůstává v Božím slovu a jde krok za krokem do kopce. Jde vstříc Božímu požehnání a to požehnání již zakouší. Vydávejte svědectví vy, kdo jste vysvobozovaní. Pomáhejte druhým a motivujte je, aby motivovali zase další, svoje děti, svoje sousedy. Řešení je zde a je v Kristu.
Kdo žije z víry, ne ze své síly, ten se Bohu líbí. Kdo však žije ze své síly, ten se Bohu líbit nemůže. Člověk soustředěný na sebe se Bohu líbit nemůže. Ale člověk soustředěný na Pána Boha je požehnaný. Je vysvobozován, motivován a překonává veliké překážky. Vydává druhým svědectví, získává lidi pro Krista, poráží jeden projev hříchu za druhým, vyhání nepřátele a vyznává nad sebou: „Jsem Boží stvoření. Jsem Kristův. Nemáš na mě nárok, satane. Nemáš na mě nárok, sebelítosti!“
Nebudeme fňukat, nebudeme přistupovat nekonstruktivně, ale konstruktivně. Nebudeme se vzdávat, ale budeme bojovat. Budeme hledat, abychom nalezli. Nebudeme držet postoj poraženectví. Vždyť máme možnost vítězit. Můžeme být stateční. S Kristem se to naučíme. Nebudeme o sobě vyznávat staré vlastnosti, které jsou rozšířeny mezi hříšníky. Budeme je svlékat. Již tím, že proklamujeme Boží slovo, se mění náš vztah k Bohu. Roste aktivní víra a roste odvaha. Řešením je pokání a vyčištění srdce. Pak přijímáme Boží požehnání více a více a všechno negativní je vytlačováno.
Chceme se přimlouvat jedni za druhé. Kristus se za nás přimlouvá, nejsme v tom sami. V Kristu je překonána temnota. Nemáš být zahnán někam do kouta. Toto slovo není proti člověku, ale proti tomu zlému, který stojí v pozadí, rozsévá na Boží pole zlé semeno a chce, aby přineslo zlou úrodu. Když to víme, budeme pole srdcí orat Božím slovem, pokáním a nic špatného tam neporoste. A když někdy opomeneme, rychle na to motykou!
Nech si obřezat srdce Pánem Bohem. Nech se proměnit v radostnější a ještě statečnější Boží dítě! Nech se naplnit jeho Duchem. Otevři mu své srdce a on je naplní. Nechej se ve svém svědomí usvědčovat Duchem svatým ze hříchu, špatných postojů, všelijakých tělesností, pýchy a ze všeho zlého. Jenom tak je možné nad tím zvítězit. Kdo nechce růst, ten se nezmění. Nevyroste v dospělého člověka. Je tragédií být členem církve a zůstat starým člověkem. Je hrozné být na dosah Božího království a začít reptat, litovat se, brečet. Těsně před zaslíbenou zemí Izraelci fňukali. Ačkoliv se jim Pán Bůh zjevoval a dovedl je až tam, udělali pravý opak. Nebuďme tak hloupí! Amen.
Slovo bylo kázané v Křesťanském společenství Juda, Mělník 14. 10. 2001.
