Šel jsem kolem pole muže lenivého, kolem vinice člověka bez rozumu, a hle, byla celá zarostlá plevelem, celý její povrch pokrývaly kopřivy a její kamenná zeď byla pobořena. Když jsem na to hleděl, vzal jsem si to k srdci, přijal jako napomenutí to, co jsem viděl: Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec. (Př 24,30-34)
Příliš mnoho věřících žije jen samo pro sebe. Jejich mottem je: „lehni si a nevzrušuj se” – a to také přesně dělají. Nemusí se nutně namáčet do nebevolajících hříšných praktik. Je to spíše zaměření na vlastní osobní touhy. Mají ten bezstarostný druh chování, který se pozná ve výrocích typu: „Zasloužím si nějaké volno, a protože mám přirozenou slabost pro pláž, najdete mne tam každý týden.” Můžete být pokoušeni k tomu, že jim budete závidět tu jejich svobodu dělat si co chci – dokud neuvidíte, jak bezcílný je jejich život. Jiní z nás nejsou k sobě tak shovívaví. Skutečně, můžete se podívat na „líné křesťany” a dojít k závěru: „Jsem mnohem radikálnější než oni”. Ale když si jednoho dne přečteme o práci některých Božích mužů a žen v minulosti, uvidíme, že jsme se sami podvedli. Jejich láska k Bohu a horlivost pro jeho království nás zahanbuje a mění naše sebehodnocení na „mdlý”.
Před několika lety ke mně Bůh promluvil jako o někom, koho svět není hoden (Židům 11,38). „Proč necháváš rozhodnutí následovat mne celým srdcem Davidu Brainerdsovi, Martinu Lutherovi a Johnu Wesleymu?”, řekl. „Co ti brání v tom, abys byl jako oni? Proč nedáš příklad radikálního křesťanství dalším k následování?”
Bůh dnes říká křesťanům podobné věci: „Jsi spokojený s tím, že jsi jako ostatní?”. Ptá se: „Opravdu si myslíš, že najdeš naplnění v osobním štěstí a světských radostech? Nebo vidíš, že mám pro tvůj život mnohem větší plán, který ti přinese uspokojení? Dáš sám sebe tomuto pomíjejícímu světu nebo věčnému království?”
Nemáme-li něco, pro co chceme zemřít, nemáme ani nic, pro co chceme žít. Za nic, co je ve světě, nestojí ani zemřít, ani žít. Ale stojí za to žít a zemřít pro Ježíše. Radikální křesťanství je něco, co nás hodně stojí a zcela nás pohltí. Znamená to, že se přestaneme soustřeďovat na sebe a zaměříme se na nebeské království.
Bůh hledá muže a ženy, kteří se nebojí být radikální, lidi, kteří řeknou: „Pane, je mi jedno, zda se mi lidé budou posmívat pro mou touhu odevzdat se víc tobě. Zříkám se všech svých práv a privilegií. Od nynějška mám jen jednu spalující vášeň, a to vidět Ježíše oslaveného na zemi.” Jsi radikální?
(Jestliže ne, najdi překážky, které ti brání a požádej Boha, aby je odstranil.)
