Život v pravdě, nebo v sebeklamu?

Publikováno: Autor:

ŽIVOT V PRAVDĚ, NEBO V SEBEKLAMU?

Tomáš Korčák, 2004, 2021

 

Jestliže jsme Kristem zachráněni, jsme uvedeni do nové oblasti života. Začínáme poznávat a prožívat nové skutečnosti. Do našeho života postupně přichází Boží láska, radost, pokoj, naděje, smysl, chuť do života a mnoho dalších úžasných projevů Božího království. Jsme osvobozováni od pout hříchu, démonů, prokletí a starého způsobu života. Ježíš řekl: „Zůstanete‑li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ (J 8,31-32) Jsme osvobozeni k poslušnosti Božího slova a to ze srdce, poněvadž se to stává naším vyjádřením lásky k Pánu Ježíši Kristu. On sám řekl: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“ (J 14,21)

 

Jsme povoláni k tomu, abychom žili v pravdě. Jan řekl: „Nemám větší radost, než když slyším, že mé děti chodí v pravdě.“ (3J 1,4) Je to životní styl, který nás uvádí do svobody a který nás zachovává ve svobodě Božích dětí. Věřím, že život v pravdě se projevuje hlavně trojím způsobem:

 

  1. Je to především život ve vztahu s Ježíšem, který o sobě řekl, že je Pravda (viz J 14,6).
  2. Dále život v pravdě znamená život ve víře a poslušnosti Božího slova, které je pravdou (viz J 17,17) a které očisťuje, posvěcuje a proměňuje náš život (viz 1Pt 1,22).
  3. Je to také život v pravdivosti a upřímnosti (viz 1K 5,8). Žijeme to, co říkáme. Nebudíme jenom dojem, ale jsme skuteční, pravdiví.

Vztah k Pravdě a osobní pravdivosti je pro náš život skutečně zásadní. Apoštol Pavel říká, že lidé, kteří v nepravosti potlačují pravdu, ji záhy vymění za lež (viz Ř 1,18.25). Pro své zaměření na sebe přestávají pravdu poslouchat (viz Ř 2,8). V centru jejich života není Bůh se svým Slovem pravdy, ale člověk. Proto poslouchají to, co více vyhovuje jejich hříšným žádostem. Pavel říká: „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat učitele, aby jim říkali, co je jim příjemné; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ (2Tm 4,3-4)

 

Na jiném místě Pavel říká: „Příchod Bezzákonného je podle působení Satana se vší mocí, znameními a lživými zázraky a s veškerým klamem nepravosti pro ty, kteří hynou, protože nepřijali lásku k pravdě, aby byli zachráněni. Proto na ně Bůh posílá mocné působení bludu, aby uvěřili lži a aby všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti, byli tak odsouzeni.“ (2Te 2,9-12)

 

Jinými slovy, můžeme být svedeni od nepřítele a souvisí to s naším vztahem k pravdě a ke lži. Dnes můžeme vnímat velké množství různých filosofií, náboženských směrů, okultních praktik a bludů. Jak se v tom vyznat? A jak nebýt sveden? Odpověď je jednoduchá: Potřebuješ přijmout lásku k Pravdě. Není ti vrozená, je cizí tvé staré přirozenosti. Proto ji potřebuješ v modlitbě ve víře od Krista přijmout. Jestli budeš věřit a milovat Pravdu, nebudeš sveden a oklamán.

 

Písmo na několika místech hovoří o sebeklamu. Do stavu sebeklamu se dostali lidé, kteří nějakým způsobem opustili pravdu, nevěřili jí a zamilovali si více lež. Je to velice nebezpečný stav, který člověka otevírá zlým duchům. Watchman Nee říká o sebeklamu: „Musíme si dát pozor, abychom neměli ani v nejmenším úmysl klamat druhé. I když náhodou řekneme něco nepřesně, měli bychom se opravit. Budeme-li úmyslně říkat nepřesnosti, budeme nejprve klamat druhé, ale nakonec upadneme do sebeklamu.“ [1]

 

Jiří Dohnal ve své knize „Pastorace Jobových přátel“ sebeklam vynikajícím způsobem definuje: „Sebeklam je stav, kdy si člověk myslí to, co si myslet chce, bez ohledu na to, co je pravda, a toto vzdálení se od pravdy si už neuvědomuje.“ [2] Nejprve jsou to drobné krůčky a kompromisy při potlačování svého svědomí, až po nějaké době si svoje vzdálení od pravdy vůbec neuvědomuje. Sebeklam je nejhorší ze všech oklamání.

 

Duch svatý nám ve své milosti otevře oči, když ho budeme v pokoře žádat, aby nás vyvedl ze všech našich sebeklamů do své osvobozující pravdy. Reagujme pak, čiňme pokání a nesme ovoce proměny smýšlení.

 

1. Do sebeklamu vede pýcha a přecenění svého úsudku, myšlení a rozumu. Pavel říká: „Ať nikdo neklame sám sebe. Jestliže si někdo mezi vámi myslí, že je v tomto věku moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal moudrým.“ (1K 3,18) Šalomoun velice podrobně popisuje počínání hlupáka a nakonec říká šokující slovo: „Viděl jsi člověka moudrého ve svých očích? Pro hlupáka je víc naděje než pro něj!“ (Př 26,12) Hlupák je na tom lépe než člověk, který si ve své povýšenosti zakládá na svém rozumu a svých vědomostech. Takovým lidem Šalomoun na jiném místě říká: „Nebuď moudrý ve svých očích, boj se Hospodina a odvrať se od zlého.“ (Př 3,7; srov.: Ř 12,16)

 

Pýcha a přecenění svého úsudku způsobuje ztrátu rozeznání základních hodnot dobra, světla a sladkosti. Hodnoty se převrátí a může za to stav srdce. Takovým Bůh říká: „Běda těm, kdo zlu říkají dobro a dobru zlo, kdo pokládají temnotu za světlo a světlo za temnotu, kdo pokládají hořké za sladké a sladké za hořké. Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a před sebou samými rozumní!“ (Iz 5,20-21) Někdy žasneme, jaké hlouposti a bludy říkají někteří velmi vzdělaní lidé. Mají zastřenou mysl pro své povýšené srdce.

 

2. Do sebeklamu vede touha po lidské slávě a velikosti. Je to touha být veliký před lidmi (místo před Bohem), dosáhnout lidské slávy a za každou cenu se lidem chtít zalíbit. Takový člověk budí pouze vnější dojem, ale uvnitř a v soukromí chybí skutečnost. Protože nedokáže spoléhat a čekat na Boha, přestupuje často své od Boha určené časy a hranice. Pavel říká: „Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.“ (Ga 6,3-5 ČEP)

 

3. Do sebeklamu vede, když se Božímu slovu pouze naslouchá, avšak podle něho se nakonec nečiní. Jakub říká: „Proto odložte veškerou nečistotu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc zachránit vaše duše. Buďte však těmi, kdo slovo činí, nebuďte pouze posluchači, kteří sami sebe klamou. Neboť je‑li někdo posluchačem slova, a ne tím, kdo je činí, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svou přirozenou tvář; podíval se totiž na sebe a odešel, a hned zapomněl, jaký byl. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, kdo se nestane zapomnětlivým posluchačem, nýbrž činitelem skutku, ten bude blahoslavený ve svém jednání.“ (Jk 1,21-25)

 

4. Do sebeklamu vede, když se zbožnost člověka projevuje pouze slovy, a ne činy a příkladným životem. Jakub dále říká: „Domnívá‑li se někdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, nýbrž klame své srdce, jeho zbožnost je marná. Zbožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa.“ (Jk 1,26-27)

 

5. Do sebeklamu vede popírání svého hříchu a staré hříšné přirozenosti. Jan říká: „Řekneme‑li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ (1J 1,8) Jestliže popíráme nějaký vykonaný hřích, snažíme se ho zakrýt, omluvit, ospravedlnit, vinu za něj hodit na druhé lidi nebo okolnosti, dostáváme se do sebeklamu. Šalomoun říká nádherné a osvobozující slovo: „Kdo zakrývá svá přestoupení, neuspěje, ale kdo je vyznává a opouští, nalezne slitování.“ (Př 28,13)

 

Hřích je svévole a jednání podle staré přirozenosti. Člověk, který si myslí, že má již jednou provždy vyřešený problém se starou přirozeností, klame sám sebe. Každý den máme brát svůj kříž, zapírat sami sebe a následovat Krista (viz L 9,23). Každý den máme Duchem usmrcovat činy těla (viz Ř 8,13). Každý den se máme považovat za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši (viz Ř 6,11).

 

Nepřikrášluj svoji starou přirozenost, je to zcela zvrácený a odsouzeníhodný hříšník, který zaslouží jen smrt. Tento rozsudek smrti za tebe podstoupil Kristus a tím tě i vysvobozuje ze staré přirozenosti. Bude to však tvůj každodenní zápas víry, skrze který budeš chodit v nové, Kristem darované přirozenosti, která nehřeší. Myšlením, že již mám vše vyřešeno a vybojováno a že již nebudu pokoušen a zkoušen, člověk ukazuje, že nežije v realitě každodenního boje víry a klame sám sebe. Dostává se do myšlenkových pevností pýchy a sebespravedlnosti.

 

John Bunyan ve své knize „Poutníkova cesta“ [3] velice dobře popisuje, jak se odpadlíci vrací zpět do starých kolejí:

 

  1. Odvrátí své myšlenky, jak to jenom jde, od Boha, smrti a soudu, který má přijít.
  2. Potom postupně přestanou vykonávat své osobní povinnosti, jako je soukromá modlitba, omezování svých hříšných náklonností, bdělost, lítost nad hříchem a podobně.
  3. Potom se začnou vyhýbat společnosti praktikujících a horlivých křesťanů.
  4. Pak ochladnou vůči povinnostem ve společenství, jako je naslouchání, čtení, zbožné rozpravy a podobně.
  5. Potom začnou, jak se tak říká, hledat chlupy na některých zbožných lidech a to ďábelsky, aby mohli předstírat, že mají právo obrátit se k víře a zbožnosti zády (pro nějakou slabost, kterou na nich vyšťourali).
  6. Potom začnou popřávat sluchu světským, rozmařilým a zhýralým lidem a spolčovat se s nimi.
  7. Potom začnou pokradmu hovět světským a zhýralým řečem a jsou rádi, když vidí, že lidé považovaní za počestné, dělají totéž, aby v tom mohli po jejich příkladu ještě směleji pokračovat.
  8. Potom si začnou nepokrytě zahrávat s menšími hříchy.
  9. A pak, když se zatvrdí, ukáží se v pravé podobě. A když jsou takto znovu zavlečeni do propasti bídy, navěky zahynou ve svých sebeklamech, pokud jim v tom zázrak milosti nezabrání.

Odpadnutí od důvěrného vztahu s Bohem a život v sebeklamu je tak životně nebezpečný a závažný stav, že Jakub velice příkře kárá křesťany: „Cizoložníci a cizoložnice! Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Či myslíte, že nadarmo praví Písmo: ‚Žárlivě touží Duch, který v nás přebývá’? Ještě větší je však milost, kterou dává. Proto praví: ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.’ Poddejte se tedy Bohu. Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás. Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. Očisťte ruce, hříšníci, a očisťte srdce, lidé dvojí mysli. Pociťte svou ubohost, naříkejte a plačte. Váš smích ať se obrátí v nářek a vaše radost v sklíčenost. Pokořte se před Pánem, a povýší vás.“ (Jk 4,4-10)

 

Žít v náruči nebeského Otce a být přitahován vroucí láskou nebeského Ženicha Krista je tím nejúžasnějším, co můžeme zakoušet. Za to stojí jakékoliv oběti. Buďme bdělí, střežme si to, co jsme již od Boha přijali a mějme touhu neustále růst v poznání Boha a v naší proměně do jeho charakteru.

 

Zakončím slovy Jana Husa: „Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti; neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jež jest odloučení věčné od milosti Boží…“ [4]

 

[1] Watchman Nee: Duch svatý a skutečnost, Proud, Praha, 1993, s. 39. [2] Jiří Dohnal: Pastorace Jobových přátel, Logos, Praha, 1992, s. 44. [3] John Bunyan: Poutníkova cesta, Argo, Praha, 1996, s. 159. [4] Jan Hus: Výklad viery, 1412.