Nepromarni svoje zkoušky

Víš to, že milujícím Boha, všechny věci napomáhají k dobrému?

 

Apoštol Pavel píše ve svém dopise Římanům pro nás velice důležitou pravdu: Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil. (Ř 8,28-30)

 

To první, na co chci poukázat, je slůvko „víme“. Máme vědět neboli máme mít svoji mysl naplněnou pravdou, „že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému“. Víš to? Připomínáš si to? Připomínáš si tuto velmi důležitou pravdu zvláště ve zkouškách?

 

Za druhé: Je jenom jedna skupina lidí, které všechny věci spolu působí k dobrému. Pro lidi, kteří jsou mimo tuto skupinu, to neplatí! Jsou to „ti, kteří milují Boha“. Někteří lidé říkají, že utrpení nás přivádí k Bohu. Ano, může, přesněji řečeno mělo by, ale také vůbec nemusí. Záleží na tom, jestli naplníme určité podmínky – tedy, jestli v utrpení hledáme Boha. Kdyby utrpení samo o sobě přivádělo k Bohu, viděli bychom nemocnice, ústavy a léčebny plné svatých a obrácených lidí, kteří hoří pro Ježíše. Často tam však vidíme úplný opak. Jsou tam lidé ztrápení, zoufalí a nešťastní. Utrpení ale často otevírá uši k slyšení a my jsme voláni k tomu, abychom nemocné a trápené povzbuzovali a k Bohu vedli.

 

Je tedy jenom jedna skupina lidí, které všechny situace a stavy, jimiž procházejí, napomáhají k dobrému – jsou to lidé, kteří milují Boha. Nejsou to lidé, kteří mají nějaký odznak nebo diplom či titul. Jsou to lidé, kteří mají něco uvnitř svého srdce. Právě v situacích rozličných zkoušek se pozná, jestli miluji Boha celým srdcem.

 

Za třetí: „Všechny věci spolu působí k dobrému“. Jsou všechny věci dobré? To zde není řečeno! Všechno není dobré. A my jako křesťané máme rozsuzovat dobré od zlého. Izajáš dokonce říká: Běda těm, kdo zlu říkají dobro a dobru zlo, kdo pokládají temnotu za světlo a světlo za temnotu, kdo pokládají hořké za sladké a sladké za hořké. (Iz 5,20)

 

Všechny věci spolu působí neboli napomáhají k dobrému. Všechny věci znamenají úplně všechno. Dobré i zlé – všechno, čím procházíme v našich životech, nám může napomáhat k dobrému, pokud naplníme podmínku – pokud milujeme Boha. A toto máme všichni vědět! Je to úplná revoluce v našem myšlení.

 

Úžasným příkladem je příběh starozákonního Josefa. Vždy mě tento příběh dojímá. Josef je vzorem člověka, kterému všechny věci napomohly k dobrému, protože miloval Boha a věděl, že je s ním Bůh v každé situaci. Mnohému, čím procházel, nerozuměl, mnoho situací bylo velmi těžkých, byla to dlouhá léta utrpení. On však zůstal Bohu věrný a miloval ho.

Milovat neznamená zatnout zuby a vykřikovat „Já vše vydržím!“ Takhle to nefunguje! Znamená to, že uprostřed všech zkoušek vyznám Bohu: „Já Tě miluji. Sice nerozumím tomu, čím procházím, ale miluji Tě. Spolu projdeme vším a věřím, že Ty tuto situaci ve své milosti proměníš v můj prospěch.“

 

Za čtvrté: Úvodní biblický text pokračuje a my to nesmíme přehlédnout: „… aby byli připodobněni obrazu jeho Syna“. Jeden z hlavních účelů všeho, čím procházíme, je naše připodobnění obrazu neboli charakteru Ježíše Krista. Je tak důležité, abychom tomu porozuměli. Všechno, čím procházíme, nám může pomoci k tomu, abychom nesli Ježíšův charakter. Stane se to, pokud naplníme podmínky: Pokud budeme milovat Boha a pokud tyto pravdy budeme mít na mysli, budeme si je připomínat a budeme na ně hledět svým duchovním zrakem.

 

Za páté: Apoštol Pavel zde mluví o Božím předsevzetí, předurčení, povolání, ospravedlnění a oslavení. Někteří říkají, že jsme předurčeni a vyvoleni a ty na to nemáš vůbec žádný vliv. Jiní naopak říkají: Záleží na svobodném rozhodnutí tvé vůle. Mám za to, že pravdu mají obě skupiny. V Bibli je totiž mnoho pravd, kde musíme vírou uchopit obě, zdánlivě protichůdné, polohy dohromady. Jsme skutečně vyvoleni a předurčeni, a přitom máme plně svobodnou vůli rozhodování. Láska souvisí se svobodnou vůlí. Ale Bůh, který je mimo tento prostor a čas, ví, jak se rozhodneme. A také nás ke všemu uschopňuje, protože žít můžeme pouze z jeho milosti.

 

Jednou jsem byl na obědě s jedním kalvinistickým profesorem teologie a povídali jsme o předurčení. (Kalvinisté totiž zdůrazňují nauku o předurčení.) Předložil jsem mu jednu ilustraci: Je nebeská brána, na které je napsáno „Pojďte ke mně všichni“. Lidé, kteří projdou touto bránou a otočí se nazpět, vidí na bráně zevnitř napsáno „Vy jste ti předurčení a vyvolení“. Profesor vážně přikyvoval.

 

Naše západní kultura je postavená na myšlení o svobodné vůli a svobodném rozhodování člověka. Je to však jenom jedna strana mince. Je velice důležité, abychom věděli, že Bůh nám dává i chtění a činění a vposledku my se nemůžeme ničím chlubit, protože všechno je darovaná milost. Věřím, že zdravé biblické učení o předurčení nás má vést právě k tomu. To nemá naprosto nic společného s pohanským fatalismem.

 

Neochabujeme, ale naopak aktivně usilujeme o růst v milosti a poznání Pána (viz 2Pt 1,5). Jsme horliví pro dílo Páně. Hledáme na prvním místě Boží království, zvěstujeme evangelium a vzpíráme se zlému. Aktivně hledáme, žádáme a tlučeme, dokud Pán neotevře. Boží milost nenecháváme ležet nadarmo (viz 1K 15,10). Ve své aktivitě se však nesrovnáváme a nepovyšujeme nad ostatní, protože žijeme z milosti. Také nežijeme z nějakých svých zásluh, ale z vědomí, že nás Bůh již v Kristu přijal.

 

Bůh nás ve své milosti sám zachránil, my máme odpovědět láskou a vědomím, že nás dobře vede. Víme, že si Bůh vše použije k našemu prospěchu. Máme pokojnou důvěru v dobrého Boha, ne v dobré okolnosti. Okolnosti v tomto pozemském životě jsou někdy dobré, někdy špatné. Bůh je však pro nás vždy Skálou a útočištěm.

 

Bůh si chce použít všechno, čím procházíme, k tomu, abychom ho více znali, více ho milovali a byli proměněni do jeho charakteru. A o to ho máme žádat. Kéž je tohle naší nejčastější modlitbou: „Pane, chci Tě více znát a více se Ti podobat.“

 

Zkoušky nás pokořují a činí závislými na Bohu

 

Písmo nám dává jasný pohled na zkoušky, kterými ve svých životech procházíme. Porozumět tomu je pro nás velmi osvobozující. Všechno pak dostává svůj smysl. Chci vám předložit podivuhodný postoj ke zkouškám prezentovaný v Žalmu 119:

 

Omotávají mě provazy ničemů, na tvůj zákon však nezapomínám. (61)

 

Když si pročítáte tento žalm, zjišťujete, že žalmista procházel různými zkouškami, různým trápením i různým pronásledováním. Velmi se mi líbí, jaký měl v těchto situacích postoj. Je totiž pro nás vzorem, který máme následovat. V jakékoli situaci máme vždy hledat Boha. „Obklopili mě nepřátelé, ale Ty jsi mi ještě blíž! Mám problémy, ale hledím na Tvé Slovo. Omotávají mě provazy ničemů – to je hrozné, cítím se spoutaný, prožívám potíže a trápení, ALE já na Tvůj zákon nezapomínám. Přemýšlím o Tvém Slovu. Jsou těžké chvíle, ale já nezapomínám na to, co říkáš ve svém Slovu. Uprostřed zkoušek rozjímám nad Tvým Slovem.“ To je velmi důležité, právě když procházíme těžkostmi.

 

Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal díky za tvá spravedlivá nařízení. (62)

 

Místo reptání děkuji, jinými slovy – střežím si vděčnost. Dokonce i když se probudím, uprostřed noci děkuji a chválím svého Boha. Je tolik věcí, za které můžeme děkovat. Náš milující nebeský Otec je nám blíž než jacíkoli nepřátelé a než jakékoliv problémy. Bůh má pro každou situaci řešení.

 

Jsem společníkem všech, kteří se tě bojí, těch, kdo zachovávají tvá přikázání. (63)

 

Potřebujeme společenství, bratry a sestry, jinak nás naše „slepé úhly“ přivedou do hořkého sebeklamu. Uprostřed zkoušek si žalmista připomíná „jsem společníkem“.

 

Hospodine, země je plná tvého milosrdenství; vyuč mě svým ustanovením! (64)

 

Očima víry potřebujeme všude vidět Pánovo milosrdenství, tomu se naučíme z Božího slova. Vezměte si ten kontext: „Omotávají mě provazy ničemníků“, ale já vírou vidím, že země je plná Božího milosrdenství. Vidíš to? Přirozeným zrakem to zřejmě neuvidíš, ale duchovním zrakem ano. Svět je plný trápení, hříchů a marnosti, ale my můžeme vidět Boží milosrdenství. Pán je tady uprostřed válek, bojů, marnosti a nesmyslnosti a touží po každém člověku. Touží zachraňovat lidi, ať jsou v jakémkoliv stavu. Země je PLNÁ – není jen sem tam něco hozeného – Božího milosrdenství. Máme to vidět a můžeme to vidět jedině očima víry. Abychom svýma očima víry všude viděli Pánovo milosrdenství, potřebujeme se tomu vyučit z Božího slova. Proto se žalmista modlí: „Vyuč mě svým ustanovením.“

 

Před mnoha lety jsem si procházel žalmy a do notýsku jsem si vypisoval všechny verše, které jsem našel o Boží dobrotě, milosrdenství a lásce. Rozjímal jsem nad tím a učil jsem se všude vidět očima víry Boží milosrdenství. To, co se ve světě děje, je velmi depresivní. Potřebujeme se naučit vše vidět Božím pohledem. „Pane, nauč mě to!“

 

Hospodine, podle svého slova jsi prokázal svému otroku dobro. (65)

 

Připomínám si projevy Boží dobroty ve svém životě, co Bůh už v mém životě udělal.

 

Nauč mě rozvážnosti a poznání, vždyť já tvým příkazům věřím. (66) Jiné překlady mají v první části verše: Nauč mě okoušet a znát, co je dobré. (ČEP) Dobrému vkusu a poznání mě vyučuj. (Zeman)

 

Modlím se za poznání a porozumění – chci vidět věci z Božího úhlu, což je pohled víry!

„Věřím Tvým ustanovením, věřím Tvým přikázáním. Věřím slovům o Tvé dobrotě a lásce – a chci je okoušet.“ Když vidíme vše Božíma očima, pak vidíme jeho milosrdenství nad vším hříchem a trápením okolo nás. Vždyť kde se rozhojnil hřích, tam ještě více Boží milost. Tuto Boží milost máme před svýma očima.

 

Dokud jsem nebyl pokořen, bloudil jsem; teď však zachovávám tvé slovo. (67)

 

Tady je něco z podstaty našich zkoušek: Bez pokory a závislosti na Bohu (což jsou synonyma) bloudíme, i kdyby byly všechny okolnosti růžové. Nebloudíme, pokud jsme pokorní a zachováváme Boží slovo. „Teď už jdu po cestě Tvého Slova a již vidím a zakouším, že mi všechny věci napomáhají k dobrému, protože Tě, Bože, miluji. Víc tě miluji než na počátku.“ První láskou není chvilkové nadšení na začátku naší cesty, po kterém následuje vystřízlivění a vychladnutí. První láskou je, že dávám Pána na první místo, že ho skutečně nade vše miluji za jakýchkoli okolností.

 

Dokud jsem nebyl pokořen, bloudil jsem. Jestliže jsme pokorní, vidíme, že bez Boha nemůžeme nic. A není to jen fráze. Bůh je naším zdrojem, má náš život v ruce, jemu jsme se vydali. Ve vodním křtu jsme vyznali: „S Kristem jsem zemřel, už nežiju já, ale žije ve mně Kristus.“ – To je pokora.

 

Pýcha se projevuje tím, že si věci ve svém životě řídím sám, chodím si po svých cestách, rozhoduji se podle svého rozumu a nehledám Boha. Často ho začnu hledat až na konci, když už je mi opravdu zle. Všechny zkoušky, kterými procházíme, vedou k té pokorné závislosti na Bohu. Všechny zkoušky nás mají pokořovat, což je něčím pro náš život naprosto pozitivním. Jestliže milujeme Boha, stáváme se pokornými a závislými na Bohu.

 

Jsi dobrý a prokazuješ dobro; vyuč mě svým ustanovením. (68)

 

Uprostřed zkoušek chvalme Boha za jeho dobrotu. Bůh je dobrý, a jako jeho učedníci ho žádejme o vyučení. Někdy jsme nejistí, nevíme si rady a nemáme hned odpovědi. Důvěřujeme však Hospodinu a opíráme se ve víře o něho. Je neviditelný – je to duch, ale je tak pevný, je to Skála věků a je dobrý! Za jakýchkoli okolností si připomínej jeho dobrotu. Je to tvůj Otec a on tě vyučí svým ustanovením.

 

Domýšlivci mě obestřeli klamem, já však celým srdcem střežím tvá přikázání. (69)

 

Okolo mě jsou pyšní a oklamaní lidé, kteří šíří dezinformace a hlouposti, já však budu celým srdcem střežit Boží přikázání. „Co říká Tvé Slovo, to je pro mě směrodatné.“

 

Bezcitné jak tuk je jejich srdce, já se však těším ze tvého zákona. (70)

 

Uprostřed bezcitnosti, nenávisti a lhostejnosti se raduji z Božího slova. Na co se těšíš? Z čeho se raduješ? Je to skutečně tvoje potěšení být s Pánem? Číst jeho Slovo, rozjímat nad ním, modlit se, mluvit s Bohem, naslouchat mu, předávat mu všechny otázky a starosti a strachy je radostí a potěšením. Za to stojí i ráno dříve vstát. Ne?

 

Bylo pro mě dobré, že jsem byl pokořen, neboť jsem se naučil tvým ustanovením. (71)

 

V jiných překladech to zní takto:

• Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. (ČEP)
• Prospělo mi to, že jsem byl pokořen – poučil jsem se o tvých zákonech. (B21)
• K dobrému jest mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením tvým. (KB)

Můžete se toto žalmistovo vyznání svobodně modlit? Nevím, jestli jste to prožili. Vzpomínám si, jak jsem kdysi prožil úžasné uvolnění, když jsem Bohu začal děkovat za konkrétní zkoušky, kterými jsem procházel. Neděkujeme za satana, za démony, za nemoci, za smrt, ale děkujeme za to, že všechny věci nám napomáhají k dobrému. Protože jsem uprostřed zkoušek hledal Boha, prospělo mi to. Byl jsem pokořen ve své soběstředné pýše a nezávislosti a naučil jsem se Božím ustanovením.

 

Čemu ses naučil ve zkouškách, kterými jsi procházel? Vůbec nejde o prázdná obecná hesla, ale o realitu našeho života. Můžeme ústy vyznávat „všechno je mi k dobrému“ a přitom mít v hloubi svého nitra pocit ukřivděnosti a hněv.

 

Zákon tvých úst je pro mě lepší než tisíce ve zlatě či stříbře. (72)

 

Poznáváme pravé hodnoty. Čím je pro tebe Boží slovo? Vypadá podle toho tvůj život? Dáváš každého dne času s Božím slovem přednost před jinými aktivitami? Zkoušky prosívají naše životy. Oddělují balast od drahokamů. Balast vyhodíme, ale držíme drahokamy, což je vše, co vychází z Božího Slova. Tento svět se honí za bohatstvím tohoto světa. My však máme hledat to pravé bohatství, což je jeho Slovo, které je v našem nitru a které žijeme.

 

Tvé ruce mě učinily a upevnily. Dej mi porozumět, ať se naučím tvým příkazům. (73)

 

Jsem plně odevzdán svému Stvořiteli. Bez vydanosti a podřízenosti Bohu nemůžeme Boha poznávat a jeho cestám porozumět. Cele patřím svému Pánu, jsem stvořen pro něho. On mě učinil a on mě upevňuje uprostřed zkoušek.

 

Ti, kdo se tě bojí, mě uvidí a budou se radovat, protože očekávám na tvé slovo. (74)

 

To, jak s Pánem procházíme zkouškami, může být velkým povzbuzením pro naše okolí. Jsme čím dál tím více slabší (to je pokora), ale Pánova síla charakteru je skrze nás stále více zjevována. Většinou si to ani neuvědomujeme, protože se již nezabýváme sebou, ale Pánem a jeho Slovem. Ve svých zápasech očekáváme, že Bůh bude podle svého Slova jednat a naplní svá zaslíbení. Na základě Božího slova jsme povzbuzeni a stáváme se povzbuzením pro druhé.

 

Vím, Hospodine, že tvá nařízení jsou spravedlivá; pokořils mě pravdou. (75) V jiných překladech druhá část verše zní takto: Ve své věrnosti jsi mě pokořil. (B21) Vím, … že jsi mě důvodně (podle věrnosti) pokořil. (Zeman)

 

Bůh nás ve své věrnosti a pravdě ve zkouškách pokořuje důvodně, což znamená, že to má svůj smysl. Ve zkouškách Boha více poznáváme, stáváme se na něm více závislejší a žijeme z něho jako Zdroje všeho dobrého. Není to však automatické! O smyslu zkoušek máme vědět a připomínat si ho. Bůh nás pokořuje svojí pravdou a věrností.

 

Boží výchova v našich zkouškách

 

Vedle Žalmu 119,61-75 nacházíme v Písmu ještě další tři klíčová místa, která nám ukazují na význam zkoušek v našich životech. Ve všech těchto textech jsou zkoušky dávány do souvislosti s naší výchovou. Prvním místem je Mojžíšův popis, jak Bůh vyvedl Izraelce z Egypta:

 

Pamatuj na celou cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vedl těchto čtyřicet let pustinou, aby tě pokořil, vyzkoušel a poznal, co je ve tvém srdci, jestli budeš zachovávat jeho příkazy, nebo ne. Pokořil tě, nechal tě hladovět, a pak tě krmil manou, kterou jsi neznal a kterou neznali tvoji otcové, aby tě přivedl k poznání, že člověk nežije jenom chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Tvůj plášť se na tobě neobnosil, tvoje nohy neopuchly po těchto čtyřicet let. Věz tedy ve svém srdci, že tak jako člověk vychovává svého syna, tak Hospodin, tvůj Bůh, vychovává tebe.

 

Zachovávej příkazy Hospodina, svého Boha, abys chodil po jeho cestách a bál se ho. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě přivádí do dobré země, země s potoky plných vody, s prameny a se zřídly vyvěrajícími v údolích a horách, do země pšenice a ječmene, révy, fíkovníků a granátovníků, do země olivových hájů, oleje a medu, do země, kde nebudeš jíst pokrm v chudobě, kde nebudeš mít ničeho nedostatek, do země, jejíž kameny obsahují železo a z jejíchž hor můžeš těžit měď. Až se najíš a nasytíš, dobrořeč Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal.

 

Měj se na pozoru, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal zachovávat jeho příkazy, nařízení a ustanovení, která ti dnes dávám. Jinak se najíš a nasytíš, postavíš si hezké domy a zabydlíš se, rozmnoží se tvůj skot a brav, přibude ti stříbra a zlata a všeho budeš mít hodně, ale tvé srdce se potom pozdvihne a zapomeneš na Hospodina, svého Boha, – který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, který tě vodil velkou a obávanou pustinou, krajinou ohnivých hadů a štírů, vyprahlou zemí, kde není voda, který ti vyvedl vodu z tvrdé skály, který tě v pustině krmil manou, kterou neznali tvoji otcové, aby tě pokořil a vyzkoušel a nakonec ti prokázal dobro – a řekneš si v srdci: Tento majetek jsem si získal svou mocí a silou své ruky! Pamatuj tehdy na Hospodina, svého Boha, že on ti dává moc získat majetek, aby naplnil svou smlouvu, kterou odpřisáhl tvým otcům, jak je tomu dnes. (Dt 8,2-18)

 

Druhé místo je z Přísloví 3,11-13: Hospodinovu kázeň, můj synu, nezavrhuj, neměj odpor k jeho pokárání, neboť koho Hospodin miluje, toho kárá jako otec syna, jehož si oblíbil. Blahoslavený je člověk, který našel moudrost, člověk, který získal rozumnost.

 

A třetí místo je z dopisu Hebrejům 12,3-13: Pomyslete na toho, který snesl od hříšníků proti sobě takový odpor, abyste neochabovali, umdlévajíce ve svých duších. Ještě jste se až do krve nevzepřeli v boji proti hříchu. A zapomněli jste na napomenutí, které vám praví jako synům: ‚Můj synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho kárán; neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.‘ Snášejte to ke své výchově, Bůh s vámi zachází jako se syny. Neboť je nějaký syn, jehož by otec nevychovával? Jste-li však bez výchovy, jíž se stali účastni všichni, potom jste nemanželské děti, a ne synové.

 

Také v našich tělesných otcích jsme měli vychovatele a měli jsme je v úctě. Nebudeme mnohem více poddáni Otci duchů, abychom žili? Vždyť oni vskutku na krátký čas vychovávali, jak jim připadalo správné, on však k užitku, abychom dostali podíl na jeho svatosti. Každá výchova se ovšem v tu chvíli nezdá být radostná, ale krušná; potom však vydává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří jsou jí vycvičeni. Proto napravte umdlené ruce a zchromlá kolena a čiňte přímé stezky pro své nohy, aby se to, co je chromé, nevyvrátilo, ale naopak aby se uzdravilo.

 

Jestliže rodiče nevychovávají své děti a nedávají jim meze, je to známka toho, že je nemilují. Bůh, náš nebeský Otec, nás vychovává. Vychovává nás především svým Slovem, ale i vše, čím procházíme, slouží k této výchově. Proto ho v každé situaci hledáme, vydáváme se mu, uctíváme ho a milujeme.  Rozjímáme nad jeho Slovem a prosíme ho, aby nás jako své učedníky vyučil svým nařízením a aby nám otevřel náš duchovní zrak, abychom viděli tak jako on.

 

Pokud přijímáme a snášíme jakékoli zkoušky jako Boží výchovu, jednáme jako synové a dcery nebeského Otce a naše zkoušky nebudou promarněné. Pokud tuto výchovu odmítáme, nedosáhne v nás svého užitku a jednáme jako nevěřící svět – lidé bez Otce.

 

Shnilé ovoce promarněných zkoušek

 

Hořkost, ukřivděnost, sebelítost je shnilým ovocem promarněných zkoušek v našich životech. Ukazuje to, že jsme promarnili požehnání zkoušek. Pokud s tím jako křesťané nejednáme, pak budeme mít jen prázdné náboženství bez první lásky.

 

Můžeme hlasitě vyznávat: „Ano, vše je mi k dobrému!“ ale uvnitř srdce můžeme mít hořký pocit křivdy. V takovém případě blokujeme svůj vztah k Bohu, nemůžeme s ním mít důvěrný, láskyplný vztah. Je to jako v manželství, nevyřešená hořkost smrdí. Pak mohu jen velmi hlasitými frázemi přebít své nitro. Jestliže chceme mít důvěrný vztah k Bohu, modleme se: „Pane, vyzpytuj mé nitro, jestli tam není shnilé ovoce promarněných zkoušek. Ty jsi Bůh dobrotivý a milostivý a chceš mě od toho očistit a proměnit můj život.“ Některé zkoušky musíme neustále opakovat, jako ve škole, protože jsme v nich neobstáli. Postoupíme dál, až ve zkouškách obstojíme.

 

Někdy některé naše zápasy trvají velmi dlouho. Ptejme se Pána, co máme dělat: „Nemám něco ve svém zápase změnit nebo jsem už v nevěře zápasit přestal? Slyším čerstvě Boží hlas?“ Někdy, když obnovíme svoje naslouchání Božího hlasu, Pán nás povede k tomu, co nám řekl na začátku zápasu. Obnoví to, co nám již zaslíbil. Jeho slova působí tak, že odchází strach a přichází důvěra a nadějné očekávání. Pánovo slovo (rhéma), které čerstvě slyšíme na skrytém místě, vypůsobí upokojení našeho nitra a nové odhodlání zápasit. Možná, že něco v našem dlouhodobém zápasu musíme změnit. Možná je nyní čas bojovat jiným způsobem než dříve. Musíme vždy hledat a čerstvě slyšet Pána.

 

Skryté výčitky vůči Bohu jsou jako skryté proudy a podemleté břehy. Nejsou vidět, ale můžeme se v nich utopit. Nevnímáme některé věci jako křivdu, kterou Bůh neměl dopustit? „Máme přece právo na pohodlný a bezproblémový život! Anebo tomu tak není?“ Bůh nám však není nic dlužen! Každému člověku, stejně jako Jóbovi, Bůh říká: Nikomu nejsem nic dlužen. (Jb 41,3 SNC) Jsou křesťané, kteří některé zápasy prohráli a mají pocit křivdy vůči Bohu. Jsou křesťané, kteří mají ty skryté proudy a podemleté břehy, protože jejich zápasy trvají už dlouho. Jsou zklamaní a uvnitř zahořklí. A cesta pokroku je, že si to přiznáme a že z toho učiníme pokání: „Pane, odpusť mi tuto moji nevěru, tento můj postoj.“ Pán je plný slitování a rád odpouští.

 

Pravděpodobně každý z nás má nějaké dlouhodobé zápasy a různé zkoušky. Někteří o nich nemluví vůbec, jiní nadmíru. Někteří sebelítostiví lidé řeknou: „Tobě se to řekne!“ Když mi někdo odpoví „tobě se to řekne“, jako by mi říkal „ale já jsem skutečně chudák“. Takovým lidem požehnejme a čekejme, až prohlédnou.

 

Pán nás chce pokořit a to není nic ZLÉHO. Pokora není zlá! Naopak je to cesta pokroku. Pokora je závislost na dobrém, milujícím Bohu, našem Otci.

 

Je velmi důležité vychovávat své děti tak, aby v sobě neměly mentalitu oběti. Někdy vidím přestarostlivé matky plné strachu. Když dítě upadne, maminka hned běží a už ho hystericky fouká. Některé dítě se úplně zhroutí, když spadne do bláta nebo si něco odře. Jiné, zdravé, se zvedne a běží dál. Jistě, upadl jsi, pomůžu ti a jdeme dál. Nevychovávejme z dětí chudáčky! Nevychovávejme z dětí oběti.

 

Dobré ovoce nepromarněných zkoušek

 

Více Boha známe a milujeme: My již víme, že milujícím Boha všechno napomáhá k dobrému.

 

Více odrážíme Boží charakter: Všechno nám napomohlo k dobrému, abychom byli připodobněni obrazu Ježíše Krista.

 

Jsme více napojeni na Zdroj všeho dobrého: Pokora je napojení na úžasnou, nadpřirozenou osobu, kterou je Bůh. Synové Kórachovi vyzývali: A budou při tanci zpívat: Všechny mé zdroje jsou v tobě! (Ž 87,7) Jednou jsme měli s manželkou velmi těžké období. Chytili jsme se, poskakovali a zpívali: „Všechny mé zdroje jsou v Tobě, Haleluja!“ Vůbec se zde neřeší, jestli umíš tancovat. Bůh nás napojuje na své zdroje.

 

Jsme více bohatší pravým zlatem zkoušek: Apoštol Petr píše: Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami, aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší. (1Pt 1,6-9)

 

Osvědčenost naší víry – to jsou naše nepromarněné zkoušky. To nemá nic společného s tím, že jsem něco protrpěl s pocitem křivdy. Ukřivděné, sebelítostivé a zahořklé stavy jsou promarněnými zkouškami. Naopak osvědčená víra, kdy jsem prošel a procházím zkouškami, se projevuje tím, že více Boha miluji a více mu důvěřuji. Není to, že jsem zklamán a už mu moc nedůvěřuji a hledám si svoje vlastní řešení. Více Bohu důvěřuji, protože on je zdrojem všeho a já jsem na něm úplně závislý. Totálně ho potřebuji. Osvědčenost naší víry prošla zkouškami, miluje a více důvěřuje. To je skutečné zlato, které je nepomíjivé.

 

Máme autoritu a moc, která nevychází z nás, ale z Boha: Ježíš byl na počátku své veřejné služby pokoušen ďáblem na poušti. Na začátku byl plný Ducha svatého a poté, co vyšel z těchto zkoušek, byl plný moci (L 4,1-14). Od té doby chodil v moci Ducha svatého a děly se divy, znamení a zázraky. I nás si Pán chce použít. Použije si lidi velmi slabé, kteří jsou na něm úplně závislí. Použije si tebe a mě. Zkoušky slouží k tomu, abychom se stali závislými na Bohu, jinými slovy, abychom byli pokorní. Pokoření je pozitivní! To není sprosté slovo.

 

Pane, děkuji Ti za Tvé Slovo, děkuji Ti za to, čím procházíme, děkuji Ti i za ty dlouhodobé zápasy některých z nás. Pane, posilni nás ve víře. Ukaž nám, jestli ve svých životech nemáme zrádné skryté proudy a podemleté břehy. Pane, pročisti nás, protřib nás, vyzpytuj nás. Milujeme Tě a chceme žít z Tebe jako Zdroje všeho dobrého. Chceme být na Tebe zcela napojení, protože Ty jsi tak úžasný! Tvé Slovo je úžasné! Život s Tebou v propojení je nádherný!

 

Pane, chceme Tě více znát a více se Ti podobat. Děkuji Ti, že když jsme s Tebou propojeni, není vůbec nic, co by nám neprospělo a nepomohlo k dobrému. V každé situaci Tě hledáme. Milujeme Tě, Pane. Můžeme žít uvolněný a pokojný život, nemusíme bát ničeho, co je před námi, ale v odevzdanosti spočinout v Tobě a těšit se na naši budoucnost. Děkuji Ti za to, jsi dobrý Otec, dobrý Bůh, dobrý Pán. Amen.

 

Tomáš Korčák, 2023