PŘIPRAVENÁ NEVĚSTA 3 – Každý den vezmi svůj kříž

Publikováno: Autor:

Jak jsme již viděli v minulém článku o připravené Nevěstě, apoštol Pavel učinil rozhodnutí, podle kterého pak také v jednotlivých církvích jednal, že nechce znát nic než Krista Ježíše, a to toho ukřižovaného. (1K 2,2) Toto rozhodnutí se netýká jen kazatelů v církvi, ale každého učedníka Ježíše Krista. Kristus a jeho kříž nám mají zářit a ovlivňovat vše, co ve svém životě děláme. Když jsme ozářeni jasným světlem, všude to světlo pak vidíme.

 

Ježíš nezůstal na kříži. Prošel křížem, byl však pro svoji vlastní nevinnost vzkříšen z mrtvých. Žije a sedí po pravici Boží. Je hlavou církve a z díla jeho kříže vychází jedinečná studnice všeobsáhlého spasení. Můžeme vidět tři zásadní významy Kristova kříže [1]:

  • Všechno požehnání, které nám Bůh nabízí a dává, přichází pouze na základě Kristova kříže (viz Ř 8,32).
  • Skrze Kristův kříž byl satan poražen a odzbrojen (viz Ko 2,15).
  • Jedině skrze kříž můžeme vítězit nad svojí starou padlou přirozeností (viz Ř 6,6).

Potřebujeme plně vidět naše dědictví, což je právě požehnání kříže, a nenechávat ho ležet ladem. Modleme se za osvícené oči našeho srdce podle Efeským 1,17-19. Derek Prince [2] ukazuje na osm hlavních aspektů Kristovy výměny na kříži:

  • Ježíš byl potrestán, aby mi mohlo být odpuštěno.
  • Ježíš byl zraněn, abych mohl být uzdraven.
  • Ježíš byl mojí hříšností učiněn hříchem, abych se jeho spravedlností mohl stát spravedlivým.
  • Ježíš vytrpěl moji smrt, abych mohl mít podíl na jeho životě.
  • Ježíš zchudl mojí chudobou, abych mohl zbohatnout jeho bohatstvím.
  • Ježíš nesl moje zahanbení, abych mohl mít podíl na jeho slávě.
  • Ježíš zakusil moje odmítnutí, abych mohl mít jeho přijetí za Boží dítě.
  • Ježíš se stal prokletím, abych mohl přijmout jeho požehnání.

Jistě v Kristově kříži najdeme mnohem více, avšak toto je základ. Potřebujeme tedy tato požehnání nejprve uvidět svým osvíceným duchovním zrakem a poté skrze modlitbu, víru, vyznání a poslušnost uvést do našeho praktického života.

 

Kristův kříž nám také ukazuje na náš kříž. Je jen jeden Spasitel, který se jako Boží Beránek za nás obětoval na kříži. To bylo vykonáno jednou provždy a je to dostatečné na věky. Přesto jsme vyzýváni, abychom vzali svůj kříž a na Kristově kříži měli podíl. Potřebujeme tomu dobře porozumět, protože to má pro naši proměnu a přípravu na svatbu Beránkovu veliký význam. Svým křížem nedoplňujeme Kristův zcela dostatečný kříž (my nemůžeme nikoho vykoupit), ale svým křížem máme účast na Kristovu kříži. To je velký rozdíl.

 

Podívejme se na dva Ježíšovy výroky, které ukazují, kdo je hoden Pána a kdo může být jeho učedníkem: A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden. (Mt 10,38) Kdo jde za mnou a nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem. (L 14,27) Toto je skutečně přesný, doslovný překlad. Jestliže chceme být Ježíšovými učedníky, musíme vzít a nést svůj kříž. Jsou lidé, kteří sice chtějí následovat Pána, ale nechtějí každý den brát a nést svůj kříž. Takoví lidé nejsou Pána hodni a nemůžou být jeho učedníky. Nelze být opravdovým učedníkem Ježíše Krista bez nesení svého kříže. Ještě jednou: Kdo chce jít za Ježíšem a nenese svůj kříž, nemůže být jeho učedníkem. Naše křesťanství souvisí s křížem. Bez nesení svého kříže nejsme Pána hodni.

 

Dále o Ježíši čteme: Všem pak říkal: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne.“ (L 9,23) Zde je přímo řečeno, že svůj kříž máme brát každý den. Bez nesení svého kříže Krista nenásledujeme. Také zde vidíme, že náš kříž souvisí se zapíráním sebe sama. Zapřít sebe či odepřít si něco jsou dnes sprosté výrazy odporující seberealizaci a sebeprosazení. U Krista je to však součást jeho obětující se lásky, kterou jako jeho učedníci máme nést. Neříkal to jen vybraným a nějakým výjimečným lidem, ale všem! Sebezapírání sobeckých sklonů a žádostí je jeden ze základních kroků zdravého života.

 

Apoštol Pavel to popisuje následovně: Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu. A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry, a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení (zde někteří ve čtení končí, ale text dále pokračuje) i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých. (Fp 3,7-11) Jestli chceme zakoušet moc vzkříšeného Pána, musíme žít život kříže. A kříž není jen vznešený symbol, ale smrtící prostředek! Lidé, kteří žijí život kříže, přinášejí i zvěst kříže, a ta je plná Boží moci a moudrosti (viz 1K 1,18.23-24)

 

Co to znamená nést svůj kříž?

 

1. Ztotožnění s Kristovým ukřižováním

 

Nést svůj kříž znamená, že věřím, že Kristus zemřel na kříži za mne, a tedy s ním a v něm jsem zemřel i já – sám sobě, hříchu a světu. Považuji se za mrtvého pro hřích a pokušení. Hřích nade mnou již nepanuje. S ním jsem byl také vzkříšen a žiji nyní pro něho. Nežiji již já, ale žije ve mně on. Jde mi o to, abych potěšil toho, kterého miluje moje duše – svého nebeského Ženicha. Je to velmi osvobozující životní styl. Pavel vyznává: Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,11) Kéž se mi nestane, abych se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista, skrze nějž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. (Ga 6,14)

 

2. Umrtvování své neproměněné duše

 

Bohu jsem cele vydal a poddal svoji vůli – svoje přání a chtění. Chci jen jeho vůli! Poddal jsem mu celou svoji duši – vedle vůle také svoje myšlení, představy, očekávání, vzpomínky, emoce atp. Křižuji tedy svoji vůli, svoji mysl a svoje žádosti, kdykoli jsou v rozporu s vůlí, myšlením a touhami Pána. Křižovat znamená duchovně usmrcovat či považovat za mrtvé. Pavel nás povzbuzuje: Ti, kdo patří Kristu Ježíši, ukřižovali tělo s jeho vášněmi a žádostmi. (Ga 5,24)

 

3. Poddání se Pánově výchově

 

Bůh nás vychovává a používá si různé nepříznivé okolnosti, aby prozkoušel naši víru a proměnil nás do charakteru Krista. Místo sebelítosti a stěžování si na těžký osud se máme poddat Bohu, děkovat mu a důvěřovat, že nás vším provede. Překážky na cestě jsou součástí cesty. Apoštol to popisuje následujícími slovy: Zapomněli jste na napomenutí, které vám praví jako synům: ‚Můj synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho kárán; neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.‘ Snášejte to ke své výchově, Bůh s vámi zachází jako se syny. Neboť je nějaký syn, jehož by otec nevychovával?  Jste-li však bez výchovy, jíž se stali účastni všichni, potom jste nemanželské děti, a ne synové. Také v našich tělesných otcích jsme měli vychovatele a měli jsme je v úctě. Nebudeme mnohem více poddáni Otci duchů, abychom žili? Vždyť oni vskutku na krátký čas vychovávali, jak jim připadalo správné, on však k užitku, abychom dostali podíl na jeho svatosti. Každá výchova se ovšem v tu chvíli nezdá být radostná, ale krušná; potom však vydává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří jsou jí vycvičeni. (He 12,5-11)

 

4. Přinášení obětí lásky

 

Nesu jeho dávající a obětující se lásku, která nehledá svých věcí. V odpuštění bez ukřivděnosti a sebelítosti sloužím svým bližním. Všem dlužníkům jsem odpustil, pomstu jsem předal Bohu, žehnám dokonce i svým nepřátelům. Své pyšné touze po pomstě, zadostiučinění a sebevyvýšení jsem zemřel. Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. (Fp 2,5-8)

 

5. Připravenost snášet protivenství pro Ježíšovo jméno

 

Jsem také pro jeho jméno ochoten nést potupu, protivenství a pronásledování. Miluji ho nadevše, což se pozná právě ve zkouškách. Pro Pána někdy zakoušíme i bolest a strádání. Apoštolové v církvích, které založili, upevňovali duše učedníků, povzbuzovali je, aby setrvávali ve víře; říkali, že musíme skrze mnohá soužení vejít do Božího království. (Sk 14,22) Protivenství pro Ježíšovo jméno a jeho kříž je něčím, s čím musíme počítat (viz Ga 6,12). Pavel to jasně řekl: Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni. (2Tm 3,12) A Ježíš nás povzbuzuje: Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království Nebes. (Mt 5,10)

 

Eckhard Neumann, vedoucí z Německa, na první Charismatické konferenci v Praze v roce 1988 prorokoval:

 

Chtěl bych říci slovo, které jsem od Pána přijal pro tuto konferenci. Pán říká, že máte touhu zapálit oheň, který bude hořet po celé ploše. Ale Pán říká, že tento oheň může být zapálen jen v takových lidech, kteří jsou ochotni zaplatit za to cenu. Pán mi připomněl, že v Izajáši je napsáno, že jeho tvář byla na kříži nepřitažlivá a bez krásy. Pán říká: „Tvoje dobré jméno zemře. Tvé uznání před vysoce postavenými lidmi, to všechno zemře, jestliže skutečně chceš tento oheň. Jestliže skutečně chceš, abys byl tím, kdo tento oheň nese.“ Pán se tě ptá, jestli jsi připraven tuto cenu zaplatit, jestli skutečně chceš, aby ve tvé zemi hořel oheň?

 

Pán říká, že probuzení nepřijde nějak shora, aniž by našlo lidi, kteří by byli ochotni ho šířit. Hledá lidi, skrze něž může probuzení proudit. Dnes se tě ptá: „Jsi připraven za to zaplatit cenu? Jsi připraven na to, že lidé, kteří si tě dnes váží, zítra budou o tobě mluvit špatně? Budou tě zavrhovat a pomlouvat, jenom proto, že žiješ z Ducha svatého. Jenom proto, že jsi veden Duchem svatým. Jsi připraven zaplatit tu cenu?“

 

„Když budeš uzdravovat nemocné, když budeš vyhánět démony, potom budeš pronásledován,“ říká Pán, „protože mě pronásledovali. Pronásledovali mě kvůli těmto věcem a budou pronásledovat také tebe. Budou proti tobě a budou tě pomlouvat. Řeknou, že zpronevěřuješ peníze a že jsi nevěrný. Jsi připraven zaplatit tuto cenu? Chceš-li skutečně obnovení pro svoji zemi a chceš-li, aby zde byl oheň, který zachvátí celou zemi a bude se šířit po celé ploše?“

 

Pán říká: „Chci tyto jednotlivé malé ohýnky sjednotit, aby z toho byl oheň po celé ploše, ale podívej se na cíl. Nedívej se na pronásledování, dívej se na cíl a vydej se pro tento cíl. Já jsem vydal svůj život a můžeš vidět, co vzniklo z tohoto života, který já jsem položil. Stal se požehnáním – velkým požehnáním.“

 

Pán ví o všech utrpeních, které Boží lid pro jeho jméno zakusí. Z tohoto pohledu je zde určitá míra Kristova utrpení, kterou ve svých životech dohromady jako církev naplňujeme či doplňujeme. Naše účast na Kristových utrpeních nemůže nikdy nikoho vykoupit, ale může ukázat na Kristovo vykoupení. Náš správný postoj k utrpení pro Krista uvolňuje výkupnou moc Kristova vzkříšení (viz 2K 1,5; 4,10; Fp 3,10; Ko 1,24; Zj 13,10).

 

V druhé polovině 17. a na počátku 18. století žila ve Francii Jeanne Guyonová. Úžasným způsobem porozuměla tomu, jak žít vnitřní život s Kristem. Její služba a knihy přinášely probuzení osobního důvěrného vztahu s Kristem, ale také vzbudily velké protivenství. Několikrát byla zavřena do vězení, kde strávila celkem sedm let. Její spisy dodnes povzbuzují křesťany v hledání hlubokého, vnitřního života s Kristem. Ovlivnila i takové křesťany, jakými byli John Wesley, Mikuláš Ludvík Zinzendorf, Hudson Taylor nebo Watchman Nee. Biskup Fénelon, který se stal jejím duchovním přítelem i obhájcem, jí ve svém dopise shrnul, jak vnímá její učení o nesení kříže:

 

První krok, který čeká duši, která se dobrovolně vydala Bohu, je napravit to, co je v životě špatné, a zbavit se zlozvyků. To ale nepůsobí samo o sobě, ale je to důsledkem darované milosti, s níž duše spolupracuje.

 

V druhém kroku přestává být člověk závislý na pocitech radosti a blaha, které Bůh dává člověku prožívat na počátku duchovního života. Když ztrácíme své vnitřní štěstí, máme silný sklon domnívat se, že ztrácíme Boha. Nedochází nám, že vnitřní život duše nespočívá v příjemných pocitech, ale v jednotě s Boží vůlí, ať už je jakákoli. Žijeme vírou, nikoli pocity.

 

Dalším krokem je ukřižování jakéhokoli spoléhání se na vlastní ctnosti, ať už vnější či vnitřní. Nespoléháme na naši pravdu, mírnost, víru či dobročinnost. Závislost na osobních ctnostech je jednou z nejrafinovanějších podob vlastního já.

 

Ve čtvrtém kroku se člověk přestává bouřit proti životním zvratům, ale přijímá je z Boží ruky jakožto nezbytné pro vnitřní ukřižování vlastního já. Duše vnímá naprosto jasně Boží přítomnost ve všem a je natolik silná ve víře, že i evidentně nepříznivé okolnosti, s nimiž se člověk dříve nedokázal vyrovnat, jsou nyní přijímány s radostí, nikoli se zaťatými zuby.

 

Pátým krokem je nový život. Pokud jsme dospěli až sem, je přirozený člověk ukřižován, což umožňuje žít v jednotě s Bohem. Pak nastává tak úžasná harmonie mezi lidskou a Boží vůlí, že je lze považovat za vůli jedinou. Domnívám se, že v tomto stavu byl sv. Pavel, když řekl: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ [3]

 

Apoštol Pavel popisuje v listu Filipským 3,18-19 křesťany, kteří myslí jen na pozemské věci, jde jim o jejich vlastní sobecké nasycení a slávu a žijí hanebným životem. Říká o nich, že žijí jako nepřátelé Kristova kříže. Z toho vyplývá, že máme naopak žít jako přátelé Kristova kříže. Máme si nejen zamilovat svého Pána, ale také jeho kříž. Cílem přátel Kristova kříže je věčný život s nebeským Otcem. Následují svého Pána, který přišel druhým sloužit. Jsou to lidé, kteří hledají Boží slávu a vše činí k Boží slávě. A myslí na to, co je nebeské, vždyť jejich občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekávají svého nebeského Ženicha.

 

[1] Inspirováno vyučováním Dereka Prince. [2] Derek Prince: Požehnání nebo kletba – vyber si!, B. Šípek 1994, s. 163. [3] Phylis Thompsonová, Madame Guyon – Mučednice Ducha svatého, Stefanos, 2023, s. 153-154.

 

Tomáš Korčák, 2024