Kde myslíš, že by Ďábel mohl získat právo působit ve Tvém životě? Opakovaně se u křesťanů setkávám s postojem: Hodně se modlím, tak není divu, že mám problémy – vždyť tomu zlému vadím. Dokonce jsem se nejednou, a to z úst vedoucích, setkal s výroky, jako např.: „Měli jsme před akcí mnoho problémů, to znamená, že bude velké požehnání.“ Ty problémy, to byla porouchaná auta, výpadek místní dopravy, rozkopaná přístupová ulice v době akce apod. Vůbec to nechci zlehčovat, ale jsem přesvědčen, že takový přístup a očekávání problémy tak akorát přitahuje. Hrozí zde veliké nebezpečí: věřit v útoky víc než věřit Bohu.
Podle čeho poznáme úspěšnost svých modliteb? Rozhodně ne podle množství „satanských útoků“. Když jsou vyslyšené, radujeme se. Nejsou-li hned vyslyšené, neznamená to však, že jsme se nutně modlili špatně. A jak poznáme úspěšnost své služby? Stejně jako u modliteb je to podle ovoce, a to často v delším časovém horizontu.
Promiň mi několik zvláštních otázek:
Má na Tebe Ďábel právo?
Má na Tebe Ďábel větší právo, když se modlíš a sloužíš Bohu naplno, než na někoho, kdo Pána Boha poslouchá méně?
Bude Ti Ďábel, když děláš Boží vůli celým srdcem, škodit víc, než když Bohu naplno nesloužíš?
Jestliže jsi vydal svůj život Ježíši Kristu, je odpověď na všechny tyto otázky stejná: Ne! Kdyby to bylo jinak, vedlo by to k jasným důsledkům: křesťanskými vedoucími by chtěli být jen sebevrazi. Mentalita vedoucího nebo aspoň představa o vedoucím u těch, kdo ho ustanovují, by se musela rovnat obrazu sebevražedného atentátníka. A tak to také často naneštěstí opravdu bývá (dotyční si to ovšem neuvědomují) nebo se to tak vyvine. Bůh je naštěstí dost mocný, aby své děti dokázal dokonale ochránit. Je tak mocný, že se s Ďáblem nemusí ani handrkovat, ani přetahovat. Jako ti, kdo jsme Kristovi, přece nepatříme do království tmy, ale do království Božího.
Když jsme s týmem z našeho sboru byli právě před patnácti lety v jednom větším moravském městě na pozvání místního reformovaného sboru kázat evangelium a za město se modlit, staly se tam během našeho víkendového pobytu některé zlé věci: došlo tam k železničnímu neštěstí a v jednom domě uhořelo na balkoně dítě v kočárku. Nechci to předuchovňovat, ale měl jsem tehdy velmi zlý pocit, že jsme se nemodlili za ochranu. Od té doby, a kázali jsme na mnoha místech, už k ničemu takovému nedošlo. Myslím ale, že kdybych věřil tomu, že Ďábel má právo dělat takové věci a Boží služebníky za jejich službu svému nepříteli takto „odměňovat“, takové věci by se dít mohly.
Hluboce jsem si uvědomil, že Ďábel na mě nemá žádné právo – protože mu nepatřím. Když chodím s Bohem, jsem v bezpečí. Nebezpečná je pro mě jediná věc: nechodit s Bohem.
Tím neříkám, že křesťan nemůže být nemocný nebo že nemůže mít různé jiné potíže. V Bibli stojí: „Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.“ (Žalm 34,20a) To, že nás potkává spousta potíží, je skutečnost, ale někteří z nás jako by se tím spokojili. Často jde jen o přístup, o to, jak se na věc díváme a jak o tom mluvíme. Kdyby se Ti auto obrátilo na střechu a pak zase na silnici, vůbec by se nepoškodilo a nikomu by se nic nestalo, říkal bys, jaký že jsi to měl útok, nebo by ses radoval z Boží ochrany? Na tom nejlépe poznáš, zda jsi ohrožen duchovní úchylkou, o které mluvím, či nikoli. A když se Ti zadře motor, protože jsi nedolil olej, pochlubíš se, že jsi se stal obětí duchovního útoku, nebo svou nezodpovědností? (To nedolití oleje je moje osobní zkušenost.)
Víra, to je totiž naše vítězství. Svět totiž nepřemáháme automaticky kvůli tomu, že je tu Boží milost: vítězíme vírou. Modlící se křesťan, který chce Ježíše opravdu poslouchat, a jeho blízcí, to jsou nejlépe chránění lidé na světě.
Editorial pod původním názvem „Pastor – sebevražedný atentátník?“ se svolením autora ze Života víry 5/2005
