Svatým násilím víry uchvacuj Kristovu kořist
Slavný jsi učiněn a důstojný horami loupeže
Asaf, jeden z vůdců uctívání v Davidově stánku v Jeruzalémě, měl zjevení Boží velikosti, které ho naplnilo bázní. Vyznává: Vznešený, jak jasně záříš nad horami rozsápaných! (Ž 76,5) Viděl Boží slávu a triumfální vítězství nad Božími nepřáteli. V dnešní novozákonní době již nebojujeme proti lidským nepřátelům, ale proti zlým duchovním mocnostem v ponebesí. Kraličtí tento verš překládají ještě z trochu jiného úhlu: Slavný jsi učiněn a důstojný horami loupeže. Co to je za hory loupeže? Jakým způsobem tyto hory kořisti přinášejí Bohu slávu?
Odzbrojený a poražený satan skrze silnějšího Krista
Podstatnou částí Ježíšovy služby bylo vyhánění démonů. Farizeové tuto velice kontroverzní oblast použili k obvinění Ježíše ze spolčení s ďáblem. Dnešní farizeové tak jednají zcela shodně. Ježíš se nestáhl zpět, ale naopak ukázal na to, že vyhánění démonů je nedílnou součástí přišlého Božího království. Řekl: Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak vás zastihlo království Boží. Když plně ozbrojený silák střeží svůj palác, je jeho majetek v bezpečí. Přijde-li však silnější než on a přemůže ho, vezme mu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a jeho kořist rozdělí. (L 11,20-22)
Plně ozbrojeným silákem byl ďábel. Lidé mu svým hříchem a nezávislostí na Bohu předali vládu nad zemí, kterou jim původně při stvoření daroval sám Bůh. Ďábel si střežil svoji nadvládu nad lidmi skrze jejich viny a hříchy. Záznam našich vin byl ďáblovou zbraní, skrze kterou nás měl v hrsti. Bůh však tento záznam přibil ke kříži, na kterém Ježíš zemřel za všechny naše viny. Pavel o tom jasně píše: I vás (Bůh), když jste byli mrtvi v proviněních a neobřízce svého těla, spolu s ním (Kristem) obživil, když nám všechna provinění odpustil a vymazal rukou psaný záznam, který svědčil proti nám svými ustanoveními a který nám byl nepřátelský; odstranil jej z našeho středu tím, že jej přibil ke kříži. Tak odzbrojil knížatstva a mocnosti a veřejně je vystavil na odiv, když je vedl triumfálním průvodem v něm. (Ko 2,13-15)
Stejně jako věřím v biblického Boha, tak také věřím v biblického ďábla. Ježíš, který byl silnější než on, ho přemohl a vzal mu jeho zbroj, na kterou spoléhal. Tou zbrojí byla vina za spáchané hříchy a život v nezávislosti na Bohu. Ďábel je odzbrojen a Ježíš jeho kořist nyní rozděluje. Tou kořistí jsou jak všechna požehnání, která byla ukradena skrze neposlušnost, tak i (a to především) lidské duše a dokonce celé národy, které mají být zachráněny (viz Ž 2,8; Joz 1,3). Nacházíme se v období, kdy vzkříšený Ježíš dělí svoji kořist získanou svou smrtí na kříži. Tato kořist (řecky: ta skyla) je u L 11,22 v množném čísle, což ukazuje na to, že je to hojná a velmi obsáhlá kořist.
Ježíš se s nesčíslnými dělí o kořist
Stejnou pravdu prorocky viděl již Izajáš, když několik set let před Kristem přesně popsal jeho smrt a výsledky kříže: Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist (Kraličtí: A protož dám jemu díl pro mnohé, aby s nesčíslnými dělil se o kořist) za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných. (Iz 53,12) Ježíš se chce s nesčíslnými rozdělit o svoji kořist. Ježíšův dědičný podíl a jeho kořist, získaná zpět od nepřítele, je určena pro mnohé.
Ježíš nebyl jen ztotožněn s našimi nepravostmi. Snášel také všechny zlé důsledky našich nepravostí. Na Ježíše dolehlo zlo, aby nám mohlo být nabídnuto odpovídající dobro. Derek Prince ve své knize „Požehnání nebo kletba – vyber si!“ [1] ukazuje na osm hlavních aspektů této výměny na kříži:
- Ježíš byl potrestán, aby mi mohlo být odpuštěno (viz Iz 53,4-5)
- Ježíš byl zraněn, abych mohl být uzdraven (viz Mt 8,16-17; 1Pt 2,24)
- Ježíš byl mojí hříšností učiněn hříchem, abych se jeho spravedlností mohl stát spravedlivým (viz 2K 5,21)
- Ježíš vytrpěl moji smrt, abych mohl mít podíl na jeho životě (viz He 2,9; Ř 6,23)
- Ježíš zchudl mojí chudobou, abych mohl zbohatnout jeho bohatstvím (viz 2K 8,9)
- Ježíš nesl moje zahanbení, abych mohl mít podíl na jeho slávě (viz Mt 27,35-44; He 2,10)
- Ježíš zakusil moje odmítnutí, abych mohl mít jeho přijetí za Boží dítě (viz Mt 27,46; Ef 1,5.6)
- Ježíš se stal prokletím, abych mohl přijmout jeho požehnání (viz Ga 3,13-14; Dt 28)
Wolfhard Margies ve své knize „Vykoupení“ dokonce popisuje 24 aspektů plného vykoupení [2]. A Duch svatý odhaluje a bude odhalovat ještě další bohatství Kristova kříže.
Přijetím Krista jsme se stali Božími syny, a proto jsme nyní dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Pavel říká: A jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení. (Ga 3,29) Jsme-li však děti, jsme i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. (Ř 8,17) Můžeme si jako synové naše dědictví nárokovat a užívat, z čehož se Bůh velice raduje a přináší mu to slávu, nebo můžeme žít jako starší syn v příběhu o marnotratném synu. Můžeš být člověkem, který otročí pro Boží království, a přitom vůbec nezná svého Otce a své dědictví. Je plný hořkosti, sebelítosti a závisti. Jestliže však jsi Kristův, jsi také jako Boží syn dědicem!
Hospodin dal zemi lidem, aby na ní vládli
Bůh nám dal zemi a my ji máme spravovat a na ní vládnout – tedy prosazovat spravedlnost a právo a přinášet Boží království. Žalmista říká: Jste Hospodinovi požehnaní; on učinil nebesa i zemi. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. (Ž 115,15-16) Při stvoření Bůh řekl: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. (Gn 1,26) Skrze Krista a víru můžeme tuto hříchem ztracenou autoritu znovu nalézt a uplatňovat. Je to autorita k prosazování spravedlnosti a práva a k nabytí našeho plného dědictví.
Tuto vládu vykonáváme pouze při životním stylu milosti a chození v Kristem darované spravedlnosti. Pavel říká: Jestliže proviněním jednoho člověka smrt vládla skrze toho jednoho, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista. (Ř 5,17)
Nejprve musíme siláka spoutat a pak teprve jeho dům vyloupit
Jak jsme si již ukazovali (u Lukáše 11,20-22), silnější Ježíš přemohl svou smrtí siláka ďábla, odzbrojil ho a nabízí nám nyní vydobytou kořist. Pokud chodíme v nové přirozenosti jako Boží synové, máme nyní sami svazovat moc temnoty a uchvacovat kořist, která již byla získána Kristem. Máme vyloupit dům siláka. Potřebnou autoritu k tomu již máme, protože v nás je ten silnější. Ježíš řekl: Jestliže však já vyháním démony s pomocí Ducha Božího, pak už k vám přišlo království Boží. Nebo jak může někdo vejít do domu siláka a uloupit jeho majetek, jestliže nejprve toho siláka nespoutá? A teprve pak vyloupí jeho dům. (Mt 12,28-29; též Mk 3,27) Všimněte si, že výrazy jako lup, kořist a uloupení jsou zde v pozitivním významu. Ježíš nás sám vyzývá, abychom nepříteli uloupili kořist. Bereme ďáblu zpět to, co nám ukradl.
Boží násilníci uchvacují nebeské království
V Božím království je klíčový určitý postoj, který mnozí nechápou, nebo ani nechtějí pochopit. Tímto zásadním postojem, ze kterého pak vychází zcela konkrétní jednání, je svaté Boží násilí. Tento postoj je nepřirozený a až odporný staré lidské přirozenosti, která je pasivní, líná a nechce používat vytrvalou víru, dokud nedosáhne Božích cílů a svého dědictví v Kristu. Svrchovaný Bůh nás nevede do fatalismu, kdy pouze pasivně očekáváme, co život přinese, a jen se necháme zmítat okolnostmi. On nám zjevuje svoji vůli i způsob, jak ji máme naplnit: skrze vytrvalou násilnou víru, dokud …
Ježíš o tomto postoji vyučuje u Matouše 11,12: Ode dnů Jana Křtitele až dosud je království Nebes vystaveno tlaku a ti, kdo se do něho tlačí, je uchvacují (nebo: království Nebes trpí násilí a násilníci je uchvacují). Ježíš nás uvádí pod Novou smlouvou do Božího království, které má jeden podstatný rys: uchvacují ho násilníci.
Podobně to Ježíš říká u Lukáše 16,16: Zákon a Proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje Boží království a každý je do něho naléhavě zván (nebo: do něho násilím proniká). Do Božího království máš proniknout, tisknout se nebo tlačit násilím. Jen tak do něho vejdeš a budeš se v něm pohybovat.
Řecké výrazy, které překládáme jako „násilí činit, násilím pronikat či vnikat, náporem dobývat“ (řecky: biazetai) a výraz „násilníci, nebo ti, kdo násilí činí a do Božího království se tlačí“ (biastai), jsou v Novém zákoně užity pouze v těchto verších. Zato výraz „uchvacovat“ (harpazein) nacházíme na více místech a znamená též vyloupit, uchvátit, vytrhnout. Tento výraz se používá jak ve významu negativním (J 10,12: vlk je uchvacuje), tak i v pozitivním (Sk 8,39: Pánův Duch uchopil Filipa). Pro náš výklad je klíčové, že výraz „uchvátit či vyloupit“ použitý u Matouše 11,12, je také použit v Ježíšově vyučování o přemožení siláka a vyloupení jeho majetku u Matouše 12,29 a Marka 3,27 (zde použity řecké výrazy harpazein či zesíleně diarpazein). Boží násilníci uchvacují kořist, kterou jim Ježíš získal svou smrtí na kříži.
Toto svaté násilí není drzou pýchou, kdy ve svém sobectví chceme natlačit Boha do našich představ, a když se tak nestane, plni výčitek ho obviňujeme. Právě naopak v Boží bázni a jistotě víry jednáme podle jeho vůle, celým srdcem žádáme a ve víře si nárokujeme, co nám od našeho nebeského Otce již bylo dáno jako naše dědictví. Tato smělá důvěra (řecky: parrésia) má velikou odplatu (viz He 10,35-36). Ježíšovo zaslíbení Božího království pro násilníky velmi dobře komentuje Derek Prince: „Toto zaslíbení království očividně nepatří těm, kdo si pouze hoví ve zbožných přáních a náboženských řečech. Je třeba „násilí“ – postoje pevného rozhodnutí, který usiluje o postup vpřed bez ohledu na těžkosti a překážky.“ [3]
Wolfhard Margies to popisuje takto: „Jsme vyzváni, abychom Boží království uchopovali násilím, a tím abychom na sebe strhli jeho požehnání. To je popis té nejostřejší formy žádání. Kdo zná Boží dobrotu a jeho touhu nás obdarovat, ten těmto souvislostem porozumí, i když neodpovídají obvyklému chápání Boha a jeho zvěsti. … Protože nás Bůh má rád a protože je naplněn silnou touhou vidět nás, jak jsme požehnaní, proto přichází Ježíš s poselstvím, že k Bohu máme přicházet s neslýchaným a neodbytným naléháním. V neviditelném právním řádu existuje princip, že každý přesun Božích požehnání k nám musí mít obě části: Bůh nám připraví požehnání a nabídne nám je. My o požehnáních slyšíme, věříme, že božské poselství je věrné a pravé, a přijmeme je v aktu energického uchopení. Takové vášnivé žádání není výrazem neomalenosti, nýbrž postojem důvěry, kterou se Bůh cítí poctěn. Teologie, která sklouzla do humanisticko-náboženské zbožnosti, to nemůže pochopit; bude před podobným přístupem k Bohu varovat a tvrdit, že je nezodpovědný a drzý. Pod vlivem podobného učení a ve všeobecně náboženské atmosféře se přirozeně nikdo neodváží chtít se s Bohem setkat na této rovině. Dezinformace rozšířené ďáblem působí obavy a strach, které věřícím spolehlivě zabrání, aby biblicky žádali a přijímali.“ [4]
Chromí rozchvátají kořist
Dalším potvrzením toho, že „násilníci, kteří násilím uchvacují Boží království“, jsou Ježíšovou výzvou a normou pro novozákonní věřící, je místo z Izajáše 33,23-24: Tvé provazy povolily, nebudou schopné udržet stěžeň ani napnout plachtu. Tehdy bude rozdělena hojná kořist, i kulhaví si naloupí lup (Kraličtí: anť již rozdělena bude kořist loupeže mnohé; i chromí rozchvátají kořist). Nikdo z obyvatel neřekne: „Jsem nemocen.“ Lidu, který tam bydlí, bude odpuštěna nepravost. Věřím, že když Ježíš mluvil o uchvácení Božího království násilníky, myslel na toto místo.
Lidé poznají, že ve své síle se nemohou pohnout ze svého místa. Nejsou schopni udržet stěžeň ani napnout plachtu svého života. V tomto poznání své neschopnosti jim bude rozdělena hojná kořist. Dokonce i chromí a kulhaví si naloupí lup (obě slova jsou v hebrejštině od stejného slovního kořene b-z-z a dají se přeložit též jako rozchvátat loupežnou kořist). Silnější Ježíš přemohl a oloupil silného a tento lup či kořist rozděluje chromým lidem, kteří si uvědomují svoji slabost. Ti však mají tuto kořist rozchvátat nebo uchvátit svatým násilím víry. Jako kořist zde Izajáš popisuje tělesné uzdravení a odpuštění hříchů. Dokonce i chromí budou vstávat ze svých vozíků a lehátek, protože uchvátili kořist kříže. Uzdravující moc bude působit v takové míře, že každý bude zdráv a již nikdo neřekne, že je nemocen. Tajemstvím tohoto stavu je svaté násilí – rozchvátání kořisti. Izajáš zde prorokoval o novozákonní době, kdy se přiblížilo Boží království. Jenom však Boží násilníci do něho vstoupí a v jeho moci budou chodit.
Opravdově hledej Boha celým svým srdcem
K tomuto zdravému násilnému tlačení se do Božího království vyzývá také Ježíš u Lukáše 13,24: Usilujte vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni. Doslova zde Ježíš vybízí k tomu, aby lidé zápasili a bojovali o vstup do úzkých dveří. Bez tohoto úsilí, či svatého násilí, nebudou schopni vejít a často ani tento úzký vchod nenaleznou.
Písmo nás totiž na mnoha místech vyzývá k vytrvalému hledání Hospodina celým srdcem, dokud ho nenalezneme. Hospodin zaslibuje: Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. (Jr 29,13) A jinde: Nalezneš ho, budeš-li ho opravdu hledat celým svým srdcem a celou svou duší. (Dt 4,29) Není zde místo pro vlažnost a polovičatost. Bůh chce, abys ho hledal celým svým srdcem, protože chce celé tvé srdce. Ježíš řekl: Žádejte, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo žádá, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. (Mt 7,7-8) Nemáme trochu zběžně požádat, poohlédnout se a zaťukat, ale vytrvale žádat, hledat a tlouci, dokud nedostaneme odpověď. Věrný Bůh vždy odpovídá na toto svaté násilí. Bůh neodpovídá na povrchnost.
Svaté násilí však není nějakým přebíjením našeho strachu a pochybností, ale naopak vychází ze srdce plného pokoje a důvěry v Pánovo slovo. Nezapomeňme, že v klidu a důvěře je naše vítězství (viz Iz 30,15). Tedy na základě vnitřní jistoty a pokoje připomínáme Bohu jeho zaslíbení a rázně odporujeme nepříteli. Nějaké tělesné a mechanické jednání bez jistoty víry v srdci nic nevypůsobí.
Horlivě si žádej dary od svrchovaného Boha
Porozumět Božímu charakteru můžeme i skrze biblické učení o duchovních darech. Svrchovaný Bůh skrze Ducha svatého rozděluje každému jednotlivě, jak sám chce (1K 12,11). Přitom nás velmi naléhavě žádá: Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali. (1K 14,1) Doslova bychom mohli přeložit tuto výzvu jako: sžírající horlivostí dychtěte, se zápalem a stravující touhou usilujte (řecky: zélún) po duchovních darech. Proč? Protože svojí touhou, žádostí, hladem a žízní po Bohu a jeho věcech mu ukazujeme své srdce a svoji závislost na něm. Myslím, že ani charismatické hnutí ještě plně biblicky netoužilo po duchovních projevech. Boží láska nás k tomu vede, neboť duchovní dary jsou pro budování druhých a rozšiřování Božího království. Jestliže milujeme svět, chceme se ho dotknout Božími způsoby, a to je nadpřirozenou mocí Boží.
Podíváme se nyní na několik případů svatého násilí a násilné neodbytnosti:
Neodbytná Syrofeničanka a dva slepci
U Matouše 15,21-28 a Marka 7,24-30 se píše o pohanské ženě, která měla dceru velmi trápenou démonem. Přišla k Ježíši a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův!“ Ježíš jí však neodpověděl ani slovo. Tato žena však křičela neodbytně dále, i když se jí chtěli Ježíšovi učedníci zbavit. Ježíš této zoufalé ženě však odpověděl: „Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z domu Izraele.“ Žena se nenechá odradit, klaní se mu a říká: „Pane, pomoz mi!“ Ježíš však stále tuto ženu odmítá (ve skutečnosti zkouší víru jejího srdce): „Není správné vzít chléb dětí a hodit jej psíkům.“ Tato žena je však stále neodbytná, dokud nezíská zázrak pro svoji milovanou dceru. V pokoře a v odvaze víry se pře s Pánem: „Ano, Pane, ale vždyť i psíci jedí z drobtů, které padají se stolu jejich pánů.“ Tehdy jí Ježíš odpověděl: „Ó ženo, tvá víra je veliká. Staň se ti, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera uzdravena. Ježíš tuto ženu chválí. Vyzkoušel ji a poznal její nádherné, pokorné a důvěřující srdce. Je velkým příkladem nejen pro všechny ženy, ale i muže, kteří chtějí zakusit zázrak. Představuje svaté násilí, kterým uchvátila kořist – uzdravení a osvobození pro svoji dceru. Božím násilníkům Bůh říká: „Staň se ti, jak chceš!“
Podobně Ježíš jednal i s dvěma slepci u Matouše 9,27-31. Šli za Ježíšem a křičeli: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ Ježíš je však naprosto ignoroval a vešel do domu. Neodbytní slepci se vtlačili do domu za ním. Teprve nyní jim Ježíš odpověděl na jejich křik: „Věříte, že to mohu učinit?“ Odpověděli mu: „Ano, Pane.“ Tu se dotkl jejich očí a řekl: „Podle vaší víry se vám staň.“ A otevřely se jim oči. Také zde Ježíš testoval víru zoufalých slepců. Jenom vytrvalá neodbytná víra může učinit zázrak. Svaté násilí dosahuje odpovědi.
Neodbytný přítel a vdova
Když Ježíš vyučoval své učedníky modlitbě, vyprávěl jim dva příběhy. Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože můj přítel ke mně přišel z cesty a nemám, co bych mu předložil.’ A on zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a mé děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.’ Pravím vám, i když nevstane a nedá mu kvůli tomu, že je jeho přítel, pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu vše, co potřebuje. A já vám pravím: Žádejte, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo žádá, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. (L 11,5-10)
Vidíme, že neodbytnost je klíčem k vyslyšeným modlitbám, abychom dosáhli toho, oč jsme žádali, nalezli to, co jsme hledali a otevřeli dveře, na které jsme neustále tloukli. Nesmíme to vzdát a ochabnout. Victor Lorenzo, Boží služebník z argentinského probuzení, nás při své návštěvě v naší církvi povzbuzoval slovy: „Neochabněte, mnoho lidí to vzdalo těsně před průlomem.“
Vyprávěl jim také podobenství, aby viděli, jak je třeba stále se modlit a neochabovat. Říkal: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z člověka si nic nedělal. V tom městě byla vdova, která k němu chodila a říkala: ,Zastaň se mě proti mému odpůrci.’ Ale on dlouho nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z člověka si nic nedělám, zastanu se té vdovy, protože mi působí mnohou nesnáz, aby mě nakonec nepřišla zpolíčkovat.’“ Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! Nezastane se Bůh svých vyvolených, kteří k němu volají dnem i nocí? Bude s pomocí pro ně otálet? Pravím vám, že se jich rychle zastane. Jen až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?“ (L 18,1-8)
Bůh se zastane svých věrných, kteří to nevzdají, když hned nedostanou své odpovědi. Vytrvají v modlitbách, jejich srdce křičí k Bohu dnem i nocí. Až se Ježíš vrátí v tělesné podobě na tuto zem, bude hledat víru. Víra je klíčem k Božím odpovědím. Vytrvalá, prozkoušená, násilná víra, která neochabne, dokud nedosáhne naplnění Božích slibů – to je základem Ježíšovy školy modlitby!
Další Boží násilníci v Písmu
V Písmu nacházíme mnoho Božích násilníků, kteří dosáhli zaslíbení a setkali se s Pánem, protože vyměnili fatalistické náboženské pasivní očekávání za neodbytnou víru. Vzpomeňte si na dva učedníky, kteří šli do Emaus, potkali vzkříšeného Ježíše a po cestě s ním rozmlouvali, aniž ho poznali. Čteme: Přiblížili se k vesnici, kam šli, a on si počínal, jako by chtěl jít dál. Oni však na něho naléhali slovy: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil.“ I vstoupil, aby s nimi zůstal. A stalo se, když se s nimi usadil ke stolu, že vzal chléb, požehnal, rozlomil a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho; ale on se pro ně stal neviditelným. A řekli si spolu: „Což v nás srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (L 24,28-32) Kdyby na tohoto zvláštního muže nenaléhali, nepoznali by v něm Krista. Ježíš chtěl jít dál, ale na jejich naléhání s nimi zůstal. Při lámání chleba ho poznali a pak i zpětně uviděli jeho působení při výkladu Písma.
Též ve Starém zákoně najdeme Boží násilníky. Jedním z nejvýraznějších je Jákob. Bůh mnoho let proměňoval jeho charakter a lámal jeho tělesnost. Klíčovou událostí byl Jákobův zápas s Bohem u potoka Jaboku při návratu do zaslíbené země. Jákobova modlitba „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ (Gn 32,27) je pro nás příkladem svatého násilí, které se Bohu velice líbí a které od nás očekává. Bůh na tuto neodbytnou modlitbu odpověděl a proměnil Jákoba v Izraele. Změna jmen ukazovala na změnu charakteru. Nyní je to muž, který spoléhá na Hospodina ve víře, že zápasí sám Bůh. Toto je tajemství modliteb, které se skutečně dotýkají živého Boha: „Nepustím tě, dokud…!“
Podobný postoj měla Šúnemanka, matka chlapce, který právě zemřel. Elíšovi řekla: „Jakože živ je Hospodin a jakože živa je tvá duše, nepustím se tě!“ Elíša povstal a šel za ní. Nad dítětem se modlil, dokud se tělo dítěte nezahřálo. Chlapec byl vzkříšen z mrtvých (viz 2Kr 4,8-37).
Mohli bychom dále mluvit o Jaebesovi, Davidovi, Elijášovi, Elíšovi, Bartimeovi, ženě s krvotokem, Pavlovi, Janovi a mnoha dalších postavách v celém Písmu, které porozuměly těmto principům Božího království, přiblížily se k Bohu a Bůh se přiblížil k nim.
Několik osobních zkušeností
V mém prvním zaměstnání (když mi bylo asi 20 let) jsem měl kolegyni, která měla silnou cukrovku. V jedné výrobní hale, kde jsme spolu měřili hlučnost, měla pracovní úraz, při kterém si rozřízla nohu. Rána se však v dalších měsících vůbec nehojila, ale naopak situace šla stále k horšímu, až začali lékaři uvažovat o amputaci nohy. Modlil jsem se a postil a kolegyni navštívil v nemocnici. Ve svatém rozhořčení jsem položil ruku na její nohu a vyslovil: „Satane, ty jí tu nohu nevezmeš!“ Do několika málo dní se situace natolik zlepšila, že ji zanedlouho pustili domů a nohu měla v pořádku.
Též můj otec měl cukrovku a stav se mu jednou natolik zhoršil, že se dostal do nemocnice a lékaři si s ním již nevěděli rady. Měl vysoké teploty (skoro 41 °C) a výši cukru měl asi 24 jednotek, přičemž norma je 6. Někteří již mysleli na nejhorší. Když jsem se tuto zprávu dozvěděl, rozhodl jsem se, že se budu postit, dokud nebude uzdraven. Druhý den jsem ho se svojí matkou navštívil a modlil se na místě. Za tři dny byl téměř v pořádku a za týden utekl z nemocnice. Bůh mu dal na základě modliteb ještě čas k pokání.
Pasivita, nevěra a strach uvádí do smrti. Šalomoun říká: Hlupák skládá ruce v klín a užírá se. (Kaz 4,5) Naproti tomu je psáno v epištole Hebrejům: Neodhazujte tedy svou smělou důvěru, která má velikou odplatu. Je vám totiž třeba vytrvalosti, abyste vykonali Boží vůli a obdrželi zaslíbení. ,Neboť ještě velmi, velmi krátký čas, a ten, který má přijít, přijde a nebude meškat; můj spravedlivý z víry bude žít, ale kdyby ustoupil, nebude mít v něm moje duše zalíbení.’ My však nejsme ti, kdo ustupují k záhubě, nýbrž lidé víry k zachování duše. (He 10,35)
[1] Derek Prince: Požehnání nebo kletba – vyber si!, B. Šípek, Praha, 1994, str. 149-163. [2] Wolfhard Margies: Vykoupení – 24 aspektů plného vykoupení, B. Šípek, Praha, 1995. [3] Derek Prince: Požehnání nebo kletba – vyber si!, B. Šípek, Praha, 1994, str. 188. [4] Wolfhard Margies, Přemožen Boží dobrotou, samizdat, str. 38-39.
Tomáš Korčák, kapitola z knihy Studnice uzdravení – Jak čerpat z Božích zdrojů a sloužit uzdravením, Juda, 2008.
