Ovoce ducha – Kazatelé spravedlnosti z Judy

Publikováno: Autor:

Rozsuzuj sám sebe

Apoštol Pavel nás vybízí, abychom zkoumali a rozsuzovali sami sebe (viz 1K 11,27-32; 2K 13,5). To je možné, když máme před očima Boží milosrdenství a pravdu (viz Ž 26,2-3). Přicházíme k Hospodinu, který zpytuje a zkoumá naše srdce (viz Jr 17,9). Přicházíme ke světlu, aby se ukázalo, jestli jsou naše skutky vykonány v Bohu (viz J 3,16-21).

Každý strom se pozná po svém ovoci! Ježíš řekl: Vypěstujte krásný strom, a jeho ovoce bude krásné, nebo vypěstujte špatný strom, a jeho ovoce bude špatné. Strom se totiž poznává po ovoci. Plemeno zmijí, jak můžete mluvit dobré věci, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu vynáší dobré věci, a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé věci. (Mt 12,33-35; srovnej: L 6,43-46; Jk 3,10-18; Mt 3,5-10; Mt 7,15-23) Co je pokladem tvého srdce? Jaké neseš ovoce?

Ovoce je jedním z hlavních testů při rozsuzování sebe sama. V listu Galatským 5,22-23 je popsáno devět projevů ovoce ducha: Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. (KMS)

  1. láska (agapé)
  2. radost (chara)
  3. pokoj (eiréné)
  4. trpělivost (makrotchymia – též stálost)
  5. laskavost (chréstotés – též vlídnost)
  6. dobrota (agatchósyné)
  7. věrnost (pistis – též spolehlivost, víra, důvěra)
  8. mírnost (prautés – též tichost)
  9. sebeovládání (egkrateia – též zdrženlivost, střídmost)
Ovoce vyrůstá ze stromu, tedy duchovní ovoce vyrůstá ze znovuzrozeného ducha. Čím více jsme plni Ducha svatého, Božího slova a prozkoušené víry, tím je náš duch silnější a nese hojnější ovoce. Poddej se též Pánově výchově, neboť dobrá výchova přináší dobré ovoce (viz Heb 12,5-13; J 15,1-17). Dary Ducha vycházejí z Ducha svatého a jsou jakoby na strom člověka Bohem připevněny. Ovoce však ukazuje, co je v našem nitru.

1. láska (Tomáš Korčák)

Bůh je láska (1J 4,7-8.16) – to znamená, že on sám vymezuje a určuje, co je láska. Ne vše, co se ve světě nazývá láskou, jí také je. My můžeme milovat, protože on první miloval nás (1J 4,19). Čím více poznáváme lásku nebeského Otce, tím více mu ji můžeme opětovat a projevit svému bližnímu. Tímto způsobem můžeme naplnit největší přikázání (Mt 22,37-40). Jestliže jsme se znovuzrodili a skrze víru stali Božími dětmi, platí o nás slovo Písma, že láska Boží je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). Skrze zjevení z Písma a společenství Ducha svatého poznáváme Otcovu lásku (2K 13,13). Už je v nás, nemusíme o ni prosit, leda ji v sobě rozhojňovat skrze poznání Otce (Fp 1,9-11).

Boží láska chce být skrze nás vyjadřována ven. Její charakteristika je popsána v 1K 13,4-8. V rozšířeném anglickém překladu Amplified Bible zní takto: Láska vytrvá a je trpělivá a laskavá; láska nikdy nezávidí ani nevře žárlivostí, není vychloubačná nebo chvástavá, nejedná povýšeně. Není domýšlivá (arogantní a nadutá pýchou); není hrubá (nevychovaná) a nejedná nevhodně. Láska (Boží láska v nás) netrvá neústupně na svých vlastních právech nebo způsobech, protože nehledá svůj vlastní prospěch; není urážlivá nebo popudlivá nebo zatrpklá; nepočítá zlo proti ní vykonané [nevěnuje pozornost utrpěnému příkoří]. Neraduje se z bezpráví a nespravedlnosti, ale raduje se, když vítězí právo a pravda. Láska snese vše a cokoli, co přichází, a je vždy připravena o každém člověku věřit tomu nejlepšímu, její naděje nezeslábnou za jakýchkoli okolností, a přetrvá všechno [aniž by jí ubývalo sil]. Láska nikdy neselže [nikdy nezeslábne, nestane se zastaralou a nikdy neskončí].

Boží láska je tím, co nejvíce motivuje následovat a poslouchat našeho Pána (Pís 8,6-7). Ten, kdo je plný Boží lásky, dychtí po nadpřirozených duchovních projevech, aby byli druzí budováni a setkali se s realitou Božího království (1K 14,1).

2. radost (Aleš Mrázek)

Radost je Boží projev, charakter či vlastnost Boha. Čím víc se vytrácí víra v Boha, tím víc se vytrácí i radost. Sof 3,17: „Hospodin, Bůh tvůj, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“

Žalmista říká v Ž 4,8: „Mému srdci dáváš větší radost než mívají oni z hojných žní a vinobraní.“ Otec ti nabízí mnohem větší radost než mají nevěřící ve světě. Radost, která nekončí, není ohraničená a sahá až do věčnosti. Říkal to i Ježíš svým učedníkům v L 10,20: „Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové, radujte se z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“

Bůh nám chce dát i radost uprostřed zkoušek. Z lidského pohledu je to nepochopitelné, ale u Boha je to možné. V 2K 6,8 Pavel říká: „Procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí, mají nás za svůdce a přece mluvíme pravdu, jsme neznámí a přece o nás všichni vědí, umíráme a hle, jsme naživu, jsme týráni a přece nejsme vydáni na smrt, máme proč se rmoutit a přece se stále radujeme…

Na jiném místě v 1Te 5,16 říká: „Stále se radujte“. Je to vůbec možné, uprostřed tohoto světa se stále radovat? Věřím tomu, že když Slovo Boží říká: „Stále se radujte“, znamená to, že to možné je. My však nechodíme podle těla, ale podle Ducha. A ovocem Ducha je radost. Proto se potřebujeme stát lidmi radosti, abychom mohli lidem přinést zprávu o Ježíši, která je v Bibli popisovaná jako radostná zvěst. Radostná zvěst je ta nejlepší zpráva pro svět, která tu vůbec jen může být. Jen si zkuste představit, jak by vypadalo, když bychom říkali radostnou zvěst o Ježíši smutně. Radost je rysem Božího království.

Projevům radosti brání starosti, strach, zákonictví a hřích. Každou starost potřebujeme hodit na Boha a z Božího Slova opět vzít radost (Př 12,25; Fp 4,6-7). Příbuzným starostí je strach, což popisuje i nevěru. Proti strachu musíme postupovat se vší rozhodností. Pokud se snažíme udělat dojem na Boha a lidi svými skutky a úsilím, přicházíme o milost a tím i o radost. Hříchem se oddělujeme od Pána a tím i od radosti. Pokání z hříchu, zármutek nad hříchem, však přináší radost. Pán se raduje, když činíme pokání.

3. pokoj (Petr Dvořák)

Člověk je stvořen k obrazu Boha pokoje. Bůh pro něho pokoj naplánoval (Jr 29,11), v Kristu přinesl (Ef 2,7) a dává ho (J 14,27). Tento pokoj je úplné smíření na všech frontách: s Bohem, lidmi i se sebou. Ovoce dozraje jen na větvi spojené s kmenem (J 15,5). Překážkou v nesení ovoce pokoje je nevěra, projevená starostmi a úzkostlivostí (Mt 6,34), svévolí (Iz 48,18.22) a pocity viny. Když důvěřujeme Bohu, jeho pokoj střeží jako bodyguard naši mysl (Fp 4,4-7).

4. trpělivost (Robert Kraus)

Synonymem pro trpělivost by mohl být výraz „až do konce“ – Abraham byl trpělivý až do konce a dosáhl zaslíbení (Heb 6,12).

V písmu je trpělivost přirovnávána nejprve k běžeckému závodu, kde musíme prokázat vytrvalost, abychom doběhli do cíle. I když se na trati může dostavit krize, jsme povzbuzováni k dokončení závodu příkladem života Ježíše, svědků víry (Heb 12,1) a proroků kteří mluvili v Pánově jménu (Jk 5,10).

Druhé přirovnání je z oblasti zemědělství (Jk 5,7). Rolník trpělivě čeká úrodu země, dokud se jí nedostane jarního a podzimního deště. Na tomto dešti plně závisela kvalita úrody. Zde je návod pro nás: neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas (Ga 6,9b).

5. laskavost (Renáta Korčáková)

Laskavost je láska v akci. Laskavost je projevování lásky navenek v různé podobě. Většinou se jedná o drobné činy.

Laskavost Hospodina ve vztahu k nám: Ex 15,13; Př 14,35; Ž 85,2

Ovoce ducha neseme pokud rozvíjíme vztah s jeho dárcem.

Jak se plnit Duchem svatým? Ko 3,12-17; Ef 5,15-20; Ef 3,14-20; J 15,5-11

Když jsem se připravovala na toto slovo, vnímala jsem v duchu, jak Pán říká: “Vyřiď jim, že velice toužím po společenství s vámi!“

6. dobrota (Jiří Rauchfus)

Bůh je dobrý. Jeho dobrotivost nás provází každý den v konkrétních činech a povzbuzení (Ž 23,6). Díky jeho záchraně a každodenní pomoci smíme zakoušet na vlastní kůži, jak je dobrý. Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. (Ž 34,9) Zkušenost zde předchází zjevení. Nebylo by zjevení Boží lásky bez dobrých činů a oběti Ježíše Krista (Sk 10,38; Ef 2,7).

Bůh na nás bohatě vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista a uschopnil nás konat dobro (Ef 2,8-10). Život křesťana se má vyznačovat horlivostí a bohatostí v dobrých skutcích (viz apoštolské učení: Tit 2,14; 3,1.8; 1,16). Jsi-li blízko Ježíše, budeš růst v konání dobra (L 14,12-14). Jdi dál, veden Duchem svatým. Ovoce ducha jsou činy (Jk 1,27; Iz 58,7-11).

7. věrnost (Petr Hampl)

Je Bůh věrný ? – 2Tm 2,13; Ex 34,6 – Abychom se stali věrnými, musíme nejdříve poznat, jak je věrný Bůh.

Hospodin vede při s těmi, kdo jsou nevěrní – Oz 4,1 – Slyšte slovo Hospodinovo, ó synové Izraelští, neboť má rozepři Hospodin s obyvateli země této, proto že není žádné věrnosti, ani žádného milosrdenství, ani žádné známosti Boží v této zemi.

Co je pro Boha důležité ? – Mt 25,14-31 – Věrní jsou ti, kteří Bohu důvěřují a rozmnožují to, co jim Bůh svěřil. Nevěrní jsou naopak ti, kteří mají z Boha strach (nemyslím tím bázeň) a jsou líní aktivně pracovat na jeho království.

Bůh v Bibli povzbuzuje minimálně 67 krát, abychom se nebáli a směle šli vpřed přes překážky a budovali jeho království – Iz 41,10;  Iz 41,13;  Jer 1,8; Jóel 2,21;  Sof 3,15;  Mk 5,36; Sk 18,9

Jak Bible popisuje věrnost a jakou má odplatu? – Pl 3,57; Př 11,13; Př 13,17; Př 28,20; L 16,10; He 10,35-36; Jk 1,6-8; Da 6,5 – Jsme věrní, pokud si plníme všechny povinnosti v rodině, zaměstnání, církvi atd… Jsme věrní ve všech věcech i drobnostech?

Vzory věrnosti – Nu 12,7; 1S 3,20; 1S 22,14; 1K 4,17; Ef 6,21; Ko 1,7

8. mírnost (Tomáš Najmon)

Tichost je schopnost usměrnit duši, tělo a současně nasměrovat svého ducha k střetnutí s Bohem (Ž 37,7; Jk1;21). Tichost není zamlklost, stranění se druhých, neřešení problémů, nevcházení do konfrontačních situací (Ga 6,1; 2Tm 2,25; 2K 10,1). Tichost byla jedním z charakteristických rysů Mesiáše a možností, jak jej rozpoznat (Za 9,9; Mt 21,5). Ježíš na zemi zval do odpočinutí a poukazoval na tuto svoji duchovní vlastnost (Mt 11,28-29). Křesťané jsou velmi rázně voláni k aktivnímu získání této duchovní vlastnosti – usiluj (1Tm 6,11) a také k aktivnímu praktikování v životě (Tt 3,2; 2Tm 2,25). Což bude mít za následek obdržení země do dědictví (Mt 5,5; Ž 37,11).

9. sebeovládání (Karel Mester)

Jak odolat touze po kožichu z polárních Ježků?

Sebeovládání. To sebeovládání! Povzdychneš si a zavřeš lednici plnou dobrot. „Radost nebo trpělivost, v tom jsem v pohodě, ale sebeovládání? Tohle ovoce prostě nemám.“ Mýlíš se příteli!!! Ovoce ducha je jen jedno a sebeovládání je pouze jedna z jeho devíti vynikajících příchutí. (Přečti si pořádně Ga 5,22). Pokud ji nemáš, podobáš se nádhernému jablku kyselému jako šťovík, které při ochutnání každý vyplivne, i když je plné vitamínů. „Ale co mám dělat??? Jsem prostě slabý a odolat všem těm dobrotám prostě nedokážu. Jiný už asi nebudu.“ Podotýkám, že se opět mýlíš. Naopak jsi až moc silný odolávat Boží výchově. Kromě toho ovládat se je ryze tvá zodpovědnost.

Všechny touhy a žádosti procházejí přes tvůj mozek a na tobě je, jak máš svoji mysl přepásanou, aby nevládla ve tvém životě. Zabrusli do 1Pt 1,13 a uvidíš, kdo má přepásat bedra tvé mysli. Jsi nové stvoření, tvůj život vede Duch svatý, svou mysl máš přepásanou a nemusíš lednici zamykat na dva západy a klíč spolknout, abys odolal. Mimo jiné, pokud toto nazýváš sebeovládání, jsi vedle, jak ta jedle. Vůbec jsi neporozuměl přepásání své mysli. Co se týče sebeovládání, nemusí být problémem pouze tvůj žaludek. Zavzpomínej na své vstávání doprovázené výstižnými projevy „nadšení“ z nového rána, nebo krásné hodinové chvilky před zrcadlem. Možná si vzpomeneš i na svůj „klidný“ a „předpisový“ průjezd Prahou ve svém novém Fordu. A co ten včerejší nákup tvého již třetího kožichu? Tentokráte z polárních ježků – ten ještě nemáš. A proč ne??? Byl přece ve slevě a zima… ta bude letos jistě tuhá!!