Jste lidmi svatyně svatých

Co dělat, když jsme rozptýleni tímto světem a všedními činnostmi dne a je pro nás obtížné spojení s vlastním srdcem? James W. Goll radí: „Začni zpívat v jazycích a naslouchej spontánní písni, která ti vyvěrá ze srdce.“ [1]

 

To je přesně to, co jsme činili na jednom ze shromáždění, které nazýváme „Oltář chval“ [2]. Nejprve jsme uctívali Pána, pak jsme nechali vyvěrat ze sebe modlitbu v jazycích v jejích různých druzích (viz 1K 12,10.28). To jsme již byli ve spojení se svým srdcem a psali jsme Hospodinu svůj žalm – modlitbu, zápas nebo vyznání, které vycházelo z našeho nitra a bylo provázeno upřímností a důvěrností. Většina přítomných byla svým žalmem nadšena a překvapena a ostatní byli povzbuzeni, když některé žalmy slyšeli, vždyť se setkali s duchem toho člověka. Nakonec jsme Pána oslavovali skrze různé rytmy. Po společném, trochu rozpačitém, hledání jsme se dostali do proudu Ducha. Rytmy vyjadřovaly radostný a smělý proud života, který přešel do bojovných rytmů, a ty zase skončily ve vítězství. Používali jsme bubny, dlaně, chřestítka, jedna sestra dokonce podpatky svých bot. Podobně k tomu vyzýval vedoucí chval z Davidova stánku, Asaf: Prozpěvujte žalmy, bijte v buben… (Ž 81,3 ČEP)

 

Pán mluví různým způsobem, když ho hledáme a v Boží bázni mu nasloucháme. Přijali jsme následující prorocké slovo: „Vložil jsem do vás svá zaslíbení, vize, sny, povolání a svá břemena. A jak toužím, aby byla naplněna. Jsou hluboko ve vašem duchu. Toužím, aby vaše srdce jimi bylo směrováno. Nemají zapadnout ve všednodennostech. Nemají být přehlušeny starostmi a požitky tohoto světa a dne. Mají vyjít z vašeho nitra, mají být vyjádřeny a se vší touhou přímluvy vyjadřovány, dokud se nenaplní. Nežijte na povrchu. Vložil jsem do vás prameny svého života. Pramen vyvěrající k životu věčnému nosíte stále s sebou. Chci vás naučit čerpat z tohoto pramene, a dávám vám svobodu vyjadřovat mé sny a tužby z vašeho srdce. Nežijte povrchně, nebuďte lidmi nádvoří. Kopejte do hloubky a čerpejte z hlubin. Jste lidmi svatyně svatých. Chci být vyjádřen a chci se projevovat skrze vašeho ducha. Když se modlíte v jazycích, modlí se váš duch a Duch svatý se skrze to může vyjádřit.“

 

Šalomoun tyto skutečnosti popisuje následujícími slovy: Jak hluboké vody je rada v srdci muže, muž rozumný z ní čerpá. (Př 20,5 ČEP) Zjevení, rada a život je hluboko v srdci. Rozumný člověk není povrchní. Nenechá se odradit tím, že odpovědi někdy nepřijdou hned. Ani mu nestačí někdy velice povrchní lidská útěcha (viz Ž 77,3). Hledá a „hluboko spouští vědro“, dokud se ve svém znovuzrozeném duchu nesetká se světlem od Hospodina a božským životem. Lidský duch je světlo od Hospodina; to propátrá všechny nejvnitřnější útroby. (Př 20,27 ČEP) Choďme duchem. Učme se být citliví na svého ducha, který se v nás znovuzrodil při přijetí Ježíše za Pána a Zachránce. Vládněme své duši (pocitům, myšlenkám, představám, vzpomínkám, vůli) a svému tělu skrze svého ducha. Stane se silným a pevným, když bude naplňován Duchem svatým a Božím slovem, a především, když bude rozvíjet vroucí a důvěrný vztah se svým Bohem.

 

Předkládám vám žalmy některých lidí, kteří čerpali z hloubky svého srdce:

 

Hleď, kde jsi!

Zlatý svícen – Duch svatý.

Svatý chléb – Boží slovo.

Jsi ve stanu setkávání.

Jen opona tu není.

Boží schrána před tebou.

Jsem připraven na setkání!

 

Hospodine moje skálo,

já toužím po tobě.

Obnoviteli, moje sílo,

projev se jako silný a pevný,

jako síla a moc svého lidu.

Zbav mě bludu, šálení a strachu.

Buď mojí oporou v čas boje.

Musíme spolu vyhrát!

Vyhrávej ve mně Ježíši,

unášej mě na vlnách svého Ducha.

 

Jsi mým světlem Hospodine.

Ve tvém světle vidím světlo a naději.

Světlo tvého obličeje mne naplňuje radostí.

Vím, že jsi se mnou, a proto ode mne utíká strach.

Nejen převaha, ale i vítězství nad nepřáteli

je mým dědictvím skrze Ježíše Krista.

Hospodine sedíš na svém trůnu

a já se ti v pokoře klaním.

Jaké bezpečí, jaké blaho, jaký pokoj a radost

je ve tvé přítomnosti.

Tvoje otcovská náruč je mým největším bohatstvím.

Hledal jsem slávu a uznání tohoto světa

a byl jsem tak vyprahlý, prázdný a nejistý.

Ty činíš můj krok pevným a jistým,

protože jsem ve tvých očích tak drahý.

Oblékl jsem si tvoji spravedlnost,

bez ní bych byl nahý a beze vší odvahy.

Smělost mladého lva je vlastností těch,

kdo chodí ve tvé přízni.

Dospělí se radují ve svém dědictví.

Národy přitáhne jas a vůně tvého lidu.

Nemožné je u tebe možné a stane se.

Kristus bude zjeven v plné své slávě.

 

Hospodin kraluje a vše je pod ním.

Znamením života je jeho jméno.

Tuto zem očišťuje jeho krev.

Nikdo nemůže jít proti jeho vůli a mít se dobře.

Vše, co činí, je dobré,

vše, co je dobré, to činí on.

Ležím na zemi a jsem mu cele poddán.

Hltám jeho slovo, neboť vysvobozuje od lži.

Neznám lež, hořkost, nenávist,

Hospodin je ve mně.

Chci tě více znát, Pane,

mé srdce je otevřeno jen pro tebe.

Svědectví o tobě je mocné.

Dáváš mi pokoj, který vysvobozuje.

Vím, že při mně stojíš, protože ti na mně záleží.

Pane, ty víš, znáš a můžeš

to, co já ne.

Nerozumím všemu, čím procházím.

Kde já jsem bezmocná,

ty jsi mou nadějí.

Dej se mi poznat,

dej mi poznat tvou radost tvé chvály,

vezmi mě s sebou, můj Pane, do svatyně svatých.

Ať můj smích klokotá jako potok,

ať mé slzy jsou slzy radosti nad tím,

jak jsi mocný,

jen ty, Pane, jsi má naděje a síla.

Miluji tě, Pane Ježíši, jsi má autorita.

Tebe chci poslouchat, s tebou chodit za ruku,

dívat se na krásu, kterou stvořil náš Otec.

Věřím, že mi neublížíš.

Tvá láska je ta, co buduje – poté nezahynu.

Veď mě dál, Pane, do svatyně svatých.

 

Na závěr vás chci povzbudit několika citáty, které se týkají chval a uctívání:

 

„Hlavní cíl člověka je oslavovat Boha.“ – Westminsterské vyznání

 

„Člověk nalézá pravý smysl své existence až teprve tehdy, když se klaní Bohu.“ – Joseph Garlington

 

„Když velebíme Boha, hledíme na poměry okolo nás jinak. Jestliže se cele zaměříme na Boží velikost a dobrotu, jsme pozdviženi nad okolnosti a dává nám to věčnou perspektivu a vhled do nebeské říše. Tato Boží perspektiva nám pomáhá vidět skutečnost a jednat v našich poměrech objektivněji. Každý člověk se potřebuje naučit uctívat Boha o samotě. Způsob, jakým ke Králi na trůnu přistupujeme, má prvořadou důležitost a existuje určitý smysl či cit, v němž se každý člověk musí samostatně cvičit v umění vcházet do Boží přítomnosti, aby vyhledal a našel Pána v době, kdy je sám. A jestliže se v tom každý jednotlivec vycvičí, pak když se lidé sejdou, bude společné uctívání církve mocnější a hlubší.“ – Garry Browning

 

„Máte-li pouze deset minut na to, abyste je strávili s Pánem, věnujte prvních osm minut uctívání. Máte-li něco, co mu potřebujete říci, řekněte mu to v následujících dvou minutách – ale nezapomeňte mu odevzdat jeho podíl chvály.“ – Kathryn Kulmanová

 

[1] Jim Goll: Obnovení ztraceného umění přímluvy, Ampelos, 1997. [2] Na Mělníku dne 20. 6. 2003.

 

Tomáš Korčák & Juda, 2003