Mike Bickle ve své knize „Dynamická přímluva“ píše: „Jeden evangelikál mi kdysi řekl: „Problém s charismatiky je v tom, že jediné, co dělají je, že mluví v jazycích“. Když jsem se stal pastorem charismatického sboru, zjistil jsem: „Problém s charismatiky je v tom, že se v jazycích modlí jen zřídkakdy“. Někteří se modlí v jazycích několikrát týdně a pak si říkají: „Moc mi to nepomáhá“. Ale jsou určité duchovní zkušenosti, které přijdou teprve po hodinách modliteb v jazyku. Zkuste se modlit v jazyku několik hodin a uvidíte, co se stane. Možná v tom budete muset alespoň rok pokračovat, ale změní to váš život.“ (vydala Biblická univerzita H.I.M.)
Velice mne oslovila odpověď Kennetha E. Hagina, otce Hnutí víry, na otázku jednoho muže: „Jaké je tajemství vašeho úspěchu?“ Řekl: „Jediné tajemství úspěchu, které znám, je život podle Božího slova, modlitba a naslouchání Duchu svatému. Prostě naslouchám, co mi Duch svatý říká, že mám udělat, a pak to udělám. Vlastně všechno, co dnes dělám, je výsledkem víry ve slovo, modlitby v jiných jazycích a poslušnosti Božích pokynů.“ (Plány, záměry a cíle, Altak 1993)
Věřím, že i pro modlitbu v jazycích platí Pavlovo napomenutí z 1Tm 4,14-15: „Nezanedbávej v sobě dar milosti, který ti byl dán … O to se starej, v tom buď, aby tvůj pokrok byl všem zřejmý.“ Jestliže jsi od Pána přijal dar mluvení jinými jazyky, jako dobrý správce jsi zodpovědný za to, že ho nenecháš ležet ladem. Máš ho používat, aby tvůj pokrok byl všem zřejmý. Apoštol Pavel nás svým příkladem i svým slovem povzbuzuje k hojnému používání tohoto daru:
Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali. (1K 14,1)
Chci, abyste všichni mluvili jazyky, avšak ještě více, abyste prorokovali. (1K 14,5a)
Děkuji Bohu, že mluvím jazyky více než vy všichni. (1K 14,18)
A tak, moji bratři, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. (1K 14,39)
Modlitba v jiných jazycích je totiž bránou do dalších duchovních darů. Při modlitbě v jazycích budujeme našeho ducha, rozněcujeme oheň Ducha svatého, uvolňuje se zjevení a moc Boží. Tím, že jsme sami zbudováni, můžeme lépe a účinněji budovat druhé. Deset tisíc slov v jazyku může vypůsobit, že pět tvých slov myslí (tedy ve srozumitelném jazyku) zbuduje celou církev (srovnej 1K 14,19). Kdo usiluje o lásku, dychtí po duchovních projevech (neboť tak se rozhodl Pán budovat církev) a modlitba v jazycích je k tomu osobním prostředkem.
„Když se mluvení v jazycích podporuje a chápe, začnou fungovat také další dary Ducha svatého. Když sbor nebo kazatel (nebo celá denominace) uzavřou a zatarasí mluvení jazyky, posléze další projevy Ducha svatého začínají opadat. (…)
Jednoho dne jsem doma vyšel na zahradu. Na slunci tam ležela rozpálená hadice z umělé hmoty. Vzal jsem ji, odšrouboval a začal pít. Voda byla horká a měla chuť umělé hmoty. Nechal jsem tedy vodu z hadice stříkat a potom jsem se napil. Voda byla studená a křišťálová. Pán ke mně hovořil: „Vidíš v tom ilustraci být dobrým učedníkem? Důvod, proč si většina lidí neužívá modliteb v jiných jazycích je proto, že nenechají tu hadici téct dostatečně dlouho, aby se tam dostala čistá voda. Bible mi slibuje radost, když se modlím v jazycích. Když hadici pustím na 3 a půl vteřiny, a potom piji, pak to bude stále stejná voda z umělé hmoty. Je jediný způsob, jak to mohu udělat. (…) Bible přirovnává Ducha svatého k novému vínu. Víno, které potěší a rozradostní vaše srdce. Muž nebo žena, kteří se odmítají modlit v jiných jazycích, dokud neprorazí ve své osobní radosti, jsou podobni člověku, který neotevře tu hadici a nenechá vodu odtéct. Mnoho lidí nechápe ten zásadní důvod, který nám Pán Bůh dal pro mluvení v jazycích. On nám to dal pro naše osobní potěšení – pro radost, aby nás vybudoval v Duchu svatém, abychom Bohu vyprávěli tajemství, aby vybudoval našeho lidského ducha tak, aby radost Páně byla vidět na našich tvářích. Někteří křesťané vypadají jako kdyby byli pokřtěni v citrónové šťávě. (…) Modlitba v jazyku je pro křesťana ta nejnormálnější věc.“ (Bob Mumford, Charismatická konference, Praha 1988)
V posledních letech jsem slyšel od několika lidí námitku: „Je správné, když se hromadně nahlas mluví (modlí) v jazycích ve shromážděních, kam mohou přijít i nevěřící? Vždyť je psáno v 1K 14,23: „Když by se tedy sešel celý sbor a všichni by mluvili jazyky, a vešli by prostí lidé nebo nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte? Vždyť nevěřící budou pohoršeni a odejdou pryč.“
Christian A. Schwarz, jeden z největších odborníků na růst církve, ze svých průzkumů zjistil, že bohoslužby zaměřené především na nekřesťany, nemají žádný viditelný vliv na růst církve. Inspirativní bohoslužba má naopak velice významný vliv na kvalitu a růst církve. Výraz „inspirativní“ pochází z latinského „inspiratio“, což poukazuje na inspirovanost Duchem svatým (viz Christian A. Schwarz, Přirozený růst církve, Luxpress). Toto zjištění bylo pro mne potvrzením toho, o čem jsem byl po celá léta vnitřně přesvědčen. Na bohoslužbě musíme být spontánní, radostní a svobodní. Duch svatý si tam musí dělat, co se mu zlíbí – On tam musí být Pánem. Jistěže vedoucí vedou shromáždění v určitém řádu (1K 14,40) a jistěže je nutné mít zájem o nevěřící.
Je to však Duch svatý, který usvědčuje nevěřící ze hříchu a zjevuje jim spásu v Ježíši. Musíme dát prostor nadpřirozeným projevům Ducha svatého a ty nejsou vždy „rozumné“. Ještě jsem se však nesetkal s nevěřícími lidmi, kteří by byli pohoršeni mluvením v jazycích. Problémy však s tím mívají lidé s určitou církevní tradicí. Úpravou bohoslužby na „rozumnou“ nepřivedeme k obrácení ani jednoho člověka. Obrácení je dílo Ducha svatého. Apoštol Pavel dokonce vyzývá křesťany, aby víru nezakládali na přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale na moci Ducha svatého (1K 2,1-5). Víra je založena na zjevení a to dává Duch svatý maličkým (Mt 16,16-17; J 16,7-11; Mt 11,25).
Velkým povzbuzením pro mne bylo vidět bohoslužby ve Sboru víry v Budapešti, ve kterém kázal Sándor Németh. Ve sportovní hale naplněné 12 tisíci posluchači bylo vidět takové neuvěřitelné a nepředstavitelné množství různých projevů Ducha svatého, že jsem si říkal: „Tady nemůže vydržet žádný nevěřící.“ Opak však byl pravdou. Při evangelizační výzvě přišlo dopředu k přijetí Pána několik set (!) lidí. Tam jsem porozuměl tomu, kdo obrací lidi k Ježíši.
Ohledně mluvení jazyků ve shromáždění nám podává velice dobrý a fundovaný rozbor Reinhold Ulonska (Duchovní dary v učení a praxi, samizdat): „Že dar jazyka má být použit i při bohoslužbách, je mimo veškerou pochybnost. Ale právě tohle způsobuje také problémy. Některé z nich se pokusím objasnit. Mnoho křesťanů například zaměstnává otázka: Mohou Boha v jazycích chválit, vzývat nebo se k němu modlit všichni naráz? Což neplatí i zde pravidlo z 1Korintským 14,27 (dva nebo tři jeden po druhém, a jeden ať vykládá!)? Když budou mluvit v jazycích všichni (zároveň!), což nebudou návštěvníci bohoslužeb pochybovat o zdravém rozumu modlitebníků?
Tato kapitola zjevně nedává pokyny pro modlitbu v jazycích k Bohu. Ta je u jedné rady dokonce výslovně vyňata (1K 14,28). Vzývání a modlitba v Bibli často probíhají současně, kdy se každý modlí, jak to má na srdci. Stačí jen číst Ezdráše 3,12-13, Numeri 23,21 a Žalmy, nebo se dnes zúčastnit nějaké židovské náboženské slavnosti v Izraeli.
Podobně i Nový zákon ukazuje, že první křesťané pozdvihovali svůj hlas k modlitbě společně (Sk 4,24 aj.). Při prvním mluvení jazyky o Letnicích nebo později v domě Kornelia se také modlili v jazycích všichni najednou. Je neudržitelné tvrzení, že ve Skutcích 2 jde o jiné mluvení jazyky než ve Skutcích 10 a 19 nebo v 1Korintským 12 a 14.
Jistě, ve Skutcích 2,4 stojí: „Začali mluvit jinými jazyky“ (LALEIN HETERAIS GLOSSAIS) a ve Skutcích 10,46, Skutcích 19,6 stejně jako v 1Korintským 14,2 jenom „mluvit jazyky“ (GLOSSAIS LALEIN), ale Petr ve Skutcích 11,15 prohlašuje zkušenost s mluvením jazyky (GLOSSAIS LALEIN) u Kornélia za naprosto identickou s událostí o Letnicích: „Sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás …“ Výraz HETERAIS GLOSSAIS, který se vyskytuje ve Skutcích 2, používá Pavel také, když mluví o mluvení jazyky v Korintu (1K 14,21). U mluvení jazyky tedy jde o tentýž dar Ducha, i když je řeč o různém užití.
Když je tedy společná modlitba, chvála a oslavování zásadně biblicky ospravedlněna, jaký je v tom rozdíl, zda se koná v němčině, angličtině, různých řečích nebo jazycích?
Když Pavel omezuje mluvení jazykem na dva nebo tři a požaduje výklad, mluví o řeči v jazyku, která má sloužit budování církve, jako napomenutí nebo výzva k nepoučeným. Pavel slovy „Kdyby se celá církev sešla spolu … a všichni mluvili v jazycích …“ (v.23) nechce odstranit společné současné modlení v jazycích. Vždyť hned v následujícím verši (24) používá přesně tatáž slova, když ukazuje sboru význam proroctví: „Kdyby všichni prorokovali …“ Jistě touto větou nedoporučoval, aby všichni společně, současně prorokovali. Právě tak málo asi chtěl 23. veršem odstranit společné současné modlení v jazycích.
Jako slovy „kdyby všichni prorokovali“ myslí na prorokování postupné, chce i slovy „kdyby všichni mluvili v jazycích“ odstranit zlozvyk, který v Korintu panoval. Zjevně spočíval v tom, že při bohoslužbách se jeden po druhém modlili v jazycích – bez výkladu – a pro nevěřící tak bohoslužby sestávaly jen z nesrozumitelných slov. Každý se sice dostal k tomu, aby se modlil v jazyku, ale církvi to nesloužilo k budování a nevěřící to nepřivádělo ke spasení.
Tento zlozvyk vznikl možná na základě nepochopení daru jazyků ze Sk 2. Myslelo se, že kdo je upřímný, bude řeči v jazyku rozumět i tak. Ale 10 000 slov v jazycích přináší méně užitku, než pět slov srozumitelných. K Bohu lze mluvit v jazycích, neboť on rozumí tajemstvím i slovům. K lidem je však třeba mluvit v řeči, které rozumějí.
Pro Pavla je řeč v jazyku užitečná k obecenství s Bohem, jako znamení pro nevěřící a jako služebný dar k budování církve a neučených. Ne každý má tento dar ke službě církvi. To vyplývá z 1K 12,27-30, kde Pavel o takové službě mluví. Dar ke službě není jiný dar jazyka, ale použití téhož daru k jiné službě. Toto použití spočívá v řeči ke sboru (a to lze poznat už na tónu řeči) a z následujícího výkladu k budování církve. Jakmile k takové řeči v jazycích dojde, musí celý sbor mlčet, aby mohl poslouchat, a dát prostor výkladu.
Dar mluvení jazyky přispívá k bohoslužbě i žehnáním (EULOGÉS), vzdáváním díků (EUCHARISTIA) a duchovními chvalozpěvy (PSALLOI TOI PNEUMATI). Pro „zpívání chvalozpěvů v duchu“ je v původním řeckém textu v 1K 14,15 použito totéž slovo jako pro chvalozpěvy v Ef 5,19. Zde také ostatně nalézáme i totéž slovo LALÚNTES, které se v 1K 14 používá pro mluvení jazyky. Z toho můžeme vyvodit, že u duchovních chvalozpěvů v Ef 5,19 jde také o zpěv v jazycích, zvlášť proto, že předtím stojí výzva „naplněni buďte Duchem.“
V každém případě má podle Bible dar mluvení jazyky – ať s výkladem nebo bez něho přispět k apoštolské rozmanitosti našich bohoslužeb.“
Tak až potud Reinhold Ulonska, jehož knihu o duchovních darech považuji za nejlepší, jakou znám v českém jazyce.
Jsou tedy dva projevy mluvení v jiných jazycích. První je určen pro osobní zbudování. Tento projev je připraven pro každého věřícího, který je naplněn Duchem svatým. Je přirozeným projevem přítomnosti Ducha svatého v člověku. Tento projev však neslouží k budování ostatních, ale k budování člověka, skrze kterého se projevuje (1K 14,3). Druhý projev mluvení v jazycích je určen pro budování církve a je spojen s darem výkladu. Tento dar nemají všichni (1K 12,30). Avšak máme ho od Pána žádat (1K 12,31; 14,13)!
Také Derek Prince velice dobře a jednoznačně tyto dva projevy mluvení v jazycích od sebe odlišuje: „Jedna taková námitka či neporozumění se opírá o slova v 1K 12,30, kde se apoštol Pavel ptá: „Zda-li všichni jazyky mluví?“ Pozorné prozkoumání kontextu jasně ukazuje, že Pavel předpokládá odpověď „ne“ – „nemluví všichni jazyky“. Znamená to tedy, že v novozákonní církvi byli křesťané, kteří přijali křest v Duchu Svatém bez mluvení v jazycích? Ne, to Pavel neříká. Pečlivé prozkoumání celého oddílu ukazuje, že Pavel zde nemluví o zkušenosti křtu v Duchu Svatém, ale o různých možných službách – nebo nadpřirozených projevech – Ducha, které může věřící po křtu v Duchu Svatém a v jeho důsledku v církvi používat.
Pohleďme, co Pavel říká dva verše předtím v 1K 12,27n: „Vy pak jste tělo Kristovo, a oudové z částky. A některé zajisté postavil Bůh v církvi nejprv apoštoly, druhé proroky, třetí učitele, potom moci, potom dary uzdravování, pomocníky, správce, rozličnost jazyků.“ Pavel zde mluví o různých službách neboli darech Ducha svatého, které mohou různí členové v církvi používat. Mezi nimi jmenuje „rozličnost jazyků“. Přesný doslovný překlad tohoto výrazu zní: „druhy jazyků“. Přesně stejného výrazu Pavel používá již dříve v této kapitole.
V 1K 12,7-11 Pavel vyjmenovává devět různých darů neboli projevů Ducha svatého, které mohou být dány věřícímu, který byl pokřtěn v Duchu svatém. (…) Že zde Pavel mluví o projevech neboli darech Ducha, které se objevují ve zkušenosti věřících až po přijetí počátečního křtu v Duchu Svatém, to je zřejmé z toho, co říká o dva verše dále, v 1K 12,13: „Skrze jednoho zajisté Ducha my všickni v jedno tělo pokřtěni jsme …“ Nebo doslovněji přeloženo: „Neboť v jednom Duchu byli jsme my všichni pokřtěni do jednoho těla …“ Vidíme tedy, že zde Pavel mluví o křtu v Duchu jako o zkušenosti, kterou prožili již v minulosti, a že oněch devět darů neboli projevů Ducha, které uvádí, se nachází ve zkušenosti věřících po křtu v Duchu svatém jako jeho výsledek. Pavel ukazuje, že ačkoliv počáteční křest v Duchu Svatém je pro všechny věřící – „v jednom Duchu byli jsme my všichni pokřtěni do jednoho těla“ – rozličné dary neboli projevy Ducha jsou pak rozděleny mezi věřící podle svrchované vůle Ducha samého tak, že jeden věřící může přijmout jeden dar a jiný věřící zase jiný dar. (…)
Tento rozdíl mezi počátečním darem Svatého Ducha samého doprovázeným projevem mluvení jazyky a mezi následným darem „druhů jazyků“ velmi pečlivě zachovávají výrazy, které jsou v Novém zákoně pro ně užívány. Řecké slovo, které je v Novém zákoně užito pro „dar“ tam, kde označuje dar samého Ducha Svatého, který se přijímá ve křtu v Duchu Svatém, je vždy slovo „dorea“. Řecké slovo „dar“ tam, kde označuje jeden z devíti různých darů neboli projevů Ducha (včetně daru druhů jazyků), je slovo „charisma“. Tato dvě slova nejsou nikde v Novém zákoně zaměněna.“ (Derek Prince, Základy – Od Jordánu k Letnicím, samizdat)
Je tedy jasný rozdíl mezi jazyky v 1K 12,30 a mluvením v jazycích, o kterém je psáno v 1K 14,3. V 1K 14,3 se nejedná o duchovní dar určený pro službu Tělu Kristovu, ale o osobní dar pro každého věřícího. Když tedy Pavel mluví o tom, že nemáme mluvit v jazycích na shromážděních, má na mysli dar “charisma” k budování Těla a míní tím právě to, že nemá smysl mluvit v jazycích, není li tento jazyk také vykládán, protože pak postrádá smysl jako dar pro budování Těla, a jeho smysl zůstává pro budování jednotlivce. Proto Pavel říká: “A jestliže tam není vykladač, ať ve shromáždění mlčí; ať mluví sobě a Bohu.“ (1K 14,28)
Všimněte si, že je zde použit výraz „mluví sobě a Bohu“, není zde řečeno „ať mlčí sobě a Bohu“. Mlčení v jazycích neexistuje. Modlitba v jazycích musí být vyjádřena našimi ústy. (Někteří křesťané si též myslí, že „modlitba v duchu“ je nevyjádřená modlitba myslí. Ale to naprosto neodpovídá Písmu. „Modlitba v duchu“ je ústy vyjádřená modlitba v jiných jazycích. Viz 1K 14,14-17) Pavel v této pasáži jednoduše říká: Pokud není vykladač, mlč a nepoužívej dar mluvení jazyky k budování církve – protože bez výkladu postrádá smysl. Pokud je však na shromáždění čas, kdy jsou všichni obráceni k Bohu, pak podle vedení vedoucích shromáždění Boha chval, přimlouvej se, volej k němu, modli se k němu v jazycích a buduj tak sám sebe. Při bohoslužbě jsou časy, kdy nejsme obráceni ve svých projevech k lidem (ať již věřícím, nebo nevěřícím), ale výhradně k Bohu. Pokud však mluvíme k lidem (zase ať již věřícím, nebo nevěřícím), můžeme při inspiraci Ducha svatého promluvit v jiných jazycích, ale s výkladem.
Někdy dělá problém též nepřesný Ekumenický překlad Nového zákona. Nikde v 1K 12 a 14 (ani ve Skutcích) se nepíše v originále o mluvení ve vytržení, ale o mluvení v jazycích. Dále Ekumenický překlad říká v 1K 14,22: „Mluvení jazyky není tedy znamením k víře, nýbrž k nevěře, prorocká řeč však nevede k nevěře, nýbrž k víře.“ To však v originále také vůbec nestojí, ale je tam naopak řečeno: Jazyky nejsou tedy znamením pro věřící, nýbrž pro nevěřící, proroctví však není pro nevěřící, nýbrž pro věřící (tak správně překládá KMS). Pro srovnání a porozumění cituji ještě Kralický překlad: „A tak jazykové jsou za div ne těm, kteříž věří, ale nevěřícím, proroctví pak ne nevěřícím, ale věřícím.“ Nevěřící nadpřirozeným projevům nerozumí, vzbudí v nich údiv, avšak vůbec to neznamená, že by v nich vzbuzovaly nevěru. Povzbuzuji vás, abyste zkoumali Písma a četli dobré překlady.
Podívejme se nyní ještě podrobněji na modlitbu v duchu. Pavel říká: Neboť když se modlím jazykem (PROSEUCHÓMAI GLÓSSÉ), můj duch se modlí (TO PNEUMA MÚ PROSEUCHESTAI), avšak má mysl je bez užitku. Co tedy? Budu se modlit duchem (PROSEUXOMAI TÓ PNEUMATI), ale budu se modlit i myslí; budu zpívat chvály duchem (PSALÓ TÓ PNEUMATI), ale budu zpívat chvály i myslí. Neboť kdybys dobrořečil jen duchem (EULOGÉS /EN/ PNEUMATI), jak by mohl přítomný prostý člověk říci ‚Amen’ k tvému díkůvzdání (EUCHARISTIA), když neví, co říkáš? Ty sice dobře děkuješ (KALÓS EUCHARISTEIS), ale ten druhý tím není budován. (1K 14,14-17 / Též zde je Ekumenický překlad nepřesný a zavádějící.) Jak jsme si již ukazovali, je čas při bohoslužbě, kdy všichni mluvíme k Bohu a je čas, kdy jsou naše jednotlivé projevy určeny k budování církve, ať již je to píseň, modlitba nebo slovo povzbuzení. Tam je důležité, aby poselství v jazyku bylo vyloženo. Co z tohoto oddílu však můžeme ještě vyčíst je to, že modlitba v duchu je modlitbou v jazyku. Pokud věříme, že Písmo vykládá Písmo, pak musíme uznat, že následující verše mají co dočinění s mluvením v jiných jazycích. Mějte na paměti, že následující slova nejsou určená jen jednotlivcům, ale především celým církvím:
Ef 5,18-21: A neopíjejte se vínem, v němž je prostopášnost, ale naplňujte se Duchem, mluvíce k sobě ve chvalozpěvech, v oslavných zpěvech a v duchovních písních (ÓDAIS PNEUMATIKAIS), svým srdcem zpívajíce Pánu a velebíce ho a vždycky za všechno děkujíce ve jménu našeho Pána Ježíše Krista Bohu a Otci, podřizujte se jeden druhému v bázni Kristově.
Ko 3,16-17: Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, chvály a duchovní písně (ÓDAIS PNEUMATIKAIS). A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci.
Ju 1,20-21: Vy však, milovaní, budujte se ve své nejsvětější víře, modlete se v Duchu Svatém (EN PNEUMATI HAGIÓ PROSEUCHOMENOI), zachovejte se v Boží lásce a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k životu věčnému.
Ef 6,18: Každou modlitbou a prosbou se v každý čas modlete duchem (PROSEUCHOMENOI EN PNEUMATI) a k tomu bděte s veškerou vytrvalostí a prosbou za všechny svaté.
Ř 8,26-27: A stejně tak i Duch se spolu s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám ten Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit slovy. A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je myšlení Ducha, totiž že se podle Boha přimlouvá za svaté.
A sám Ježíš v J 4,23-24 řekl: Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu (EN PNEUMATI) a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu (EN PNEUMATI … PROSKYNEIN) a pravdě.
Myslím, že modlitby v Duchu svatém (Ju 20) obsahují jak modlitby v jazycích (modlitby duchem / v duchu), tak i všechny Duchem svatým inspirované modlitby myslí (v epištolách můžeme nalézt přibližně 25 takových modliteb převážně od apoštola Pavla).
Skrze díkůčinění, vyznávání Božího slova, chválu a mluvení v jazycích vstupujeme do Boží přítomnosti. Mluvením jazyky též vyjadřujeme naše uctívání v Boží přítomnosti. Osobní jazyky k budování a chvále iniciujeme rozhodnutím své vůle (a rozhodujme se mluvit v jazycích často!). V Boží přítomnosti z nás jazyky plynou, neboť přirozený jazyk nestačí. Jazyky určené k poselství církvi nelze iniciovat vůlí, ale inspirací Ducha svatého – vnímáme vnitřní puzení nahlas v jazycích k církvi promluvit a pak čekáme na výklad.
Na závěr chci ještě uvést několik poznámek k výkladu jazyků. Někteří lidé nerozumí termínu výklad a zaměňují ho za překlad. „Výklad jazyků je něco jiného než běžné překládání. Překlad přináší význam cizího jazyka slovo za slovem, ale výklad objasňuje celkový význam poselství v jazyku. Může být například krátké poselství v jazyku, jehož výklad je dlouhý, nebo naopak dlouhé poselství v jazyku, jehož výklad je krátký. … Jako každý jiný dar se dar výkladu jazyků projevuje působením zázračné inspirace z Ducha svatého. Nikdo nemůže vykládat jazyky tak, jak by překládal z cizího jazyka. Výklad jazyků je možný pouze tehdy, pokud Bůh dá inspiraci k výkladu.“ (Dr. David Yonggi Cho: Duch svatý: můj starší partner, Šípek 1996)
Často nové písně, modlitby, proklamace, výzvy nebo povzbuzení, která následují po modlitbách v jazycích v našem sboru, jsou výkladem jazyků. Většinou ten, co vykládá, neříká: „Toto je výklad jazyků.“ Prostě vykládá. Probíhá to zcela organicky. Aby však mohl přijít výklad, musí se v jazyku mluvit. Určitou základní formou výkladu (kterou můžeš začít rozvíjet i ve svém osobním mluvení v jazycích) je již to, že poznáváš druh modlitby v duchu – tedy v jazycích (Ef 6,18; 1K 14,14.15). V jazycích můžeš chválit a uctívat Pána, můžeš se přimlouvat nebo něco žádat, můžeš duchovně bojovat, můžeš vyslovovat určitá duchovní poselství. Jazyky mohou přejít i ve sténání, rodění, pláč nebo křik. Výklad těmto formám dá smysl a význam.
„Existují církve, které mluvení v jazycích nepovolují, ale prorocká poselství ano. Nedůvěřuji „proroctví“, když nejsou milovány a očekávány všechny druhy projevů Ducha. Mám za to, že taková situace otvírá prostor intelektualismu a démonickým duchům.“ (Ruth Ann Ashton: Jak vstoupit do Boží přítomnosti, Postila 1999)
Věřím, že zcela jasné vysvětlení toho, o co vlastně Pavel usiloval, když psal Korintským ohledně mluvení v jazycích je obsaženo v závěrečných dvou verších 14. kapitoly Korintským: A tak, moji bratři, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. Všechno ať se děje slušně a spořádaně.
