Vztahy rodičů a dětí se týkají každého člověka pod sluncem. Není divu, že téma zpracovávalo tolik spisovatelů a umělců. Živě si vybavuji scénu z filmu Malé životní etudy s Nicolsonem v hlavní roli. Marnotratný syn z muzikantské rodiny, který zakopal své hřivny, se na pár dní stavuje v rodinném sídle. Běh filmu zvolňuje – Nicolson veze svého ochrnutého otce – vozíčkáře na procházku. Širá pláň, kterou provívá vítr, je svědkem zvláštního rozhovoru. Syn vylévá otci srdce – je zde bolest, výčitky, snad i úcta, všechno dohromady. Nehybný mlčící otec soustředěně sleduje syna. Soustředěně? Žádná mimika, žádná odezva. Jeho tvář i tělo umrtvilo ochrnutí. Slyší nebo neslyší? Divák neví. Neví to ani syn, který mluví. Jen vítr si pohrává s vlasy a vousy člověka, který pro něho tolik znamená. Je to symbol něčeho hluboce lidského – komunikace mezi rodiči a dětmi bývá od puberty, mnohdy i dříve, často hluboce narušena.
I. Půdorys
Bible klade pro vztahy rodičů a dětí v období Nové smlouvy dvě krajnice:
Hle, posílám k vám proroka Eliáše, dříve, než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On nakloní srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou. (Mal 3,23 24: jde o poslední verše Staré smlouvy, které jsou prorockým výhledem do období pozdějšího.)
Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit člověka proti jeho otci, dceru proti její matce a nevěstu proti její tchyni a nepřátelé člověka budou členové jeho domácnosti (Mt 10,34 36).
Tyto dva biblické citáty jsou zdánlivě v rozporu, ale opravdu pouze zdánlivě. Postihují dynamiku vztahů rodičů a dětí, které nelze vtěsnat do jednoduché poučky. Ani jeden z obou citátů není návodem pro lidské jednání. Oba jsou zprávou o tom, co bude dělat Bůh – a On to dnes skutečně činí.
II. Dnes
Vztahy rodičů a dětí jsou v naší společnosti velice deformovány.
Rodičovská výchova utváří obraz, který člověk sám o sobě má, na základě kterého jedná a na základě kterého sám k sobě přistupuje. Také příklad rodičů nebo i jejich duchovní zatíženost ovlivňují citový život, postoje a jednání člověka. Zde bývají kořeny pocitů méněcennosti, ale i domýšlivosti, nesnášenlivosti nebo ctižádostivosti.
Strašlivé vnitřní poškození přináší do lidského života odmítnutí rodiči v dětském věku. Různé duševní poruchy, s nimiž se setkávají psychiatři i pastoři, mívají často jedno vysvětlení: syndrom nepřijatého dítěte.
Vytváří li chlad rodičů či jejich opovrhování dítětem, které vnímá jejich většinou nevyslovovanou výčitku ‘My jsme tě nechtěli,’ v lidské psychice tak hluboké stopy, oč horší deformace působí fyzické týrání nebo sexuální zneužívání dětí. Obojího v naší dnešní společnosti nebezpečně přibývá – odhady se pohybují mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci případů ročně (hlášeno bývá asi 5000 případů).
Rozmazlování dítěte překvapivě nese do budoucnosti některá podobná duševní poškození, jako nedostatek lásky a odmítnutí. Syndromy hýčkaného a nepřijatého dítěte mívají v dospělosti některé podobné projevy.
Negativně dítě formují i samospravedliví, zdánlivě třeba dokonalí rodiče, přeceňující své morální či jiné kvality. Dítě, vyrůstající v takové rodině, může v samospravedlnosti následovat příklad rodičů nebo jít úplně jinou cestou: cestou vypjaté samolibosti nebo bezohledného sobectví či čirého kariérismu. To proto, že ve světě samospravedlnosti není pro morálku a etiku žádné odůvodnění – v dalších generacích se to musí projevit.
Vztah rodičů je pro dítě většinou určující i co se týče jeho budoucího manželství. Vzájemná neupřímnost, hádky, cizoložství a rozvody se často “dědí” z generace na generaci. Prokletím českých rodin bývají matky, řídící rodiny, a defenzivní otcové, ležící pod škodovkami, opravující chaty nebo hovící svým koníčkům, to vše jako útěk před zodpovědností. Češi vždy patřili k nejlepším světovým koníčkářům. To není nic pozitivního – je to obraz toho, že u nás otcové zanedbávají své rodiny.
“Nakažlivé” bývají i různé duchovní (často démonické) zatíženosti rodičů – např. hypochondrie, náboženská bigotnost, sexuální problémy a svázanosti a mnoho jiného.
Ničivě však působí nejen, když rodiče dělají něco nápadně zlého, ale také když – většinou kvůli své pasivitě nebo proto, že věnují čas něčemu jinému než dětem – dají v životě dítěte bezděčně prostor tomu, co nese špatné ovoce – sledování televize a videa, kontaktům s nevhodnými kamarády apod.
Děti na to, jak je rodiče poškozovali, reagují neomylně – v lepším případě vzpourou, v horším případě konečným naprostým odmítnutím a lhostejností.
Pro vztahy rodičů a dětí v moderní a postmoderní kultuře jsou stále příznačnější také vzájemné nároky a manipulace. Rodičovská manipulace využívá psychického nátlaku, jehož možnosti i dopady jsou v uzavřeném mikroklimatu rodiny veliké: Měl bys na mě brát ohled! Ty už mě nemáš tolik rád! Děláš nám zármutek! Ty nejsi normální! (Poslední příklad se týká rodinné situace, kdy dítě přijalo Krista. Zažila to snad většina dětí nevěřících rodičů. Obdobnou zkušenost měl i sám Ježíš – Mk 3,21.)
Za vším nátlakem či manipulací ze strany rodičů, ve většině případů matky, pomocí citu, majetku, okolností či rozumových konstrukcí, je jasná tendence (někdy nevědomá) ovlivňovat a formovat život dětí a držet je pod svým vlivem.
K manipulaci však často dochází i ze strany dětí. Předškolní dítě někdy dokáže ohýbat celou rodinu. Pád marnotratného syna, který má dnes tolik napodobovatelů, začal nárokem: Otče, dej mi díl majetku, který na mě připadá (Lk 15,12). Nechutné, ale časté jsou zištné návštěvy mladší generace v domovech důchodců vždy jednou měsíčně po výplatě penze.
Rodina je úžasným Božím vynálezem. Kde je v rodině Boží řád, je i Boží přítomnost, která je zjevením o Boží lásce a moci pro všechny nevěřící, kteří s rodinou přicházejí do styku. Tuto jednotu mezi mužem a ženou, doplňovanou sladkým rozkvétáním dětských osobností, nenávidí ďábel. Ďábel ničí společnost především tím, že rozkládá rodiny. V naší zemi a v zemích “západního” světa a kultury vůbec je rodinný život strašlivě deformovaný. Svět nemá pro ta nejhlubší, ale často ani pro ta méně hluboká zranění mezi rodiči a dětmi žádný lék. Prostředí rodiny je tak intimní a závislost dítěte na rodičích zpočátku tak hluboká a určující, že se tomu ani nelze divit.
Bůh, stvořitel otcovství a rodiny, však není v koncích. Má v rukou moc uzdravit každý vztah mezi rodiči a dětmi, a také to činí – podle zmíněného zaslíbení a podle své veliké milosti.
V následujících řádcích se budeme zabývat biblickým pohledem na vztah rodičů a dětí a závěrem budeme hledat jednotlivé kroky k uzdravení těchto vztahů.
III. Vztah dětí k rodičům
1) Úcta
‘Cti svého otce a matku’, to je první přikázání se zaslíbením, ‘aby ti bylo dobře a abys byl dlouhověký na zemi’ (Ef 6,2 3). Mít k rodičům úctu znamená vědět, že jsou velmi vzácní, a žít podle toho.
Úcta je především vnitřní postoj, musí však být projevována navenek. Přikázání “Cti svého otce i matku” je myšleno i (možná dokonce především) materiálně (Mk 7,9 13). To platí i pro dnešní dobu vzdor tomu, že generace rodičů je oproti generaci jejich dětí, zakládajících rodiny, dnes u nás většinou lépe materiálně situována.
Úcta může mít i u dospělých dětí např. podobu pomoci s některými specifickými domácími pracemi. Děti jsou svým rodičům vždy povinovány finanční i praktickou pomocí ve stáří (srovnej Ž 127,4 5).
Připomínám, že úcta samozřejmě není věcí jen vnějšího úkonu.
2) Poslušnost
Děti, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť to je milé v Pánu. (Kol 3,20) Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože to je spravedlivé. (Ef 6,1)
Poslušnost rodičů je věc jiného řádu než úcta. Úcta poslušnost zahrnuje, na rozdíl od poslušnosti je však trvalým Božím nárokem.
Poslušnost má místo tam, kde rodiče nesou za své děti zodpovědnost, a teprve je učí rozhodovat. Období povinné poslušnosti je v různých kulturách různé – proto Písmo nestanovuje žádnou absolutní věkovou hranici. V starozákonní době bylo dítě povinno poslouchat rodiče pravděpodobně do své svatby. V naší době a zemi je období poslušnosti kratší. Jak dítě přebírá zodpovědnost za svůj život, ubývá ve zdravých rodinách rodičovských požadavků a příkazů. Vnějšková poslušnost, kterou lze vynutit, ustupuje tomu, aby ve vztahu převládla úcta, která je v první řadě vnitřní věcí.
U poslušnosti vystupuje otázka: V čem? Říká li apoštol Pavel ve všem, nemá na mysli absolutní poslušnost. I zde samozřejmě platí, že Boha sluší poslouchat více než lidi (Sk 4,19 srovnej Ef 6,1: poslouchat v Pánu). Jestliže by rodiče žádali, aby dítě udělalo něco hříšného, dítě poslechnout nesmí. Samozřejmě, že rodiče však mohou u mladších dětí snadno nalézt formu nátlaku, jak dítě i k takové poslušnosti přinutit.
Dítěti v poslouchání pomáhá, má li k tomu vnitřní ochotu. Tu by rodiče měli formovat na prvním místě.
3) Opustí člověk…
Kvůli tomu opustí člověk svého otce i matku a připojí se ke své ženě. (Mk 10,7)
Manželka (platí i pro manžela) se stává jediným člověkem na světě, který je přednější než rodiče. K tomu, aby vztah s rodiči byl zdravý, musí manželský partner rodiče na nejvyšší příčce žebříčku těch nejbližších bezpodmínečně vystřídat. Svatba je poslední příležitostí k přetnutí nezdravých vazeb.
Opustit rodiče je především věcí vnitřního postoje. V praxi to však většinou znamená najít si vlastní bydlení.
V naší kultuře, zvláště v rodinách, kde existují nezdravé vztahy, je žádoucí, aby vnitřní osamostatnění proběhlo nezávisle na svatbě a podstatně dříve. Je často oboustranně velmi prospěšné, může li dítě od určitého věku bydlet pod jinou střechou než příbuzní. V rodinách s výraznou manipulací je odstěhování často jedinou možností, jak se naučit samostatnému a zodpovědnému životu.
IV. Vztah rodičů k dětem
1) Výchova
1a) Učit poznávat Boha
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. (5M 6,4 7)
Tato slova platí stejně pro starozákonní jako pro novozákonní věřící. Učit poznávat Boha není zodpovědností předně nedělní školy, ale rodiny, zvláště otce. Nedá se to dělat, aniž bychom s dětmi o Bohu a Božích věcech nemluvili často.
1b) Proutek
Nepřipravuj chlapce o trest! Nezemře, když mu nabiješ holí. Nabiješ mu holí a jeho život vysvobodíš od podsvětí. (Př 23,13 14E, … z pekla vytrhneš. K)
Úžasným zaslíbením pro přiměřené trestání dětí je jejich záchrana od věčného zatracení – kratičké trápení vysvobozuje od věčného utrpení! Volná výchova nepoužívající fyzické tresty je jedním z hlavních kořenů rozkladu dnešní společnosti. Od vzniku psychoanalýzy na přelomu století odpor k fyzickým trestům nalezl mnoho příznivců. V některých zemích je fyzické trestání dětí dokonce zakázáno. To vše ukazuje na blízkost konce a vysvětluje dnešní bezbožnou a nespravedlivou dobu (Iz 26,10).
Bití dětí však nesmí být nepřiměřené ani zbytečně časté. Doporučuji vynikající knihy o výchově dětí, které vycházely v posledních letech (Dobson, Campbell). Zároveň připomínám, že k tomu, aby se naši synové a dcerky dostali do nebe, je třeba především Boží milosti, a to i kdybychom je vychovávali a trestali vždycky bez chyby (což se ještě nikomu nikdy nepodařilo).
1c) Nepopouzet k hněvu
Otcové, nedrážděte své děti, aby nemalomyslněly. (Kol 3,21) A vy, otcové, nedrážděte své děti k hněvu, ale vychovávejte je v Pánově kázni a napomenutí (Ef 6,4).
Apoštol Pavel zde negativně vymezuje třetí složku výchovy. Rodič má dítěti zjevovat Boží charakter, především lásku, spravedlnost a milost. Ve zdravé výchově musí být to vše. Každá rodičovská nespravedlnost dítě deptá. Je li výchova příliš tvrdá a necitlivá k tomu, co dítě prožívá, přináší do budoucnosti strašlivé ovoce, a to nezávisle na tom, jsou li rodiče křesťany, či nikoli.
Rodiče jsou svým dětem povinni péčí a láskou. Znamená to věnovat jim mnoho času, naplno s nimi žít a sdílet s nimi své srdce. Rodiče jsou dětem povinováni bezpodmínečnou láskou.
V Písmu máme více příkladů špatné než dobré výchovy. Prorok Samuel ani král David nevěnovali zřejmě svým dětem dostatek času, a zatímco ve své službě Bohu i jako vládci Izraele dosáhli vynikajících výsledků, jako otcové zklamali a sklidili špatné ovoce. Praotcové Izák i Jákob byli zase ke svým dětem nespravedliví a každý si mezi nimi našel svého oblíbence. To přineslo mezi jejich potomky rozkol a nenávist. Moc nescházelo, a v obou případech tekla krev.
2) Vzdělání
Poskytnout dětem vzdělání není zodpovědnost státu, potažmo školy, ale rodičů (viz M. Beliles: Hledání demokracie. KMS 1994). To proto, že vzdělání nikdy není neutrální, přestože bývá jako neutrální chápáno. Ve státních i soukromých školách jsou děti nenápadně, ale cíleně formovány ateisticko relativistickým egoismem, který je vyznáním většiny autorů soudobých vědeckých teorií, etických a filosofických konceptů i školních osnov a učebnic. Křesťanští rodiče musí dnes u nás tomuto tlaku a předpólovávání čelit, školní výuku sledovat a komentovat, a tak své děti chránit. Demokracie u nás zatím není na té úrovni, aby rodiče mohli o vzdělávání svých dětí rozhodovat. Velmi důležité je, aby v naší zemi mohly vznikat evangelikální školy. Mělo by na tom záležet všem obráceným rodičům – ti všichni by měli v této věci vyvinout úsilí: když ne prakticky, tak rozhodně modlitbou.
3) Dát svobodu
Naše děti nepatří nám, ale Bohu. To je základní určení pro vše, co ve vztahu k nim činíme. Ve světě je mnoho rodičů, kteří si na své potomky osobují nárok. Tento postoj prokvasí a pokazí celý vztah. Oč tragičtější je nárokování si dětí křesťanskými rodiči, kteří musí vědět, že nejen jejich děti, ale jejich všecko včetně jich samých patří Bohu.
Sám si uvědomuji, že mít děti odevzdané Bohu není automatické. Zároveň je to pro mě zdroj pokoje a bezpečí – vždyť jistě vím, že v dnešním krutém, zvráceném světě jsou moje děti v rukou svrchovaného Boha. Bylo by absurdní chtít je brát do svých slabých rukou.
Jsem přesvědčen, že každý křesťanský rodič bude konfrontován s Božím nárokem na každé jeho dítě. Pro Hospodina je to prvořadá věc. I v této věci je všem, kteří věří, otcem Abraham (1M 22). Jako v jeho případě, platí i pro nás: Odevzdáš li své dítě Bohu, získáš své dítě.
Zda to s odevzdáním nároku na naše dítě myslíme vážně, může Bůh podrobovat zkouškám. Bývají to klíčové životní situace. Otec marnotratného syna v takové zkoušce obstál. Patrně byl v pokušení svého pošetilého synka do ciziny nepustit. Dal ho však do Božích rukou a Boží ruce ho měly moc přivést zpět zachráněného a proměněného (Lk 15,11 24). Právě to od nás Bůh chce.
V. Vzájemná poddanost
Podřizujte se jeden druhému v bázni Kristově… (Ef 5,21)
Doposud jsme se zabývali vztahem dětí k rodičům a pak vztahem rodičů k dětem. Tento klíčový verš o vztazích v církvi se týká vzájemného vztahu rodičů a dětí a platí v obou směrech (dokonce nezávisle na věku dítěte). Tato poddanost zahrnuje i všechny aspekty vztahů, které jsme doposud pojednávali. Je jejich půdorysem a dává jim smysl. Tak například rodiče mají káznit své dítě proto, že mu tím v Boží bázni slouží a že jsou (jaksi do budoucna, kdy z toho už bude mít rozum) jemu i Bohu zodpovědni za to, že pro něj udělali to nejlepší.
Kromě této celkové roviny se vzájemná poddanost projevuje v nejrůznějších jednotlivostech – ve vztahu rodiče i k malému dítěti např. tak, že je připraven uznat svou chybu, omluvit se, někdy dokonce ustoupit, i když má pravdu apod.
Vzájemná poddanost se projevuje také přímluvnými modlitbami.
VI. Uzdravení vztahů
1) Dětí k rodičům
1a) Uzdravení začíná modlitbou.
Vztah k rodičům je třeba přinést před Boží tvář a prosit o moudrost a zjevení toho, co je důležité.
1b) Vyznat hříchy proti rodičům
1c) Odpustit
Téměř každému člověku rodiče v něčem uškodili. Je správné a potřebné si to přiznat – jinak není místo pro odpuštění – a konkrétní věci odpustit.
1d) Přetnout pouta manipulace
I Ježíš byl manipulován (Lk 2,48; Mk 3,21+31 35) – manipulace je u nás velmi obvyklá. Některé dospívající děti vědí, že jsou manipulovány, jiné nikoli. Manipulován je každý, kdo je pod nátlakem veden k naplňování vůle rodičů a nedostává svobodu nést nebo postupně přebírat zodpovědnost za svůj život. Kromě odpuštění je důležité vymezit sféry zodpovědnosti (např.: ano, jednou za měsíc vám budu o víkendu pomáhat na chatě nebo: maminko, bez mého dovolení už nikdy nesmíš číst dopisy, které dostávám apod). Krajní mezí je zde odstěhovat se.
Pro vysvobození z manipulace je důležitá pomoc zkušeného vedoucího domácí skupinky a modlitební a často i praktická spoluúčast ostatních členů skupinky. Křesťan, který nemá svou skupinku, je ve veliké nevýhodě.
1e) Skoncovat s vnitřní závislostí.
Ta je častým důsledkem pocitu viny. Vnitřní závislost pravidelně doprovází rodičovskou manipulaci. V Kristu jsme byli od viny očištěni, na lidech už záviset nemusíme. Důležitější je, co si o mně myslí On, než co si o mně myslí rodiče.
1f) Pomáhat rodičům a ve stáří se o ně postarat (1Tm 5,8, sem patří i přímluvná modlitba)
1g) U nevěřících rodičů: získat je pro Pána Ježíše
I zde je místo pro novou lásku. Pozor na nátlakové zvěstování evangelia, stačí úcta oproštěná od zátěže ambivalence a dalších nánosů minulosti. Rodiče si toho nemohou nevšimnout – často ani není třeba nic říkat. Nejdůležitější je modlitba – vytrvalá horlivá přímluva s tím, že jde o život.
2) Rodičů k dětem
Také zde uzdravení začíná modlitbou. Bůh na modlitbě ukáže konkrétní hříchy, které je možno vyznat a přijmout z nich odpuštění (1J 1,9). Dětem je třeba na modlitbě odpustit jejich hříchy.
Jestliže si rodič na dítě činil nárok, ať je odevzdá Bohu – přesně jako otec svého marnotratného syna (Lk 15,11 24).
V případě manipulace potřebuje dát dítěti svobodu – opět stejným způsobem jako otec marnotratnému synu. (Malý test, jak poznáš, že manipuluješ: Klade si tvá láska podmínky? Jsou projevy tvé lásky vázány na to, zda dítě dělá, co chceš ty?)
V případě zanedbávání dítěte mu dávat lásku a péči. Vždy se to projeví i vnější změnou.
V případě zanedbávání kázně (u neplnoletých dětí) začít s přiměřeným kázněním s pečlivým vysvětlením, proč – v konkrétní situaci i celkově (proč vůbec taková změna).
Závěrem
Zpracovat vztahy rodičů a dětí na tak malém prostoru je velmi obtížné. Mám naději, že tento pokus přesto bude přínosem a že pomůže i k proměnám vztahů. Jen prosím pozor na příliš rychlá rozhodnutí a zkratová jednání. Každá změna musí uzrát na modlitbě a nejlépe také při sdílení s blízkým křesťanským přítelem či na domácí skupince.
Život víry 5/1997, mírně zkrácená verze se souhlasem autora
