(The Delusion of Independence, květen 1998)
Drahý příteli,
“Budete jako Bůh, znajíce dobré a zlé.” (Gn 3,5 podle anglického překladu NIV) Být jako Bůh je jistě vznešený a chvályhodný cíl. Co by na tom mohlo být špatného? Z úst Satana, který se projevil jako had, to však svedlo Adama a Evu do neštěstí, jehož zlé důsledky zasáhly všechny jejich potomky.
Co bylo tou neodhalenou léčkou, do které byli Adam s Evou chyceni? Tou léčkou byl slib nezávislosti, který není v textu přímo uveden, ale vyplývá z něj. Jakmile budete znát dobré a zlé, budete mít svobodu činit svá vlastní rozhodnutí.
Tato sebeprosazující touha po nezávislosti byla dědičností vyslána do celé lidské rasy, vzešlé z Adama a Evy. Je to výrazný znak toho “starého Adama” neboli padlé hříšné přirozenosti, která číhá v každém z nás.
Různé cesty k nezávislosti
Z historie můžeme vyčíst několik různých cest, kterých lidstvo používalo při hledání nezávislosti na Bohu. První z nich je poznání. V zahradě Eden se vyskytovaly dva zvláštní stromy, strom života a strom poznání. Když se Adam a Eva odvrátili od stromu života a zvolili si strom poznání, byl to rozhodující okamžik historie.
Od té doby je dosažení poznání jedním z hlavních cílů lidstva. V posledních dvou či třech stoletích se to projevuje stále rostoucím důrazem na vědu. (Anglické slovo pro vědu, “science”, je přímo odvozeno z latinského scientia, což znamená “poznání”.)
Exploze vědy však nevyřešila nejzákladnější problémy lidstva: bezpráví, krutost, války, chudobu a nemoci. Ve skutečnosti je v některých případech zvýraznila. Věda poskytla člověku zbraně hromadného ničení, které jsou schopny vyhladit celou lidskou rasu a obrátit zemi v pustinu. Navíc se některé z těchto zbraní dostaly do rukou krutých a zlých lidí, kteří by se nenechali odstrašit od jejich použití úvahami o milosrdenství a morálce.
Druhá cesta, kterou lidstvo následuje ve snaze dosáhnout nezávislosti na Bohu, je na první pohled překvapivá. Jedná se o náboženství. Lidé si vytvořili mnoho různých forem náboženských pravidel a způsobů uctívání, jež jsou tak úplné a všepokrývající, že už v nich nezbývá žádné místo pro Boha. Jediné, co je potřeba dělat, je dodržovat tato pravidla.
Toto platí o některých formách různých světových náboženství: judaismu, islámu, buddhismu, a dokonce i o některých podobách křesťanství. Ve všech těchto náboženstvích se mohou lidé natolik uspokojit svými pravidly a postupy, že se stanou nezávislými na Bohu samotném. Tím se vysvětluje, proč jsou někdy svědomití náboženští lidé nejméně schopni odpovědět na nabídku evangelia a přijmout milost, kterou si nemůžeme zasloužit.
Další způsob, jakým se člověk snaží dosáhnout nezávislosti na Bohu, je nahromadění velkého množství peněz a materiálních statků. Ježíš vyprávěl podobenství o bohatém statkáři, který se stal tak úspěšným, že už neměl kam uložit celou svou úrodu. Rozhodl se vybudovat ještě rozsáhlejší skladovací prostory, a potom říkal své duši: “Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.” Ale Bůh mu řekl: “Blázne! Ještě této noci si vyžádají od tebe tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?” (Lk 12,16-20)
Mnozí lidé v historii se nechali zlákat touhou po nezávislosti a dopustili se tak stejné tragické chyby. Mnozí lidé se jí dopouštějí i dnes.
Touha být nezávislý na Bohu je výrazným znakem všech, kdo patří do Satanova království: vzbouřených andělů, démonů, padlého lidstva. Je také znakem “světa”, o kterém mluvil Ježíš, když prohlásil o svých učednících: “Nejsou ze světa, tak jako já nejsem ze světa.” (J 17,16)
V tomto smyslu se “svět” skládá ze všech lidí, kteří se nikdy nepoddali autoritě Bohem ustanoveného Krále, Pána Ježíše Krista. Někteří z nich jsou zbožnými lidmi, nicméně když jsou konfrontováni s Božím požadavkem bezvýhradné poddanosti Pánu Ježíši, ten vzpurný, nezávislý “starý člověk” v nich se projeví a oni odmítnou Boží nabídku spasení z pouhé milosti.
Opuštěné, odcizené lidstvo
Touha po nezávislosti na Bohu odděluje lidi od ostatních Božích stvoření, která jednotně a nezpochybnitelně závisí na svém Stvořiteli.
Žádné z nebeských těles neprojevuje jakoukoli touhu po nezávislosti. “Měsíc odděluje období a Slunce ví, kdy má zapadnout.” (Ž 104,19 podle anglického překladu NIV) Hvězdy odpovídají na své jméno, když je Bůh volá. “On určuje počet hvězd, on každou vyvolává jménem.” (Ž 147,4)
Jakkoli se mohou živly někdy jevit rozbouřené a nespoutané, vždycky jsou poslušny svého Stvořitele: “oheň, krupobití, sníh i mlha, bouřný vichr, který plní jeho slovo.” (Ž 148,8)
Totéž platí o stvořených zvířatech: “Lvíčata řvou po kořisti a hledají svou stravu od Boha.” (Ž 104,21 podle anglického překladu NIV) “Tu je veliké a širé moře: hemží se v něm nespočetných živočichů maličkých i velkých, … A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm.” (Ž 104,25.27) O ptácích nám Ježíš říká: “váš nebeský Otec je živí.” (Mt 6,26)
Žádný div, že se vzpurný člověk někdy cítí osamělý a odcizený vesmíru kolem sebe, v němž ostatní stvoření fungují všechna společně v jasné závislosti na svém Stvořiteli.
Cesta zpět k závislosti
Ježíš pro nás na kříži vydobyl dvojí lék na náš padlý stav. Za prvé, nesl celý trest za všechny naše hříchy, a tak umožnil Bohu odpustit nám bez slevování z Jeho vlastní spravedlnosti. Za druhé, Ježíš se také ztotožnil s tím nezávislým a svůj prospěch hledajícím egem, které ovládá naši padlou přirozenost. V Ježíši byl ten vzbouřenec usmrcen. “Náš starý člověk [ten vzbouřenec] byl spolu s Ním ukřižován.” (Ř 6,6)
Abychom se stali učedníky Ježíše, musíme každý z nás využít tohoto dvojího léku. Za prvé, musíme skrze pokání a víru dosáhnout jistoty, že nám byly odpuštěny všechny hříchy. Za druhé, musíme se ztotožnit s rozsudkem smrti vyřčeným nad naším vzpurným, nezávislým egem.
Odtud vyplývají podmínky pro učednictví, které Ježíš položil: “Tak tedy žádný z vás, kdo neopouští všechno, co mu náleží, nemůže být mým učedníkem.” (Lk 14,33)
Slovu, které zde bylo přeloženo slovesem “opustit”, také odpovídá slovní spojení “rozloučit se”. Stát se učedníkem Ježíše znamená rozloučit se se vším, na čem jsme normálně závislí, tzn. s rodinou, přáteli, penězi, kariérou, světskou ctí a slávou. Jakmile jsme se skutečně zřekli všech těchto věcí, Bůh nám může vrátit zpět ty z nich, které odpovídají Jeho plánům s našimi životy. Potom však už nejsme vlastníky, ale pouhými správci, kteří se budou zodpovídat z toho, jak se svěřenými věcmi nakládali. Závislí jsme pak už jenom na Bohu.
Někdy může Bůh dopustit i nějakou krizi, či dokonce zdánlivou katastrofu, aby nás přivedl na místo, kde plně uznáme svou závislost na Něm. Mám na mysli Pavlovu cestu do Říma, popsanou ve 27. kapitole knihy Skutků. Bůh měl zvláštní plán dovést Pavla do Říma, hlavního města římského impéria. Jako “apoštol pohanů” měl jedinečným způsobem přispět tamní církvi.
Přesto Pavel cestoval jako vězeň v řetězech. Loď, na které se plavil, se dostala do tak hrozné bouře, že po dva týdny nespatřili slunce ve dne ani hvězdy v noci. Nakonec všichni ztroskotali na drsném pobřeží Malty. A aby to nebylo všechno, Pavla tam ještě uštknul jedovatý had! (Sk 27,13-28,6) Pokud bylo Boží vůlí pro Pavla jít do Říma, proč zakoušel na cestě tam takové mimořádné zkoušky?
Když jsem nad tím uvažoval, vzpomněl jsem si na formulaci ze Skutků 27,20: “nakonec se již ztrácela veškerá naděje” (v anglickém překladu stojí doslova “nakonec byla vzdána veškerá naděje.”) To byl cíl Pavlových zkoušek – přivést ho na místo, kde byla vzdána veškerá naděje. V tom okamžiku už Pavlovi zbývalo doufat jenom v Boha samotného. Tehdy zakusil to, že Bůh je ke všemu dostatečný. On nás přivádí na místo úplné závislosti na Něm, aby ukázal, že je naprosto spolehlivý.
Když došel na místo úplné závislosti, byl Pavel připraven na svou službu v Římě. Jeho cesta tam ho na to připravila. Vyprázdněn od veškeré sebe-dostatečnosti, byl kanálem, kterým mohlo Boží požehnání proudit ke křesťanům v Římě. Máme sklon zapomínat, že ačkoliv byl Pavel apoštolem, zůstával také učedníkem pod Pánovou disciplínou.
Postupně, během let, jsem se učil této lekci úplné závislosti. Musím se přiznat, že jsem byl pomalým žákem. Bůh si použil různé okolnosti v různých obdobích, aby tuto lekci prosadil. Ale přišel jsem na to, že čím víc se spoléhám na Boha, tím víc mě překvapí výsledky, které se pak dostaví, výsledky, kterých bych nikdy nedosáhl, dokud jsem se spoléhal na vlastní úsilí.
Jákobova kapitulace
Jákob je jednou z biblických postav, která podstoupila doslova tělesný boj, aby se vzdala své nezávislosti. Jako mladý muž byl lstivý, ambiciózní a hledal vlastní prospěch. Zneužil moment tělesné slabosti svého bratra Ezaua, když od něj koupil jeho prvorozenecká práva za misku polévky. Následně, aby získal otcovské požehnání, které bylo obvykle spojeno s právem prvorozenství, podvedl Jákob svého slepého otce tím, že se vydával za Ezaua. Nicméně ani prvorozenství, ani požehnání Jákobovi nepřineslo mnoho dobrého. Aby unikl před pomstou svého bratra, utekl do Mezopotámie, kde se skryl u svého strýce Lábana. Zde znovu projevil svoji vychytralost. Oženil se s dvěma Lábanovými dcerami a získal většinu Lábanova bohatství.
Poté mu Pán řekl, že je čas vrátit se do země jeho dědictví. Na zpáteční cestě však narazil na nějakého tajemného člověka, který s ním zápasil celou noc. Nakonec ten neznámý poranil Jákobovi stehenní sval (ten nejsilnější v jeho těle) a Jákob se na něj zavěsil v bezmocné závislosti.
Až po tomto setkání se vlastně Jákob mohl vrátit ke svému dědictví. Ale do konce jeho života mu zůstalo kulhání, vnější znamení nezávislosti, která musela kapitulovat.
Kdo byl oním cizincem, který zápasil s Jákobem? Nejdříve je nazýván mužem (člověkem). Ale následující den Jákob prohlásil: “Viděl jsem Boha tváří v tvář.” (Gn 32,24-30) Později popsal prorok Ozeáš toto setkání slovy: “Jako kníže se [Jákob] utkal s andělem a obstál.” (Oz 12,4)
Takže tato Osoba byla člověkem, a přesto Bohem, a také andělem, tzn. poslem od Boha. Ve vesmíru je pouze jedna Osoba, která odpovídá tomuto popisu: člověk, a přece Bůh, a také posel od Boha. Je to Osoba, která byla v lidské historii zjevena jako Ježíš Nazaretský – Člověk, a přece také Bůh a posel od Boha k člověku.
Jákobovo určení bylo nakonec naplněno tímto setkáním. Poté se navrátil ke svému dědictví a rovněž se usmířil se svým bratrem Ezauem.
* * * * *
Možná jsi v této Jákobově zkušenosti uviděl kousek sebe. Také ty jsi dosud zápasil ve vlastní síle, abys získal duchovní dědictví, které cítíš, že pro tebe Bůh má, ale které ti stále nějak uniká. Musíš udělat to samé, co udělal Jákob: bezvýhradně se vzdej Pánu Ježíši Kristu.
Zde je modlitba, kterou se můžeš modlit:
Pane Ježíši, věřím, že jsi skutečně mým Spasitelem a že pro mě máš dědictví. Ale poznávám, že jsem se dosud spoléhal na vlastní sílu, abych do něho mohl vstoupit. Činím z toho pokání! Pokládám svou nezávislost a poddávám se bezvýhradně tvému Panství. Od nynějška se budu spoléhat na tvou ke všemu dostatečnou milost.
Ale pamatuj, může se ti stát, že budeš ode dneška kulhat!
Tvůj v Pánově službě, Derek Prince
