Svobodni k uctívání

Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. (J 4,23)

Není to úžasné? Všemocný Bůh, který má k dispozici všechny zdroje celého vesmíru, hledá lid, kteří by Ho uctívali – lidi jako ty a já, vyvedené z padlého pokolení hříšníků! Co by mohlo být Božím motivem? Má nějakou skrytou potřebu potvrzení a uznání? Těžko!

Ne – Jeho Otcovské srdce touží, aby se zjevil ve vší své slávě těm, které stvořil. To je největší požehnání, kterým je chce zahrnout.

Boží zjevení přichází v první řadě a především skrze Jeho vzácné Slovo – Bibli. Ježíš řekl: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (J 14,23). Přijímáme-li Boží slovo a zachováváme-li je, přijde Bůh Otec a Bůh Syn a budou v nás přebývat.

To nás zpětně přivádí k uctívání Boha, kterého jsem přijali. Čím lépe známe Boha skrze Jeho Slovo, tím více toužíme Ho uctívat. Roli Božího slova v našem životě můžeme měřit podle toho, jak moc Ho toužíme uctívat.Nejprve musíme pochopit, že uctívání nespočívá ve zpívání hymnů či chórů, naslouchání sboru ani v modlitbě, – přestože jsou to všechno legitimní činnosti. Tyto činnosti nás mohou – či by nás měly – uvést k uctívání.

Ještě důležitější věc – uctívání není druhem duchovní zábavy. V uctívání se nezaměřujeme na sebe, na naše zkušenosti, ale na Boha. Uctívání je přímé, intimní a osobní obecenství s naším Stvořitelem. Je to nejvyšší činnost, které je lidský duch schopen. Přesahuje ale ducha a zahrnuje celou lidskou osobnost.

Je také chybou domnívat se, že uctívání je něco, co děláme jen ve shromáždění či na veřejnosti. Uctívání by mělo hrát nejvyšší úlohu v naší osobní zbožnosti. Uctíváme-li Boha jen na veřejnosti ve shromáždění, je v tom vždy něco falešného. Bude to prostě náboženský skutek, který konáme v přítomnosti lidí.

Na druhou stranu, může sborové uctívání přivést každého jednotlivce do vyššího a hlubšího vědomí Boha a Jeho vznešenosti, než bychom kdy dosáhli v osobních modlitbách. Naneštěstí během století klesl pojem uctívání v křesťanství hluboko pod normu Písma. Zkoumal jsem všechna důležitá slova, která Bible užívá pro uctívání, a dospěl jsem k vzrušujícímu a převratnému závěru: všechna slova použitá pro uctívání – jak ve Starém tak v Novém zákoně – popisují postoj těla. Abychom si to ukázali, začněme u hlavy a budeme postupovat dolů.

Jedním z hlavních činů je sklonění hlavy. Když Abrahamův sluha, který hledal nevěstu pro syna svého pána, poznal, že ho Bůh vedl přímo k rodině Abrahamova bratra, tedy skloniv hlavu, poklonu učinil Hospodinu. (Gn 24,26 K)

Podobně, když Mojžíš a Áron podávali starším Izraele v Egyptě zprávu, že Pán zaslíbil osvobodit je z otroctví, jejich odpověď byla stejná: sklonili hlavy a uctívali. (Ex 4,31 překl. z angl.).

Také ruce hrají důležitou úlohu v uctívání. Davidova odpověď na Boží láskyplnost je popsána v Žalmu 63,5: Proto ti žehnám po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně.

V Žalmu 141,2 popisuje David podobný skutek uctívání: Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť.

V Žalmu 143,6 popisuje David jinou polohu svých rukou, která vyjadřuje jeho touhu po Bohu: Rozpínám své ruce k tobě, má duše po tobě žízní jak vyprahlá země.

Pozdvižení rukou je skutek, kterým uznáváme Boží vznešenost. Rozpínání rukou ukazuje naši touhu něco od Boha přijmout.

Pravděpodobně nejznámějším uměleckým dílem, které vykresluje modlitbu jsou Modlící se ruce Albrechta Duerera. Asi je to spíše obraz prosby než uctívání. Nicméně je pozoruhodné, že Duerer se nezaměřil na modlitebníkovy rty ani na jeho tvář, ale na ruce.

Jiný způsob, jak můžeme uplatnit při uctívání ruce, je popsán v Žalmu 47,1-2: Lidé všech národů tleskejte v dlaně, hlaholte Bohu, plesejte zvučně (angl.: křičte k Bohu vítězným hlasem). Hospodin, Nejvyšší , vzbuzuje bázeň, on je Král velký nad celou zemí.

Pokud takto tleskáme v dlaně, uznáváme tím bázeň vzbuzující vznešenost našeho nejvyššího Krále. Přidáme-li k tomu křik vítězství, vyhlašujeme tak Jeho úplné vítězství. Čas od času jsem byl přítomen na shromáždění, kde nějaké slovo či skutek vyvolá potlesk, občas i křik. Ti, kteří takto reagují si pravděpodobně ani neuvědomují, že to je biblický způsob uctívání.

Křik – abych doplnil – neznamená hlasité zpívání. Znamená to křik – využití plné kapacity našich plic.

Když Šalomoun zasvěcoval chrám, který Pánu vybudoval, rozprostřel dlaně. Šel však ještě dál: poklekl na kolena. (2Par 6,12-13) Tato forma uctívání představuje úplné sebevydání Pánu.

V Efezským 3,15 Pavel ukazuje, že také k Bohu takto přistupoval: Z toho důvodu klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista.

V posledku udělá tento skutek sebevydání Stvořiteli celý vesmír. V Izajášovi 45,23 Pán vyhlašuje: Při sobě samém jsem přísahal … přede mnou každý klesne na kolena… Ve Filipským 2,10 Pavel ukazuje, že tento skutek sebevydání bude učiněn konkrétně ve vztahu k Ježíši, jako Bohem ustanovenému vládci: aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno…

Dalším skutkem uctívání, který se týká celého těla a který je v písmu popsán častěji než kterýkoli jiný, je padnout před Hospodinem na tvář. Padneme-li takto na tvář, uznáváme tím svoji úplnou závislost na Bohu.Odmítáme tak touhu po nezávislosti na Bohu, která vedla k počáteční neposlušnosti Adama a Evy a která představuje padlou přirozenost každého jejich potomka.

Vidíme, že většina velkých mužů Bible někdy či velice často ležela na tváři před Bohem. V Genesis 17 je dvakrát zaznamenáno, že Abraham padl na tvář před Bohem. (verše 3 a17)

Když se Pán zjevil u Jericha Jozuovi jako velitel Hospodinova zástupu, Jozue padl na tvář na zem. Dále mu bylo přikázáno, aby si sundal z nohou opánky. (Joz 5,13-15) Jak padnutí na tvář tak sundání opánků vyjadřuje úctu. V tomto postoji úcty přijal Jozue Hospodinovy pokyny k přemožení Jericha.

Nejméně konvenční skutek uctívání podle dnešních měřítek je popsán ve 2. Samuelově 6,12-14. Když David úspěšně přenesl schránu do Jeruzaléma poskakoval ze vší síly (angl.: tancoval se vší silou) před Hospodinem. David byl udatným statným mužem a proto výraz „ze vší síly“ musí vyjadřovat výjimečně energickou činnost, která se týkala všech částí těla. Byl to nejvhodnější výraz pro jeho překypující radost a vděčnost Bohu.

Tuto kapitolu ukončím slovem varování pro každého, kdo by negativním způsobem reagoval na tato bujná vyjádření úcty. Davidova manželka Míkal ho pro jeho projevy kritizovala, a důsledkem bylo odebrání výsady mít děti. Tělesný postoj kritiky může způsobit duchovní neplodnost.

Řekl jsem ,že samotné zpívání není skutkem uctívání, ale tento výrok musí být upřesněn. V některých případech zpěv může nepostřehnutelně přejít v uctívání. Na druhou stranu, tleskání do dlaní či tancování může být často výrazem chvály stejně jako uctívání. Lidský jazyk není dostatečně citlivý, aby rozlišil přesnou linii mezi různými formami uctívání a chvály.

Proč tělo?

Můžeme se ptát: Proč tělo hraje v uctívání tak důležitou roli? Vždyť Ježíš řekl, že bychom měli uctívat v duchu a pravdě. Odpověď spočívá v porozumění vztahu mezi třemi částmi , které tvoří lidskou osobnost: duch, duše a tělo. (viz 1Te 5,23)

Duch je částí naší osobnosti, která může mít přímý kontakt s Bohem. (viz 1K 6,17) Aby se však duch projevil, potřebuje spolupracovat s duší – částí, skrze kterou působí vůle a která tudíž činí rozhodnutí za celého člověka. Duše na druhou stranu uvádí tělo do činnosti.

To je vykresleno Davidovými slovy v Žalmu 103,1: Dobrořeč, má duše, Hospodinu… Davidův duch se probudil k uctívání Boha, a pobízel duši, aby udělala příslušné rozhodnutí. Duše pak uvedla do činnosti tělo – nejprve hlasové orgány – aby vyjádřilo požehnání, které duch touží obětovat.

Díváme-li se na to v tomto světle, uctívání je činnost , ve které duch působí skrze duši, aby vypůsobil odpovídající činnost těla. Nemůže-li duše a tělo reagovat na pokyny ducha, pak je tělo ve skutečnosti vězením, ve kterém zůstává duch omezený a neschopen se vyjádřit. V současné církvi jsou zástupy těch, kdo jsou v tomto stavu – duch uvězněn v těle, skrze něž se nemohou svobodně projevovat. Jejich tělesné aktivity v církvi jsou omezeny na několik rutinních pohybů. Vejdou, sednou si, stoupnou, sednou, stoupnou a odejdou. Výsledkem toho mohou stěží být účastni na nejvyšší aktivitě, které je schopen jejich duch – smělé uctívání Stvořitele.

Je však i opačná chyba: duše a tělo mohou „provozovat“ uctívání bez podnětů či účasti ducha. Výsledkem je pouze náboženský skutek – nikoliv pravé uctívání. Biblická norma uctívání vyžaduje harmonickou souhru všech tří částí – ducha, duše a těla – s tím, že podnět dává duch. Tato souhra všech našich schopností zakládá opravdovou svobodu.

Duch strnulosti

Nedávno jsem prožil zkušenost, která myslím poslouží jako „podobenství“ k popsání této situace. Byl jsem ve skupině křesťanů, kteří čekali v modlitbě na Boha. Náhle, bez jakékoli účasti mé vůle, byly mé ruce nahoře a mé tělo se v krátké chvíli několikrát křečovitě zaškubalo. Byl jsem v rozpacích, přemýšlel jsem, co si asi lidé pomyslí. Pak jsem se ptal sám sebe: Co je důležitější, to , co si myslí lidé nebo to, co pro mně chce Bůh udělat? Rozhodl jsem se bezvýhradně poddat Božímu jednání. Ve skutečnosti většina lidí věnovala pozornost Bohu, než aby si všimli toho, co stalo.

Křečovité škubání trvalo několik málo minut, pak jsem odpočíval a mé tělo ochablo. Bůh mi ukázal, že jsem byl osvobozen od ducha „strnulosti“ (o tom jsem nikdy předtím neslyšel). Ukázal mi také kdy a jak se tento duch do mě mohl dostat. Narodil jsem se v Indii – v roce 1915 – v té době byla lékařská zařízení na relativně primitivní úrovni. Místní doktor brzy zjistil, že mé nohy nejsou stejné. Doporučil, abych ležel na zádech s jednou nohou v dlaze – trvalo to několik měsíců. Od té doby jsem nemohl dělat určité běžné tělesné pohyby. Po mém osvobození jsem však začal zakoušet novou volnost pohybů.

To že mě duch strnulosti ,vedle mnoha tělesných a duchovních požehnání, které jsem v průběhu let zažil, bránil po 79 let zakoušet plnou svobodu v mém těle, považuji za vážnou věc.

Myslím, že po staletí se něco podobného dělo v křesťanské církvi. Její velká část byla nakažena duchem „strnulosti“, který bránil křesťanům prožívat svobodu a veselí při uctívání Boha. Bůh touží, aby ti, který ho uctívají, toto při uctívání zakoušeli. Výsledkem je to, že naše formy uctívání jsou často velmi daleko od norem tak bohatě popsaných v Písmu.

Jaké je řešení? Nejprve se musíme vrátit k příkladu písma a porozumět plné šíři činností, kterými je vhodné boha uctívat. Pak musíme ukáznit svoji duši, aby reagovala na pokyny ducha a uvedla tělo do příslušných akcí. V mnoha případech to bude vyžadovat nějaký druh duchovního osvobození.

Pokud se vás toto slovo týká, nedělejte chybu, kterou jsem dříve dělal já. Nedovolte, aby vám rozpaky či sebevědomí zabránily prodrat se do všech věcí, které má pro vás Bůh.

Přineste dar

V Žalmu 96,8 předkládá žalmista první podmínku přístupu k Bohu: Přineste dar a vstupte v nádvoří jeho. V Exodu 23,15 Pán prohlašuje: Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou.

Je mnoho druhů darů, které můžeme přinést Bohu: děkování, chvála, peníze, majetek, skutek služby, dílo našich rukou. Avšak v uctívání přinášíme Pánu náš nejvyšší dar: sebe. Jakákoliv náboženská činnost, která nevede k vydání nás samých Bohu, není pravé uctívání.

Přídavná oběť je tou z různých obětí Starého zákona, která představuje naše sebevydání Bohu (viz Lv 2,1-11). Jsou zde obsaženy některé důležité principy, které by nás měly vést v našem uctívání.

Má-li být naše uctívání pro Boha přijatelné, potom život, který nabízíme, musí být jako jemně rozemletá „bílá mouka“ – úplně podřízen Boží kázni. Nesmí v něm být žádné „žmolky“ vlastní vůle a neposlušnosti.

Přídavná oběť byla doplněna o dvě věci: olej a kadidlo. Olej představuje Ducha svatého – připomíná nám naši závislost na Duchu svatém, pokud chceme, aby naše oběť byla přijatelná.

Kadidlo je aromatická klejopryskyřice, která sama o sobě není nijak zvláštní, avšak když hoří, tak vydává charakteristickou vůni. Tato vůně vyjadřuje naše uctívání, vznášející se k Bohu.

Z celé oběti byla spálena před Pánem jen hrst mouky s olejem, zbytek připadl knězi. Avšak veškeré kadidlo náleželo jen a pouze Pánu. To nás varuje, že žádná lidská bytost nesmí přijmout byť i jen závan uctívání Božího lidu. Vedoucí, kteří dovolí svým následovníkům, aby je jakkoli uctívali, upadají do Božího soudu. To je důvod, proč v minulých letech skončily některé charismatické služby krachem.

Žádná přídavná oběť nesmí být provázena kvasem či medem (verš 11). V 1. Korintským 5,8 mluví Pavel o nekvašeném chlebu upřímnosti a pravdy. Kvas zde představuje jakoukoli formu neupřímnosti a nepravdivosti.

To je dále zdůrazněno vyloučením medu. Med je sladký na rtech, ale – na rozdíl od kadidla – neobstojí v ohni. Když hoří, stane se z něj černá lepkavá hmota. V našem uctívání se musíme vyhnout jakémukoli přehánění či prázdným náboženským frázím. Nesmíme si dovolit žádné projevy či sliby, které neobstojí ve zkoušce ohně.

Konečně musí být každá přídavná oběť ochucena „solí smlouvy“ (verš 13). Bůh vstupuje do stálého vztahu s člověkem pouze na základě smlouvy – na základě vzájemného závazku mezi Bohem a člověkem. Bůh se zavazuje věřícímu, a naopak věřící se musí zavázat Bohu. Uctívání, které neprojde smlouvou závazku je „bez soli“ a nepřijatelné.

Přístup k Bohu

V Žalmu 100,4 popisuje žalmista dvě následná stadia přístupu k Bohu: Vcházejte do bran jeho s díkčiněním, a do síní jeho s chvalami. Nejprve vstoupíme s děkováním do bran. A potom postupujeme do Jeho síní (či nádvoří) s chvalami. Takto máme přímý přístup k Bohu. Můžeme se modlit i jinak a on nás slyší, ale modlíme se v odstupu.

Budeme jako deset malomocných, o kterých se píše v Lukášovi 17,12-19 Můžeme volat k Ježíši z odstupu a On nás uslyší a bude k nám mít milost, ale nebudeme se moci k Němu přiblížit.

Je pozoruhodné, že jediný malomocný, který se skutečně přiblížil k Ježíši, byl ten, který mu přišel poděkovat. Ježíš mu řekl: …tvá víra tě zachránila – řecky: „tě spasila“. Všichni malomocní byli uzdraveni, avšak pouze ten, který vzdal dík, byl také spasen.

V Žalmu 95,1-7 nás žalmista provádí stejnými dvěma stadii přístupu k Bohu: děkováním a chválou. Pak nás ale vede o krok dále – k uctívání. Verše 1 a 2 popisují hlasité, jásavé chvály a děkování. Verše 3, 4 a 5 odůvodňují naše chvály: vznešenost Božího stvoření. Avšak v 6. verši se dostáváme k uctívání: Přistupme, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem,který nás učinil.

Znovu vidíme, že uctívání je vyjádřeno postojem našeho těla – skloněním a pokleknutím.

Verš 7 zdůvodňuje, proč máme uctívat: On je náš Bůh. Uctívání náleží pouze a výhradně Bohu. Jediný, koho máme uctívat, je náš Bůh.

Avšak závěrečný řádek verše 7 nás vede ještě o krok dále: Uslyšíte-li dnes jeho hlas. Po hlasitých, jásavých chválách předchozích veršů následuje zvláštní druh ztišení, který vyplývá z uctívání. Ve ztišení slyšíme jediný zvuk – Pánův hlas. V takovém naladění k nám může Bůh mluvit jasně a s autoritou, jako nikdy jindy

Ztišení je základní součást pravého uctívání. Musíme se dostat k místu, kde nemáme žádné modlitební žádosti, žádnou osobní agendu, žádné časové omezení. Naší jedinou touhou je být v přítomnosti Boží. Co následuje potom musí přicházet z boží iniciativy, ne z naší.

Sedět u Ježíšových nohou

V Lukášovi 10,38-42 nám Marie (sestra Lazara a Marty) dává příklad: sedí u Ježíšových nohou a naslouchá Jeho slovu. Marta na druhou stranu měla plno práce s obsluhováním. Požádala Ježíše, aby jí poslal Marii na pomoc, ale on odpověděl: …jedno je však potřeba. Marie si vybrala dobrý díl, jenž ji nebude odňat.

Kolik dnešních oddaných služebníků Božích je jako Marta? Mají „plno práce s obsluhováním“. Jsou příliš zaneprázdněni, než aby „mařili čas s Ježíšem“ pouhým sezením u Jeho nohou.

Jan 12,3-7 popisuje ovoce toho, jak Marie trávila čas u Ježíšových nohou. Zatímco všichni ostatní učedníci seděli u stolu a jedli, Marie vzala libru velmi drahého pravého nardového oleje, pomazala Ježíšovy nohy a otřela mu je svými vlasy, dům se naplnil vůní toho oleje. (verš 3) To byl skutek uctívání, vyjádřený vůní, která naplnila dům.

Ostatní učedníci kritizovali Marii pro její extravagantnost, ale Ježíš ji potvrdil, když řekl: Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu!“

Marie byla v té chvíli jedinou z učedníků, kdo rozuměl, že Ježíš musí zemřít. Poznala toto tajemství, když seděla u Jeho nohou?

Pomazání těla připravovaného k pohřbu bylo obvyklou židovskou praxí. V předtuše Ježíšovy smrti, pomazala Marie Jeho tělo nejdražším olejem, který měla. Ona jediná měla tuto výsadu. Později šly k hrobu další ženy pomazat Ježíšovo tělo (viz Mk 16,1). Avšak bylo již pozdě! On již vstal z hrobu.

Kéž by Boží lid seděl dnes u Ježíšových nohou! Určitě bychom byli extravagantnější v uctívání. Možná bychom byli otevření zvláštnímu zjevení, které nemůže jinak přijít.

Příklad nebeského uctívání

Izajášovo vidění serafů nám dává nahlédnout do uctívání tak, jak je prováděno v nebi (viz Iz 6,1-8). Slovo seraf je přímo spojeno s hebrejským slovem hořet. Serafové byly ohnivé bytosti. Každý měl šest křídel (zatímco cherubové v Ezechielovi 1,6 měli čtyři křídla).

Uctívání serafů mělo dvě podoby: slova jejich úst a jednání jejich těl. Ústy vyznávali: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.“ „Svatý“ je jediné přídavné jméno, které je ve vztahu k Bohu uvedeno třikrát v jedné větě.

Serafové používali svá křídla třemi způsoby. Dvěma zakrývali tvář, dvěma zakrývali nohy, pomocí dvou létali. Zakrytí jejich tváří a nohou bylo skutkem uctívání. Létání je skutek služby. Čtyři křídla používali k uctívání a pouze dvě ke službě.

Boží lid na zemi by měl následovat tento příklad. Za prvé bychom měli dávat dvakrát větší důraz na uctívání než na službu. Za druhé měli bychom poznat, že účinná služba musí vycházet z uctívání. V čase svého uctívání přijmeme zjevení pro svoji službu.

Ve 4. kapitole Zjevení jsme uvedeni do trůnního sálu v nebi. V krátké kapitole o jedenácti verších se slovo „trůn“ vyskytuje čtrnáctkrát. Odsud je řízen vesmír. Největší důraz je na uctívání.

Živé bytosti se šesti křídly zjevně odpovídají serafům z Izajášova vidění. Jejich téma je stejné, třikrát vyslovené slovo svatý: „Svatý, svatý, svatý.“

Pátá kapitola je zaměřena na lva z kmene Judova, toho zabitého Beránka, stojícího uprostřed před trůnem. Jeho přítomnost je věčnou připomínkou toho, že vítězství pochází z položení našich životů. Od trůnu vychází stále se rozpínající kruhy uctívání, které v posledku obsáhne celý vesmír.

 

Uctívání je činností, ve které duch působí skrze duši, aby vypůsobil odpovídající činnosti těla.

Tělesný postoj kritiky může způsobit duchovní neplodnost.

Myslím, že po staletí byla velká část křesťanské církve nakažena duchem „strnulosti“, který bránil křesťanům prožívat svobodu a veselí při uctívání Boha.