Vzor jsem našel v charakteru Ježíše
Od dětství a hlavně v dospívání ve mně byla touha po uznání a přijetí od druhých. Hledal jsem vzory ve svých kamarádech a byl jsem zklamaný, že se mi nedaří být jako oni. Chyběla mi sebedůvěra a v podstatě i opravdové kamarádství. Myslel jsem, že to všechno najdu na vesnických zábavách a diskotékách, ve vztahu s dívkou, se kterou jsem chodil a pak i žil, nebo v okultismu, kterým se zabývala máma. Nadpřirozený svět mě velmi přitahoval. Četl jsem knihu Život po životě od Moodyho, cvičil jógu a dlouho do noci o těch věcech debatoval s mamkou. Myslel jsem si, jak jsem na tom dobře, když vím, že existuje duchovní svět, který má své zákonitosti.
O to větší překvapení pro mne bylo, když mamka začala mluvit o Bohu a prohlásila, že jóga, léčitelství a okultismus jsou špatné věci. Přestali jsme si rozumět. Zvala mě mezi křesťany, kam chodila. Nechtěl jsem přijít. Představa studeného kostela s kříži, dřevěnými lavicemi, náboženskými obrazy, svíčkami a úkony podivně oblečeného kněze ve mně vyvolávala odpor. Své babičce jsem se divil, že tam chodí.
Jednoho dne jsem pozvání mezi křesťany přijal. K mému překvapení to byli většinou mladí lidé, kteří mě mile přijali mezi sebe. Na takové vstřícné jednání jsem nebyl zvyklý. Bylo vidět, že mezi sebou mají dobré vztahy. Necítil jsem tam žádné napětí nebo konkurenci. Hráli na kytaru, chvíli vykládali Bibli a modlili se. Pozoroval jsem, že mají něco, co běžný nevěřící člověk nemá. Znali Boha osobně. Chtěl jsem to mít také, a proto jsem se k nim přidal. Modlili se i za nemocné. Po modlitbě měla jedna mladá dívka uzdravená kolena a ihned přestala používat berle. Zaujalo mě to.
V jejich společnosti jsem se cítil dobře. Brali mě takového, jaký jsem byl. Nikdo se mi nevysmíval a neponižoval mě. Už jsem nepotřeboval napodobovat své kamarády, ale začal jsem být sám sebou. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem úplně vyšel z malomyslnosti a pocitu méněcennosti a nabyl sebedůvěry. S jednou věcí jsem se ale pral. Myslel jsem si, že Bůh mi chce vzít veškerou radost a zábavu a že se nemohu bavit tak jako ostatní nevěřící. Potýkal jsem se s tím celý rok. Ve svém srdci jsem však měl jistotu, že jen život s Bohem má smysl. Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“
Poznal jsem také, že Bůh mi chce dávat větší radost, než mívají nevěřící z množství alkoholu a diskoték. Zjišťoval jsem, že se Bůh o mě stará. Modlil jsem se za bydlení, práci, uzdravení, ale i za maličkosti, a Bůh odpovídal. Vyvedl mě z hněvivosti. Mám teď hluboké vztahy, které mi dříve chyběly. Vzor jsem našel v charakteru Ježíše. Byl to on, kdo se místo mě obětoval a tak mě přivedl k Bohu. Prosil jsem ho za odpuštění všech zlých činů, krádeží, neposlušnosti vůči autoritám, ale i toho, že jsem nevěřil Bohu. Poté jsem prožil úlevu a vědomí, že mohu začít znovu nový život. Osobní vztah s Ježíšem je pro mne ten nejcennější a nejdůležitější poklad, který lze na zemi získat.
