O dvou přátelích

O dvou přátelích

John Howarton

 

Jónatan

 

Soustředíme se na pouto přátelství ze dvou perspektiv. První se týká přítele, kterým ty máš být někomu jinému. Z druhé perspektivy půjde o člověka kterému ty musíš dovolit, aby se ti stal přítelem. To první je tvá odpovědnost – být někomu přítelem, v tom druhém jde o to, nechat někoho být přítelem tobě.

 

Podíváme se na dva Davidovy přátele: každý z nich ilustruje jeden z těch dvou typů. Co odpovíte, když se vás zeptám: Kdo byl nejlepším Davidovým přítelem? Jónatan? Ano, také jsem tak velice rychle odpovídal. Do té doby, než jsem se začal modlit za slovo pro vás. Teď už si nejsem tak jistý, že to byl nutně Jónatan.

 

Říká se, že David byl úspěšný v čemkoliv, co dělal. Důvodem jeho úspěchu byla ruka Boží. Ale podíváte-li se blíže na prostředky, jakými Bůh Davidův úspěch způsoboval, byli to většinou přátelé, kteří jednali z Davidova pověření. Odstraňte z Davidova života jednoho, dva z nich – a celý jeho příběh by byl úplně jiný. Jeho sny by se nesplnily.

 

Máš nějaké sny? Vize, které Bůh dává do tvého srdce? – sám tam nedojdeš. A když se o to budeš snažit, spálíš se, a budeš velice vyčerpaný a zklamaný. Jedním z klíčů k Božímu plánu úspěchu jsou přátelství, a Bůh chce, aby se vyvíjela ve tvém životě.

 

Stalo se, že když David domluvil se Saulem, Jónatanova duše se spojila (doslova: svázala) s duší Davidovou. Jónatan si ho zamiloval jako sebe sama (doslova: svou duši). Saul ho v onen den přijal do služby a nedovolil mu vrátit se do domu jeho otce. Jónatan uzavřel s Davidem smlouvu, protože ho miloval jako sám sebe (doslova: svou duši). Pak si Jónatan svlékl roucho, které měl na sobě, a dal ho Davidovi. Dal mu také své odění, svůj meč i luk a svůj pás. David vytáhl, kamkoli ho Saul poslal, a všude měl úspěch. Proto ho Saul ustanovil nad bojovníky. To se líbilo všemu lidu i Saulovým otrokům. (1S 18,1-5)

 

Jónatanova duše se spojila s duší Davidovou: Díval se na něj, přijal inspiraci skrze jeho slovo a zamiloval si to, co viděl a slyšel. Spojení, které se událo, bylo počato Bohem, Jónatan to rozeznal, a sám udělal to, co bylo jeho úkolem, jeho zodpovědností: učinil s Davidem smlouvu. Co bylo jejím obsahem?

 

Nejprve ze sebe sňal plášť a dal ho Davidovi. V celém Izraeli byl jen jeden takový plášť – plášť prince, syna krále, každý ho znal. Byla to jeho pověst, vše, co sám reprezentoval. A on se teď úplně identifikoval s mladým Davidem. Představte si, že se potom David blíží k izraelskému táboru. Z dálky vyhlížejí strážní a říkají: „Kdo to přichází? To je Jónatan, já jsem poznal jeho plášť!“ – Byla to ochota ztotožnit se s druhým, s bratrem. To znamená: riskuji svou vlastní reputaci, své jméno, má duše je spojena s tvou. Důvěřuji ti, nestydím se za tebe. Cokoliv uděláš, kamkoliv půjdeš – dovoluji si úplně a totálně se s tebou ztotožnit.

 

Co ještě Jónatan udělal? Sňal svou zbroj a dal ji Davidovi, zbavil se svých ochranných systémů. To znamená: „Otevírám se ti, úplně se ti otevírám, jsem zranitelný, zcela ti důvěřuji. Nikdy nebudu mít pochybnost o tobě a o tvém přátelství vůči mně. Tato zbroj sloužila k mé osobní ochraně – a teď ti ji dávám. Je to, jako bych byl pod ní já sám. Zavazuji se bránit tě, být ti oporou, ochráncem.“ A nebylo to jen nějaké krásné slovo inspirace – Jónatan skutečně Davida chránil až do smrti, dokonce i v okamžiku, kdy musel stát proti meči a hněvu svého vlastního otce. Král Saul nebyl naštěstí zručný vrhač oštěpů…

 

A nakonec dal Jónatan Davidovi svůj vlastní meč. Předtím, než Izraelité ukořistili zbraně Pelištejců, měli jenom dva meče. Jedním z nich byl meč Jónatanův. Byl pro něj speciálně skut. Byl vyroben pro specifický účel – aby bojoval za Jónatana, syna krále. Nikdy neměl být použit proti němu, k jeho porážce. Jónatan jej nyní dává Davidovi. Znamená to: „Zavazuji se, že tento meč nebude nikdy použit proti tobě, ale vždy jen pro tebe, tak, abys zvítězil ty.“

 

Věřím, že my všichni bychom se teď styděli, kdyby měl Pán veřejně odhalit různé způsoby, jakými jsme my užívali našich mečů v našich vztazích a jak efektivně jsme je používali k boji proti těm, které jsme měli chránit. „Pane, postav stráž k mým ústům.“ (Ž 141) – S mečem v ruce požádej Pána, aby chránil tvá ústa, zavaž se Pánu a bratru, že útočné zbraně, které ti Bůh dal, abys s nimi vyhrával své bitvy, nikdy nebudou použity proti bratru.

 

Věřím, že Pán chce nyní daleko víc, než jenom souhlas s tím, co říkám. Je potřebí udělat konkrétní rozhodnutí a říct tomu, s kým Bůh spojuje tvou duši: „Zavazuji se. Chci se s tebou ztotožnit. Vkládám ti do rukou svou pověst a nebudu se stydět. Jsem ochoten dát ti svou zbroj. Otevřu se ti až do zranitelnosti. Budu tě chránit. Neudělám nic proti tomu, co jsem teď řekl. Můj meč nebude nikdy použit proti tobě. Nikdy tě nebudu kritizovat, když bude příležitost nějak o tobě hovořit. Můžeš se skutečně spolehnout na to, že tě za takových okolností budu vždycky chránit. Nikdy se nezúčastním ničeho proti tobě.“

 

Jónatan byl nástupcem krále Saula. Ale rozpoznal, že je to pouze přirozený důsledek, jen tělesná cesta; každý, kdo vidí Božíma očima, ví, že v Božím plánu další krok nebude tento. Bohem pomazaným příštím králem je David. Jónatan odmítl vidět Davida jako svého rivala a soupeře, rozuměl době, ve které žil, rozpoznal to co dělal Bůh, a dal tomu plnou podporu. Učinil s Davidem smlouvu. Byl pro Boží plán. Ale něco bylo hluboko v jeho srdci – přání, touha: nechtěl, aby jeho rodina byla zapomenuta. Boží plán se měl splnit, žádný muž ho nemohl zmařit – David by se stal dalším králem. Ale pokračování Jónatanova rodu tak jisté nebylo. Jónatan však před svou smrtí udělal něco, co ho jistilo – rozpoznal Boží moment a Boží pouta. Reagoval a stal se přítelem člověka, o němž si to přál Bůh. Slyšeli jste o Mefíbóšetovi? Jónatan už byl dávno po smrti, když život jeho syna byl ohrožen, ale byla tady smlouva mezi Jónatanem a Davidem, dvěma mladými muži, byl tady přítel, a právě skrze tohoto přítele Bůh splnil Jónatanovu prosbu a přání. Hovoříme z jedné perspektivy o něčem velice zvláštním, specifickém: o příteli, jakým bys měl být ty někomu jinému.

 

Existují různé stupně přátelství, všichni máme své přátele v rámci těla Kristova. Přátel, o jakých je tu řeč, můžeme mít jen velice malou hrstku – nemůžeš být takovým přítelem každému, ne dvanácti lidem, jinak toto přátelství ztrácí svou náplň. Bůh ti dal omezenou schopnost být takovým přítelem, ale musíš někomu takovým přítelem být. A pokud nejsi, je tu něco, co je od Boha, a co ti chybí. Náš život je velice spojený s přátelstvím, které do něj Bůh dává a je nemožné, aby se Boží plán pro tvůj život splnil, pokud by ses nestal tímto typem přítele nějakému dalšímu člověku. Jónatan naplnil Boží sen pro Davidův život do takového extrému, že jeho otec byl proto naprosto zuřivý. Křičel na něj: „Nebudeš-li dávat pozor, tenhleten chlapík převezme tvé místo na trůnu!“ – „To je přesně to oč se snažím; podporovat toho člověka ve vizi, kterou pro jeho život má Bůh…“ – Jónatan to neřekl a jen dál pokračuje v tom přátelství a v podpoře Božího plánu – a jenom tímto způsobem bude realizován Boží plán i pro jeho vlastní život. Není to tak, jak si myslel Saul: „Musíš se dívat na sebe a na své království, na svou vlastní vizi, představu, tvá budoucnost je ohrožena.“ Jónatan to takto neviděl … a takovým přítelem musíme někomu být i my.

 

Můžete říci, že máte přátelství, jako bylo tohle? Myslíte, že ano? V tom případě chci slyšet: Čím se zachvívá srdce tvého přítele? O čem sní? Můžeš říci, jak tuto vizi podporuješ? A jak často? A čím? Víme velice málo o snech a vizích, o srdcích lidí, kteří jsou vedle nás. Příliš nás zaměstnává naše vlastní srdce. Komu se víc podobáme? Saulovi, nebo Jónatanovi? Pokud jsi někomu takovým přítelem, jakým byl Jónatan Davidovi, víš, co způsobuje, že jeho srdce bije rychleji, vidíš věci, život, z jeho perspektivy, vidíš, že to, co vidíš ty, odpovídá tomu, co vidí tvůj přítel. Je mnoho lidí, jejichž sny nikdo nezná, nikdo neví, jak jejich srdce tluče a čím. A za chvíli odejdou. Nikdo neví, kam se poděli. Neměli nikdy přítele, jako byl Jónatan. Někdo tady nevstoupil do Božího plánu. Neobviňuj ty, kteří odejdou. Je to tak, že někdo z nás někde selhal, nebyl přítelem, jak bylo potřeba. Vybojovává tvůj meč jenom tvé vlastní bitvy? Musíš se modlit a přemýšlet: Jsem někomu přítelem, jakým byl Jónatan?

 

Nátan

 

Druhým Davidovým přítelem, možná nejlepším, ale přinejmenším stejně dobrým jako Jónatan, byl Nátan. Asi to na první pohled vypadá divně – hovořit o Nátanovi jako o možná nejlepším Davidově příteli. Byl to člověk blízký Davidovi úplně stejně jako Jónatan, byl mu daleko větší podporou, a také byl jedním z důvodů Davidova úspěchu. Vidíme ho jako proroka a on jím jistě byl. Ale teď se na něj podívejme jako na přítele, který přichází a k Davidovi hovoří prorocky: Všechna tato slova a celé toto vidění pověděl Nátan Davidovi. (1Pa 17,15) „Toto ti říká Bůh v tuto chvíli: To je, co slyším z Božího hlasu, když se za tebe modlím, co cítím ve svém duchu, když se dívám na tvůj život. Přicházím jako přítel a přináším prorocké slovo.“ Potvrzení vize pro tvůj život přichází skrze takové přátele.

 

Vy jste viděli Nátana jako proroka, a to někdy zastraší – protože proroci jsou takoví „divní lidé.“ (Co se tam s tím člověkem stalo? Vypadá tak divně… á je to prorok! Jí kobylky? Aha, rozumím.) S tím jsou spojeny negativní pocity… Nemělo by to tak být. Jediným důvodem, proč k tobě Bůh pošle proroka jako proroka, je, že nedovolíš, aby k tobě přišel přítel. Pozor – Bůh pošle velkého proroka!

 

Ten malý zajímavý příběh v 1. Paralipomenon i v 2. Samuelově zjevuje vztah Nátana k Davidovi. David smí hovořit o něčem, co bylo přáním jeho srdce: „To je to, co mám na srdci, co cítím, že mi Bůh do srdce dává. Věřím, že to je směr, kterým mě vede.“ Nátanova první reakce byla: „Udělej to. Bůh je s tebou, podporuje tě. Vím z vlastní zkušenosti, ze vztahu k tobě, že jsi muž podle Božího srdce. A většinou to, co říkáš, je něco, co ti Bůh do srdce dal.“ David se spoléhal, že to, co s Nátanem sdílí, on přijme pozitivně. Spíš, než že to okamžitě začne zpochybňovat. Nátan neřekl: „No, já nevím, zdá se mi to trochu divné.“ David mluví a Nátan odpovídá: „Zdá se mi to dobré, jsem s tebou, i Bůh je s tebou, udělej to.“ Upřímně důvěřoval, že Bůh je s Davidem. To je stránka, kterou u Nátana přehlížíme. Nebyla to chyba. Byla to správná reakce vůči příteli, s nímž ho Bůh spojil. Potřebujeme podporu našich přátel. Máme dost kritiky a obviňování.

 

Nátan pak hledal Boží tvář (1Pa 17,4-5), a Bůh mu řekl: „Ne, David není ten, který mi postaví chrám. Ta touha pochází od Boha, chrám bude postaven, ale stane se to skrze Davidova dědice.“ Nátan se vrací ke svému příteli a vyřizuje mu prorocké slovo: „Tak to bude.“ A David byl schopen to od něj přijmout, protože věděl, že Nátan je s ním. Nepřicházel jenom čas od času a neříkal „Takto praví Hospodin…“ David věděl: „Tento muž přináší vzkaz, ale má mě také rád.“ Věděl, že Nátan je ochoten být odpovědný po jeho boku za vzkaz, který mu od Boha vyřizuje. Byl to přítel, ne jenom prorok. Byl víc než jenom prorok.

 

Přemýšlíme-li o Nátanovi, možná, že nám ze všeho nejdříve přijde na mysl veliký vzkaz, který Davidovi přináší ve 12. kapitole 2. Samuelově. David se dopouští cizoložství s Bat-šebou a je odpovědný za vraždu jejího manžela, jednoho ze svých nejvěrnějších bojovníků. Zavraždil ho proto, aby skryl svůj hřích. Jak si představujeme Nátana přicházejícího v této situaci k Davidovi? Jako někoho kdo ukazuje prstem a říká velice nahlas: „Ty jsi ten muž!“ A pak elegantně odchází z místnosti? Takový Nátan není. Vidím jej jako muže přicházejícího s očima podlitýma pláčem, na tváři stopy po slzách. Přichází jako přítel. Konfrontovat krále. A předává mu Boží slova, možná nejobtížnější slova, která měl kdy promluvit. Musel se podívat do očí svého přítele a říci: „Ty jsi ten muž. Bůh mi to zjevil. A já jsem jediný člověk, který ti tohle může přijít říci – abys to slyšel tak, jak to řekl Otec.“ Bylo to velice sladké slovo. Tvrdost toho vzkazu je ovocem Davidova hříchu. Ne, Nátan není autorem té tvrdosti, ani sám vzkaz není tvrdý, není to ani Boží tvrdost.

 

Chci se vás teď zeptat: Dovolil jsi, aby ve tvém životě byl takový přítel jako Nátan? David jasně ukázal, že pro něj má v životě místo. Nikdy mě žádný prorok nepolíbil, ale jednou mě jeden prorok zranil. Zrádné jsou polibky nepřítele, ale rány od přítele znamenají věrnost. Abšalóm, jeden z Davidových synů, uměl dávat polibky. Věděl, jak lidi políbit a ukrást tím jejich srdce. Později se stalo, že si Abšalóm pořídil válečný vůz, koně a padesát mužů, kteří před ním běhali. Abšalóm časně vstával a postavil se u cesty do brány. I stávalo se, že na každého, kdo měl spor a šel za králem k soudu, Abšalóm volal: Z jakého jsi města? On odpovídal: Tvůj otrok je z jednoho z izraelských kmenů. Abšalóm mu pak řekl: Podívej se, tvá záležitost je dobrá a správná, ale král nepověřil nikoho, kdo by tě vyslechl. Abšalóm řekl: Kdybych já byl ustanoven soudcem v zemi, každý, kdo by měl spor či právní záležitost, by mohl přijít ke mně a zjednal bych mu spravedlnost. A stávalo se, že když se někdo přiblížil, aby se mu klaněl, vztáhl ruku, uchopil ho a políbil. Abšalóm takto jednal vůči všem Izraelcům, kteří přicházeli za králem k soudu. Tak Abšalóm oklamal Izraelce (doslova: ukradl srdce izraelských mužů). (2S 15,1-6) Možná že se schválně obklopujeme lidmi, kteří nás líbají. Ale kolik místa dáváme těm, kteří nás mohou zranit? Věrně míněné jsou modřiny od přítele, ale polibků od toho, kdo nenávidí, je mnoho. (Př 27,6) Nečetl jsem na žádném místě, že by Nátan někoho políbil…

 

Co se stalo s Nátanem potom, když Davidovi vyřídil ten vzkaz? Čteme, že odešel domů. Co kdybys byl ty na jeho místě – a právě ti bylo zjeveno něco hrozného o tvém příteli: že ten, který měl být člověkem podle Božího srdce, spáchal cizoložství, zradil věrného služebníka a zavraždil? Jak by ses ke svému příteli choval v budoucnosti? Co by se stalo s tvým přátelstvím? Jaké strašné zklamání to bylo pro Davidovy přátele, pro ty, kteří dali v sázku své životy a svou pověst tím, že jej podporovali! Lidé kolem říkali: „Ty jsi byl také přítelem toho, kdo zavraždil našeho kapitána!“ „Já jsem o tom nevěděl. To jsem si o něm nemyslel… Teď už to vím, já s takovým člověkem nemám nic společného. Nechci s ním mít nic společného…“ Jaké zklamání to bylo pro Davidovy přátele.

 

V 1Kr 1,5-7 konspiroval Adonijáš proti svému otci Davidovi: Adónijáš, syn Chagítin, se vynášel slovy: Já budu kralovat. Pořídil si vozy, jezdce a padesát mužů, kteří běhali před ním. Jeho otec ho v životě nepokáral slovy: Proč jsi tohle provedl? Navíc byl velmi hezkého vzezření. Narodil se po Abšalómovi. Domluvil se s Jóabem, synem Serújiným, a s knězem Ebjátarem, a ti Adónijášovi napomáhali.

 

Být Adonijášem, koho by sis vybral, aby se ke tvé vzpouře připojil? Potřebuješ významné muže ve vysokých postaveních. Lidi, kteří jsou zklamáni současným vedením, kteří jím byli veřejně pokořeni, poškozeni. Takoví jsou zralí pro zradu! A takový byl Joáb – velice kvalifikovaný, vlivný muž, silná osobnost, blízký spolupracovník Davidův. A teď si vzpomeňme na dobu vzpoury Abšalómovy: lidé s Joábem podporují Davida a porazí Abšalóma s jeho komplici. Udělají to velice plamenně, riskují své životy. Pro Davida. Pak se vracejí, aby je král přijal. Ale on – pláče pro ztrátu svého vzpurného syna. Tím ale Joába a jeho spolubojovníky velice pokořil. Joáb k Davidovi přichází a říká: „Ty pravděpodobně ztratíš všechno, co máš, protože jsi znevážil lidi, kteří pro tebe nasadili život. David se velmi moudře opravuje – a přijímá ty muže, jak je původně přijmout měl. Ale Joáb se z toho velikého zahanbení už nikdy nevzpamatoval. A právě toto v jeho životě ukazovalo Adonijášovi, že by mohl být klíčovou osobou v konspiraci proti Davidovi. Je kvalifikován vést takový úder a bude ochoten to udělat, protože má s Davidem určitý nevyrovnaný účet.

 

Na druhé straně jsou tady velice vlivní lidé, které Adonijáš k takové vzpouře nepřizval. V 7.a 8. verši čteme, že „Nátan byl jedním z těch, kteří s Adonijášem nebyli.“ – Měl pověst člověka Davidovi příliš oddaného, nikdy by nemluvil proti svému příteli. Byl Nátan také zklamaný? Určitě. A možná měl k takové deziluzi důvod větší než kdokoliv jiný. Je však mužem ochotným nejen přinést Boží vzkaz, ale také být úplně oddán tomu, jemuž vzkaz vyřizuje. Jeho oddanost, loajálnost vůči Davidovi byla (dokonce přes cizoložství a vraždu) stálá. Bylo to něco, co v něm započal Bůh, a proto to bylo věčné. Proto když Adonijáš plánuje převzetí Davidova trůnu, Nátan nejenže není do toho plánu zahrnut, ale naopak – brání Davida daleko aktivněji než kdokoliv jiný (1Kr 1).

 

Jak ta kapitola začíná? David je tak velice starý a slabý, že už není ani schopen vnímat vizi, kterou Bůh měl pro jeho život. Byl tu však někdo, pro koho si před mnoha lety udělal ve svém životě místo. A ten někdo je teď schopen tu vizi podpořit. Nátan řekl Bat-šebě, matce Šalomounově: Slyšelas, že Adónijáš, syn Chagítin, se stal králem? A náš pán David o tom neví! Nuže, dobře ti radím, zachraň život svůj i život svého syna Šalomouna. (1Kr 1,11-12). Nátan zachraňuje Davidovi i Šalomounovi život, zachovává, zachraňuje sny Davidova srdce, a pokračuje dál, podporuje Boží vizi pro vybudování chrámu. Jak by vypadal Davidův životní příběh bez Nátana? Situace v 2S 12 byla tou bolestnou stránkou jejich vztahu. Ale podívejme se na všechno ostatní. Jak důležité a nezbytné pro Davida bylo mít přítele jako byl Nátan. A příběh jejich přátelství pokračuje, i když už zde David a Nátan nejsou. Jejich synové viděli přátelství svých otců. Jeden z Nátanových synů byl ministrem v Šalomounově kabinetu a je nazýván jeho přítelem. Není to zajímavé?

 

Diettrich Bonhoeffer byl muž, který zaplatil cenu za to, v co věřil. Lidé, kteří jsou ochotni platit takovou cenu, většinou znají jádro toho, o čem hovořím. Proto ho teď chci citovat: „Neexistuje žádná pravdivost vůči Ježíšovi bez pravdivosti vůči člověku. Nepravdivost ničí společenství, ale pravda trhá na kusy falešné obecenství. Pravda je podstatou přirozeného bratrství. Nemůžeme následovat přirozeného Ježíše, pokud nežijeme ve zjevné pravdě před Bohem i před člověkem.“ Pokud jsme neučinili ve svém životě místo pro Nátana, lžeme, když se modlíme k Bohu a prosíme, aby k nám mluvil. Bůh chce k tobě mluvit víc, než ty jsi ochoten slyšet. To, jak chce k tobě hovořit, je pro tebe těžko přijatelné. Přátelé byli klíčem k úspěchu v životě Davida.

 

Pouto přátelství je tvoje zodpovědnost. Bůh takový vztah začne, ukáže ti nějaký svůj cíl, inspiraci pro toho druhého člověka. A tvoje odpovědnost je reagovat na takové zjevení. Chce to úsilí, snahu a chce to čas. A oběť. Je to práce. Nedosáhneme toho pasivitou, musíme to provádět aktivně, následovat to. Musíš se dobrovolně rozhodnout. Zavázat se. Uzavřít smlouvu. A pak velice trpělivě pokračovat. Stále. Takový vztah začne Bůh. Je to jeho plán pro každého z nás. Ať je nám příkladem Pán Ježíš:

 

To je mé přikázání, abyste se navzájem milovali, jako já miluji vás. Nikdo nemá větší lásku než tu, že položí svou duši za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co činí jeho pán; nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem uslyšel od svého Otce. Ne vy jste si vybrali mne, ale já jsem si vybral vás a ustanovil jsem vás, abyste vyšli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstávalo; aby vám Otec dal, oč byste ho požádali v mém jménu. To vám přikazuji, abyste se navzájem milovali. (J 15,12-17)

 

„To je mé přikázání…“ O hloubce a kvalitě vztahu, který máme mít, Pán Ježíš říká: „Jako já miluji vás…“ To je hladina našeho závazku. To je všechno, co po tobě chci, říká Ježíš, abys byl tak vydán a rozhodnut pro toho druhého člověka, jako jsem se já rozhodl pro tebe.

 

Teď ještě jednou přemýšlejte o svých přátelstvích. Jaké hloubky v nich existují? Jestli miluješ tak, jako tebe miloval Ježíš – stačí to. Jestli děláš víc, tak přestaň. Je to jasné? „Nikdo nemá větší lásku…“ Není větší láska, je to nejvyšší bod: položit svůj život … za své děti? Za svou ženu? Pro ilustraci největší lásky užívá Ježíš slovo přítel.

 

Dále říká: „Já jsem si vybral vás…“ Pamatujete si, co jsem říkal o svazku přátelství? My máme odpovědnost, my se rozhodujeme a zavazujeme. A Pán Ježíš říká: „Chci abys věděl: já jsem se rozhodl. Rozhodl jsem se to udělat pro tebe. Nebyl jsem donucen. Bylo to na mně, abych se já sám svobodně rozhodl. (Ale … Pán Ježíš to viděl jako vůli svého Otce. A Otcovou vůlí bylo: Já jsem vybral, já jsem rozhodl.) Ano, rozhodl jsem se být tvým přítelem a tak se zavazuji. Není větší lásky, než dát život za svého přítele. Já jsem se rozhodl být tvým přítelem a dát za tebe svůj život. A nazývám vás přáteli (Proč?), protože jsem vám oznámil všechno, co jsem uslyšel od svého Otce.“ Je to podobná kvalita, jakou vidíme v životě Nátana. „Jste moji přátelé, protože co slyším od Otce, to vám řeknu. Zjevím a oznámím vám to. Slibuji. Zavazuji se, že vám oznámím všechny ty věci…“ Takový je přítel.

 

John Howarton, Maniny 29.8.1991