Vydání se Bohu uvolňuje Boží moc

Vydání se Bohu uvolňuje Boží moc

Tomáš Korčák, 2011, 2021

 

Velice vám doporučuji se modlit tzv. Učednickou modlitbu sebevydání v 31 dnech (viz: https://www.juda.cz/820/ucednicka-modlitba-sebevydani-v-31-dnech/ ), kterou jsme převzali z pastorační služby Ellel Ministries z Kanady. Jde o propracovanou modlitbu, ve které postupně vydáme Ježíši jako Pánu každou oblast svého života. Pokud se upřímně a celým srdcem zasvětíme Pánu, pak to přinese nedozírné důsledky – bude uvolněna Boží moc života.

 

Kristovo vydání se Otci

 

Toto tajemství dokonale znal a podle něho jednal sám Pán Ježíš, když žil zde na zemi. Apoštol Pavel to popisuje následujícími slovy: Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. (Fp 2,5-8) Ježíš byl Boží Syn – Bůh v těle. Všechno, co je stvořeno, bylo stvořeno skrze Krista a pro Krista. Přesto se náš Pán ponížil, sám sebe zmařil a vzal na sebe způsob otroka. Stal se naprosto poslušným „otrokem“ Božím, a tak naplnil své povolání a poslání, které mu Bůh určil – zemřel místo nás na kříži.

 

Ježíšova pokora, jež se projevila totální poslušností a závislostí na jeho nebeském Otci, poté přinesla úžasné povýšení: Proto ho také Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno, které je nad každé jméno, aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno; ti, kdo jsou na nebi i na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce aby každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán. (Fp 2,9-11)

 

Písmo nás vybízí, abychom měli v sobě stejné smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Když jsme přijali Krista, byli jsme velice povýšeni – stali jsme se skrze víru Božími syny a dcerami (viz Ga 3,26). Máme však smýšlet stejně jako Kristus – jsme otroci Boží, kteří jsou plně poslušni nebeského Otce, a tak naplní své Bohem určené poslání na tomto světě. To nemá nic společného s nějakou méněcenností, ale s naší závislostí na Bohu. Čteme, že Ježíš, vědom si toho, že mu Otec dal všechno do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, začal svým učedníkům umývat nohy (viz J 13,3-5). Víme, kdo jsme v Kristu a odkud a kam jdeme, a přesto se rozhodujeme v pokoře sloužit druhým. Jenom takový postoj uvolní Boží moc zjevenou ve jménu Ježíše Krista.

 

Jsme Boží synové a otroci Ježíše Krista

 

Ježíš je Pán! Myslím, že tomuto vyznání více rozuměli křesťané v prvotní církvi, kdy otroci byli nedílnou součástí tehdejší společnosti. S otroky se často dobře nezacházelo. Písmo však ukazuje i na případy dobrých pánů a obrácené pány vede k slušnému a láskyplnému zacházení s otroky. Dokonce Mojžíš dává předpis, co má dělat otrok, který byl propuštěn na svobodu a on si svého pána oblíbil tak, že od něho nechce odejít (viz Ex 21,1-6).

 

Bůh je ten nejlepší Pán. Vždyť já znám úmysly, které s vámi zamýšlím, je Hospodinův výrok. Úmysly o pokoji a ne o zlu, abych vám dal budoucnost a naději. (Jr 29,11) Ta největší zvěst Písma je o tom, že Bůh je dobrý. Myslí to s námi ještě lépe než my sami. O mnohém uvažuje Bůh jinak než my, ale vždy je to mnohem lepší, než bychom sami vymysleli.

 

Apoštol Pavel přichází s ohromujícím odhalením: Což nevíte, že komu se propůjčujete jako otroci k poslušnosti, koho posloucháte, toho jste otroky: buď hříchu, který vede ke smrti, nebo poslušnosti, která vede ke spravedlnosti? Díky Bohu, že jste sice byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými vzoru učení, jemuž jste byli svěřeni. Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky spravedlnosti. Pro slabost vašeho těla to říkám po lidsku: Jako jste propůjčili své údy za otroky nečistotě a nepravosti k činění nepravosti, tak nyní předložte své údy za otroky spravedlnosti k posvěcení. Když jste byli otroky hříchu, byli jste svobodni od spravedlnosti. Jaký jste tehdy měli užitek z těch věcí, za něž se nyní stydíte? Neboť jejich konec je smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky Božími, máte svůj užitek ku posvěcení a vašim cílem je věčný život. (Ř 6:16-22)

 

Jinými slovy: Myslet si, že jsem svobodný a že si dělám, co chci, je iluze. Jistě máme svobodnou vůli, která se svobodně rozhoduje. V tom je však celý ten vtip – svobodně se rozhodujeme, koho budeme poslouchat. Naše tělesné vášně, sobecké úmysly a pyšné ambice jsou ovládány duchem tohoto světa a proudem jeho hodnot a často veřejného převráceného mínění. Jakého pána si zvolíš k poslušnosti? Dobrého Pána anebo zlého tyrana?

 

Sloužíš Bohu, nebo mamonu?

 

Musíš se rozhodnout a když se nerozhodneš, je to také volba. Ježíš to popisuje následovně: „Nikdo nemůže být otrokem dvou pánů; buď bude totiž jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se k jednomu upne a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ (Mt 6,24) Tou nejlepší volbou je upnout se na Pána Ježíše a milovat ho celým srdcem.

 

Zajímavě však Ježíš pokračuje, a to má přímou souvislost s tím, komu ve skutečnosti sloužíme: „Proto vám pravím: Nedělejte si starosti o svůj život, o to, co budete jíst a co budete pít, ani o své tělo, o to, co si obléknete. Není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptáky: nesejí, nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Což vy nejste o mnoho cennější než oni? Kdo z vás dokáže svou starostlivostí přidat k délce svého věku jediný loket? A proč si děláte starosti o oděv? Podívejte se pozorně na polní lilie, jak rostou. Nenamáhají se ani nepředou, a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a kterou zítra hodí do pece, nebude tím spíše oblékat vás, malověrní? Nepropadněte tedy starostem a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo: ‚Co budeme pít?‘ nebo: ‚Co si oblečeme?‘ Neboť o to všechno horlivě usilují pohané. Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost kvůli zítřku, neboť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ (Mt 6:25-34)

 

Starosti a strach o budoucnost odhalují naši nevěru v dobrého Pána a vedou nás k službě pohanskému démonu mamonu. Kolik křesťanů tomuto duchu slouží a sedí tak na dvou židlích. Náš Pán je však žárlivě milující. Chce celé naše srdce a nechce se o něj s nikým dělit. Stejně jako se normální manžel nebude dělit o svou manželku s jiným chlapem. Lidem, kteří se strachují a zápasí s nevěrou ve svých životech, Pán doporučuje, aby chodili do přírody, pozorovali ptáky a pozorně si prohlíželi květiny. Tam jim Bůh chce dávat svá zjevení – jsou více než ptáci a rostliny – jsou synové a dcery Boží!

 

Hledej nejprve Boží království a jeho spravedlnost

 

Dále si mají uspořádat svůj žebříček hodnot. Jaké jsou tvoje priority? Každý den hledej nejprve a na prvním místě dvě nerozlučné věci:

1. Boží království – to se týká právě toho, kdo ti vládne a koho ve všedním dni posloucháš.
2. Jeho spravedlnost – to je o tom, co pro nás Kristus učinil a co jsme my v Něm. Všechno, co nám Ježíš na kříži vydobyl, přijímáme vírou a žijeme v důvěře v neviditelného, ale přece tak skutečného Pána. Nesnažíme se již na Boha zapůsobit vlastním úsilím a spravedlností. Byli jsme odsouzenci na smrt, ale nyní jsme očištěni a doplněni v Kristu. (Toto úžasné učení o spravedlnosti, kterým se potřebujeme všichni vážně zabývat, není tedy nikdy! oddělené od naší podřízenosti a poslušnosti Božímu kralování, dále není nikdy oddělené od našich činů spravedlnosti /viz Zj 19,8/ a nikdy nemůže nahradit upřímné pokání.)

Když budeme vyhledávat Boží království a jeho spravedlnost, pak to všechno, co potřebujeme k životu, nám bude přidáno.

 

Nejde však o prázdné výkřiky a náboženské fráze „Pane, Pane…“, ale o naši poslušnost ve všedním dni. Ježíš řekl: Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. (Mt 7,21) Někteří se vykazují nadpřirozenými činy (viz Mt 7,22-23), jiní snad „svátostmi“ a navštěvováním shromáždění (viz L 13,25-27), Pán však hledá ty, kteří činí Boží vůli. Poslouchají Boha, protože ho skutečně znají, milují a důvěřují mu. Čiňme mocné činy v Ježíšově jménu, choďme k památce Večeře Páně spolu se svými bratry, účastněme se společných shromáždění, avšak naplňujme každého dne Boží vůli pro náš život a vykazujme se milostí a spravedlností skrze Ježíšovu krev prolitou na kříži.

 

Přemozme odpor proti činění Boží vůle

 

Pojďme se ještě vrátit k příkladu, který nám zde zanechal Pán Ježíš. Noc před jeho ukřižováním prožil ten největší zápas svého života: A když vyšel, vydal se podle svého zvyku na Olivovou horu; šli za ním i učedníci. Když byl na místě, řekl jim: „Modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se: „Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“ Ukázal se mu anděl z nebe a posiloval ho. Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem. A když vstal od modlitby, přišel k učedníkům a nalezl je, jak zármutkem spí. Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ (L 22,39-46)

 

I my musíme přemáhat odpor vůči činění Boží vůle. Někdy je to lítý boj. Je to zápas s naší tělesností, zvyky a tradicemi, soběstředností a pohodlím, pýchou a méněcenností, závislostí na lidech a strachu z lidí…, a pak i s démonickým odporem. Shrňme si to následovně jako trojí odpor vůči činění Boží vůle:

1. odpor naší vůle a našeho chtění (ten je většinou nejsilnější)
2. odpor našeho okolí (konformismus, předsudky, politická korektnost, náboženská politika, tlak činit kompromisy v zájmu „klidu“)
3. démonický odpor proti uskutečnění Boží vůle

Když však tento odpor na kolenou v modlitbách přemůžeme, dojdeme radostné svobody a jistoty. Je to uvolnění: „Ne má vůle, nýbrž tvá se staň!“ Jsme svobodní otroci Boží!

 

Žalmista to popisuje následovně: Poběžím cestou tvých příkazů – do srdce dals mi svobodu! (Ž 119,32 B21) Svobodně budu žít stále dál, neboť jsem vyhledal tvá pravidla. (Ž 119,45 B21) A Pavel vede k podřízenosti Duchu svatému: Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda. (2K 3,17)

 

Tato svoboda, vycházející z vydanosti, podřízení naší vůle Boží vůli a ze zasvěcení se Bohu, uvolňuje Boží moc. Boží andělé pak přicházejí stejně jako v Ježíšově případě, přinášejí odpovědi, vedení a projevy Boží přítomnosti.

 

Moc zasvěcení se Bohu

 

Velmi dobře moc zasvěcení se popisuje Kenneth E. Hagin: „Zdá se, že v současnosti některým křesťanům chybí postoj hlubokého zasvěcení se k činění Boží vůle. Nedávno jsem přemýšlel o tom, jak vnímám změny v církvích plného evangelia během posledních padesáti let. Když jsem si porovnal věřící plného evangelia tehdy a nyní, uvědomil jsem si, že před padesáti lety nebylo mezi křesťany naplněnými Duchem zdaleka tolik nemocí, jako je jich dnes.

 

Vzpomněl jsem si na mocné projevy Ducha svatého, které jsme zažívali na shromážděních. Pohyb Ducha svatého byl mnohem mocnější a měl trvalejší projev. Když jsem o tom přemýšlel, Boží Duch promluvil k mému duchu: „Ano, a mí lidé mně byli také mnohem více zasvěceni.”

 

Meditujme o těchto slovech a nechme je vsáknout do svého srdce! Ať už se totiž rozhodneme zasvětit se poslušnosti nebo nepo­slušnosti Bohu, ovlivní to všechny oblasti našich životů! Jsem zcela přesvědčen o pravdivosti toho, co mi Pán řekl. Zasvěcení se věřících bylo před padesáti lety mnohem hlubší, než jaké je dnes. Vděčnost a úcta věřících vůči Božím věcem a vůči pohybu Ducha svatého byly také mnohem hlubší. Výsledkem bylo, že Bůh poctil tuto hloubku zasvěcení se a úcty tím, že svému lidu dával ohromné projevy Ducha svatého.

 

Současní věřící se potřebují více zasvětit a vydat Bohu. Ve sborech, které jsem pastoroval ve 40. letech, jsme se na konci téměř každého shromáždění shromažďovali u oltáře a modlili se. Často jsme zpívali tuto starou píseň: „Máš vše, co ti patří, položeno na obětní oltář Bohu?” Dnes se již takové písně příliš nezpívají, navzdory tomu, že by někteří věřící potřebovali věnovat pozornost jejich poselství.

 

Zdá se, že jsme ochotni položit na oltář některé věci, ale ne všechny! Avšak tím, že se cele nezasvěcujeme Boží vůli namísto své vlastní, klademe překážku naplnění Božího plánu v našich životech a jsou nám odepřena mnohá požehnání.

 

Služebníci musí vyučovat o zasvěcení se, aby lidská srdce byla rozdmýchána k tomu, vydat Bohu všechno a plně se zasvětit následování Božího plánu.

 

Zvažme své vlastní zasvěcení se Pánu. Zvažme, jestli jsme nebo nejsme schopni ze srdce prohlásit: „Pane, udělám cokoliv, o co mě požádáš. Půjdu, kamkoliv mi řekneš, abych šel. A jestliže mi řekneš, abych zůstal tam, kde jsem, tak to udělám. Ať mě povedeš kamkoliv, ponesu druhým dobrou zprávu o Ježíši Kristu.“

 

Víte, potřebujeme být ochotni udělat cokoliv, co od nás Bůh chce. Potřebujeme se zavázat k poslušnosti Bohu a po celý zbytek našeho života činit každý den jeho vůli.

 

Zjevení o důležitosti úplného zasvěcení se Božímu plánu jsem dostal velmi brzy po svém znovuzrození. Jsem křesťanem přes půl století a stále se modlím stejnou modlitbu zasvěcení se, kterou jsem se modlil před více než padesáti lety. Stále se modlím: „Pane, půjdu, kamkoliv budeš chtít. Pokud budeš chtít, abych šel do Afriky, půjdu tam. Pokud budeš chtít, abych zůstal tam, kde jsem, zůstanu zde. Udělám přesně to, co budeš chtít.“

 

Nemohu tvrdit, že jsem nikdy neudělal chybu ohledně vydání se tomu, co po mě Bůh chtěl. Pamatuji se, že když jsem byl mladým pastorem, zúčastnil jsem se jedné biblické konference. Během rozhovoru s několika dalšími pastory jsem o jednom konkrétním sboru prohlásil: ‚Řeknu vám jednu věc! Já bych tento sbor nikdy nepastoroval.‘ Hádejte, co jsem dělal ani ne dva roky nato! Pastoroval jsem přesně ten sbor, o kterém jsem to prohlásil!

 

Touto zkušeností jsem se naučil dobrou lekci. Naučil jsem se, že to, co se mi nechce dělat, může být přesně tím, co Bůh ve své moudrosti potřebuje, abych dělal. Boží myšlení je vyšší než naše (Izajáš 55,9). Jeho cesty převyšují naše cesty a on vidí ucelený obraz. Je to tedy věc důvěry Bohu, důvěry v to, že on ví, co je pro nás nejlepší.

 

Po této zkušenosti jsem se rozhodl, že již nikdy neřeknu: „Pane, požádej mě, abych udělal cokoliv, kromě této kon­krétní věci, kterou nikdy neudělám.“ Usiloval jsem o to, abych si udržel srdce zasvěcené Bohu.“ [Kenneth E. Hagin: Následování Božího plánu pro tvůj život, Studio Petřina, 2009, s. 55-58.]

 

Na závěr vás chci naléhavě vyzvat, žádat a povzbudit slovy apoštola Pavla: Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu. (Ř 12,1) Choďte nyní již jako vydané živé oběti a neberte své zasvěcení nazpět. Ať se skrze každého z nás jednotlivě i z našich církví společně děje Boží vůle a naplní Boží věčné plány.