Mýty o manželství

Vyrovnali jste se čestně s mýty o manželství?

Les a Leslie Parrottovi

Dostali jsme otravu z pohádek. (Anais Nin)

Tom s Laurou nás navštívili už devět měsíců po svatbě. Mýtus o tom, jak spolu budou šťastně žít až do smrti, spolkli i s na­vijákem, a ted’ se jim z toho zvedal žaludek. „Než jsme se vzali, nedokázali jsme být jeden bez druhého,” svěřila se nám Laura. „Skoro všechno jsme dělali společně, a já jsem si myslela, že to takhle nebo možná ještě víc bude i v manželství.” Na okamžik se odmlčela. „Jenomže teď Tom najednou potřebuje víc prostoru. Připadá mi to, jako by to ani nebyl ten kluk, kterého jsem si vzala.”

Pak pokračovala: „Než jsme se vzali, byl takový ohleduplný a pozorný…”

Tom zakoulel očima a přerušil ji: „A ted’ je ze mě úplný mamlas, nebo co?”

„To samozřejmě ne, ale možná ses… nebo možná jsme se… prostě nějak změnili.”

Tom si nervozně pohrával se snubním prstýnkem a pak se podíval na Lauru se slovy: „I já jsem od manželství čekal něco jiného. Ne že bych očekával, že to budou jedny velké líbánky nebo něco takového, ale prostě jsem si myslel, že se mi budeš snažit trochu ulehčit život. Jenomže když příjdu domů z práce, chceš místo toho jenom někam jít nebo…”

„Vařím ti každý den večeři,” přerušila ho Laura.

Zaskočilo je, že před námi dali tak bez zábran průchod svým emocím, a tak se odmlčeli a pohlédli na nás, jako by chtěli říci: „Víte, naše manželství není takové, jaké by mělo být.”

Tom s Laurou vstoupili do manželství s vírou, že bude oplývat štěs­tím. Slyšeli sice, že manželství je tvrdá práce, ale nečekali, že by to znamenalo pracovat na něm čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu.

„A pak spolu žili šťastně až do smrti” je jedna z nejtragičtějších vět v literatuře. Tragická je proto, že je to podvod. Je to mýtus, který přiměl celé generace očekávat od manželství nemožné. (Joshua Lievman)

Víra, že v manželství budou spolu dva lidé žít šťastně až do smrti, je jedním z nejrozšířenějších a nejdestruktivnějších mýtů o manželství. Představuje však jenom špičku ledovce tvořeného manželskými mýty. Všechna problematická manželství sužuje celá řada mylných představ o tom, jaké by to v manželství mělo být. V této kapitole se však bu­deme zabývat pouze těmi představami, které jsou nejškodlivější a nej­běžnější:

1. „Oba očekáváme od manželství to samé.”

2. „Vše dobré, co v našem vztahu je, bude ještě lepší.”

3. „Všechno špatné, co v mém životě je, zmizí.”

4. „Můj partner mě bude naplňovat. “

Cílem této kapitoly je vysvobodit manželství ze spárů mytologie. Man­želství je už příliš dlouho zatíženo nerealistickým očekáváním a faleš­nými domněnkami. Když se manželé od těchto mýtů osvobodí, mohou se zabydlet v reálném světě manželského života – se všemi jeho ra­dostmi i svízeli, vášní i bolestí.

MÝTUS PRVNÍ: „Oba očekáváme od manželství to samé”

To, co očekáváme, nastane zřídkakdy, zatímco to, co čekáme nejméně, se obvykle stane. Platí to zvlášť v manželství. Když člověk vyřkne „ano”, zahrnuje to spoustu vědomých i bezděčných očekávání, která se ne vždy splní.

Neil a Cathy, manželé, kteří se blížili ke třicítce a byli svoji čtyři roky, měli oba jasnou představu o tom, jaký bude jejich společný život, ale nikdy spolu o svých představách nemluvili. Jako většina novoman­želů prostě předpokládali, že ten druhý nosí v mysli stejný obrázek man­želství. Nic však nemohlo být pravdě vzdálenějšího.

Cathy: „Očekávala jsem, že manželství vnese do našeho životního stylu větší stabilitu a předvídatelnost. Pro mě to znamenalo pracovat spolu na zahradě.”

Neil: „Chtěl jsem, aby naše manželství bylo vzrušující a spontánní, žádná nudná rutina. Pro mě to znamenalo jezdit spolu na motorce.”

Neil i Cathy začali už v raném dětství snít o tom, jaké to bude, až vstoupí do manželství. Vyrůstali v prostředí, v němž rodiče představo­vali „manželský model”. Četli knihy, které líčily láskyplné vztahy. Sle­dovali televizní programy a filmy, které popisovaly scény z manželského života. Celá léta se ve své představivosti zabývali tím, jak bude život vypadat, až překročí pověstný práh. Oba si bez zvláštního úsilí vytvořili představu o tom, jaké to bude a jaké by to mělo být, až budou žít v manželství.

Neil i Cathy vědomě i nevědomky prováděli jednotlivé tahy štětcem, a tak si v mysli vytvářeli plátna představující jejich obraz manželství. Ani jednoho z nich však nikdy nenapadlo, že ten druhý třeba pracuje jinou paletou. Prostě předpokládali, že jejich životní partner bude používat barvy, které se budou s jeho barvami doplňovat, a že bude pra­covat podobným stylem.

První rok jejich manželství však odhalil ostré a nečekané kontrasty. Co Cathy považovala za jistotu, považoval Neil za nudu. Cenili si mno­ha stejných věcí, ale s odlišnou intenzitou. Cathy malovala opatrně a používala jemné pastely, Neil maloval směle základními barvami.

Očekávání, která na sebe narážejí nejvíce, spadají do dvou hlavních kategorií: nevyřčená pravidla a neuvědomělé role. Když se obě tyto oblasti vytáhnou na světlo, může si mladé manželství ušetřit roky dřiny.

Nevyřčená pravidla

Všichni se v životě řídíme soustavou pravidel, o kterých se málokdy mluví, ale která jsou průběžně známa. Není ani třeba říkat, že nevyřčená pravidla se více ozývají tehdy, když je náš partner „poruší”. To vyšlo bolestně najevo v době, kdy jsme poprvé přijeli navštívit příbuzné jako manželé.

O jedněch Vánocích jsme letěli z Los Angeles do Chicaga, abychom strávili svátky s našimi rodinami. První noc jsme přespali u mých ro­dičů. Jak u nás bylo zvykem, vstala jsem ráno brzy, abych využila kaž­dičkou minutu, kdy mohu být se svou rodinou. Les si naopak přispal.

Vyložila jsem si Lesiho vyspávání tak, že se ostatním vyhýbá a od­mítá je, a měla jsem pocit, že si času stráveného s mou rodinou neváží. „Je mi trapně,” řekla jsem mu. „Všichni už jsou vzhůru a sedí v ku­chyni u stolu. Copak nestojíš o naši společnost?”

Les ale vůbec nechápal, proč mi na tom tolik záleží. „A co jsem udělal? Snažím se jenom dohnat čas, který jsem ztratil během letu. Až se osprchuji, přijdu za vámi do kuchyně,” odpověděl. Jak jsem později zjistila, Les očekával, že o svátcích bude vše probíhat pomaleji a vol­něji, protože tak to chodilo u nich doma.

Během této události porušil Les pravidlo, o jehož existenci nevěděl, a já jsem objevila pravidlo, které jsem slovy nikdy předtím nevyjádřila. Oba jsme se cítili zklamaní a měli jsme dojem, že nás druhý nechápe. Oba jsme měli vlastní představu o tom, co se sluší, a ani jednoho z nás vůbec nenapadlo, že se naše očekávání budou tak lišit. Oba nás nevy­slovená očekávání toho druhého podráždila a cítili jsme zklamání, že druhý nežije podle stejných pravidel.

Po těch prvních Vánocích jsme se naučili spolu svoje tajná očekávání probírat a vzájemně se se svými tichými pravidly seznamovat. Začali jsme také dvojicím, kterým poskytujeme poradenství, pomáhat, aby si začaly svá nevyslovená pravidla více uvědomovat, aby se tak z malých problémů nestaly velké. Uvádíme zde na ukázku pravidla, o kterých jsme slyšeli od jiných dvojic:

• Nepřerušujte práci druhého.
• Žádejte o pomoc až tehdy, když si zoufáte.
• Nezdůrazňujte své úspěchy.
• Nemluvte na veřejnosti o penězích.
• Nikdy na sebe nestrhávejte pozornost.
• Nenabízejte, že druhému pomůžete.
• Nepracujte přehnaně dlouho ani přehnaně moc. Ne abyste onemocněli.
• Nikdy nezvyšujte hlas.
• Nemluvte o svém těle.
• Musíte chodit včas.
• Než jdete spát, ukliďte v kuchyni.
• Nemluvte o svých pocitech.
• Nejezděte v autě rychle.
• Nikdy si v restauraci nekupujte moučník.
• Neberte nic příliš vážně.
• Nekupujte drahé dary.

Neuvědomělé role

K druhému zdroji očekávání, jež na sebe narážejí, patří neuvědomělé úlohy, do kterých vy a váš partner téměř proti své vůli sklouznete. Manželské dvojice se chovají stejně jako herec v dramatu, který jedná podle předepsaného scénáře. Nevěsta i ženich tíhnou, aniž si to uvědomují, k tomu, aby hráli role utvořené ze směsice osobních povah, výchovy doma v rodině a toho, co od manželství očekávají.

Mark a Jenny vpadli do svých neuvědomělých rolí po hlavě, jakmile se vrátili ze svatební cesty a začali si zařizovat domácnost, rozestavovat nábytek, ukládat věci do skříní a rozvěšovat obrázky. Než si to stačili uvědomit, už se hádali. „Kam chceš postavit ten stůl?” zeptal se Mark. „Nevím: Kam ty myslíš, že bychom ho měli dát?” odpověděla Jenny. ,,Stačí, když mi řekneš, kam ho mám postavit!” řekl na to Mark popuzeně. Znovu a znovu pak tento scénář opakovali. Oba dva čekali, že se ten druhý ujme vedení, a ani jeden z nich se k tomu neměl.

Aniž si to Jenny s Markem uvědomovali, hráli role, které odpozorovali ve své původní rodině. Jennyin tatínek, domácí kutil s vkusem aranžéra, vlastnil veškeré potřebné nářadí a byl šikovný na všechny domácí práce. Když bylo třeba, Jennyina maminka mu prostě jenom asistovala. Markův táta byl naproti tomu vytížený vedoucí pracovník, který téměř ani neuměl vyměnit prasklou žárovku, a doma organizovala všechno maminka. Není třeba dodávat, že se Mark a Jenny jako manžel a manželka ujali svých „předepsaných” rolí a pak se divili, proč ten druhý neplní svůj díl práce.

Existuje samozřejmě nepřeberné množství neuvědomělých rolí, do nichž se manželé a manželky pouštějí. K těm obvyklejším patří:

· plánovač

· navigátor

· nakupující

· člověk, jemuž svěřujeme tajemství

· kuchař(ka)

· bavič

· člověk, který kupuje dary

· uklízeč(ka)

Pokud je tomu u vás jako u většiny manželských párů, budete se snažit jednat podle scénáře předepsaného vzory rolí, s nimiž jste vyrůstali. Abyste se zachránili před dramatem, na jehož konci čeká zklamání, čas­to stačí, když si budete tohoto přirozeného sklonu vědomi. Jakmile bu­dete vědět, jaké úlohy máte sklon na sebe brát, můžete si popovídat o tom, jak spolu psát nový scénář.

Díky svým předepsaným rolím prožili Mark a Jenny první rok man­želství bez jediného pověšeného obrazu. Teprve až v poradně si uvě­domili důvod toho, proč se ocitli ve slepé uličce, a rozhodli se, že své nevědomky přejaté role změní. Jenny k tomu řekla: „Píšeme ted’ náš vlastní scénář a já mám pocit, že budujeme vlastní manželství a nejsme jenom roboti.”

Očekávání, která si s sebou do partnerského vztahu přinášíte, mohou vaše manželství budovat, nebo bořit. Nenechte si ujít krásné chvíle man­želství proto, že vaše ideály se s partnerovými neshodují. Nevěřte mýtu, že vy i váš partner automaticky očekáváte od manželství totéž. Místo toho pamatujte na to, že čím otevřeněji spolu budete o svých odlišných očekáváních mluvit, tím je pravděpodobnější, že si vytvoříte takový po­hled na manželství, na němž se oba shodnete, a který je pro vás dva specifický.

MÝTUS DRUHÝ: „Vše dobré, co v našem vztahu je, bude ještě lepší”

Stačí, aby si člověk v rozhlase poslechl kteroukoli ze čtyřiceti nejúspěš­nější písní, a uslyší běžný, leč destruktivní mýtus, který tvrdí, že všechno, co je ve vztahu dobré, se ještě zlepší. Pravda je taková, že všechno se nezlepší. Mnohé se ve vztahu vylepší, ale některé věci se zkompli­kují. Každé úspěšné manželství si vyžádá nutné ztráty, a když se roz­hodnete vstoupit do manželství, nevyhnutelně projdete procesem truchlení.

Pro začátek můžeme uvést, že manželství často znamená projít obřadem, během něhož se vzdáme svého dětství. Molly, třiadvacetiletá novomanželka, vzpomíná na to, jak po svém zasnoubení pocítila neče­kanou ztrátu: „Jakmile jsme oznámili, že se budeme brát, jako by se ze mě stala malá holčička. Ten večer jsem proplakala tátovi na rameni a měla jsem takový strašný pocit, že svoji rodinu navždy opouštím. Dívala jsem se na svého snoubence Davida a v duchu jsem si říkala: Kdo je ten muž, který mě odvádí pryč?”

Manželství znamená vzdát se bezstarostného způsobu života a naučit se žít s novými omezeními. Často to s sebou přináší nečekané nepo­hodlí.

Mike Mason ve své nádherné knize The Mystery of Marriage (Ta­jemství manželství) přirovnává manželství ke stromu, který nám roste přímo uprostřed obývacího pokoje. „Je to něco, co tam prostě je. Je to obrovské, všechno se musí umisťovat s ohledem na něj, a ať jdeme kamkoli – k ledničce, do postele, do koupelny nebo ven z domu – mu­síme vzít strom v úvahu. Nedá se projít skrze něj, musíme jej uctivě obejít… Je úchvatný, jedinečný, exotický, ale také nám, řekněme si to upřímně, občas hrozně vadí.”

Manželství je plné příjemných i nepříjemných zvratů, ale zdaleka nejdramatičtější ztrátou, jež nás v novomanželském stavu postihne, je ztrá­ta zidealizované představy, kterou o partnerovi máme. Představovala nejúpornější mýtus, s nímž jsme se v našem manželství setkali. Oba jsme v sobě nosili namalovaný duševní obraz toho, jaký ten druhý je. Nakonec nás ale manželský život přinutil pohlédnout realitě do tváře a vypořádat se se skutečností, že jsme si nevzali člověka, kterého jsme si mysleli, že si bereme. A připravte se na to, že u vás to nebude jiné.

Většina vztahů začíná procítěnými líbánkami, dobou hlubokého a vášnivého milostného citu. Tato romantika však zákonitě skončí. Dr. Scott Peck ve své knize The Road Less Traveled (Nevyšlapanou cestou) říká, že „ať už se zamilujeme do koho chceme, v případě, že vztah trvá dostatečně dlouho, dříve či později se zase odmilujeme”. Nemyslí tím, že přestaneme mít svého partnera rádi. Chce tím říci, že pocit extatické lásky, který je pro prožitek zamilovanosti charakteristický, vždy pomi­ne. „Líbánky vždycky skončí,” konstatuje. „Květ romantiky vždycky zvadne.”

Je pouhou iluzí, že romantika, která je na počátku vztahu, potrvá napořád. Možná vám bude zatěžko to strávit (pro nás to bylo těžké), ale když zbavíte mýtus o věčně trvající romantice jeho falše, pomůže vám to budovat celoživotní šťastné manželství více než cokoli jiného.

Jádro problému lze vyjádřit zhruba takto: každý z nás si utváří zidea­lizovanou představu o člověku, s nímž uzavírá manželství. Zasazuje ji dychtivá snaha našeho partnera ukázat se nám z co nejlepší stránky, ale kořeny zapouští v úrodné půdě našich romantických představ. Chce­me svého partnera vidět co nejlepšího. Domníváme se například, že se nikdy nenaštve nebo že nebude mít nikdy nadváhu. Hledáme to, co nám připadá obdivuhodné, věnujeme tomu pozornost a přitom pomíjíme všechny vady. Vidíme ho jako charakternějšího, inteligentnějšího a nadanějšího, než ve skutečnosti je. Ne však na dlouho.

To, že tato fáze je nutně pomíjivá, je holý fakt. Odborníci mají za to, že polovina této romantické lásky trvá asi tak tři měsíce, a po jejich uplynutí člověk pociťuje pouze polovinu romantických pocitů, které měl na počátku. Jiní se domnívají, že romantická láska zůstává na vrcholu po dobu dvou až tří let a pak se začíná vytrácet. Ať už je správná kterákoli teorie, můžete si být jisti, že milostné okouzlení začne nakonec mizet. Pravda je taková, že manželství uzavíráme s přeludem, a teprve později odhalíme skutečnou osobu.

Jeden náš známý právník, který se zabývá mnoha případy rozvodů, nám říkal, že důvodem číslo jedna, proč se lidé rozvádějí, je to, že „odmítají přijmout fakt, že v manželství žijí s lidskou bytostí”.

V okamžiku, kdy si uvědomíme, že náš partner není tou dokonalou osobou, kterou jsme si mysleli, že si bereme, vystřídá v každém man­želství vzájemnou naději vzájemná deziluze. Ale znovu opakujeme, že váš partner ani dokonalým člověkem být nemůže. Žádná lidská bytost nemůže naplnit naše zidealizované sny. Zklamání je nevyhnutelné. Za temnými mraky zklamání však svítí slunce. Jakmile si uvědomíte, že vaše manželství není zdrojem nepřetržité romantiky, dokážete si vážit pomíjivých okamžiků milostného vztahu jako něčeho, čím jsou – jako velmi zvláštního prožitku.

A ted’ dobrá zpráva – rozčarování vám umožní prohloubit blízkost vašeho vztahu.

Zklamání je pro ušlechtilou duši tím, čím je studená voda pro rozžhavený kov. Zpevňuje ji, zkvalitňuje, posiluje, ale nikdy ji nezničí. (Eliza Taborová)

MÝTUS TŘETÍ: „Všechno špatné, co v mém životě je, zmizí”

Tento mýtus si předává celá řada generací a jeho všeobecnou přitažlivost ztělesňují takové pohádkové legendy jako například Popelka. V této pohádce vystupuje chudá dívka, která dře jako služka pro zlomyslné členy své nevlastní rodiny a kterou zachrání pohledný a udatný princ. Zami­lují se do sebe a „pak spolu žijí šťastně až do smrti”.

Ani nemluvíme o tom, že Popelka vyrůstala a byla zvyklá se pohy­bovat v kuchyni u popela a vůbec by neměla potuchy, jak se má chovat v prostředí královského dvora a uprostřed jeho okázalosti. Nemluvě o tom, že princ vyrostl v úplně jiné kultuře a osvojil si její vzdělání, vkus i způsoby. Navíc ani jeden z nich neví nic o tom, jaký postoj má ten druhý k roli manželky a manžela. Jediné, co mají společného, je skleněný střevíček a nožka, která do něj dokáže vklouznout!

„Takhle láska pochopitelně nefunguje,” namítnete. „Je to jenom pohádka pro děti.” To je pravda. Ale někde hluboko uvnitř toužíme po okouzlujícím princi nebo po Popelce, kteří by napravili všechny škody a s nimiž by se všechno zlé ztratilo.

Mnoho lidí vstupuje do manželství proto, aby se vyhnuli nepříjem­nostem nebo aby jim unikli. Instituce manželství je sice skvělá, není však náhradou za těžkou práci spojenou s vnitřním duchovním uzdravením. Manželství nezruší osobní bolest ani neodstraní osamělost. Proč ne? Protože lidé se žení a vdávají v první řadě proto, aby podpořili vlastní životní pohodu, nikoli proto, aby se starali o potřeby svého partnera. Až budete vycházet z obřadní síně, špatné vlastnosti a pocity, které jste v sobě nosili, než jste vstoupili do manželství, ve vás zůsta­nou. Oddací list není magickým skleněným střevíčkem.

Manželství je ve skutečnosti způsob života. Za svobodna člověk ne­čeká, že život bude procházka růžovým sadem. Zdá se však, že od manželství to očekává. Psychiatr John Levy, který pracuje jako poradce a setkává se s mnoha manželskými páry, píše, že „lidé, kteří jsou ze všeho zklamaní, jsou překvapeni a trápí se, když najednou zjistí, že ani manželství není výjimkou. Většina stížností ohledně manželského stavu nevzniká proto, že manželství je horší než jiný způsob života, ale proto, že není nesrovnatelně lepší.”

Když člověk uzavře manželství, nemůže to okamžitě uzdravit všechny jeho nesnáze, ale manželství se může v průběhu času stát mocným či­nitelem uzdravování. Jste-li trpěliví, může vám manželství pomoci pře­konat i ty nejtěžší strasti.

Když tři koloradští psychologové prováděli v novinách Rocky Moun­tain News průzkum na téma manželský život, překvapil je „počet lidí, kteří prožili traumatické dětství (bud’ jako zneužívané děti nebo jako děti alkoholiků či rozvedených rodičů) a díky dobrému manželství se uzdravili”. Jeden z výzkumných pracovníků to vysvětloval takto: „Dob­ré manželství vítězí nad tím, co máme sklon považovat za nenapravi­telnou ztrátu či nesmiřitelnou tragédii.” Jinými slovy zde nastává posun od manželské terapie k manželství jako terapii.

Všichni, alespoň nevědomky, vstupujeme do manželství v naději, že nám uzdraví rány. I když jsme neprošli žádným traumatem, přesto v so­bě nosíme zranění a nenaplněné potřeby. Všichni trpíme pochybnostmi o sobě samých, pocity malé osobní hodnoty a nedostatečnosti. Ať už se o nás rodiče starali sebelépe, nikdy se nám nedostalo dost pozornosti a lásky. Proto v manželství od svého partnera očekáváme, že nás pře­svědčí o tom, že za něco stojíme, a že uzdraví naše neduhy.

Ve své knize Getting the Love You Want (Jak dostat lásku, po které toužíte) pastorační psychoterapeut Harvell Hendrix vysvětluje, že zdravé manželství se stává místem, v němž se nedotažené záležitosti z dětství dovedou do konce. Proces uzdravení začíná tím, že postupně odhalu­jeme a přiznáváme si nevyřešené problémy z dětství. Když pak během let svým partnerům umožňujeme, aby nás milovali, zatímco se učíme milovat je, uzdravování pokračuje.

Princ Charles a Lady Diana ve svém „pohádkovém” manželství zcela určitě prožívali nenaplněné naděje. Jen málo lidí si dokázalo představit bolestný výsledek o několik let později. Robert Runcie, arcibiskup z Canterbury, si to však patrně představit dokázal. Na jejich svatbě měl nadherné kázání. Řekl v něm: „Toto je látka, z níž se spřádají pohádky. Princ a princezna ve svatební den. Jenže pohádky obvykle v tomto bodě končívají prostou větou: ,A pak spolu žili šťastně až do smrti.’ Možná je tomu tak proto, že v pohádkách se považuje svatba za vyvrcho­lení, jež následuje poté, co se o sebe snoubenci romanticky ucházejí. To však není křesťanský pohled. Naše víra nevidí svatební den jako cíl, ale jako bod, v němž dobrodružství teprve začíná.”

Je velká škoda, že královský pár nejednal v souladu s Runcieho ká­záním. A je také velká škoda, že zatímco bychom mohli prožívat skutečné dobrodružství, spokojíme se s mýty a pohádkami.

MÝTUS ČTVRTÝ: ,,Můj partner nebo partnerka mě bude naplňovat”

Staré rčení „protiklady se přitahují” je založeno na jevu, že mnozí jednotlivci jsou přitahováni k lidem, kteří je nějak doplňují, kteří vynikají v tom, co jim samotným nejde.

Kniha Přísloví prohlašuje: „Železo se ostří železem a jeden ostří tvář druhého.” Naše nedokonalost a rozdíly mezi námi propůjčují železu jeho drsnost a jeho ostřící schopnost. Manželství je způsob života daný Bohem k tomu, aby se naše já vylepšovalo a obrušovalo. Manželství před nás klade výzvu, abychom dosahovali nových vrcholů, a povolává nás k tomu, abychom byli co nejlepšími lidmi, ale ani manželství ani náš partner nás magicky neuzdraví.

Tento mýtus začíná obyčejně domněnkou, že úspěšné páry „se měly setkat” a jsou „pro sebe stvořeni.” Poskytovali jsme poradenství řadě lidí, kteří, když prožívali v manželství těžkosti, měli pocit, že se rozhodli vstoupit do manželství s nesprávnou osobou. Kdyby si bývali vzali ,,pana Pravého” nebo „slečnu Správnou”, všechno by bylo vycházelo. Svatá prostoto! Je absurdní se domnívat, že úspěch v manželství závisí na tom, že objevíme mezi více než šesti miliardami lidí na Zemi jednoho člověka, který je pro nás přesně tím pravým nebo tou pravou. Pokud jste svobodní, pak skutečnost, že neexistuje někdo „ten a žádný jiný” neznamená, že máte polevit a své případné partnery pečlivě ne­pozorovat. Pokud ale žijete v manželství a stěžujete si na to, že vás váš manželský druh okamžitě „nenaplnil”, nutně to neznamená, že jste si vzali nesprávného člověka.

Úspěch v manželství nespočívá v nalezení té „pravé” osoby, nýbrž ve schopnosti obou partnerů přizpůsobit se skutečnému člověku, o němž si nevyhnutelně uvědomili, že s ním uzavřeli manželství. (John Fisher)

Dvojice, které vstřebají mýtus, že jejich partner je zcela naplní, na něm začnou být závislé způsobem po všech stránkách nezdravým. Tyto dvo­jice rozvíjejí to, co odborníci nazývají „vztahem uvízlým v síti”. Pro něj je charakteristické, že v oblasti stálé podpory, pocitu jistoty a naplnění člověk všeobecně spoléhá na partnera. Tato situace se obvykle pojí s nízkým sebehodnocením a pocitem méněcennosti, takže partner toho druhého snadno ovládá.

Závislí partneři netouží po osobním růstu, ale po spokojenosti. Není v jejich zájmu, aby pečovali o vzájemný vztah, ale aby jejich partner pečoval o ně. Věří lži, která tvrdí, že když uzavřou manželství, bez námahy je to naplní.

Opakem vztahu uvízlého v síti je vztah silácké sebejistoty, často na­zývaný „rozvázaný vztah”. Tento termín odráží odloučenost a nezávis­lost partnerů, kteří se snaží získat svůj pocit naplnění tím, že nespoléhají na nikoho, dokonce ani na manželského partnera. I tito lidé se marně snaží kompenzovat svůj pocit méněcennosti.

Pocitu úplnosti nemůžeme nikdy dosáhnout ani ve vztahu, v němž vězíme jako v síti, ani ve vztahu rozvázaném. Oba jsou hluboce závadné a nebezpečné. Naplnění místo toho najdeme ve vzájemně závislém vzta­hu, v němž se dva lidé s vědomím sebeúcty a důstojnosti zaváží, že budou pečovat jak o svůj duchovní růst, tak i o duchovní růst svého partnera.

Tyto vztahy označujeme rovněž jako typ A (závislé), typ H (nezá­vislé) a typ M (vzájemně závislé).

A H M

Vztahy typu A symbolizuje velké písmeno A. Partneři pociťují silnou párovou identitu, ale velmi malou sebeúctu jako jednotlivci. Pokládají se spíše za jednotku než za samostatné individuality. Opírají se jeden o druhého podobně jako dlouhé linie písmene A. Vztah je postaven tak, že když jeden z nich povolí, druhý upadne. Přesně to se také stane, když jeden z partnerů ze svých potřeb závislosti vyroste.

Vztahy typu H jsou postaveny stejně jako písmeno H. Patneři stojí Prakticky sami, oba jsou soběstační a ani jednoho z nich ten druhý příliš neovlivňuje. Mají jen malou nebo žádnou párovou identitu a váže je jen malé citové pouto. Když se jeden oddělí, druhý to téměř nepocítí.

Vztahy typu M spočívají na vzájemné závislosti. Oba partneři disponují vysokým sebehodnocením a pomáhají druhému v jeho růstu. Dokáží stát samostatně, ale rozhodnou se být spolu. Takovýto vztah v sobě zahrnuje vzájemné ovlivňování a citovou podporu. Vztahy typu M vykazují smysluplnou párovou identitu. Pokud se jeden odtáhne, druhý pocítí ztrátu, ale znovu nabyde rovnováhy.

V manželství, jež respektuje individualitu obou partnerů, se nalézá krása, asi jako když jednotlivé struny na loutně rozechvívá stejná me­lodie. Ve vzájemně závislém manželství se radost zdvojnásobuje a žal se zmenšuje na polovinu.

ZÁVĚREČNÉ SLOVO O MANŽELSKÝCH MÝTECH

Cilem této kapitoly je pomoci vám zbavit se čtyř běžných a škodlivých mýtů o manželství:

(1) Oba očekáváme od manželství to samé; (2) Vše dobré, co v našem vztahu je, bude ještě lepší; (3) Všechno špatné, co v mém životě je, zmizí; a (4) Můj partner mě bude naplňovat.

Pokud vás skličuje, že jste takové báje považovali za pravdu, nezoufejte. Každý člověk do určité míry takovým klamům při vstupu do manželství věří. A každé úspěšné manželství trpělivě pracuje s cílem tyto mýty zpochybnit a postavit je do správného světla.

V biblických dobách trvalo zvláštní postavení „nevěsty a ženicha” plný jeden rok. „Když se muž právě ožení, nebude vycházet do boje a nebude mu ukládán žádný úkol. Po jeden rok bude uvolněn pro svůj dům, aby se radoval se svou ženou, kterou si vzal.” Začátek manželství byl časem učení se a vzájemného přizpůsobování. Je tomu tak dosud. Dopřejte si proto stejný luxus.

Pouta manželského svazku jsou jako kterákoli jiná pouta. Vyzrávají pomalu. (Peter De Vries)

K ZAMYŠLENÍ

Popovídejte si s partnerem o tom, co od společného života očekáváte. Které nevyřčené hodnoty nebo očekávání si každý z vás do partnerského vztahu přináší? V jakých směrech by tře­ba mohly ovlivnit kvalitu vašeho manželství?

Kterých tří důležitých věcí jste se kvůli vstupu do manželství vzdali nebo budete muset vzdát? Cítili jste kvůli té ztrátě zá­rmutek? Nastal ve vašem životě nějaký pozitivní zvrat?

Když spolu dva lidé chodí, jakým způsobem se snaží vytvořit o sobě dojem? Co jste dělali vy, ať už záměrně nebo bezděčně, abyste na svého partnera působili nerealisticky pozitivním do­jmem? Kdy nastalo rozčarování?

Když máme milovat svého partnera, jak je důležité „milovat sám sebe”? Vidíte v tom vzájemnou souvislost?

Jak na vás působí myšlenka, že manželství může být terape­utickým, uzdravujícím prostředkem? V kterých oblastech života pociťujete potřebu uzdravení? Jak by vám váš partner mohl v těchto oblastech pomoci?

V kterém bodě začíná být závislost ve vztahu nezdravá? A co nezávislost ve vztahu? Jak poznáte, jestli v manželství prožíváte vzájemnou závislost nebo ne?

Les a Leslie Parrotovi: Zachraňte své manželství [Jak předcházet zbytečným krizím],

Návrat domů 2004, str. 9-23, www.navrat.cz