Největší umělec všech dob
Největší umělec všech dob
Tomáš Korčák
Když jsem dospíval, hledal jsem nějaké duševní naplnění. Zajímal jsem se tehdy především o moderní umění a to zejména o surrealismus, dada apod. Četl jsem surealistické manifesty (např. od Chalupeckého), poslouchal velmi disharmonickou hudbu, která zobrazovala mé nitro. Vedle toho jsem naopak poslouchal hudbu Johanna Sebastiana Bacha a podobných skladatelů, která vyjadřovala něco z toho, po čem jsem toužil. Vytvořil jsem si určitý vnitřní svět, ale šťastný jsem nebyl. Fotografoval jsem a obdivoval především neživé věci (suché stromy atp.) Fotografoval jsem věci, se kterými jsem se vnitřně pral (např. objekty v chemických závodech) až jsem se dostal vyloženě k odporným věcem (např. jsem fotil chcíplou žábu a nazval ji společnost…). Surrealismus jako životní filozofie mne vedla k absurditám, obdivu hnusu a zvrácenostem.
V té době jsem se dostal mezi mladé křesťany a přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Zachránce. Snažil jsem se poté spojit Krista a surrealismus, ale naprosto to nešlo. Jednou při modlitbě jsem se zřekl tohoto směru, přitom jsem se začal velice otřásat a po chvíli jsem byl naplněn hlubokým pokojem. Jakoby ze mne něco neviditelného vyšlo. Jaké překvapení bylo, když jsem v dalších týdnech vyšel do přírody. Viděl jsem všude život – zeleň, květy, vůně… Byl zcela proměněn můj pohled na svět, a šlo to zevnitř jako bych byl sám divák. To bylo úžasné. Vyšel tehdy ze mne démon, který mi bránil vidět svět barevný. Dodnes mám tento pohled proměněný a můžu se radovat třeba z krásy kvetoucí kopřivy. Tvary suchých stromů mohu dodnes také obdivovat, ale již to je něčím zcela jiným. Poznal jsem, že největším umělcem je Stvořitel. Při procházkách přírodou vidím umělecký rukopis Stvořitele, Pána a mého nebeského Otce. „Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle.“ (Ř 1:20)
V době dospívání jsem pak hledal smysl umění. Až jsem narazil na citát Lva Nikolajeviče Tolstého: „Umění je uměním jen tehdy, když pozdvihuje duši. Všechno ostatní je pouze hra – hra barev, tonů, slov, tvarů…“ To mi pomohlo. Na světě a především mezi lidmi je tolik zlého, že „umělecké“ směry, které toto zlo pouze popisují nebo svým vyjádřením dál vytvářejí, více škodí a nejsou skutečným uměním. Nemyslím, že by všechno mělo být veskrze pozitivní a veselé, ale mělo by k něčemu pozitivnímu vést. Nedávno jsem například poslouchal 13. Šostakovičovu symfonii inspirovanou židovským pogromem v údolí Babí Jar u Kyjeva. Je to silné dílo koncipované jako memento.
Dnes mám za to, že skutečné umění je skutečně umění, které nedokáže každý. Je to dar a je to práce. Je žel mnoho umělců, kteří mají neoddiskutovatelný dar a schopnosti, které však používají ke zlým cílům. Skutečné umění potlačuje zlo, vede k zamyšlení (a tolik lidí se tak zdráhá přemýšlet), dává naději, povzbuzení, odvahu, případně i směr. Nemusí dávat odpovědi, ale může vyvolávat otázky, které pomohou odpovědi nalézt. Trochu se skutečný umělec podobá prorokům. Je citlivý, vnímavý. Vidí to, co druzí nevidí a pomáhá jim to vidět. Slyší to, co druzí neslyší a pomáhá jim to slyšet. A cítí to, co druzí necítí a pomáhá jim to cítit. Přitom není nadmutý, že je něco více než druzí. Pokora je totiž skutečným klíčem k Božímu světlu uprostřed temnot. Proroci právě uprostřed temnot a chaosu dávali naději, odvahu a ukazovali na cestu k nápravě.
Kéž se v dnešním postmoderním světě najdou pokorní umělci, kteří jsou inspirováni největším Umělcem všech dob. Kéž je v mnohých uvolněna kreativita skutečného umění vycházející ze správného napojení. Kéž je vzdána všechna chvála Tomu, který nám dává rozličná obdarování a schopnost tvořit.
