Otcova kultura v církvi a předání pláště

Publikováno: Autor:

Otcova kultura v církvi a předání pláště

Tomáš Korčák

 

Elijáš podle Božího vedení povolal Elíšu za svého učedníka. Hodil na něj svůj plášť, který představoval jeho službu a pomazání a šel beze slov dál. Elíša porozuměl tomuto Božímu povolání a nezůstal stát na místě. Protože přijal tuto výzvu, Elijáše následoval. (viz 1Kr 19,15-21). Elíša mnoho let pak prakticky sloužil proroku Elijášovi. Dokonce byl veřejně znám jako ten, kdo lil vodu na Elijášovy ruce (viz 2Kr 3,11). Přišel z bohatého prostředí a stal se služebníkem bez svých vlastních osobních plánů a lidských ambicí.

 

Při nadpřirozeném odchodu Elijáše z tohoto světa do nebes byla otestována Elíšova věrnost, ryzost a touha. Ničím se nenechal odradit od následování Elijáše a při jeho otázce: Žádej, co mám pro tebe udělat, dříve nežli budu od tebe vzat, Elíša ihned bez velkého rozmýšlení (měl již v tom dávno jasno) odpovídá: Ať jsou na mně dva díly tvého ducha. (2Kr 2,9) Chci Ducha!

 

Elijáš řekl: Požádal jsi o těžkou věc. Jestliže mě uvidíš, až budu od tebe brán, stane se ti tak. Jestliže neuvidíš, nestane. Šli stále spolu a hovořili, a tu se objevil ohnivý vůz a ohniví koně, oddělili je od sebe a Elijáš vystoupil ve vichřici do nebes. Elíša to viděl a zvolal: Můj otče, můj otče! Vozbo Izraele a jeho jezdci! A pak ho již neviděl. Uchopil své roucho a roztrhl je na dva kusy. Potom zvedl Elijášův plášť, který z něj spadl, vracel se a zastavil se na břehu Jordánu. (2Kr 2,10-13)

 

Elíša nebyl jen prorockým žákem nebo biblickým studentem, byl učedníkem Elijáše. Jejich vztah však šel ještě dále: Elíša byl duchovním synem Elijáše a Elijáš byl duchovním otcem Elíši. Věřím, že to je něco, co souvisí s elijášovským duchem na konci věků – tedy v této době. Nejde o nějaké nezdravé tělesné či duševní závislosti syna na otci (nebo dcery na matce), ale o hloubku vztahu a respektu a z toho vycházejícího vlivu.

 

Otec a syn jsou spolu a dělají věci dohromady. Není to jen předávání návodu, jak dělat věci správně. To, co má otec, přechází na syna. Syn chodí za otcem a slouží mu. Nehledá předčasně příležitost k uchopení vedoucí pozice či společné služby. Přenos služby a pomazání přichází v Bohem určeném okamžiku a nemůžeme ho uspěchat.

 

Dvojnásobný díl Elijášova ducha mohl být od Boha dán Elíšovi pro jeho hlad, neodbytnost a synovský vztah k Elijášovi. Dnes některé dětské modlitební hry s pomazáním, kdy jeden druhému rádoby předává dvojnásobné pomazání, nefungují. Jde o prozkoušený hlad a porozumění našemu synovství. Jde také o naši mentalitu. Nejdříve se musíme stát syny, abychom se poté mohli stát otci. Tento proces nejde uspěchat, protože obsahuje i projití mnoha zkouškami. Jde zde též o generační přenos, kdy otcové potřebují syny a synové potřebují otce a to všechno je potřeba proto, aby byla naplněna Boží vůle v Království a Boží záměry v jednotlivých lidech.

 

Elíša roztrhl své vlastní roucho na dva kusy a vyznal tak, že již nechce chodit starým způsobem a že již nechce nic svého. Přijal od Boha Elijášův plášť, který mu byl zaslíben již na počátku jeho povolání (viz 1Kr 19,16). Nyní přišel Boží čas, kdy do tohoto povolání vstoupil. Do nového období života vstupuje s novým dvojnásobným dílem pomazání. Nová generace potřebuje přijmout v Bohem stanovený čas plášť předání od svých otců. Bůh odpovídá na věrnost, pokoru, poslušnost, proměněný charakter, hlad a ochotu přinášet oběti. Nenech se zlákat instantními řešeními a zkratkami. Různé zkoušky a zdržení připravují půdu tvého srdce.

 

Elíša přijal své synovství a jeho poslední slova k Elijášovi byla: Můj otče, můj otče! Vozbo Izraele a jeho jezdci! (2Kr 2,12) Protože měl mentalitu syna, mohl se poté stát otcem pro druhé. Na konci Elíšovy služby a života ho stejným způsobem nazývá izraelský král Jóaš, vnuk Jehúův (2Kr 13,14). Jóaš měl synovský vztah k prorokovi. Škoda jen, že mu chyběla vytrvalost a svatá neodbytnost. Proto na něj Elíšův plášť a pomazání nepřešlo.

 

Elíšu nazval svým otcem také izraelský král – zřejmě Jóram, syn Achabův (2Kr 6,21) a dokonce aramejský král Ben-hadad se nazval Elíšovým synem (2Kr 8,9). O hloubce těchto vyznání však můžeme pochybovat. Ukazují ale jakou autoritu měl prorok Elíša v očích mnohých králů.

 

Nazvat někoho „vozbou Izraele a jeho jezdcem“ je též velké uznání autority. Elijáš i Elíša byli Boží muži, kteří svedli mnohé duchovní bitvy. Viděli do neviditelného světa a spolupracovali s nebeskými vojsky. Hle, pohoří kolem Elíši bylo plné koní a ohnivých vozů (2Kr 6,17). Vozba a jeho jezdci byli zřejmě nejsilnější částí armády (viz 1Kr 9,22; 2S 1,6).

 

Viděli jsme tedy, že elijášovské pomazání, služba a duch se vylévá především na žíznivých místech, kde je porozumění synovství a otcovství. Bill Johnson popisuje následovně otcovskou kulturu v církvi: „Jádro problému je: bratři soutěží, otcové a synové málokdy. Když ve vedoucích pozicích v církvi zaujmeme ot­covský postoj, nebudeme se cítit ohroženi, když nás někdo překoná. Miloval jsem baseball a moji kluci hráli skvěle. Hrál jsem docela dobře, ale můj syn Erik mě překonal. Během jednoho roku, v průměru pokaždé, když byl na pálce, získal jednu metu. Byl zvolen nejužitečnějším hráčem mezi asi osmdesáti nebo devadesáti středními školami v severní Kalifornii. Neříkal jsem si: „To je tupec, úplně zničil mé úspěchy.” Místo toho jsem křičel: ,Čípak je to synek?!” Točil jsem to na kameru a ječel: ,Člověče, tenhle kluk je fakt skvělý! Co je vlastně zač?” To říkám, abyste si vytvořili představu. Když nás jako otce a matky ve víře předčí ti, které jsme vystrojili, je to důvod k radosti. Když se z toho neraduješ, ukazuje to tvou pozici – bratr, ne otec; sestra, ne matka.“ (Bill Johnson, Budování kultury Božího království, KC Příbram 2011, str. 36)

 

Pokud přijímáme své synovství, poznáváme Boží otcovství, zasvětíme své životy službě v Božím království a ctíme své často nedokonalé otce ve víře, stáváme se krok za krokem duchovními otci. Pak také sneseme mnohé bratry na stejné úrovni a soutěživost, žárlivost či závist při nás nemá místa. Myslím, že toto chybělo v církvi v Efezu po Pavlově odchodu (viz Sk 20,28-32).

 

Musíme se rozhodnout, jestli budeme žít podle Boží nebo satanovy vize pro naše životy a místní církve. Satanovou vizí a touhou je, aby povstaly svár, žárlivost, zlosti, soupeření, utrhání, pomluvy, nadutosti, zmatky (2K 12,20). James W. Goll letos v našem sboru prohlásil: „V této zemi je vakuum, pokud jde o vůdce. Ale Bůh to chce vyplnit tím, že chce dát povstat otcům v další generaci. Ne jen jednoho otce, ale zmnohonásobený počet takovýchto otců, kteří spolu budou chodit v jednotě. A oni nedovolí, aby mezi nimi hrála roli soutěživost, budou ctít své bratry a bojovat za své bratry.“ (Mělník 3.7.2011)

 

Nenasycení ambiciózní lidé s mentalitou sirotků, kteří neumí nebo nesnesou mít vedle sebe lidi na stejné úrovni, se potřebují stát syny, smýšlet jako synové a zamilovat si bratry. Radost z úspěchů bližních a z milosti, která je dávána tvým bližním, je zaručenou cestou do Božího požehnání.

 

Šípy Hospodinova vítězství!

 

Pojďme se ještě podrobněji podívat na Elíšovo jednání s Jóašem: Elíša onemocněl nemocí, na kterou měl zemřít (ČEP: těžce onemocněl a umíral). Přišel k němu izraelský král Jóaš a rozplakal se nad ním. Řekl: Můj otče, můj otče! Vozbo Izraele a jeho jezdci. Elíša mu řekl: Vezmi luk a šípy. Vzal si luk a šípy. Potom řekl izraelskému králi: Vlož svou ruku na luk. Vložil svou ruku a Elíša položil své ruce na ruce královy. Řekl: Otevři okno na východ. Otevřel a Elíša řekl: Vystřel. Vystřelil a Elíša řekl: Šíp Hospodinovy záchrany a šíp záchrany proti Aramejcům. Zcela pobiješ Aramejce u Afeku. Pak řekl: Vezmi si šípy. Vzal si je a Elíša řekl izraelskému králi: Udeř do země. (ČEP: Střílej k zemi.) Udeřil třikrát a přestal. Muž Boží se na něj rozhněval a řekl: Měl jsi udeřit pětkrát nebo šestkrát. Tak bys zcela pobil Aramejce. Nyní pobiješ Aramejce třikrát. (2Kr 13,14-19)

 

Jóaš, vnuk Jehúův, viděl a měl v Elíšovi otcovskou autoritu. Přišel k němu, když se dozvěděl, že je vážně nemocný. Elíša věděl, že odchází k Bohu a Jóaš mu vyznal svůj hluboký vztah k němu: Můj otče, můj otče! Vozbo Izraele a jeho jezdci. Jistě to Elíšovi připomnělo předání pláště a odchod Elijáše. Ze syna se již dávno stal otec, který předává, slouží a vychovává. Viděl, že je čas na předání válečného pomazání Jóašovi. Toto předání obsahuje šest následujících kroků:

 

1.       Vezmi luk a šípy! Jóaš poslechl vše, co mu Elíša řekl. Vzal si luk a šípy. Vezmi si svoje duchovní zbraně, které ti Pán dává (viz Jr 50,25; Ef 6,10-18).

 

2.       Vlož svou ruku na luk! Jóaš vložil svou ruku na luk a Elíša položil své ruce na ruce královy. Duchovní otec učí svého syna bojovat (Ž 18,35; 144,1). Nedělá to za něj, ale s ním.

 

3.       Otevři okno! Bůh ti dává otevřené okno příležitosti. On tě povolal, uschopnil, obdaroval a otevřel okno. Vidíš otevřené okno? Přes zavřené okno nemůžeš střílet! „Příležitost je dána pro přítomnost. … Podívejte se: okno je otevřeno. Uznejte, že okno je otevřeno a příležitost čeká na prahu teď, dnes. Co uděláte se svým otevřeným oknem? Naplní příští generace to, co je právě dnes vaší odpovědností?“ (Robert W. Carman: Jak získat národy pro Boha, Křesťanský život 2001)

 

Začni s tím, co máš:

  • Vdova ze Sarepty řekla: „Nemám…, jenom hrst mouky ve džbánu a trochu oleje ve džbánku.“ Dala to k dispozici a stačilo to pro Elijáše i její dům po mnoho dní. (1Kr 17,12)
  • Vdova po prorockém žáku řekla: „Tvá otrokyně nemá doma nic, jenom malý džbánek oleje.“ Dala to k dispozici a byly splaceny všechny její dluhy a měla z čeho žít ona i její synové. (2Kr 4,2)
  • Dvacet ječných chlebů (zřejmě přesněji řečeno placek) a čerstvé obilí v pytli stačilo stu prorockých žáků a ještě zůstalo (2Kr 4,42)

4.       Vystřel! Jóaš vystřelil a Elíša prorokoval: Šíp Hospodinova vítězství! Šíp vítězství nad Aramem! Udeříš na Arama v Afeku a úplně ho rozdrtíš.(B21) Tvůj aktivní zápas víry přinese výsledky. Používej zbraně v boji. Bojuj. Vystřel na nepřítele. Vyznej mocné Boží slovo.

 

5.       Vezmi si šípy! Znovu Jóaš vzal šípy do rukou. Pokračuj v duchovním boji, nezastav se! Všimněte si, že Elíša již své ruce na Jóašovy nedává. Již musí on sám. Na začátku byl otcem vycvičen, nyní je to již jeho samostatná práce.

 

6.       Střílej k zemi! Jóaš vystřelil třikrát a přestal. „To už stačí. Už jsem dost bojoval. Už jsem unavený. Nejde pořád bojovat. Ať bojují také druzí. Není mi boj vlastní. Nejsem bojovný typ…“ Elíša se na něj rozhněval a řekl: „Měl jsi udeřit pětkrát nebo šestkrát a tak bys zcela pobil své nepřátele. Nyní je pobiješ jen třikrát.“ „Ale Pane, to mi nikdo neřekl, vždyť jsi mi neřekl kolikrát mám vystřelit?“ „A ptal ses mne? Vždy vytrvale střílej, dokud nedosáhneš trvalého vítězství!“ Jak je důležité být vytrvalý a aktivně používat Boží slovo jako meč Ducha svatého. Je psáno: Proklet je ten, kdo činí Hospodinovu práci nedbale! Proklet je ten, kdo zadržuje svůj meč od krve. (Jr 48,10)

 

Vidíme, že se v tomto případě nepovedlo předání Elíšova ducha pro chybějící vytrvalost a neodbytnost. Jóaš složil zbraně a tím odhalil to, co měl ve svém nitru. Bylo pro něj pohodlné boj ukončit.

 

Již mnohem dříve se Elíša snažil předat svůj plášť služby svému služebníku Gecházímu. Ten však nerozuměl lidem, kterým Elíša sloužil (2Kr 4,27), úkoly vykonával bez srdce a bez víry (2Kr 4,31), nakonec se jeho srdce zcela odklonilo skrze chamtivost, mamon a pokrytectví (2Kr 5,20-27) a stává se malomocným. Byl též znám jako vypravěč Elíšových velkých činů (2Kr 8,4-5). Možná si tím přivydělával.

 

Elíša si svůj plášť odnesl do hrobu a tak se jeho pomazání nakonec projevilo na mrtvém muži a ten byl vzkříšen. Elíša zemřel a pohřbili ho. Na počátku roku pronikly do země loupežné hordy Moábců. Jednou se stalo, že pohřbívali nějakého muže, když tu uviděli loupežnou hordu. Hodili toho muže do Elíšova hrobu a šli. Jakmile se ten muž dotkl Elíšových kostí, ožil a postavil se na nohy. (2Kr 13,20-21)

 

Na závěr chci citovat Alana Vincenta: „Přestože Jóaš věděl, že je Elíša významný prorok, nepodařilo se mu srdcem přijmout požehnání, které se mohlo stát jeho vlastním. Protože mu scházelo zjevení, nedokázal ocenit to, co by mu Elíša mohl předat, byl polovičatý. Nepodařilo se mu reagovat duchovním způsobem. Předání je vlastně pozváním Pána, aby vstoupil do vnitřní svatyně lidského života, někdy se však ve dveřích života určité osoby objeví zábrany. S tím se objeví i lež. Dveře jsou potom úzké, skryté a omezené vnitřními motivy. Zevnitř je cítit zápach tělesnosti. Předání přichází na místa odpočinutí, kde je vše usmrceno a dokončeno, kde září jen jeho život. Je smutné, když se nadějné osobě nepodaří chodit ve svém dědictví a ještě horší je, když ze svého neúspěchu viní někoho jiného.

 

V procesu dozrávání křesťanských služeb se generační přenos stává nezbytným! Pokud je to provedeno správným způsobem, tak Boží dílo nikdy neklopýtne a je k dispozici každé další generaci. Božím záměrem je, aby se vše, co je v Bohu, stávalo stále jasnější jako vycházející slunce. Vždy by mělo docházet k vzrůstu. Vždy by měl přicházet dvojnásobný díl pomazání. Povolejme tedy ty, kteří budou tak jako Jozue, stát ve slávě! Vylijme své životy do těch, kteří mají čisté srdce. Oni jsou naší nadějí do budoucnosti.“ (Alan & Eileen Vincentovi: Jak vybudovat dům požehnání – O významu duchovního otcovství a mateřství /Škola Slova Graz 2006/, str. 68, Vydavatelství Juda 2008)