Jak vejít do probuzení?
Jak vejít do probuzení?
Wolfhard Margies
Mnozí z nás se ztotožnili s cílem vstoupit do probuzení. Ptám se však: je to, že chceme, pro Boha dostatečným důvodem k tomu, aby probuzení daroval? Proč by vlastně Bůh měl naši touhu po probuzení naplnit? V posledních desetiletích jsme prožili tak málo velikých probuzení! Naše touha nestačí!
Boží pravdy, které chceme vidět u druhých, musí být nejprve patrné v našich životech. Tolik generací mělo marnou touhu po probuzení… Probuzení musí začít především v našem srdci. Pán hledá ty, kteří jsou nasyceni jeho bytostí, jeho láskou. Takovým osobnostem může svěřit svou pravdu, svou autoritu. Věřím, že takové postoje mezi námi nalezne.
Nebudu před vás klást žádná těžká kriteria. Bůh nehledá „přezrálé“ křesťany! Bůh hledá ty křesťany, kteří nechají Boží úmysly naplnit nejprve na sobě. Bůh nehledá charismatické vroucí kotle ani giganty víry, kteří všechno převrhnou. Hrozí nám dvě hlavní nebezpečí: náboženskost, při které je evangelium zbaveno moci, a druhé, snad ještě větší nebezpečí, představované exaltovanými charismatiky.
Bůh chce nechat povstat nové generaci křesťanů – generaci, která bude postupovat podle jeho Slova. Náš milý bratr Pavel byl takovým vroucím kotlem: na veřejných prostranstvích po svém obrácení přemáhal svými argumenty všechny lidi. Byl to dynamický kolmý startér. V této podobě však není dobrým příkladem. Všude směle mluvil ve jménu Páně. (Sk 9,28) To vypadá dobře, ale vznikly z toho problémy: Kázal také řecky mluvícím Židům a přel se s nimi, takže se ho pokoušeli zabít. (Sk 9,29) Ti, kteří jsou příliš horliví, mívají rychlý konec. Když se to bratři dověděli, doprovodili ho do Cesareje a poslali do Tarsu. (Sk 9,30) Bratři věděli, že Pavel není v pořádku, a tak ho stáhli do provincie. A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval. (Sk 9,31) Když Pavel zmizel, měla církev pokoj.
Pán nechce, abychom rozehráli své duchovní svaly, aby všichni v Evropě viděli – chce, abychom pro okolí byli příkladem. Duchovně silný Pavel byl také silný duševně: potřeboval 10 let, aby se stal slabým. Věřím, že u nás to půjde rychleji – když Bohu dovolíme, aby nás nasytil svou láskou.
Bůh chce, abychom byli v jeho přítomnosti nasyceni láskou svatého Ducha. Pokud jsou v našem srdci deficity a nejsme-li naplněni Boží láskou a přítomností, pak budeme využívat všechny příležitosti, abychom nedostatky naplnili. Takový člověk je velice nebezpečný a to zvláště tehdy, jestliže stojí v duchovní službě evangelisty nebo pastora. Pastoři, kazatelé i evangelisté, kteří mají v srdci duchovní nedostatek, budou používat vše, aby čerpali od druhých. Mluví o svatých věcech, ale odebírají si potvrzení a lásku. Takové lidi Pán použít nemůže.
Říkáme svými ústy: „Pane, my sloužíme tobě!“, ale přitom jiní naopak slouží nám. Může to působit velice dobře – jiní to nevidí. Mluvíme o velkých cílech, chceme získat okolí a město pro Pána. Podle jedné věci to lze rozpoznat: nedostaví se žádné ovoce. Takoví lidé jsou svou službou vyčerpáni. Nemluvím o těch, kteří evangelium překrucují, ale o mužích a ženách, kteří chtějí sloužit z celého srdce. Protože nejsou nasyceni Pánem, musí obsluhovat sami sebe. Pokud nejsme nasyceni láskou a svatým Duchem, nemůžeme jinak. V této honbě za potěšením jsme všichni na jedné lodi. Nelze z ní uniknout. Vždy se tam naskýtá skrytá otázka: Kde mohu načerpat potvrzení? Tito lidé do Božího království investují, ale nevidí ovoce. Nežijí z Pána, ale z úspěchů a z vlastního díla. Určité věci nás nasytit nemohou (Iz 55,2)! Vše, co činíme přetíženi s velikým vnitřním vypětím, nás nasytit nemůže. Bůh nám dává jíst dobré věci!
Většina z nás sem přišla s otázkou, jak se naučit bojovat proti nepříteli. Bůh však říká: „Přišel jsem tě nasytit! Nemáš žít ze svého sboru ani z darů Ducha a už vůbec ne z fantazií úspěchů, které si vytváříš, ale ze mne!“
Podle průzkumu v Americe v padesátých letech mnozí lidé večer co večer kázali ve stanech a děly se tam veliké zázraky. Mezi více než 100 lidmi sledovanými průzkumem, byli pouze tři nebo čtyři, kteří skončili dobře. Všichni ostatní skončili v alkoholu, drogách nebo na psychiatrii – žili ze svých darů a úspěchů. Svatý Duch touží po takovém hnutí mezi námi, které nikdy neskončí! Nechce se u těch, které povolá, zklamat. Na své motivy si musíme dávat veliký pozor. Rozumějte mi dobře: Pán chce velké výsledky! Chce, aby k němu přišly statisíce a miliony, aby byly uzdraveny a spaseny.
Doktor Yonggi Cho bude v příštích dnech mluvit o vizích: Bůh chce, abychom začali snít. Sny však, moji milí, mohou být nebezpečné. Jen sny duchovně nasycených mohou být nosné. Pokud jsou v našich srdcích deficity, nebudeme schopni snít pro druhé. Obě skupiny křesťanů sní: ti jedni s tím, aby už konečně vyšli ze své mizérie, ti druzí, aby zakusili Pána. Své potvrzení nemáme dostat z užitku své práce – to je nebezpečné, pohanské.
David nám dává podivuhodný příklad. Byl mužem, který přivodil největší probuzení v dějinách Izraele. V Žalmu 63,2-4 píše: Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí bezvodé zemi. Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu; tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.
V jaké situaci David tyto verše psal? Psal je jako uprchlík, který se v civilizovaných oblastech nesměl ukázat. Viděl jenom písek a obklopovalo ho čtyři sta zahořklých mužů. V těchto okolnostech touží po Bohu. Bože, tvoje milost je lepší než biologický život kolem. Je lepší než dobré okolnosti i situace. Tolik z nás říká: Pane, chtěl bych vidět krásné probuzení, pak mi bude dobře. Boží slovo nám říká, že musíme zakusit Boží dobrotu a potom uvidíme dobré věci. David pak obdržel moc i slávu. Milovaní, věci, o nichž mluvím, nejsou pocity, ale zkušenosti – lze je zakusit: Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu. (Ž 63,6) Uprostřed pouště, pronásledován, zrazován nejbližšími lidmi. Přesto David mohl říci, že je jeho duše nasycena.
Říká-li David, že to prožil, nekonstatuje to pouze, ale uvádí také jak: na lůžku, za nočních hlídek. Naše duše má být nasycena! Máme být Pánem úplně nasyceni, abychom obstáli. Náš Pán je takový, že nás může nasytit úplně. David veliké věci dělal, ale nehnal se za nimi. (Ž 131) Proč mohl David tuto zkušenost udělat? Byl nasycen. Žil z Božího potvrzení, z Boží milosti. Proto říká: Má duše se chová tiše a klidně, jako odstavené dítě u své matky. (v.2) Když budeme zakoušet, že nás Pán každodenně sytí, budeme pro něj dělat největší věci.
Jak to dělal David? Ve dne v noci se zabýval svým Pánem – tak se stal silným. Žil ze svého Pána, proto mu Pán mohl požehnat. Dnes odpoledne mi zavolali ze známých novin (Bild). První otázka telefonického rozhovoru zněla: Jak je to možné, že váš sbor tak roste? Měl jsem málo času, tak jsem si říkal: musím jim dát lekci. Odpověděl jsem: Snažíme se žít z Božího slova. Nepoužíváme žádné finty, ale živíme se ze Slova. Slovo lidi sytí a uzdravuje. Když jsou lidé Slovem proměněni, táže se okolí: Čím to je? My ty lidi pozveme a oni uvěří.
Bůh má za cíl především tebe: tvou duši. Nezajímá se o to, jaké budeš mít úspěchy, ale o tebe! Kvalita toho, jak následuješ Pána, je nejlepší cestou k úspěchu. Z čeho se sytíš? Ze svých úspěchů, z různých potvrzení? Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla útěchou a radosti srdce. (Jr 15,16) Bůh nás chce nasytit! Neříkej ve svém srdci: Už s tím přestaň a dej mi své metody! Ty máš explodovat tím, jak jsi naplněn, nasycen!
My pak všichni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně. (2K 3,18) Když hledíme do Božího zrcadla, jsme proměněni. Je to podivuhodné zrcadlo: vydává lepší obraz, než je ten, který do něho vstupuje. Díváš-li se do své duše, spatřuješ množství selhání i omylů z minulosti a říkáš si: Nic kloudného z tebe nebude! V zrcadle Božího slova zakoušíš Boží slávu. Boží sláva tě bude stále proměňovat! Nebojujme za určité myšlenky pouze na barikádách! Nechme se jimi proměnit!
Zdá se ti, že jsi slabý, ale podíváš se do Božího slova a zjišťuješ, že jsi silný. Vidíš se jako ten, kdo selhává, Boží slovo však říká, že jsi úspěšný. Díváš se na svou nešikovnost, ale Boží slovo říká, že jsi šikovný. Nemůžeš sám sebe vystát, ale Pán říká: Jsi mi drahý, jsi plný slávy! Sám sebou pohrdáš, ale Pán říká: V mých očích jsi velmi důležitý a já tě miluji!
Musíme si pak dávat pozor, abychom nejednali příliš rychle. Nejraději bych si vyhrnul rukávy a řekl: „Kde je ten klavír?! Kde je ten obr?!“ Nejednejme však jako Pavel!
Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. U tebe je pramen žití a v světle tvém světlo vidíme. (Ž 36,8-10) Bůh nás chce povzbudit! Chce nás ke službě motivovat svou dobrotou. Nasycení od Boha musí jít tak daleko, že musí být nasycen nejen náš duch, ale i naše duše. Duše nemá být pouze pod kázní ducha, ale má být nasycena. Bůh chce svůj lid nasytit dobrým, které přichází od něho. Jenom Bůh je dobrý. Bůh je jenom dobrý, není dobrý a trestající, není dobrý, který by nás však zároveň odmítal.
Bůh je jenom dobrý ‑ proto po něm můžeme toužit. Tak jsme byli stvořeni: toužíme pouze po tom, co je pro nás dobré, po tom, co nám dělá radost! Ďábel se snaží pošpinit obraz, který máme o Bohu. Pak po Bohu přestáváme toužit a nedostatky se snažíme zaplnit jinde než u Boha. Duchovně pyšní lidé jsou lidé s vnitřními deficity. Pyšný člověk, který je ve vzpouře, potřebuje Boží potěšení – jinak bude hledat jinde (například v evangelizaci nebo v pastýřské službě). Uprostřed svého „duchovního“ snažení je vlastně vzbouřencem.
Bůh nás však chce nasytit a učinit nás tak nástrojem, který muže použít. Potřebujeme jeho zjevení. Boží děti musí být lidmi rozkoše. Pak z nich bude vycházet vůně jeho slávy. Mějte odvahu zeptat se: „Co mě motivuje pro evangelizaci?“ Divil by ses nad tím, kolik obětí přinesou lidé proto, aby byli nasyceni. Divil by ses také, jak rychle padnou až k nule. Důvod? Používají své úspěchy k sycení vlastní duše. Pán říká: Vezmi to nejlepší, co ti dávám. Miluji tě! Chci ti dát svou milost!
Modlím se za tebe, milovaný, aby se ti ve všem dobře dařilo a abys byl zdráv – tak jako se dobře daří tvé duši. (3J 2) V tom je obsažen základní duchovní zákon: jestliže evangelium zasáhlo naše duše a naše duše jsou nasyceny, pak nás Bůh může použít. Duše, nasycené Božím slovem, Boží dobrotou! Pak jsou tvé motivy zabezpečeny! Na žádné jiné cestě nemůžeš být pravdivý. Jenom člověk, který se setkal s Bohem, nemusí dělat své vlastní věci. V opačném případě se vše, co děláme, snažíme duševně vylepšovat. V skrytu pak totiž Pánu nevěříme.
Chci dále zdůraznit důležitost upřímnosti, pravdivosti. Upřímnému dává Bůh zdar. Bůh dá zdar upřímným i při evangelizaci. Bůh pracuje z vnitřku navenek: při obrácení ti dá nového ducha, pak tě naplní svatým Duchem, abys zesílil, potom však má být nasycena tvá duše!
Vždyť Hospodin Bůh je slunce i štít! Milost i slávu dává Hospodin, neupře žádné dobro upřímným. (Ž 84,12 B21) Kdo spoléhá na Hospodina, vstoupí do slávy. Nemusíš si pomáhat. Bůh dává čest i slávu. Svému milému neodepře nic. Nic dobrého ti nechybí do té míry, do jaké jsi upřímný! Staneme-li se pravdivými, Bůh nám neodepře nic z dobrých věcí!
Ptám se po několikáté: Z čeho ve skutečnosti žiješ? Odkud si bereš své potvrzení? Jestli nás usvědčí Pán, hned nám také ukáže milost a nápravu. On je naše síla! Tak se stáváme schopnými přemoci okolnosti. Duchovní poušť může být překonána. Nemáme po probuzení volat plačtivým způsobem a lomit rukama. Učiňme Pána svou silou! Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť. Když Dolinou balzámovníků se ubírají, učiní ji prameništěm, včasný déšť ji halí požehnáním. Pokračují stále s novou silou, objeví se před svým Bohem na Sijónu. (Ž 84,6-8)
Toto učení potřebují všichni duchovní pionýři! Okolnosti, na kterých jsi závislý, tě mají pevně v rukou. Ďábel svým démonům přikázal, aby tě pevně drželi – protože hledíš na okolnosti. Je-li Bůh tvou silou, jsi na okolnostech nezávislý. Vyprahlým údolím když poutníci kráčejí, proměňují je v studnici a první déšť je požehnáním zahalí. (Ž 84,7 B21) Okolnosti trestáš svým pohrdáním, hledíš jen na Pána a napravo i nalevo budou vznikat prameny. S radostí se v nočních hodinách budeš zabývat naším Pánem a údolí se promění. Máme pokorného Pána. Všechno dělá on. Křesťané zbavení odvahy Evropu získat nemohou. Pán tě chce naplňovat.
Jestliže se jako David budeme neustále zabývat Slovem a sytit se z něho, objevíme, že máme Pána, který je schopný negativní okolnosti proměnit v pozitivní. Když k Ježíšovi přišla hříšnice, prostitutka a prokázala svou lásku, řekl Ježíš: „Protože jí bylo mnoho odpuštěno, má velikou lásku.“ V obecenství s Ježíšem budeme velice snadno odkládat špatné věci, aniž bychom se tím trápili. Nebudeme schopni jinak, než milovat. Ony vrstvy hořkosti a odměřenosti, které v našem životě byly, se odloupnou. Budeme se divit, jak jemně Pán svou milostí naši bytost promění. Všechnu svou naději vlož do milosti.
V minulých letech jsme velmi zdůrazňovali víru (víru neustále potřebujeme – milost bez víry nelze přijímat), potřebujeme však hlouběji porozumět Boží milosti. Nic nemáme mít jinak než z milosti. Máme přijímat dárky od Boha. Potřebujeme životní styl milosti: pokoj, uvolněnost, radost, lehkost, uvolnění spojené se smyslem pro pořádek (toto je nadpřirozená kombinace – jinde než u křesťanů žijících z milosti neexistuje!).
Pán chce pracovat, ale my všichni jsme v nebezpečí všechno dělat svou silou. Kdo na poušti přinesl křepelky? Vítr – Duch svatý. On povane, on přivede lidi, on promění špatné okolnosti v dobré. Až křepelky napadají, ukaž horlivost při sběru, vlastní práci však dělá Duch svatý. Duch svatý začne působit, až když se my přestaneme namáhat. Musíme se učit žít z milosti a jen přijímat dárky, vzdávat se vlastní námahy. Musíme se vzdát svého úsilí a své práce. Nejen slovy – jinak Duch svatý nemá co dělat.
Budeme naplněni Božím slovem, naše srdce budou plná jeho lásky a milosti. Budeme Bohem tak nadšeni, že se vzdáme svých úsilí a Duch svatý nám ukáže svou vizi. Cílem této milosti je praktikovaná milost. Je-li Boží lid určován milostí, pak přijde probuzení. Probuzení přichází, když nepracujeme ve vlastní síle. Pozdní déšť, který přijde, je déšť milosti (Ř 2,23; Ez 34,26; Ž 68,10). Bůh říká o své církvi, že je vyprahlá. Je tu však naděje: přijmi déšť milosti!
(Zkrácené slovo W.Margiese proslovené 23.10.1990 na GGG konferenci v Berlíně.
Život víry 90, str. 37-38)
