Lidé, kteří slyší Boží hlas

Lidé, kteří slyší Boží hlas

Jack Deere

 

V letadle z Denveru do Dallasu jsem mluvil s nevěřící dívkou, studentkou psychologie. Tehdy jsem studoval filosofii a měl jsem rád apologetiku. Žádnými argumenty jsem ji ale nemohl přesvědčit o logičnosti evangelia. Dostával jsem vztek. Blížilo se přistání a bylo mi jasné, že jsem selhal. Chtěl jsem ji mít vystavenou ve sbírce duchovních úspěchů jako trofej. Zvolil jsem tedy jinou taktiku a povzbudil ji k tomu, aby mluvila o sobě. Vyprávěla o svých snech, nespokojenosti a neúspěšných pokusech o změnu. Nakonec se zeptala: „Co vy na to?“ Najednou jsem prožil, jaký s ní má Ježíš soucit a Pán mi pak napověděl slova: „Oba máme stejný problém. Víte o svojí vině a potřebujete Vykupitele.“ Tato věta měla větší moc, než 1½ hodiny odborné argumentace. Měla ji proto, že pocházela přímo od Boha. Intelektuální dokazování může odstranit překážky z cesty, ale je neplodné, pokud Duch svatý neusvědčí.

 

Jak dosáhnu toho, aby ke mně Bůh mluvil? Je to častá otázka. Odpověď vidíme v uvedené zkušenosti. Také jsem zkoumal životy a službu Božích lidí v Bibli i současnosti. Rozumím tomu tak, že pro slyšení Božího hlasu jsou tři důležité předpoklady: být k dispozici, být ochoten činit Boží vůli a být pokorný.

 

Být k dispozici

 

Podívejme se na Ježíše. Nikdo neznal Otcův hlas lépe než on. U Marka 1 čteme o tom, jak do noci uzdravoval nemocné a démonizované (Mk 1,32-34). Další den se šel brzy ráno modlit. „Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven; odešel na opuštěné místo a tam se modlil.“ (Mk 1,35) Mohl mít omluvu pro to, že si ráno přispí, ale podle svého zvyku ráno hledal Otce (L 4,42; 5,16).

 

Dříve jsem tomu rozuměl tak, že Ježíš si uměl udělat kdykoliv čas na Boha. Teď v Ježíši vidím Syna, jehož veškerý čas patří Otci. Ježíš byl Otci vždy k dispozici, dělal jen to, co, viděl dělat otce (J 5,19) a proto byl vždy ve správný čas na správném místě.

 

Ježíš byl vždy připraven ke službě. Když kázal na hoře davu lidí nebo hovořil s jedinou ženou u studny, sloužil spontánně a jednoduše. Nestěžoval si, jako moderní pastoři, na přepracovanost. Nedokážu si představit, že měl Ježíš večer před kázáním na hoře obavy, o čem bude mluvit. Celý jeho život byl kázáním a to, co říkal a dělal, pocházelo z jeho rozhovorů s Otcem. Byl mu stále k dispozici.

 

Nemluvím zde o pravidelných „ranních chvilkách“ (čtení Bible a modlitbě). Jde mi o víc. Znám lidi, nikdy nevynechali „chvilku“ a byli vzteklejší, než kousaví psi. Je možné, číst každé ráno Bibli, pomodlit se, mít to tak z krku a pak se věnovat skutečnému životu. Kdo je Bohu opravdu k dispozici, nespokojí se s „ranní chvilkou.“ Uspokojí ho jen prožití Boží přítomnosti. Jeho čas patří Bohu a Bůh mu může kdykoliv zasáhnout do jeho plánů.

 

Přátelství může mít různé úrovně. S někým se pouze pozdravím a jiný má můj telefon do práce. Další mají i moje soukromé číslo, ale jen někteří z nich mají svobodu zavolat v jakoukoliv denní i noční hodinu. To jsou naši nejbližší přátelé a jen oni mohou změnit naše plány, aniž by nás tím rozhněvali. Čím hlubší přátelství, tím jsme si navzájem více k dispozici.

 

Po takovém přátelství s námi Bůh touží: „Už vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co činí jeho pán; nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem uslyšel od svého Otce.“ (J 15,15) Je to více, než plnění náboženských povinností. Být k dispozici není břemeno a povinnost, ale radost a výsada. Rysem přátelství je vzájemná dosažitelnost. Nejsnazší přístup k Bohu mají ti, kdo mu umožní nejsnazší přístup k sobě. Někdo to považuje za starou „spravedlnost ze skutků“. Myslí, že Bůh je vždy stejně dostupný pro každého. Boha považují za vesmírného pikolíka, od kterého se nechají obsloužit a když ho už nepotřebují, pošlou ho pryč. Je to nepochopení milosti a vztahu. Bůh své perly nehází prasatům a tak ho najdou jen ti, kdo ho hledají celým srdcem.

 

Kdo touží po hlubokém vztahu s Bohem, musí být ochoten vydat mu všechen svůj čas a být mu stále k dispozici. Bůh k nám nebude mluvit jen tehdy, když se to hodí nám. Někdy dokonce své spolupracovníky nechá naplánovat, zorganizovat a zaplatit misijní cestu a když vykročí, zakáže jim sloužit (Sk 16,6-10).

 

Zdá se, že Bůh zkouší, nakolik mu jsme k dispozici a mluví k nám v nejméně vhodnou dobu. Prosím Pána, aby byl stráží mým ústům. Při mluvení mě pak usvědčuje ze hříchu (J 16,8). Při sdílení zkušeností mě varuje před tím, abych se dělal lepší, než jsem. To pak znamená změnit naplánovaný konec příběhu.

 

Nepříjemný je také Boží zvyk někoho budit ve tři hodiny ráno snem. Víš, že je to důležité a musíš si to zapsat a zároveň jsi velice ospalý. Když jsi Bohu k dispozici, jsi mu k dispozici. Místo snu k tobě také může promluvit Duch svatý. Když místo čtení časopisu budeš naslouchat Bohu, bude k tobě mluvit a dá ti vhled do různých věcí.

 

Hory jsou v Bibli místem, kde se přijímá zjevení. Mojžíš dostal na hoře zákon a Ježíš na hoře slyšel jména dvanácti apoštolů. „Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které sám chtěl. I odešli k němu. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal hlásat evangelium, a aby měli pravomoc vyhánět démony.“ (Mk 3,13-15) Jejich hlavním posláním nebyla služba, ale měli být k dispozici. Při jejich povolání jsou zmiňovány tři oblasti: 1.) aby byli s ním; 2.) aby je posílal hlásat evangelium; 3.) aby měli pravomoc vyhánět démony. Než měli právo kázat a moc vyhánět démony, museli „být s ním“. Základem pro službu a pro slyšení Božího hlasu je společenství s Ježíšem a vydání se mu k dispozici.

 

Být k dispozici má pasivní a aktivní stránku. Někdy čekáme na Boha (Jr 42,1-7; Iz 40,31). Jindy ho usilujeme poznat (Mk 6,33). Jak dlouho ho máme hledat? Třikrát denně, 30 minut až 2 hodiny? Ne. Tak dlouho, dokud nepřijde. Někdo se spokojí jen s pravidelným čtením Bible a modlitbou. Spokojí se s vykonáváním náboženské povinnosti, ale nezakouší Boží přítomnost.

 

Očekávání na Boha zahrnuje očekávání, že bude mluvit: „Postavím se na své strážné stanoviště, budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu na svoji stížnost.“ (Abk 2,1) „…mluv, tvůj služebník slyší.“ (1S 3,10) Když jsme tady pro Boha, bude i on zde pro nás.

 

Být ochoten činit Boží vůli

 

Ježíš svým vyučováním lidi překvapoval. Věděli, že nemá formální vzdělání a hledali zdroj jeho pochopení Písem. „Ježíš jim odpověděl: Mé učení není mé, ale toho, který mne poslal. Bude-li někdo chtít činit jeho vůli, pozná, zda je to učení z Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe.“ (J 7,16-17) Zde je uveden další předpoklad pro slyšení Božího hlasu. Je to ochota činit Boží vůli. Ta vede k rozeznání původu Ježíšova učení. Bůh mluví k těm, kdo jsou připraveni a ochotni udělat vždy to, co jim řekne.

 

Tento princip vidíme v Ježíšově životě a proto slyšel Boží hlas lépe, než kdokoliv jiný. Řekl o sobě: „Já sám od sebe nemohu dělat nic. Jak slyším, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vůli, ale vůli toho, kdo mne poslal.“ (J 5,30) Bůh mluví k těm, u kterých vidí rozhodnost poslechnout. Když nemluví k těm, u kterých ji nevidí, je to projev milosti a ochrany před proviněním.

 

Víte, koho chcete ve svém životě uspokojit? Ježíšův cíl byl líbit se Bohu a naplnit vůli svého otce. „Hle, tu jsem – v svitku knihy je napsáno o mně – abych vykonal, Bože, vůli tvou.“ (Žd 10,7) Proto mohl bez hořkosti snášet odmítnutí svým národem i zradu od přítele. Měl je rád, ale Boží vůle pro něho byla důležitější. Úspěch neměřil počtem příznivců, ale věrností v plnění vůle toho, který ho vedl. Odměnou mu bylo, že slyšel hlas toho, kterého miloval.

 

Každý má v Božím království své poslání a to musíme pevně držet. Jedině my sami si můžeme zabránit v jeho naplnění. Jen my sami můžeme odhodit korunu života a slávy. Nemůže to udělat ani ďábel, ani pomluvy ani okolnosti. Bůh k nám bude mluvit, když uvidí, že poslechneme, i když nebudeme všemu rozumět.

 

Filip je v Samaří a najednou ho Pán posílá jinam (Sk 8,26). Proč posílá vedoucího velkolepého probuzení, provázeného divy a uzdraveními, na pusté místo? Je úžasné, že vzkaz mu donesl anděl. Ale stejně úžasné je, že Filip okamžitě poslechl (Sk 8,27). Kdyby nebyl připraven naplnit Boží pověření, anděl by k němu nepřišel.

 

Před několika lety jsem měl dojem, že Bůh chce, abych se vzdal jednoho svého koníčka. Řekl jsem Pánu, že jestli to bude jeho vůle, udělám to. Za šest měsíců jsem měl sen. Mluvil jsem v něm s Paulem Cainem a on mi řekl, že Pán chce, abych se vzdal jednoho koníčka – a jmenoval ho. Zkoumal jsem původ snu (Pán, satan, náboženské svědomí), a uvědomil si, že to vlastně vydat nechci. Prosil jsem Pána o znamení: „Ať se mnou o tom snu promluví Paul Cain.“

 

Potkali jsme se o víkendu a Paul Cain mi řekl, že tu noc měl tři sny. Vyprávěl mi je a byly povzbuzující. Na moji otázku, jestli mi má říci víc, jmenoval koníčka, kterého mám opustit. Jeho ztrátu mi vynahradila radost z prožívání Boží přítomnosti i toho, že jsem poslechl jeho vůli.

 

Pak jsem se Paula ptal, jestli Pán chce ještě něco. Ukázal mi na podobenství o bohatém mládenci a řekl: „Nebylo by pro něho lepší, kdyby se spokojil s první odpovědí a dále se neptal?“ Pochopil jsem, že v budoucnu Pán ukáže na další věci, kterých se mám vzdát, ale zatím na to nejsem připraven. Nebyla to otázka vzpurnosti, ale nezralosti.

 

Někdy k nám Pán nemluví kvůli vzpurnosti, jindy kvůli nezralosti. Čím více v něm porosteme, tím více budeme ochotni plnit jeho vůli a tím více k nám bude mluvit.

 

Pokora – duchovní ctnost

 

Mojžíš uměl dobře naslouchat Bohu. Jeho sestra Miriam udělala závažnou chybu. Chtěla se srovnávat se svým malým bratrem. „Řekl: “Poslyšte má slova: Bude-li mezi vámi prorok, já Hospodin se mu dám poznat ve vidění, mluvit s ním budu ve snu. Ne tak je tomu s mým služebníkem Mojžíšem. Má trvalé místo v celém mém domě. S ním mluvím od úst k ústům ve viděních, ne v hádankách; smí patřit na zjev Hospodinův. Jak to, že se tedy nebojíte mluvit proti mému služebníku Mojžíšovi?“ (4M 12,6-8) Bůh jí řekl, že Mojžíš už není její malý bratr. Je to jediný muž na světě, se kterým mluví od úst k ústům. Čteme o něm, že byl nejpokornější z lidí (4M 12,3). Pokora a schopnost slyšet Boží hlas spolu úzce souvisí. Každý, kdo měl schopnost slyšet Boží hlas, byl zároveň pokorný člověk.

 

Patřil mezi ně Daniel: „Řekl mi: “Neboj se, Danieli, neboť od prvního dne, kdy ses rozhodl porozumět a pokořit se před svým Bohem, byla tvá slova vyslyšena a já jsem proto přišel.“ (Da 10,12) A dokonce i Menaše: „V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil. Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh. (2Pa 33,12-13) Definici pokory najdeme v 1S 15,17: Být malý ve svých očích. Znamená to, nedůvěřovat sám sobě a svým schopnostem.

 

Vyjádřil to Mojžíš (2M 3,11), Gedeon (Sd 6,15). Nemysleli si, že jsou neschopní a špatní lidé. Uviděli Boží povolání a setkali se s jeho charakterem; přitom poznali, že pro splnění úkolu nemají schopnosti ani charakter.

 

Pokorní lidé ví, že o úspěchu nerozhoduje tělesná síla (Př 21,31), inteligence (Př 16,9), ani štěstí, ale Bůh (J 15,15). Pokora je nedůvěra lidskému úsilí a důvěřování Boží milosti (Ř 9,5-16). Pokorný proto důvěřuje Boží schopnosti mluvit více, než svojí schopnosti slyšet. Více důvěřuje Ježíšově schopnosti vést, než svojí schopnosti následovat. Dalším rysem pokory je ochota sloužit lidem určité sociální úrovně (Ř 12,10; Ga 5,13; Fp 2,3-4). I Bůh Otec a Syn jsou blízko utlačeným a ubitým na duchu (Iz 57,15; 66,2; Fp 2,5-11).

 

V Žalmech čteme, že Bůh je blízko pokorným, ale drží se dál od arogantních: „Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého, zdálky pozná domýšlivce.“ (Ž 138,6) Pokora podporuje vztah, pýcha ho narušuje. Ježíš se proti náboženské pýše stavěl přísněji, než proti sexuální nečistotě. Současná církev náboženskou pýchu toleruje. Pyšní lidé nepotřebují Boží zjevení. Je to patrně důvod jeho nedostatku v některých církvích.

 

Bůh povyšuje pokorné a snižuje pyšné (Mt 23,12; L 14,11; 18,14; Jk 4,6; 1P 5,5). Kdo chce slyšet jeho hlas, musí se pokořit. Ježíš byl pokorný a jeho nejbližší přátelé také. Pyšný může mít vedoucí postavení v církvi, ale je možné pochybovat, jestli patří k Ježíšovým přátelům.

 

Přátelství se Stvořitelem je největší ocenění, jakého může člověk dosáhnout. Nejde o to, aby všichni byli proroci, ale o to, aby jako jeho děti byli potěšením pro jeho srdce. Chce, abychom ho slyšeli a byli přemoženi jeho přátelstvím.

 

V letadle do Dallasu jsem splňoval všechny tři podmínky. Byl jsem Bohu k dispozici, připraven vydat svědectví. Chtěl jsem mluvit jen jeho slova. Moje důvěra ve vlastní schopnosti byla otřesena a pokorně jsem prosil Pána o pomoc. Teprve potom jsem uslyšel jeho hlas.

 

Když se mi vrátila důvěra ve vlastní schopnosti, musel jsem dlouho čekat až znovu uslyším Boží hlas.

 

Výtah z knihy Jacka Deera: Překvapen Božím hlasem, přeložil Petr Dvořák