Praxe přítomnosti Boží

Duchovní zásady

.
Všechny věci jsou možné pro toho, kdo věří, snadné jsou pro toho, kdo doufá, snadnější pro toho, kdo miluje a ještě snadnější pro toho, kdo vytrvale uskutečňuje všechny tyto ctnosti.

.
Co je nezbytnou praxí pro dosažení duchovního života:

 

Praxe, která je jak nejsvětější, tak nejobecnější a nejvíce potřebná v duchovním životě, je praxe přítomnosti Boží. Je to výcvik duše, aby nalézala radost v Jeho Božském společenství a aby udržovala s Ním vždy v každém okamžiku pokorný a milující rozhovor bez stanovených pravidel a metod. Též v každém čase našeho pokušení a soužení, v čase suchosti duše, nechuti k Bohu, ba i když upadneme v nevíru a opravdově hřešíme.

 

Cíli se musíme nepřetržitě věnovat, aby ovládl všechny naše činnosti a stal se sledem malých činů ve společenství s Bohem. Tyto činy však nesmějí být vymyšlené, ale musí vyvěrat přirozeně z čistoty a prostoty srdce.

 

Všechny záležitosti musíme provádět pečlivě a skromně, neimpulzivně a neukvapeně, což jinak jsou znaky neukázněné mysli. K naší úloze musíme přistupovat klidně, tiše a milujícím způsobem, s naléhavou prosbou k Němu o požehnání práce našich rukou. Tím držíme srdce a mysl upevněné v Bohu a otloukáme tak hlavu zlého a srážíme jeho zbraně.

 

Když jsme činní v duchovních věcech nebo rozjímáme-li o duchovních věcech, ba i v nám stanoveném čase pobožnosti a zatím, co náš hlas je pozvednut k modlitbě, měli bychom přestat na malý okamžik – jak často můžeme, abychom Ho uctili v hloubce naší bytosti a pocítili Ho, i když jen letmo, jako bychom se Ho kradmo dotkli. Poněvadž nám nelze jinak než poznávat, že Bůh je s námi ve všem našem podnikání a že On je v samotné hloubce a středu naší duše, proč bychom Ho čas od času nevsunuli do našeho zevního podnikání, ba i při samotné modlitbě, abychom Ho uctili, uvnitř naší duše velebili, naléhavě prosili o Jeho pomoc, nabízeli Mu službu našeho srdce a vzdávali Mu díky za veškerou Jeho milující laskavost a něžnou milost?

 

Která z nabídek může být Bohu více vítána než se během dne vzdávat věcí vnějších smyslů a stáhnout se do skrytých míst duše za účelem Jeho uctívání? Ba co víc, tím ničíme svou sebelásku, která může existovat pouze mezi smyslovými předměty, které nás skoro nevědomky zbavují chvílí tiché samoty s Bohem.
Vskutku nemůžeme dát Bohu větší a znamenitější důkaz naší důvěry a věrnosti, než právě když se odloučíme od stvořených věcí a nalézáme radost ve Stvořiteli, i když to bude třeba jen na okamžik. To neznamená, že radím, abyste si jednou provždy přestali úplně všímat vnějších věcí kolem vás. To je nemožné. Opatrnost, matka moudrosti, musí být vaším vůdcem. Nicméně jsem přesvědčený, že mezi náboženskými osobami je rozšířen omyl, spočívající v přehlížení praxe chvilkového přerušení toho, čím jsou zaměstnáni, a místo toho uctívat Boha v hloubkách naší duše a mít radost a prožívat mír, který vzniká při takovém krátkém společenství s Ním. Taková odbočení bývala dlouhá, nicméně mně připadalo, že to situace vyžadovala. Vraťme se však k našemu tématu.

 

Naše skutky uctívání jsou podceňovány a vedeny vírou. Musíme upřímně věřit, že Bůh je právě v našich duších a že Jej musíme uctívat, milovat a sloužit Mu v duchu a pravdě, že On vskutku vše vidí a že Mu jsou všechna srdce otevřená jak naše vlastní, tak všech ostatních Jeho bytostí, že On sám od Sebe existuje a v Něm všechna Jeho stvoření žijí a pohybují se a mají své bytí. Jeho dokonalost je nekonečná a svrchovaná a vyžaduje úplné podrobení nás samých, našich duší a těl. Z jednoduché spravedlnosti Mu dlužíme všechny naše myšlenky, slova a činy. Ukažme, že náš dluh vyrovnáváme.

 

Jsme povinni pilně zkoumat, které ze ctností se nám hlavně nedostávají a které jsou nejobtížnější pro nás k osvojení. Měli bychom se snažit zjistit, které hříchy nás nejvíce pronásledují, také čas a okolnosti, kdy jim nejčastěji podléháme. V době boje měli bychom mít útočiště v Bohu s dokonalou jistotou, že vytrvale přebýváme v přítomnosti Jeho Božského majestátu. V pokorném uctívání měli bychom Mu sdělit naše zármutky a naše chyby a v lásce Jej poprosit o přispění milosti. V naší slabosti nalézáme v Něm sílu.

 

Jak se na nás požaduje, abychom uctívali Boha v duchu a pravdě, jsou tu tři body, které nutno splnit:

 

Uctívat Boha v duchu a pravdě znamená nabídnout Mu uctívání, které Mu dlužíme. Bůh je Duchem. Proto Ho musíme uctívat v duchu a pravdě, tj. že Mu věnujeme pravé a pokorné duchovní uctívání v samé hloubce naší bytosti. Jedině Bůh sám může toto uctívání spatřovat, které, je-li neustále nabízeno, se nakonec stane takřka přirozené a jako by On se stal zajedno s naší duší a naše duše jedno s Ním. Praxe toto vyjasní.

 

Uctívat Boha v pravdě znamená uznat Ho takového, jaký On je a nás, jací opravdu jsme. Uctívat Ho v pravdě je uznat ze srdce plynoucí upřímností, čím Bůh v pravdě je, to jest, že je neomezeně dokonalý, hodný nekonečného uctívání, nekonečně vzdálený hříchu a naplněný Božími atributy. Člověk nemá příliš rozumu, když nenapne všechny své síly, aby uctíval nádherného Boha, a zvláště když je to jeho povinnost.

 

Uctívat Boha v pravdě znamená přiznat, že žijeme své životy zcela v protikladu Jeho vůle i našeho poznání, a kdybychom byli ochotní, On by nás rád učinil Sobě podobnými. Kdo nese vinu za takovou pošetilost, jakou je odepření chvilky úcty a lásky, služby a stálého uctívání, které Mu dlužíme?

 

O přítomnosti Boží

 

Přítomnost Boží znamená věnování našeho ducha Bohu, neboli si uvědomovat Boha jako přítomného, abychom si to uvědomili, buď v představě či porozuměním.

 

Mám přítele, který s porozuměním procvičoval čtyřicet let uvědomování si přítomnosti Boží. Dával tomu mnoho jmen, což někdy nazýval jednoduchým aktem nebo také jasným a zřetelným poznáním Boha, jindy to nazýval pohledem jako by za sklem, milujícím pohledem nebo niterným pocitem Boha, nebo to označoval za čekání na Boha, jako tichý rozhovor s Ním, útočiště v Něm, život a mír v duši. Tento přítel mi řekl, že všechny způsoby, v nichž vyjadřoval svůj pocit přítomnosti Boha, přicházely k témuž. Tato přítomnost naplňovala jeho duši zcela přirozeně a že se to tak stalo.

 

Neutuchajícím úsilím, neustálým připamatováváním mysli na přítomnost Boží se v člověku vytvoří návyk, že jakmile se uvolní od svého běžného zaměstnání, ba často, i když se jím zabývá, jeho duše se pozvedá nad všechny světské záležitosti bez jakéhokoliv vlastního připamatování, jako by odhodlaně upevněna, dlí v Bohu jako ve svém středu a místě odpočinku. Víra je tehdy téměř vždy jeho druhem. Radost duše je pak úplná, – to je to, co nazývá skutečnou přítomností, a obsahuje všechny jiné radosti a ještě mnoho mnoho jiného. Pociťujeme, že ve světě je jen On, Bůh, a my jsme s Bohem v nepřetržitém hovoru, a prosíme Ho, aby nám vyjevil všechny potřeby s tím, že v Jeho přítomnosti nacházíme plnost radosti.

 

Povšimněme si však, že styk s Bohem se odehrává v hloubce bytosti. Tam hovoří duše k Bohu, srdce k srdci, a tím, že duše rozmlouvá, přivlastňuje si tak nesmírně hluboký mír. To všechno probíhá, aniž by se to duše týkalo. Asi tak když chytne sláma. Čím více hoří, tím dříve shoří. Vskutku zřídka kdy se vloudí péče o svět do míru, který je uvnitř.

 

Vrátíme-li se k našim úvahám o přítomnosti Boží, pak musíme vědět, že něžné a milující světlo Boží tváře objímá duši plamenně, velebně a božsky, a tak v ní nepozorovaně rozněcuje oheň lásky, až jsme nuceni se ovládat, chceme-li utlumit zevní výraz našich pocitů.

 

Bylo by velkým překvapením, kdybychom věděli, co přidržuje duši v tom čase k Bohu, který se zdá tak se radovat z tohoto spojení, že uděluje duši, která by s radostí vždy přebývala s Ním, přízeň nad pomyšlení. Navíc, jako by se obával, že by se duše mohla zase stočit k pozemským věcem, pečuje o ní v hojnosti, takže duše nachází ve víře Božský pokrm, radost, která nemá mezí a překračuje veškeré představy a touhy, a to vše bez jakékoliv snahy z její strany, ale za pouhého souhlasu.

 

Přítomnost Boží je takto životem a výživou duší a s pomocí Jeho milosti můžeme ji dosáhnout plným užitím prostředků, které dále nyní uvedu:

 

Prostředky k dosaženi přítomnosti Boží:

 

První podmínkou je velká čistota v životě. Měli bychom být na stráži, abychom nemysleli, nečinili nebo neřekli něco, co by se mohlo Bohu nelíbit. Když se věci stanou, měli bychom věnovat pozornost pokání a pokorně prosit o odpuštění.

 

Druhou věcí je velká svědomitost v provádění praxe Jeho přítomnosti a v držení pohledu duše na Boha ve víře, tichosti, pokoře, lásce, aniž by se dovolil vstup nějaké úzkostné péče či nepokoje.

 

Když začnete s nějakým úkolem, vezměte si za cíl během jeho vykonávání nezapomínat hledět na Boha, třeba jen na chvilku, a stejně tak i na konci svého úkolu. Jelikož tuto praxi nelze získat bez věnování mnohého času a trpělivosti, nezoufejte nad množstvím svých pádů. Opravdu, tuto schopnost si osvojujeme jen velmi obtížně, je-li však dosažena, jak velká je naše radost.

 

Je přece správné, aby srdce, které je první a poslední věcí v životě a které panuje nad celým tělem, bylo zároveň prvním a posledním, kdo miluje a uctívá Boha, jak na začátku, tak při ukončení každé činnosti, ať duchovní, tak tělesné a obecně ve všech záležitostech života. Proto bychom měli usilovat o zvyk hledět na Boha ve svém srdci. Jak jsem již řekl, užitečnou poslušnost srdce musíme nabýt zcela prostě, bez napětí a velkého promýšlení.

 

Těm, kdo se vydali na tuto cestu praxe, rád bych poradil, aby v skrytosti nabídli Bohu několik slov: „Můj Bože, jsem zcela Tvým. Ó, Bože lásky, miluji Tě celým svým srdcem. Pane, učiň mé srdce stejné s Tvým.“ Nebo podobná jiná slova, která nám s láskou samy vstoupí do mysli. Mějte se však na pozoru, aby se mysl zase nevrátila zpět k světu. Podržte ji zaměřenou jedině na Boha, a když bude takto podrobena vůlí, bude přinucena přebývat s Bohem.

 

Tato praxe přítomnosti Boží je na začátku dost namáhavá, avšak je-li pozorně sledována, působí v duši nepozorovaně, nejpodivuhodnějšími výsledky. V hojné míře přitahuje Boží milost a nepostřehnutelně vede duši k vždy přítomné vizi Boha milujícího a milovaného, což je modlitba, která je nejvýš duchovní, skutečná, nejsvobodnější a nejvýš život dávající.

 

Pamatujte, že k dosažení tohoto stavu musíme naše smysly umrtvit vzhledem k tomu, že žádná duše, která nachází potěšení ve světských věcech, nemůže nalézt plnou radost v přítomnosti Boží. Být s Ním znamená opustit stvořené.

 

Dobrodiní, které pochází z přítomnosti Boží:

 

První dobrodiní, které duše získává z přítomnosti Boží, je, že při všem dění v životě je víra živější a aktivnější, obzvlášť když pociťujeme svou nedostatečnost a dostáváme přispění Jeho milosti, když jsme sváděni ke zlému i v čase pokušení. Když si duše přivykne tomuto počínání, bere víru jako svého vůdce a prostým připomínáním vidí a cítí Boha přítomného a vzývá Ho volně s jistotou odpovědi a dostává podporu ve všech potřebách. Zdá se, že vírou se duše přitahuje do blízkosti stavu blažených – čím více postupuje, tím živěji víra roste, až se nakonec stane oko víry tak pronikající, že duše může téměř říci, že víra je pohlcena pohledem – vidím a zažívám.

 

Praxe přítomnosti Boží nás posiluje v naději. Naše naděje roste v poměru k našemu poznání. Jak naše víra proniká do skrytých tajemství Boha, začne nacházet v Něm nesrovnatelnou krásu, která nekonečně překračuje vše pozemské, stejně jako krásu nejsvětějších duší a andělů. Naše naděje stále mocněji přibývá a roste, když je živena a povzbuzována plností blaha, po kterém touží a které již z části ochutnává.

 

Naděje vdechuje do vůle nedůvěru k věcem viděným a spaluje je stravujícím ohněm Božské lásky, neboť Božská láska je ve skutečnosti stravujícím ohněm, který přeměňuje v popel vše, co je protikladné s Jeho vůlí. Božská přítomnost způsobuje v srdci posvěcenou horlivost, posvátné zanícení, svatý žár a silnou vášeň, aby Bůh byl poznán, milován a uctíván a bylo mu slouženo všemi Jeho stvořeními.

 

Praxí přítomnosti Boží, vytrvalým pohledem na Něho dochází duše k poznání Boha v plnosti a hloubce, v nezastřené vizi. Veškerý život prochází nepřestávajícími činy lásky a uctíváním, kajícností a v jednoduché důvěře, ve chvále a modlitbě, ve službě. Někdy se zdá, že život je jen jedinou nepřerušovanou praxí Jeho Božské přítomnosti.

 

Bratr Vavřinec (1614–1691), z knihy: Praxe přítomnosti Boží, https://juda.cz/Vavrinec.pdf