Kořeny plodící hořkost a jed
KOŘENY PLODÍCÍ HOŘKOST A JED
Tomáš Korčák, 2006, 2021
Jednou jsem v postu a modlitbách hledal Boží tvář a ptal se: „Pane, co je ve tvém srdci?“ Boží odpověď byla pro mne překvapivá: „Ptáš se mě na to, co je v mém srdci? V mém srdci je, abych přebýval ve vašich srdcích a abych v jednotě vašich srdcí vykonal své mocné dílo. Když činíte moji vůli, je uvolňována moje veliká moc – je to síla života. Avšak já se ptám vás: ‚Co je ve vašem srdci?‘ Je plné mé milosti, anebo jsou ve vás kořeny hořkosti, vzpoura, sváry, rozdělení, žárlivosti a sobectví. Skrze zcela nevykořeněnou hořkost z vašeho srdce přicházíte o moji milost a působíte rozdělení. Jak velice toužím jednat skrze svůj lid, ale dovolí mi to? Najdu pokorné na zemi, kteří mi podřídí své představy, myšlenky a touhy? Jste vy tím lidem, který je vydán na můj oltář a který jako živá oběť poznal, že jenom moje vůle je dobrá, přijatelná a dokonalá?
Nemůžeš v sobě dlouho skrývat kořeny hořkosti. Jestliže je nevykořeníš, vyrostou, budou zjevné a budou plodit jed. Otráví v první řadě tebe, pak vztahy s druhými a tvé okolí. Tato ďábelská rostlina způsobí rozdělení, izolaci, ztrátu milosti, ztrátu vztahu s Bohem a nakonec smrt. Možná najdeš podobně zahořklého člověka, to však nevyhnutelnou zkázu skrze vzájemné potvrzování v bludné cestě leda uspíší. Je jen jeden lék a tím je pokání a odpuštění z celého srdce.“
Apoštol mluví o kořenech hořkosti tímto způsobem: Každá výchova se ovšem v tu chvíli nezdá být radostná, ale krušná; potom však vydává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří jsou jí vycvičeni. Proto napravte umdlené ruce a zchromlá kolena, a čiňte přímé stezky pro své nohy, aby se to, co je chromé, nevyvrátilo, ale naopak se uzdravilo. Usilujte o pokoj se všemi a o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána. Dbejte na to, aby se někdo nepřipravoval o Boží milost, aby vás netrápil nějaký vzhůru rostoucí kořen hořkosti a aby skrze něj nebyli poskvrněni mnozí. Ať nikdo není smilník nebo bezbožný člověk jako Ezau, který prodal své prvorozenství za jediný pokrm. Neboť víte, že když později chtěl zdědit požehnání, i když je se slzami usilovně hledal, byl odmítnut, neboť nenalezl místo pro pokání. (He 12,11-17)
Abychom chodili v Boží milosti, potřebujeme se podřídit Pánově výchově, ať již s námi jedná přímo skrze své Slovo, nebo skrze různé zkoušky. Právě odmítnutí Pánovy výchovy v nás může způsobit, že dáme prostor hořkosti či ukřivděnosti. Důvody toho můžou být skutečné, nebo jen domnělé. Tak v nás začíná růst kořen hořkosti. Též naše pasivita, nechuť řešit problémy, strach z konfliktů, nepřímé a neupřímné jednání způsobí ztrátu pokoje, poskvrnění našeho srdce a zasazení kořene hořkosti. Odchází Boží přítomnost a my žijeme své křesťanství z našich vlastních sil. Připravujeme se tak o Boží milost, která nás uschopňuje žít podle Boží vůle. Křesťanství se nám stává těžkým souborem pravidel a břemenem bez radosti. Takové náboženství neslyší hlas svého pastýře a nevidí duchovníma očima tvář nebeského Otce.
Jestliže si necháme do svého srdce zasadit kořen hořkosti, jistě v nás poroste a je otázka času, kdy bude v našem jednání zřejmý i pro naše okolí. Roste vzhůru, tedy ze srdce vyroste ven skrze naše ústa. Bude též deformováno naše myšlení – to, jak vidíme druhé a co slyšíme od druhých. Vše bude mít hořkou a jedovatou pečeť. Naše mluvení i naše jednání bude vyjadřovat smrtelně jedovatou hořkost, která může mnohé poskvrnit. Může rozdělit manželství, rodiny, přátelství, církve, skupinky atd. V církvi jsou zvláště starší a vedoucí zodpovědní, aby žádné takové kořeny nevyrostly a nepůsobily zkázu.
Lidé s takovými kořeny jsou podobni Ezauovi, který pohrdnul Bohem, protože při své veliké vyčerpanosti (po lovu) dal přednost jídlu před Božím požehnáním. Člověk s kořenem hořkosti může být velice nábožným, nezná však Boží milost a přítomnost. Možná žije z nějakých vzpomínek, avšak rozhodně nežije v přítomné pravdě. Ezau později usilovně hledal Boží požehnání, avšak nenašel místo pro pokání. Kdyby hledal Boha v pokání, našel by pak jistě i Boží požehnání. Mnoho lidí však chce požehnání bez pokání. Bez pokání jsme však odmítnuti.
Mojžíš vyzýval celý Izrael: Ať není mezi vámi muž či žena či rodina či kmen, jehož srdce by se dnes odvrátilo od Hospodina, našeho Boha, aby šel sloužit bohům oněch národů. Ať není mezi vámi kořen plodící jed a pelyněk. (Dt 29,17) Mezi kořeny, které plodí jed a hořkost, patří též modlářství. V naší kultuře jsou to zvláště medailónky se zvěrokruhem či madonou, sošky svatých, krucifixy, měsíční kameny, oltáře, monstrance, sošky Buddhy či různé africké kmenové modly, můžou to být i různé takzvané „umělecké“ předměty kultovního charakteru atp. Bůh je žárlivě milující a on svoji slávu modlám nikdy nedá. Proto apoštol Pavel velmi důrazně volá Boží lid: Proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím! (1K 10,14) Apoštol Jan podobně: Dítky, uchraňte se model! (1J 5,21) K uctívání pravého Boha v Duchu a v pravdě nepotřebujeme žádné předměty!
Zřejmě většina křivd a zranění, která ve svém životě zakoušíme, nejsou domnělá. Jsou zlým jednáním padlých lidí v padlém světě. Jako křesťané však máme nadpřirozené možnosti, zdroje a schopnosti na tato zranění reagovat podle Boží vůle. Již nepatříme sami sobě, ale Kristu, který za nás zemřel i vstal z mrtvých. Nyní v nás přebývá Kristus se svojí láskou a odpuštěním.
Duch svatý mi dále říkal: „O jaké to mluvíte lásce mezi sebou? Moje láska snáší i křivdy. Moje láska odpouští z celého srdce. Moje láska nezanechává v srdci žádné kořeny hořkosti. Poznali jste moji lásku? Přijali jste ji a skutečně milujete mojí láskou? Moje láska vyhání ven jakékoliv strachy, moje láska nedává místa jakékoliv hořkosti a křivdě. V srdci, které miluje mojí láskou, se nemůže hořkost zakořenit. Proto se ptám: ‚Co je ve vašem srdci?‘
Očisťte ruce, hříšníci, a očisťte srdce, lidé dvojí mysli (viz Jk 4,6-10). Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci (viz Mt 11,28-30). Skrze pokání a odpuštění vykořeňte kořeny hořkosti ve vašich manželstvích, rodinách, církvi a v jakýchkoli dalších vztazích. Kde přebývám, tam je láska a odpuštění, život a jednota.
Kam má slova proniknou, tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti (viz Ž 119,130). Některé křivdy nebyly způsobeny hříchem druhého, ale vlastní tvrdostí srdce, sobectvím a neochotou slyšet pravdu a podřídit se jí. Ať již křivda byla opodstatněná nebo domnělá, hořká reakce je hříchem. Pravda Božího slova přináší světlo. V odpuštění a pokání porozumíš svým reakcím. V pokání poznáváte pravdu (viz 2Tm 2,24-26).“
Hospodin říká o nevěřícím a skeptickém náboženském lidu, který s ním nemá důvěrný vztah: I stane se v onen čas, že prohledám Jeruzalém s lampami a navštívím s trestem muže usazené na svém kalu, kteří si v srdci říkají: Hospodin neudělá nic dobrého ani zlého. (Sf 1,12). Tito lidé věří v bezmocného, neschopného, apatického a příliš vzdáleného Hospodina, který mlčí a neodpovídá. Vůbec nevěří a ani nerozumí tomu, že Bůh odplácí těm, kdo ho usilovně hledají (He 11,6).
Efrajimská žárlivost
Jedovatými kořeny mohou být i jiné hříšné postoje jako sebelítost, pýcha, nebo závist a žárlivost. V knize Soudců je jeden velice plastický příklad.
Efrajimci byli plni žárlivosti a povýšenosti nad své bratry – ostatní kmeny v Izraeli. Přitom nějak zvlášť výjimeční nebyli. Čteme o nich: Ani Efrajim si nepodrobil Kenaance, sídlící v Gezeru a Kenaanci pobývali uprostřed něj v Gezeru. (Sd 1,29) Měli oblasti, které sami ve svých životech neměli vybojovány. Nevyhnali nepřátele ze svého vlastního území, natož aby bojovali za celý Izrael.
Gedeón, povolaný soudce od Hospodina, úžasným způsobem zvítězil se svými 300 muži nad Midjánci, kteří sedm let krutě sužovali Izraelce. Zmatení Midjánci (bylo jich jako písku na mořském břehu) se začali pobíjet navzájem a utíkat před Gedeónem. Přivolaní Efrajimci pak pronásledovali Midjánce a přitom zajali a popravili dva midjánské velmože.
Poté čteme: Avšak efrajimští muži mu (Gedeónovi) řekli: Jak jsi to s námi jednal, že jsi nás nezavolal, když jsi šel do boje s Midjánci? A silně se s ním přeli. Nato jim odpověděl: Co jsem teď učinil takového jako vy? Což nejsou Efrajimovy paběrky lepší než Abíezerovo vinobraní? Do vaší ruky dal Bůh midjánská knížata Óréba a Zéba. Co jsem mohl udělat jako vy? Tehdy ochabl jejich hněv proti němu, když promluvil tato slova. (Sd 8,1-3)
Sedm let se Efrajimci neodvážili k odporu a zápasu s Midjánci. Gedeón jako první vykročil se svými podle Božího vedení pečlivě vybranými lidmi a zvítězil. Efrajimci ve své hořké žárlivosti vyčítají Gedeónovi, proč si nevybral je. Vždyť oni jsou (prý) ti nejlepší! Gedeón jim moudře odpovídá a odvrací jejich naduté pobouření. Toto jednání je popsáno v Šalomounově přísloví: Vlídná odpověď odvrátí zlobu, ale slovo, které zraňuje, budí hněv. (Př 15,1)
Rozhořčení Efrajimců bylo odvráceno, avšak hořká žárlivost a rodová pýcha ze srdcí odstraněna nebyla. Kořeny plodící pelyněk a jed rostly dále a přešly na další generace. Za více než 100 let se situace znovu opakuje. Proč? Chybělo pokání! Nešlo se ke kořenům!
Protože Izraelci opustili Hospodina a dopouštěli se toho, co je zlé v jeho očích, vydal je napospas Amónovcům, kteří je potírali a týrali osmnáct let. Když Izraelci úpěli k Hospodinu a činili pokání ze svých hříchů, Bůh povolal soudce Jiftácha. Amónovci prožili zdrcující porážku a byli před Izraelci pokořeni.
Po tomto nádherném vítězství znovu čteme o Efrajimcích: Efrajimští muži byli svoláni, táhli na sever a řekli Jiftáchovi: Proč jsi táhl bojovat proti synům Amónovým a nás jsi nezavolal, abychom šli s tebou? Tvůj dům nad tebou spálíme ohněm. Nato jim Jiftách řekl: Byl jsem mužem velikého sporu, já a můj lid, se syny Amónovými. Volal jsem k vám o pomoc, ale nezachránili jste mě z jejich ruky. Když jsem viděl, že mě nezachráníte, vystavil jsem tedy svůj život nebezpečí, táhl jsem na syny Amónovy a Hospodin mi je vydal do ruky. Proč jste na mě tohoto dne vytáhli, abyste proti mně bojovali?
Pak Jiftách shromáždil všechny gileádské muže, bojoval s Efrajimem a gileádští muži pobili Efrajimce, protože řekli: Vy Gileáďané jste efrajimští uprchlíci uprostřed Efrajima a uprostřed Manasesa. Gileád dobyl na Efrajimovi jordánské brody. Kdykoli se stalo, že efrajimští uprchlíci říkali: Chci se přebrodit, tu jim gileádští muži odpověděli: Ty jsi Efratejec? Pokud řekl: Nejsem, poručili mu: Tak řekni: Šibbolet. Pokud řekl: Sibbolet a nedokázal to vyslovit správně, chytili ho a zabili ho tam u jordánských brodů. V oné době padlo z Efrajima čtyřicet dva tisíce mužů. (Sd 12,1-6)
Efrajimci měli osmnáct let na to, aby mohli ukázat svoji odvahu a vojenské kvality při boji s Amónovci. Po bitvě je každý generálem. Jaká však byla agresivita v jejich srdcích. Neřešené hořkosti rostou a stupňují se. Můžeme i vidět pyšné pohrdání Efrajimců Gileáďany. Nevykořeněné hořkosti a žárlivosti z našich srdcích jsou časovanou bombou a přecházejí na naše děti a další generace. Kořeny hořkosti zde způsobily smrt 42 000 efrajimských mužů!!! Máme mnoho příkladů i z posledních desetiletích, například válečné konflikty na Balkáně nebo Kavkaze.
Jakub říká: Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká (doslova: každá!!!) špatná věc. (Jk 3,16) Odkud jsou války a boje mezi vámi? Zdali ne odtud – z vašich rozkoší, které bojují ve vašich údech? (Jk 4,1) Závist, žárlivost, sváry, pýcha a sobectví jsou živnou půdou pro démony a každé zlo. Všechny tyto hříšné postoje musíme ze svých srdcí radikálně vykořeňovat, aby v našich rodinách, církvích a vztazích vládla jednota, pokoj a spolupráce.
Ježíš svými výroky pohoršil farizeje a svým učedníkům, kteří měli na ně přílišné ohledy, nebo i snad strach z nich, odpověděl: Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. Nechte je! Slepí jsou vůdci slepých. Jestliže slepý vede slepého, oba spadnou do jámy. (Mt 15,13-14) Buď ze svého života vykořeníme všechny jedovaté rostliny, nebo se sami staneme jedovatými rostlinami a pak budeme vykořeněni ze země živých.
Jak tedy jednat s hořkými a jedovatými kořeny?
1. Ze všeho nejprve musíš vzít zodpovědnost za všechny své hříšné reakce, skrze které jsi tyto kořeny zasadil do svého srdce. Nejsi žádnou obětí, která by nemohla správně reagovat.
2. Nazvi vše pravým jménem. Vyznej Bohu tyto svoje hříšné a hořké reakce a odděl se od nich. Kdo zakrývá svá přestoupení, neuspěje, ale kdo je vyznává a opouští, nalezne slitování. (Př 28,13)
3. Odpusť z celého srdce těm, kdo ti ublížili. Bůh nás učinil zranitelnými. Nedopusť, aby tvé srdce zatvrdlo a vytvořilo tuhou skořápku vlastní ochrany. Pod tvrdou maskou je přecitlivělé nitro, které se pak stává časovanou bombou v životě člověka.
4. Vykořeň každou jedovatou a hořkou rostlinu ze svého srdce. Mluv k ní: „Vyrvi se i s kořeny!“ Ježíš řekl svým učedníkům: Není možné, aby nepřišla pohoršení, běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali okolo krku mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby pohoršil jednoho z těchto malých. Mějte se na pozoru. Zhřeší‑li tvůj bratr, pokárej ho, a uzná‑li svou vinu, odpusť mu. A zhřeší‑li proti tobě sedmkrát za den a sedmkrát se k tobě obrátí se slovy: „Uznávám svou vinu, odpusť mi“, odpustíš mu. Apoštolové řekli Pánu: Přidej nám víry! Pán řekl: Kdybyste měli víru jako zrno hořčice, řekli byste této moruši: „Vykořeň se a přesaď se do moře“, a poslechla by vás. (L 17,1-6) Buď bdělý a rázně jednej s každou moruší hořkosti a neodpuštění ve svém životě, aby ses pro druhé nestal pohoršením.
5. Hoď ve víře do hořké vody dřevo Kristova kříže! Izraelci prošli Rudým mořem a Bůh je vedl na poušť Šúr, kde je podrobil zkoušce. Pustinou šli tři dny a nenalezli vodu. Pak přišli do Mary, ale nemohli vodu z Mary pít, protože byla hořká. Proto se nazývá Mara. A lid reptal proti Mojžíšovi: Co budeme pít? Mojžíš tedy úpěnlivě volal k Hospodinu a Hospodin mu ukázal dřevo, které hodil do vody a voda zesládla. (Ex 15,22-25) Hozené dřevo zcela jednoznačně představuje dřevo kříže, na kterém Ježíš Kristus vzal na sebe všechny hříchy, křivdy a hořkosti a dává nám odpuštění. Pohleď na Kristův kříž a ve víře přijmi tuto božskou záměnu.
6. Nech skrze sebe působit Krista. Ve vodním křtu jsi vyznal: S Kristem jsem ukřižován: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Neodmítám milost Boží. (Ga 2,19-21) Kristus, který nyní jako vzkříšený v tobě přebývá skrze Ducha svatého, se modlil v extrémní situaci na kříži za své nepřátele: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. (L 23,34)
7. Naplňuj se Božím slovem a Duchem svatým. Boží slovo je tím správným božským semenem, které má v tobě vzejít a přinést hojnou úrodu. Choď v opačném duchu: místo nenávisti v lásce, místo hořkosti v odpuštění, místo zlořečení v dobrořečení, místo pomsty v činění dobrého, místo modlářství v uctívání Ježíše Krista, a místo závisti v dávání.
Dnes může skončit ve tvém životě jedno období a začít nové. Dnes můžeš znovu nalézt milost a Boží přítomnost. Dnes můžeš vykořenit ze svého srdce vše, co tě okrádalo o Boží požehnání. Dnes můžeš učinit nová rozhodnutí a v pokání a odpuštění vyjít novým směrem. Vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci. Vylévej své srdce, plač před ním, vyznávej své hříchy, odpouštěj, žehnej. Promodli se do vítězství! Je to na tobě, nikdo jiný to za tebe nemůže udělat. A po tomto zásadním vítězství ve tvém životě si udržuj své srdce v čistotě, milosti, Boží lásce a odpuštění. Již na to nejsi sám. Vzkříšený Ježíš říká svým učedníkům: A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,20)
