Hospodaření s penězi

Hospodaření s penězi

John Wesley

 

Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků. (L 16,9)

 

1. Když náš Pán ukončil nádherné podobenství o ztraceném synu, které bylo určeno především těm, kdo reptali, že přijímá celníky a hříšníky, připojil ještě jiný příběh, určený spíše Božím dětem. „Svým učedníkům řekl,“ nikoli zákoníkům a farizeům, k nimž hovořil předtím. „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: »Čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem«“ (L 16,1–2). Když pak Ježíš popíše, co špatný správce učinil, dodává: „Pán pochválil toho nepoctivého správce“ – protože se totiž postaral včas – a připojuje závažná slova: „Synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla“ (L 16,8). Ti, kdo nehledají nic jiného než tento svět, „jsou prozíravější“, ne zásadně, neboť jsou vcelku vzato největšími pošetilci, vyloženými blázny pod nebem – nýbrž „vůči sobě navzájem“, a to svým způsobem: jednají důsledněji, jsou věrnější svým poznaným zásadám, sledují vytrvaleji svůj cíl než „synové světla,“ než ti, kdo spatřují „světlo Boží slávy ve tváři Kristově“ [srov. 2K 4,6]. Pak následují uvedená slova: „Já,“ jednorozený Boží Syn, Stvořitel, Pán a Vlastník nebes a země a všeho, co je na ní, Soudce všeho, kterému složíš „účty ze svého správcovství“, až už nebudeš moci být správcem, „já vám pravím“ (učte se v tomto ohledu dokonce od nepoctivého správce) „získejte si přátele“ moudrým, včasným pečováním „i nespravedlivým mamonem“. „Mamon“ znamená bohatství nebo peníze. Je nazván „nespravedlivým mamonem,“ protože je často získán nespravedlivým způsobem a i tam, kde je získán poctivě, se všeobecně používá tento pojem. „Získávejte si přátele“ tím, že budete prokazovat všemožné dobro, zejména Božím dětem, aby až vše „pomine,“ až se navrátíte v prach, až už nebudete mít místa pod sluncem, ti, kdo vás předešli, vás přijali, přivítali „do věčných příbytků“.

 

2. Pán zde vštěpuje všem svým následovníkům nádherný příklad křesťanské moudrosti, totiž správné hospodaření s penězi – téma, o kterém lidé ve světě svým způsobem mnoho mluví, na které však dostatečně nedbají ti, které Bůh ze světa vyvolil [viz J 15,19]. Ti zpravidla používání této výtečné hřivny nevěnují pozornost, která jí na základě jejího významu náleží. Také nedovedou peníze, jejichž zavedení na světě je obdivuhodným důkazem moudré a milostivé Boží prozřetelnosti, používat tím nejlepším možným způsobem. Básníci, řečníci a filozofové snad ve všech dobách a ve všech národech často tupili tento dar jako velkého svůdce světa, jako zhoubu ctnosti a mor lidské společnosti. Proto člověk neslyší nic tak často jako „železo zhoubné a železa zhoubnější zlato“ [Ovidius]. Odtud pak žalostný nářek: „Bohatství, jež k špatnostem svádí, teď dolují lidé.“ Jeden slavný spisovatel napomíná své krajany se vší vážností, aby všechny neřesti vyhubili najednou a „všechno své zlato hodili do moře“: „… do nejbližšího moře… příčina všeho zla!“ [Horatius]

 

Ale není to vše jen prázdné tlachání? Existuje pro to snad rozumný důvod? Naprosto ne. Ať je svět sebezkaženější, je tím vinno zlato nebo stříbro? Víme, že „kořenem všeho zla“ je „láska k penězům“ [1Tm 6,10], nikoli peníze jako takové. Chyba není v penězích, nýbrž v těch, kdo je používají. Lze je zneužít, ale co nelze? Lze je však také používat správně. Dají se použít k nejlepším účelům a také k nejhorším. Jsou pro všechny civilizované národy nesmírně užitečné ve všech záležitostech života, jsou velice pohodlným prostředkem k provádění všech možných obchodů a (používáme-li je s křesťanskou moudrostí) ke konání mnohého dobra. Pravda, kdyby se člověk nacházel ve stavu nevinnosti nebo kdyby všichni lidé byli „naplněni Duchem svatým,“ takže by jako v rané církvi v Jeruzalémě „nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní,“ a „z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval“ [srov. Sk 4,31–35], bylo by používání peněz překonáno. Nedokážeme si představit, že by něco takového existovalo u nebešťanů. Ale v současné situaci člověka je to výborný dar od Boha, který slouží nejvznešenějším účelům. V rukou jeho dětí je to pokrm pro hladové, nápoj pro žíznící, ošacení pro nahé. Poskytuje poutníkovi a cizinci místo, kde mohou složit hlavu. Penězi můžeme vdově nahradit manžela a sirotku otce. Můžeme poskytnout utlačovanému ochranu, nemocnému léčbu, trpícímu úlevu. Peníze mohou být jako oči pro nevidomého, jako nohy pro chromého [viz Jb 29,15], dokonce záchranou z bran smrti [viz Ž 9,14].

 

Je proto nadmíru důležité, aby všichni, kdo se bojí Boha, dovedli tento dar správně používat, aby byli poučeni, jak mohou sloužit těmto vznešeným účelům, a to co nejlépe. A možná, že se všechno poučování, kterého k tomu je třeba, dá shrnout do tří pravidel, jejichž svědomitým dodržováním se můžeme osvědčit jako věrní správci „nespravedlivého mamonu“.

 

I. Získej vše, co můžeš

 

1. První pravidlo zní (kdo slyší, ať pochopí): „Získej vše, co můžeš.“ Zde můžeme mluvit jako synové tohoto světa [viz L 16,8], zde se s nimi setkáváme na jejich půdě. Je naší svatou povinností, abychom tak činili. Měli bychom získat vše, co získat můžeme, za předpokladu, že zlato nekoupíme příliš draze, že za ně nezaplatíme víc, než jakou má hodnotu. Především bychom neměli získávat peníze na úkor života, ani (což je nakonec totéž) na úkor svého zdraví. Proto by nás žádný zisk, ať je jakéhokoli druhu, neměl přimět, abychom nastoupili zaměstnání nebo v něm setrvávali, jež je takového druhu nebo je spojeno s tak těžkou prací, že tím utrpí naše zdraví. Také bychom neměli začínat práci nebo v ní setrvávat, která nás nutně okrádá o potřebný čas k jídlu a spánku, jak to vyžaduje naše přirozenost. Jistě zde jsou velké rozdíly. Některá zaměstnání jsou zásadně a naprosto nezdravá, zejména taková, při nichž člověk hodně pracuje s arsenem nebo jinými stejně škodlivými látkami, nebo kdy musí vdechovat vzduch nasycený výpary roztaveného olova, což nakonec musí zničit i nejodolnější tělesnou soustavu. Jiná zaměstnání nemusí být nezdravá jako taková, nýbrž jen pro osoby slabší tělesné soustavy. Sem patří taková, která vyžadují mnoho hodin strávených psaním, zejména když člověk píše vsedě a opírá se o žaludek nebo dlouho setrvává v nepohodlném postoji. Ať to je cokoliv, co rozum nebo zkušenost ukáží jako škodlivé pro zdraví nebo tělesnou sílu, nesmíme se tomu věnovat, neboť „život je víc než pokrm a tělo víc než oděv“ [L 12,23]. Pokud už v takovém zaměstnání jsme, měli bychom je co nejdříve vyměnit za jiné, které neuškodí našemu zdraví, i když sníží náš příjem.

 

2. Za druhé máme získat vše, co můžeme, aniž bychom podobně jako své tělo zranili i svou duši. Jde o to, za každou cenu si zachovat duševní zdraví. Proto se nesmíme pouštět do žádného hříšného podnikání nebo v něm pokračovat, do žádného, jež je v rozporu s Božím zákonem nebo se zákony naší země. Sem patří všechno, čím nutně okrádáme krále nebo ho šidíme o daně, které mu zákonně náležejí. Je stejně hříšné šidit krále o jeho právo jako okrádat své spoluobčany. Král má stejné právo na své daně jako my máme na své domy a ošacení. Pak jsou zaměstnání, která jsou sama o sobě nevinná, která však nemůžeme vykonávat s dobrým svědomím nyní, alespoň ne v Anglii; jsou to například taková, která neposkytují dostatečné živobytí bez klamání a lhaní nebo aniž bychom se řídili obyčeji, které jsou neslučitelné s dobrým svědomím. Je svatou povinností se jich vyvarovat, ať jsou spojeny s jakýmkoli ziskem; když respektujeme obchodní zvyklosti při vydělávání peněz, nesmíme uškodit své duši. Jsou i jiná zaměstnání, která mnozí vykonávají s dobrým svědomím, aniž by škodili svému tělu nebo své duši, ty však nemůžeš. Buď tě zapletou do společnosti, která by byla tvé duši ke zkáze, a po opakovaných pokusech se ukáže, že nemůžeš oddělit jedno od druhého; nebo tu může být osobní sklon, nějaká zvláštnost v povaze tvé duše (jako tomu je v tělesné soustavě mnohých), takže nakonec pro tebe může být škodlivé zaměstnání, které jiný může vykonávat bez újmy. Po mnohých zkušenostech jsem přesvědčen, že bych ve studiu matematiky, aritmetiky nebo algebry nemohl dosáhnout určitého stupně dokonalosti, aniž bych se stal deistou, ne-li ateistou, a přece jiní lidé se mohou těmto oborům věnovat po celý život, aniž by utrpěli nějakou újmu. Proto zde nikdo nemůže rozhodovat za druhého, každý musí rozhodnout za sebe a držet se toho, co pozná jako škodlivé pro svou duši.

 

3. Za třetí máme získat vše, co můžeme, aniž bychom škodili bližnímu. To nesmíme a nemůžeme udělat, když budeme milovat svého bližního jako sebe samého. Milujeme-li každého člověka jako sebe, nemůžeme mu škodit na jeho majetku. Nemůžeme si přivlastnit výnos jeho pozemků nebo dokonce samy pozemky a domy hráčstvím, přemrštěnými fakturami (buď za lékařskou nebo právní pomoc či cokoli jiného) nebo tím, že budeme žádat nebo vezmeme takové úroky, které zakazují dokonce i zákony naší země. Tím se vylučuje jakékoli zastavárenství, neboť – jak všichni nezaujatí lidé s lítostí potvrdí – všechno tím způsobené možné dobro je daleko převýšeno zlem. A i kdyby tomu bylo jinak, přesto nám není dovoleno „činit zlo, aby přišlo dobro“ [srov. Ř 3,8]. V souladu s bratrskou láskou nemůžeme prodávat své zboží pod tržní cenou, nemůžeme usilovat o zničení živnosti svého bližního, abychom prosadili svou vlastní. Tím méně mu smíme odradit nebo přijmout některého z jeho služebníků nebo pracovníků, které sám potřebuje. Nikdo si nemůže podvodně přisvojit majetek bližního, aniž by si tím zároveň nepřisvojil pekelné zahynutí!

 

4. Nesmíme také nabývat zisk tím, že svého bližního poškodíme na těle. Proto mu nesmíme prodat nic, co by škodilo jeho zdraví. Sem patří především všechny druhy onoho tekutého ohně, kterému se běžně říká kořalka nebo lihoviny. Je pravda, že mohou mít uplatnění v lékařství, že mohou být užitečné při některých tělesných poruchách, i když by to bylo málokdy nutné, pokud by praktický lékař rozuměl své profesi. Proto ti, kdo připravují a prodávají alkohol pouze k tomuto účelu, nechť mají svědomí čisté. Kdo to však je? Kdo jej připravuje jenom k tomuto účelu? Znáte deset takových palíren v Anglii? Pak se jim omlouvám. Avšak všichni, kdo prodávají alkohol běžným způsobem každému, kdo si jej chce koupit, jsou hlavními traviči. Zabíjejí poddané Jeho Veličenstva ve velkém, nikoho nelitují a s nikým nemají soucit. Ženou je do pekla jako ovce. A jaký je jejich zisk? Není to krev těchto lidí? Kdo by jim chtěl závidět jejich velké majetky a nádherné paláce? Spočívá na nich prokletí. Boží kletba lpí na jejich kamenech, trámech a zařízeních. Boží kletba je na jejich zahradách, na jejich alejích a parcích, oheň, který sálá až z nejhlubšího pekla! Je tam krev: na základech, podlaze, zdivu, střeše, na všem lpí krev! A můžeš doufat ty, člověče krve, když se „nádherně a vybraně strojíš a den co den skvěle hoduješ,“ [srov. L 16,19] můžeš doufat, že svá „pole krve“ [Mt 27,8; Sk 1,19] odkážeš třetí generaci? Ne, neboť Bůh je v nebesích [viz Da 2,28]; proto tvé jméno bude brzy vyhubeno. Tvá památka bude zahlazena [viz Ž 9,6] s těmi, které jsi na těle a na duši zničil.

 

5. A nejsou také spoluvinni ti, kdo si zahrávají se životem nebo zdravím lidí, aby rozmnožili svůj vlastní zisk (i když míra jejich spoluviny bude nižší), ať se jedná o ranhojiče, lékárníky nebo lékaře, kteří úmyslně prodlužují utrpení nebo nemoc, jež jsou schopni rychle odstranit, kteří protahují uzdravení nemocného, aby ukořistili jeho majetek? Může být někdo čistý před Bohem, když každý tělesný neduh nezkrátí co možná nejvíce a neodstraní všechny nemoci a bolesti co možná nejrychleji? Nemůže, neboť nic neukazuje jasněji, že svého bližního nemiluje „jako sám sebe“ [Mk 12,33] a že nejedná s ostatními tak, jak by chtěl, aby oni jednali s ním“ [srov. Mt 7,12].

 

6. To je draze nabytý zisk. Draze nabyté je i to, co získáme poškozením duše bližního, například přímým nebo nepřímým napomáháním k smilstvu nebo nestřídmosti. To jistě nemůže dělat nikdo, kdo má Boží bázeň nebo skutečnou touhu líbit se Bohu. To nechť zváží všichni, kdo mají něco společného s krčmami, vyvařovnami, operami, divadly nebo jinými místy moderní veřejné zábavy. Pokud to prospívá duši lidí, jsi čistý, tvá živnost je dobrá a tvůj zisk nezávadný. Pokud to samo o sobě je hříšné nebo to otvírá cestu různým hříchům, pak je třeba se obávat, že jednou vydáš smutný počet. Dej si pozor, aby Bůh jednoho dne neřekl: „Svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe.“ [Ez 3,18]

 

7. V rámci těchto varování a omezení je svatou povinností všech, kdo mají světské zaměstnání, aby se drželi prvního a velkého pravidla křesťanské moudrosti, pokud jde o peníze: „Získej vše, co můžeš.“ Získej vše, co můžeš získat poctivou prací. Uplatňuj ve svém povolání všemožnou píli. Neztrácej čas. Rozumíš-li sám sobě a svému vztahu k Bohu a lidem, pak víš, že ho nemáš nazbyt. Chápeš-li své zaměstnání tak, jak bys měl, pak nebudeš mít dlouhou chvíli. Každé zaměstnání vyžaduje určitou práci každého dne a v každé hodině. Vezmeš-li je vážně, pak tam, kam jsi postaven, nebudeš mít pokdy na bláznivé, zbytečné rozptylování. Vždy budeš mít na práci něco lepšího, něco, co ti více nebo méně přinese užitek. A „všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil“ [Kaz 9,10]. Udělej to co nejdříve: žádné odkládání! Žádné oddalování ze dne na den nebo z hodiny na hodinu! Nenechávej na zítřek nic, co můžeš udělat dnes. A udělej to co nejlépe. Nepodřimuj a nezívej u toho, věnuj všechnu svou sílu práci. Nešetři námahou. Nedělej nic polovičatě nebo ledabyle a povrchně. Nenechávej nic nedodělané, pokud to zvládneš pracovitostí nebo trpělivostí.

 

8. Získej vše, co můžeš, zdravým rozumem, tak, že ve svém zaměstnání budeš používat veškerou moudrost, kterou ti Bůh dal. S podivem lze pozorovat, jak málo lidí to činí, jak lidé následují své předky ve vyježděných kolejích. Avšak ať ti, kdo neznají Boha, činí cokoli: pro tebe to není směrodatné. Pro křesťana to je ostuda, když je nepředčí ve všem, co vezme do ruky. Ty by ses měl neustále přiučovat ze zkušenosti druhých nebo z vlastní zkušenosti, četby a přemýšlení, abys vše, co máš činit, udělal dnes lépe než včera. A hleď, abys praktikoval to, co se naučíš, tak abys své možnosti využil co nejlépe.

 

II. Ušetři vše, co můžeš

 

1. Když jsi poctivým věděním a neúnavnou pílí získal vše, co můžeš získat, pak druhé pravidlo křesťanské moudrosti zní: „Ušetři vše, co můžeš.“ Nezahazuj vzácný dar do moře, přenechej tuto pošetilost pohanským filozofům. Nezahazuj jej zbytečnými výdaji, což je totéž jako jej hodit do moře. Nevydávej nic jen proto, abys uspokojil žádost těla, žádost očí nebo pýchu života [viz 1J 2,16].

 

2. Nepromrhej ani trochu tak vzácného daru jenom pro uspokojení tělesných žádostí, smyslných požitků jakéhokoli druhu, zejména požitků z jídla. Nemyslím, že by ses měl vyvarovat jenom hýření a pitek; ty by odsoudil i spořádaný pohan. Existuje však obvyklý, slušný druh smyslnosti, jemné požitkářství, které přímo nevyvolává žaludeční potíže ani (alespoň ne viditelně) nekalí rozum. A přece (abychom nejmenovali další účinky) k němu nemůže docházet bez značných nákladů. Skonči s takovými výdaji! Odmítni vybrané a zvláštní pokrmy a spokoj se s tím, co vyžaduje prostá přirozenost.

 

3. Nepromrhej ani trochu tak vzácného daru pouhým uspokojováním žádosti očí, přebytečným nebo nákladným ošacením nebo zbytečnými ozdobami. Ani trochu jej nepromrhej kuriózní výzdobou svého domu, přebytečným nebo drahocenným nábytkem, drahými obrazy, malbami, ozdobami, knihami, spíše ozdobnými než užitečnými zahradami. Nech své sousedy, kteří neznají nic lepšího, aby tak činili: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ [Mt 8,22] „Není to tvá věc,“ říká náš Pán, „ty mne následuj.“ [J 21,22] Chceš? Pak jsi také schopen to udělat.

 

4. Nevydávej nic, abys uspokojil pýchu života, abys získal obdiv nebo chválu od lidí. Tato pohnutka výdajů je často spojena s jednou nebo druhou z předchozích. Lidé jsou marnotratní ve stravě či oblékání nebo zařizování svého domu, nejen aby vyhověli své chuti nebo uspokojili své oko, svou představivost, nýbrž také svou ješitnost. „Budou tě chválit, že sis to zařídil tak dobře.“ [srov. Ž 49,18] Pokud „se nádherně a vybraně strojíš a den co den skvěle hoduješ,“ [srov. L 16,19] budou nesporně mnozí chválit tvůj vytříbený vkus, tvou štědrost a pohostinnost. Nevykupuj však jejich potlesk za tak velkou cenu. Spokoj se raději slávou od samého Boha.

 

5. Kdo by vydal něco na uspokojení těchto žádostí, kdyby zvážil, že uspokojovat znamená je rozmnožovat? Nic není jistějšího než to. Denní zkušenost ukazuje, že čím více se jim poddáváme, tím více narůstají. Proto kolik vydáš na to, abys uspokojil své chutě nebo jiné smysly, tolik zaplatíš své smyslnosti. Vydáš-li peníze, abys uspokojil své oko, vydáváš to na rozmnožování zvědavosti, na větší závislost na rozkoších, které pominou. Když koupíš něco, za co ti tleskají, kupuješ si jenom více ješitnosti. Neměl jsi už dost ješitnosti, smyslnosti a zvědavosti předtím? Potřebuješ víc? A ještě bys za to chtěl zaplatit? Jaká to je moudrost? Nebylo by méně pošetilé, kdybys své peníze doslova hodil do moře?

 

6. A proč bys měl vyhazovat peníze pro děti, ještě více než pro sebe, za vybrané jídlo, za nádherné drahocenné ošacení, za jakékoli zbytečnosti? Proč bys měl kupovat více pýchy nebo rozkoše, více ješitnosti nebo nerozumných a škodlivých tužeb [viz 1Tm 6,9]? Už víc nepotřebují, mají toho dost, příroda se o ně dobře postarala. Proč by sis měl dělat další výdaje, abys rozmnožil jejich pokušení a osidla a „způsobil jim mnoho trápení“ [srov. 1Tm 6,10]?

 

7. Nezanechávej jim nic, aby to zahodili. Máš-li dobrý důvod věřit, že promrhají, co teď patří tobě, tím, že budou uspokojovat a rozmnožovat žádost těla, žádost očí nebo pýchu života, pak jim neklaď do cesty tyto pasti k záhubě jejich i tvé duše. Neobětuj své syny a dcery Beliálovi [viz 2K 6,15] ani Molochovi [viz 2Kr 23,10]. Měj s nimi slitování a odstraň z jejich cesty to, co – jak můžeš snadno předvídat – rozmnoží jejich hříchy a uvrhne je hlouběji do věčného zahynutí. Jak nepochopitelná je zaslepenost rodičů, kteří si myslí, že toho svým dětem nemohou zanechat dost! Nemůžete jim zanechat dosti šípů, požárů a smrti? Dosti bláznivých a škodlivých žádostí? Dosti pýchy, rozkoše, ctižádosti, marnosti, dosti věčného ohně? Ty ubožáku! Bojíš se, kde není čeho se bát. Jistě, až ty i oni v pekle pozdvihnete oči, budete mít dosti „červa, který neumírá“ a „ohně, který nehasne“ [srov. Mk 9,48].

 

8. „Co bys tedy udělal ty, kdybys byl na mém místě a měl bys po sobě zanechat značné jmění?“ Ať bych to udělat chtěl nebo nechtěl, vím, co bych udělat měl, o tom není pochyb. Kdybych měl dítě, starší nebo mladší, které zná hodnotu peněz a které by je – podle mého mínění – správně použilo, pokládal bych za svou povinnost zanechat tomuto dítěti hlavní část svého jmění; ostatním pak tolik, aby mohli žít, jak to dosud byli zvyklí. „Ale co, když všechny tvé děti by byly stejně neschopné používat peníze správným způsobem?“ Pak bych musel dát (hrozná řeč, kdo to může poslouchat [viz J 6,60]?) každému tolik, aby ho to zbavilo nedostatku, a použít zbytek takovým způsobem, aby to podle mého mínění co nejvíce sloužilo k Boží slávě.

 

III. Rozdej vše, co můžeš

 

1. Ať se však nikdo nedomnívá, že něco udělal, když jde jenom tak daleko, že získá a uspoří vše, co může a u toho zůstane. To vše ještě není ničím, pokud člověk nepokročí dál tak, že zaměří všechno k vyššímu cíli. Nelze také říci o člověku, že něco ušetří, když to jenom uloží. Stejně tak můžeš své peníze hodit do moře nebo je zahrabat do země. Můžeš je zahrabat do země stejně jako do své truhly nebo do banky. Nepoužívat znamená ve skutečnosti zahodit. Chceš-li skutečně „získat přátele nespravedlivým mamonem“, pak k prvním dvěma pravidlům připoj třetí. Pokud jsi za prvé získal vše, co můžeš, a za druhé ušetřil vše, co můžeš, pak „rozdej vše, co můžeš“.

 

2. Abys pochopil důvod a příčinu toho, uvaž: Když tě Pán nebes a země povolal do života, nepostavil tě do tohoto světa jako vlastníka, ale jako správce. Jako takovému ti na čas svěřil statky různého druhu, výhradní vlastnické právo k nim však zůstává jemu a nikdy od něho nemůže být odňato. Jako ty nepatříš sám sobě, nýbrž jemu, tak je tomu i se vším, co užíváš. Tvoje duše a tvé tělo nepatří tobě, nýbrž Bohu. Stejně tak tvůj majetek. A on ti řekl naprosto jasně a výslovně, jak jej máš pro něho používat, aby to byla svatá oběť, milá pro Ježíše Krista [viz 1Pt 2,5]. A on slíbil, že tuto nepatrnou, snadnou službu odmění váhou věčné slávy [viz 2K 4,17].

 

3. Pokyny, které nám Bůh dal, pokud jde o užívání našeho světského majetku, lze shrnout do následujících bodů. Chceš-li být věrným a moudrým správcem, pak z té části majetku svého Pána, který ti v současnosti svěřil (avšak s právem vzít jej zpět, kdykoli se mu zlíbí), za prvé si opatři to, co sám potřebuješ: pokrm k jídlu, šatstvo k oblečení, cokoli příroda rozumným způsobem vyžaduje, aby tělo bylo zachováno zdravé a silné. Za druhé tím zaopatři svou manželku, své děti, služebnictvo a další, kteří patří k tvé domácnosti. Pokud něco zbude, „čiň dobře těm, kteří patří do rodiny víry“. Zůstane-li ještě něco, pak „dokud je čas, čiň dobře všem“ [srov. Ga 6,10]. Jednáš-li tak, dáváš vše, co můžeš, ba v pravém smyslu vše, co máš. Vše, co dáme tímto způsobem, je skutečně dáno Bohu. Odevzdáváš „co je Boží Bohu“ [Mt 22,21] nejen tím, co dáváš chudým, nýbrž také tím, co vydáváš, abys opatřil nutné věci pro sebe a pro svou domácnost.

 

4. Kdyby ti potom někdy přišla pochybnost o tom, co použít pro sebe nebo pro svou rodinu, máš snadný způsob, jak se jí zbavit. Ptej se v klidu a se vší vážností: a) Jednám při tomto vydání podle svého postavení? Nejednám jako vlastník, nýbrž jako správce statků svého Pána? b) Dělám to v poslušnosti jeho Slova? Kterým slovem Písma ode mne žádá, abych tak jednal? c) Mohu tento počin, toto vydání přinést Bohu jako oběť skrze Ježíše Krista? d) Mám důvod věřit, že za toto určité konání přijmu odplatu při vzkříšení spravedlivých? Sotva budeš potřebovat něco dalšího, abys odstranil pochybnost, která by v tomto ohledu vznikla. Touto čtverou úvahou získáš jasné světlo na cestu, po které máš jít.

 

5. Zůstane-li pak ještě nějaká pochybnost, můžeš na základě těchto bodů dále zkoumat sám sebe na modlitbě. Zkus, zda můžeš říci tomu, který zkoumá srdce, aniž by tě tvé svědomí odsuzovalo: „Pane, ty vidíš, že chci vydat tento obnos za tento pokrm, za toto ošacení, za toto zařízení domácnosti. Ty víš, že v tom jednám v upřímnosti jako správce tvých statků. Chtěl bych tuto částku vydat tak, aby to odpovídalo tvým záměrům, které jsi měl, když jsi mi je svěřil. Ty víš, že tak činím v poslušnosti tvého Slova, jak to přikazuješ a protože to tak přikazuješ. Prosím tě, dej, aby to byla svatá, v Ježíši Kristu libá oběť! A dej mi vnitřní jistotu, že za tuto službu lásky dostanu odměnu, až odplatíš každému podle jeho jednání [viz Mt 16,27].“ Nuže, když ti tvé svědomí vydává v Duchu svatém svědectví, že tato modlitba je Bohu milá, pak nemáš důvod pochybovat, že to vydání je správné a dobré a že tě nepostaví do špatného světla.

 

6. Teď vidíš, co znamená „získávat přátele nespravedlivým mamonem“ a jaká máš činit opatření, abys až pomine, byl „přijat do věčných příbytků“. Vidíš podstatu a rozsah pravé křesťanské moudrosti, pokud jde o používání peněz, onoho velkého daru. Získej vše, co můžeš, aniž bys zranil sebe nebo svého bližního na duši či na těle, a to tak, že o to budeš usilovat nepolevující pílí a veškerým rozumem, který ti Bůh dal. Ušetři vše, co můžeš, tak, že škrtneš všechna vydání, která slouží jen tomu, abys hověl bláznivým přáním, buď abys ukojil žádosti těla, žádosti očí nebo pýchu života. Ať jsi živ nebo umíráš, nepromrhej nic za hřích nebo pošetilosti, a to buď pro sebe, nebo pro své děti. A potom rozdej všechno, co můžeš, nebo jinými slovy, dej Bohu všechno, co máš. Neomezuj se na tu nebo onu část, podobaje se v tom spíše židu než křesťanu. Nedávej Bohu jen desátek, ani třetinu, ani polovinu, nýbrž vše, co je Boží [viz Mt 22,21], ať to je více nebo méně. Používej vše pro sebe, pro svou domácnost, pro domácí víry a všechny lidi takovým způsobem, jak to nařizuje Boží slovo všeobecnými a zvláštními pokyny, abys mohl vydat dobrý počet ze svého šafaření, až už nebudeš moci být správcem [viz L 16,2], a ať činíš cokoli, aby to bylo jako „oběť, jejíž vůně je Bohu milá“ [Ef 5,2], a aby každý čin nalezl odplatu onoho dne, kdy přijde Pán se všemi svými svatými [viz 1Te 3,13].

 

7. Bratři, můžeme být rozumnými a věrnými správci [viz L 12,42], když nebudeme zacházet s hodnotami svého Pána takovým způsobem? Nemůžeme, jak nám dosvědčuje nejen Boží slovo, nýbrž i naše vlastní svědomí. Proč tedy máme otálet? Proč se ještě máme radit s tělem a krví nebo s lidmi ve světě? Naše Království, naše moudrost „není z tohoto světa“ [J 18,36]. Pohanské způsoby nejsou pro nás. Následujeme lidi jen potud, pokud jsou následovníky Kristovými. Naslouchejte jemu! Dnes, dokud ještě trvá ono dnes, slyšte a poslechněte jeho hlas [viz Žd 3,15]! V tuto hodinu a od této hodiny čiňte jeho vůli! Naplňujte v tom a ve všem jeho Slovo! Prosím vás ve jménu našeho Pána Ježíše, jednejte podle důstojnosti svého povolání! Neotálejte! Všechno, co máte vykonat, konejte podle svých sil [viz Kaz 9,10]! Už žádné mrhání! Skončete s každým vydáním, které si žádá móda, nálada nebo tělo a krev! Skončete s chamtivostí! Raději používejte vše, co vám Bůh svěřil, abyste činili dobro, všemožné dobro, všemožným způsobem a rozsahem domácím víry, všem lidem! V tom je nemalá část „moudrosti spravedlivých“ [L 1,17]. Dejte vše, co máte, dejte i sebe jako duchovní oběť tomu, který vám neodepřel svého Syna, svého jediného Syna. Tak si budete střádat „dobrý základ pro budoucnost, abyste obdrželi pravý život“ [1Tm 6,19]!