“Uchvátila jsi srdce mé, sestro má, choti, uchvátila jsi srdce mé jedním okem svým, a jedinou točenicí hrdla svého. Jak utěšené jsou milosti tvé (jak potěšující je tvá láska – angl.).” Pís 4,9-10
Bůh svrchovaně probouzí v církvi rozhodný zbytek svého lidu, pro který je charakteristická nová neutuchající duchovní lačnost. Jeho vlastní touha dát plně sama sebe církvi je milostí, která uvolňuje zanícení církve pro Boha. Píseň písní je prorockou písní, popisující toto probuzení a zrání rázné horlivosti v církvi Ježíše Krista.
Píseň písní je možné číst a vykládat na několika různých rovinách: na přirozené rovině, na alegorické rovině, nebo jako typ a stín. Chci se zde sdílet s některými myšlenkami týkajícími se figurativní nebo alegorické roviny, v níž je král Šalomoun obrazem Pána Ježíše a dívka nebo nevěsta obrazem zralé církve posledních časů.
Čtvrtá kapitola Písně začíná milostnou písní s prvky duchovní romantické poezie. Počátkem Božího plánu je romantika zasahující srdce jeho lidu, která v nich má vyvolat novou odhodlanost a nové sebevydání Bohu. Tato kniha popisuje to, co nazývám “vývojem svaté vášně”. V úvodu knihy dívka ve svém srdci horlivě touží po svém králi, přitom však ve svém životě ještě nedosáhla zralosti. O osm kapitol dále ji vidíme zralou ve své svaté vášni jako královnu nevěstu.
Král své nevěstě říká: “Jala jsi srdce mé, sestro má choti, jala jsi srdce mé jedním okem svým, a jedinou točenicí hrdla svého.” (4,9)
Plný význam tohoto prohlášení je možné pochopit jen v jeho správném kontextu. Slovo užité v anglickém překladu NKJV “ravished” (do češtiny přeložitelné slovy “uchvácený, unešený, okouzlený), se dá definovat jako “neobvykle přitažlivý, potěšující nebo poutavý”. Jen si představte, jak vám Boží Syn říká: “Upoutal jsi mě neobvyklým způsobem.” Spojte nyní předchozí definici s následující: “zmocnit se násilím”. Boží srdce bylo násilně chopeno církví. A poslední definice slova zní: “přemoci citem prostřednictvím neobvyklého potěšení, rozkoše nebo krásy”. Většina věřících nikdy nepřijala myšlenku, že by byl Pán Ježíš ve svých očích přemožen neobvyklou krásou církve. Věřím, že jedním ze základních zjevení Boží milosti je, že naše sebevydání a oddanost Bohu bude vždy úměrná tomu, nakolik pochopíme, že Bůh je oddaný nám samým. Píseň Šalomounova je plná duchovní romantiky, kdy se Bůh uchází o srdce církve s touhou, aby patřila cele Jemu. Někdo teď možná řekne: “Jsem si jist, že tuto touhu cítí Bůh k určitým lidem, ale jistě ne ke mně.” Podívejme se však na věc blíže.
V první kapitole dívka říká: “Ó by mne políbil polibkem úst svých.” V podstatě to znamená: “Nestojím o políbení přítele, nebo políbení na tvář. Chci, aby mě On políbil důvěrnými polibky svých úst. Toužím po důvěrném vztahu se Synem Božím.”
Dívka dále popisuje svůj život v Boží milosti slovy: “Lepší jsou milosti tvé (je láska tvá angl.) než víno”. To je zásadní zjevení (odhalení)! Dívka pochopila, že Boží láska k ní je větší a lepší než víno, které je obrazem toho, co nabízí svět.
Právě zjevení Boží lásky probudilo lásku v dívčině srdci a motivovalo ji k tomu, aby dala sebe sama plně Bohu. Je klíčové porozumět tomu, že všechno v Boží milosti začíná zjevením Boží touhy po nás a potěšením z nás a končí touhou a radostí, která se probouzí v našem srdci vůči Bohu.
Potom se dívka modlí dvojí modlitbu. Říká: “Táhni mě za sebou! Dáme se v běh.” Modlitba má dvě dimenze. První je “táhnutí” do úzkého vztahu a druhá “běh” skrze pomazanou a aktivní službu. Mnoho lidí chce běžet. Tělo Kristovo je plné služebníků, kteří chtějí více moci a důležitosti, ale nikdy nebyli probuzeni k horlivosti a lačnosti po Ježíši. Chtějí s ním hned běžet, ale nikdy se jím nenechali přitáhnout.
Věřím, že Bůh dovoluje některým lidem, aby tak běželi. Ale v našem případě, když je dívčino srdce probuzeno a ona vidí láskyplnost a krásu Syna Božího, říká: “Přitáhni mě. Chci Tě více! Potom mě pomaž, abych mohla přivádět jiné na místo tvé lásky, jak jsem to zažila já.”
“Uctívat Boha a vysvobozovat lid” je životním úkolem církve. Nejprve uctíváme Boha a potom v moci a moudrosti Božího slova jdeme a zasahujeme jiné lidi a vysvobozujeme je, aby i oni mohli začít Boha uctívat.
Další část knihy se zaměřuje na to, jak dívka začíná prožívat radost a uspokojení ze vztahu s Kristem. Říká: “Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým. Uvedl mě na hody, maje za korouhev lásku ke mně” (2,3-4). Prožívá Jeho stín, Jeho odpočinek, Jeho ovoce, Jeho sladkost a Jeho lásku. Její vztah s Pánem se nyní soustřeďuje na přijetí Jeho lásky. Neuvědomuje si však zatím, že je to pouze začátek její horlivosti. Horlivost přitom není totéž co zralost! Člověk může být horlivý a přitom nezralý. Horlivost sama o sobě nepůsobí okamžitou zralost. Mnoho z nás je zapálených pro Krista už léta. Přitom však nemohu říci, že by naše životy oplývaly zralostí. To se týká i “naší” dívky.
O čtyři verše dále král zjevuje dívce sám sebe úplně jiným způsobem. Už není milencem pod stínem stromu. Je tím, kdo přeskakuje hory a pahorky. Je to obraz vítězného Pána, který má moc nad všemi překážkami i odporem. Najednou Ježíš říká své láskou nemocné nevěstě: “Pojďme za ostatními a vyveďme je z pout a uveďme je do Božího odpočinku” (2,5).
Ve 2. kapitole 17. verši je zaznamenána její odpověď. Odmítá opustit své místo potěšení. Do té chvíle byl Ježíš prostředkem, ne koncem, jejího naplnění. Byl zdrojem jejího potěšení, ne však cílem jejího života. Ačkoli byla upřímná, dosud nechápala, že záměr pro její život na zemi je větší.
Také některým z nás Ježíš říká: “Pojď. Nastal čas jít dál, než mě jen uctívat. Chci, abys začal vysvobozovat lidi, ukazovat jim Boží lásku a vyjít ze sebe a dát se druhým.”
Ve 2. kapitole dívka odmítá s králem jít. Ve 3. kapitole se začíná její srdce měnit. Přestože to zjevně není tak zcela patrné, ve svém srdci říká Ježíši “ano”.
To je obrázek Božího jednání s námi. Pokud Bůh slyší volání našeho srdce – neustálou touhu Ho poslouchat – přestože jsme ještě nedosáhli zralosti, naše touha uchvacuje Jeho srdce (4,9).
Potom se dívka rozhoduje pro závazek ve světle toho, co jí Bůh řekl: Říká: “Až by zavítal ten den, a utekli by stínové, poodejdu k hoře myrhové a pahrbku kadidlovému” (4,6).
Pamatujete-li si, myrha a kadidlo byly dva dary, které dostal Ježíš při svém narození od mágů. Obojí se používalo jako koření při pomazání k pohřbu. V Ježíšově případě se jednalo o prorocké prohlášení, že zemře předčasně. Ve 4,6 nastává obrat. Dívčina zralost se začíná rozvíjet. Říká: “Vydám se životu poslušnosti a plně se chopím kříže.”
Chopení se kříže zahrnuje bolest, kterou prožíváme, když říkáme “ano” Boží vůli, zatímco tělesný prvek v nás chce naplnit žádost světa. V L 9,23 Ježíš říká: “Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe, a ber svůj kříž na každý den a následuj mne.” Je absolutně nemožné být pomazaným, pevným a zbožným učedníkem Pána Ježíše Krista, aniž bychom nesli kříž, který přetíná vše, co se vzpírá úplnému vydání se.
Dívka říká: “Ano, já to udělám.” Chci, abyste přitom jasně věděli, že její odevzdání se Boží cestě na “myrhovou horu” nastalo až po mocném ujištění (4,1-5) o Boží lásce k ní. Naše vydání se Bohu bude vždy úměrné našemu poznání Jeho vydanosti nám. Proto zásadní zjevení všech věků je Boží láska. Když se nás Boží láska dotkne a my ji náležitě pochopíme, přichází do našeho nitra něco živého. Bůh není nahoře v nebi a nezlobí se kvůli každé maličkosti, kterou považuje za špatnou. Dívá se však na úmysly našeho srdce a je uchvácen láskou k nám.
V další části král popisuje vlastnosti své zralé nevěsty (4,11): “Strdí tekou rtové tvoji, ó choti, med a mléko pod jazykem tvým, a vůně roucha tvého jako vůně Libánu.” Med a mléko se používaly k výživě. Také Pán chce, aby Jeho lid mluvil způsobem, kterým by nasytil a obživil ty, s kterými se denně potkává. Dále říká: “… a vůně roucha tvého jako vůně Libánu” (v. 11b). Libanón byl znám pro vůni svých stromů, rostlin, květin. Oděv mluví o činech služby. Je třeba pochopit, aby naše dílo i oděv měli vůni Libanónu, což znamená, aby úmyslem našeho srdce bylo sloužit v dobách nesnází. Ale už předtím, než jsme plně zralí, náš záměr položit svůj život a ukřižovat sobecké tělesné žádosti stoupá k Pánu jako vůně Libanónu.
Dále milý své dívce říká: “Zahrada uzavřená jsi.” Je to zahrada, která je oplocená a uzamčená. Není otevřená veřejnosti. Je to zahrada určená pro krále – pro jeho potěšení a odpočinek, je to místo radosti. Krále ani tak nezajímalo, kolik růží se z jeho zahrady každoročně nasbírá, spíše se chodil do zahrady uvolnit, občerstvit a odpočinout si. Také náš Pán žádá tebe i mě, abychom byli Jeho uzamčenou zahradou, Jeho místem potěšení a krásy. Jaká je uzamčená zahrada? Taková, která říká “ne” duchu tohoto světa. Říká “ne” smyslnosti, pýše a chamtivosti, protože každý z hříchů tohoto zkaženého a zlého věku spadá do jedné z těchto tří kategorií (1J 2,16).
Náš život se začne měnit, začneme-li rozumět prorocké podstatě slova, které Pán nad dívkou vyslovil. Stejným způsobem promluvil i k Šimonovi, když se na něj – slabého a křehkého v těle – podíval a řekl: “Šimone, ty jsi Petr, to je skála.” Pán nám předem dává jména, která nejsou v tu chvíli plně pravdivá, s cílem, aby nás přivedl Duchem svatým do vlastností, které jméno vyjadřuje.
Zmíněné verše by nás měly vést k modlitbě. “Pane, chci, aby mé vnitřní myšlenky byly voňavým parfémem. Chci, aby má slova byla osvěžující jako med a mléko. Chci, aby moje skutky, způsob, jakým trávím svůj čas, byly pro Tebe voňavým oděvem. Chci být Tvou uzavřenou zahradou krásy. Nechci, aby se do ní dostala smyslnost, pýcha ani chamtivost. Chci však, abys Ty mohl najít v mém životě odpočinek a osvěžení.”
Příliš mnoho vydává církev svůj život zábavě, rekreaci a sobectví, zatímco Pán šeptá: “Vydej se k myrhové hoře.” Roste potřeba autentického křesťanství, které považuje oddanost Ježíši za jedinou normu. Učiň proto základním principem svého života aktivní rozhodnutí uctívat Boha a vysvobozovat lidi! Zrození takového svatého zápalu a zoufalé lačnosti je svrchovaným Božím dílem a je jisté, že potrvá až do doby, dokud se probuzení plně nerozšíří po celé zemi.
GRACE MINISTRIES REPORT, KANSAS CITY, podzim 1992, přeložila Mirka Čejková, Sborový dopis 3/94
