Pokora a svatost
Když církev vstoupila do devadesátých let, zdálo se nám, že v Duchu překračujeme práh. Církev dostala zaslíbení větší moci. Avšak se zaslíbeními přišlo také zvýšení laťky v tom, co Bůh požaduje od svých služebníků. Rád bych se soustředil na dvě zvláštní oblasti, na něž, jak věřím, klade Pán důraz: na pokoru a svatost.
Mnoho hlasů opakovalo slovo, že „Pokora je mezníkem devadesátých let.“ Věřím tomu, že existují tři zvláštní praménky či charakteristiky, jejichž spletením vzniká onen provázek pokory.
Tím prvním je pokora vyjádřená skrze vědomí vlastní nedostatečnosti. Ježíš řekl: “Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes.” (Mt 5,3) A ještě jednou: “Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.” (Mt 5,6) Duchovní hlad a žízeň pramení z odhalení toho, že jsme „chudí duchem“. Lidé vědomí si své zoufalé nedostatečnosti jsou těmi, kteří budou stále naplňováni Boží nadpřirozenou milostí, jež je uschopní dělat to, co sami nemohou, ale co Bůh může. Toto vědomí je puncem skutečného ducha pokory.
Druhým praménkem je pokora vyjádřená v přizpůsobivosti. První královská popisuje dva příběhy, kdy Bůh odpověděl Elijášovi. Poprvé Elijáš zvolal: „Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě.” I spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil. Když to všechen lid spatřil, padli na tvář a volali: “Jen Hospodin je Bůh! Jen Hospodin je Bůh!” (1Kr 18,37-39).
Velice působivé! Ale o pouhých čtyřicet dní později, když se Elijáš skrýval v jeskyni ze strachu před Jezábel, k němu Bůh přišel naprosto odlišným způsobem. „Hospodin řekl: “Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.” A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.“ (1Kr 19,11-12)
Jen několik dní předtím Bůh prokázal svoji žárlivost a moc tím, že seslal oheň z nebe. Tentokrát Písmo říká přímo, že „Hospodin v tom ohni nebyl“. Kolik z nás poté, kdy jsme viděli oheň, nerozpoznalo jemné Boží hlas v tichém šepotu?
Třetím praménkem je pokora vyjádřená skrze milost v našich slovech. Před pěti lety na jedné konferenci jsem ucítil, že na mně spočinula Hospodinova žárlivost, a uslyšel jsem hlas Ducha svatého. Jasně si pamatuji, co mi řekl. „Žijete uprostřed koexistence mezi domem Davidovým a mezi domem Saulovým. Přejete si zakusit novou dimenzi moci, Boží přítomnosti a čistoty. Sami se však můžete vyloučit z toho, co očekáváte a v co věříte tím, že budete rozsévat kritická a negativní slova vůči Saulovu domu, který dosud stojí. Rozpomeňte se, že jste také vyšli ze Saulových beder.“
Poučením vyplývajícím z dané zkušenosti bylo to, že musíme postavit stráž našim ústům. Nesuď. Nebuď kritický. Rozsévej milost! „Z vašich úst ať nevychází žádné špatné slovo, nýbrž jen takové, které je dobré k potřebnému budování, aby dalo milost těm, kdo je slyší. A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení.“ (Ef 4,29-30)
Pokora zanechává posuzování někde vzadu. Pokora vypuzuje ducha hledání chyb. Žalobníka bratří pokora nepotěší. Pokora nezapomíná, odkud jsme vyšli – ze Saulových beder. A promlouvá milost k posluchačům.
Jinou vlastností, kterou Pán zdůrazňuje, je svatost srdce (motiv) a svatost mysli (plány).
Před vstupem do svatyně se musel velekněz náležitě obléknout. Mezi požadované součásti oděvu patřil i jakýsi zvláštní turban. Hospodin řekl: „Zhotovíš také květ z čistého zlata a vyryješ na něj, jako se vyrývá pečeť: “Svatý Hospodinu”. Připevníš jej purpurově fialovou šňůrkou na turban; bude vpředu na turbanu.“ (Ex 28,36-37) Jakožto Boží kněží si také musíme obléknout čistý turban s nápisem vyrytým do naší mysli „Svatý Hospodinu“. Stánek naší mysli má být svatyní.
Izajáš nám říká: “V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.” (Iz 30,15) Od čeho se máme obrátit? Jeden z předcházejících veršů poskytuje překvapivou nápovědu. “Běda, synové umínění, je výrok Hospodinův, uskutečňujete záměry, ale ne moje, uzavíráte závazky, ale ne v mém duchu” (Iz 30,1) Rozumím tomu tak, že daná výtka je namířena proti spoléhání se na moc jejich vynalézavých duší a spřádání plánů a uzavírání závazků, které nepramení z Božího ducha.
Žalmista se táže: „Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě?“ A vzápětí odpovídá: „Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí …“ (Ž 24,3-4) Čistota našich motivů (srdce) se projeví v čistotě našich rukou (služba přinášející ovoce).
Co Bůh požaduje od svých služebníků? Svatost v motivech našeho srdce, která vypůsobí svatost myšlenek v naší hlavě. Vepišme si na práh naší mysli „Svatý Hospodinu“ a choďme cestami navštívení.
Ezechiel nám přibližuje jemný, nicméně přísný soud nad některými kněžími jeho doby: „Pokud jde o lévijce, kteří se ode mne vzdálili, když Izrael bloudil, kteří zbloudili pryč ode mne za svými hnusnými modlami, ti ponesou svoji nepravost. Budou v mé svatyni jen přisluhovat dozorem při branách domu, budou přisluhovat v domě, budou pro lid porážet zvířata k zápalné oběti a k obětnímu hodu, budou stát před lidem, aby mu přisluhovali. Protože přisluhovali před jeho hnusnými modlami a jejich nepravost byla izraelskému domu k pádu, proto jsem pozvedl proti nim ruku k přísaze, je výrok Panovníka Hospodina. Ponesou svoji nepravost. Nepřistoupí ke mně, aby mi konali kněžkou službu; nepřistoupí k mým svatým darům, natož k velesvatým a ponesou hanbu za ohavnosti, jichž se dopouštěli. Ustanovil jsem je, aby drželi stráž při domě a konali veškerou službu při všem, co se v něm koná.“ (Ez 44,10-14)
Vidíte ten rozsudek? Navenek to vypadalo, že všechno zůstalo stejné. Kněží mohli pokračovat v jejich vnější službě lidu na nádvoří. Ale již nikdy jim nebylo umožněno to nejvyšší privilegium: Služba před Hospodinem!
Dnes se ocitají mnohé sbory a služby v podobném postavení. Vnějšně vše zůstává stejné. Program běží, agenda pokračuje. Ale kde je Boží přítomnost? Jak strašné odsouzení – pokračovat v tom, co jsme si sami vytvořili, a nemít možnost vstoupit do síně rady Hospodinovy!
Podívejme se naopak, jak Bůh jednal se syny Sádokovými: „Avšak lévijští kněží Sádokovci, kteří drželi stráž při mé svatyni, když Izraelci zbloudili ode mne pryč, ti se budou ke mně přibližovat, aby mi přisluhovali, a budou přede mnou stávat, aby mi přinášeli tuk a krev, je výrok Panovníka Hospodina. Ti vstoupí do mé svatyně a ti se přiblíží k mému stolu, budou mi přisluhovat a držet stráž.
Kdykoli vstoupí do bran vnitřního nádvoří, oblečou se do lněného roucha. Nevezmou na sebe nic vlněného, pokud budou přisluhovat v branách vnitřního nádvoří a v domě. Na hlavě budou mít lněné turbany, kolem beder lněné spodky, ale neopášou se tak, aby se potili.“ (Ez 44,15-18)
Všimněte si: Než mohli kněží sloužit přímo před Hospodinem, museli se speciálním způsobem obléknout. Nemohli si na sebe vzít nic, v čem by se potili: namísto vlny museli být oblečeni do jemného plátna.
Náš nesvatý pot – pot našeho snažení, našich myšlenek, našich plánů a našich cest – není pro Boha přijatelný. Naše statečné pokusy vykouzlit plán dost dobrý pro Boha nepředstavují žádnou přijatelnou oběť. Musíme odložit naši vlnu, která nás škrábe a popichuje, abychom něco dělali tělesně, a obléci naši mysl do jemného kněžského plátěného roucha přímluvy.
Co Bůh chce? Chce vedoucí a lid, kteří se Ho dotazují, kteří na Něho očekávají, jejichž potěšením je předkládat oběti modlitby a chvály našemu Otci skrze Pána Ježíše Krista. Ne to, aby jen „vyšli ven a dělali nějakou dobrou věc.“ Izajáš říká, že „Bůh se zasazuje o ty, kdo na Něho očekávají“ (viz Iz 64,4). Očekávání na Boha není nějaká lenivá nečinnost. Znamená zapáleně následovat Boha života, žádat Ho, aby prokázal svoji moc pro slávu svého jména.
Co z toho v tomto životě budeme mít? Nic, kromě plnosti Otcovy přítomnosti. Co více bychom chtěli? To bylo ono požehnání dané synům Sádokovým: „A toto budou mít za dědictví: jejich dědictvím budu já. Nedáte jim v Izraeli žádné trvalé vlastnictví, jejich trvalým vlastnictvím budu já.“ (Ez 44,28) Hle, jaká odměna!
Podrobme se tedy proutku pokory a volejme k Pánu, abychom byli jedním z jeho odevzdaných bojovníků, tvárným v Jeho rukou, a neoplácejme urážku urážkou, ale místo toho uvolňujme požehnání skrze naše slova. Umožněme Duchu svatému, aby pročišťoval motivy našeho srdce a také myšlenky, které nás napadají. Vstupme do svatyně skrze oponu protrženou dokonalým dílem kříže a konejme službu před Hospodinem.
Modleme se: „Otče, učiň, aby můj život byl svatý, přijatelný a příjemný před Tebou. Očisti mne Ježíšovou krví od pyšných, předem naplánovaných záměrů a činností, a od života z moci mé mysli. Pomoz mi stát se knězem, který přináší oběti chvály a kadidlo modlitby. Pročisti mě uvnitř a omyj zvenčí. Otče, chci vstoupit do Tvých vyšších záměrů. Naplň je a použij si mne. Ve jménu Ježíšově, amen!“
