Bylo to někdy na podzim roku 1981. Všiml jsem si malé “kraličky” v rukách Slávky Polachové. Byla to pašovaná bible v zeleném obalu z PVC. V té době ještě nebyla vydána ani “ekuménka”, natož Nová smlouva (překlad KMS). Slávka uvěřila 21. března toho roku. Během půl roku přečetla celou bibli. Opotřebovanost její bible vydávala svědectví o tom, že Písmo je jí skutečně chlebem života.
Působilo to na mě velice útěšným dojmem.
Goethe kdysi řekl, že krásný mladý člověk je hříčka přírody, kdežto krásný starý člověk umělecké dílo. Mnohdy mne napadlo, že tato myšlenka by se dala nějak aplikovat na křesťany. Horlivý mladý křesťan není něco zcela mimořádného. Ale člověk, který je horlivý po dvaceti, třiceti, padesáti letech po obrácení, to je teprve něco!
Svým způsobem jsme relativně starým sborem, ať se nám to líbí nebo ne (Křesťanské společenství Praha). Podobných horlivců jako sestra, o níž jsem právě psal, bohužel nemáme mnoho. Vím ale, že se to může změnit. A toužím po tom, aby se to změnilo.
Chci psát o Písmu. Mám tu výhodu, že ho miluji. Mám další výhodu, že nejsem pod tlakem jiných lidí, kteří by mi určovali, co mám dělat. Z Písma vím, že se mám věnovat především kázání Slova a modlitbě. A tak to také činím. Čas nad Písmem, který trávím skoro každý den dopoledne, je nejkrásnější částí dne. Proč?
Písmo je mi skutečně chlebem. Nechápu, jak nějaký křesťan vydrží bez něj. To nemá duchovní hlad? To mu něco neschází?
Písmo je světlem pro mou cestu. Nedovedu si představit, že bych se orientoval v životě, kdybych se nezabýval Božím Slovem.
Písmo je mi potěšením. Mám v životě hodně radostí, ale prakticky denně slyším také nepříjemné zprávy, a někdy hodně nepříjemné. V Písmu nacházím posilu i povzbuzení.
Písmo mě buduje. Člověk ani po pětadvaceti letech křesťanského života nemá všechny boje vybojovány. Písmo mi ukazuje, v čem potřebuji proměnu. Jsem si jist, že kdybych se nezabýval Božím Slovem, duchovně bych stagnoval – a to v tom lepším případě.
Písmo je nezbytné pro mou službu. Apoštol Pavel, když se v Milétu loučil s efezskými staršími, řekl: “Nyní vás svěřuji Bohu a slovu Jeho milosti”. Je to Boží slovo, kterým sloužíme při pastoraci či evangelizaci. Slovo Boží má moc, nikoli naše. Neříkám tím, že naše promluvy mají sestávat z citování dlouhých pasáží, ale pokud někomu pastoračně sloužím, potřebuji mu sdělovat ne své vlastní představy o jeho životě, ale co do jeho života říká Písmo.
A konečně, skrze Slovo mám obecenství s Bohem. Boží Slovo a modlitba, to jsou základní předpoklady obecenství s Otcem, Synem a Duchem svatým. Studuji Písmo, abych mohl kázat. Ale rozvažuji nad Písmem, abych se setkal s Otcem. Ne kvůli druhým, ale kvůli sobě.
Možná jsi dočetl až sem a “nemáš nic proti”. Můžeš ale o sobě říci ty věci, které jsou napsány v předchozích odstavcích? Pokud ne, co s tím uděláš?
Můžeš udělat jednoduchou věc. Udělej si plán četby Písma. Vyhraď si každý den chvíli, kterou strávíš nad Božím Slovem.
“Ale já nejsem pod zákonem!” No to je dobře. Ale máš obecenství s Pánem? Mluví k tobě?
Pán Ježíš říká: Kdo mne miluje, bude zachovávat má přikázání. Boha nemiluješ víc, než miluješ Jeho Slovo.
“Když mně to moc neoslovuje.” To je nešťastný stav, ve kterém bys neměl zůstávat dlouho. Přestaneš-li si číst úplně, nic se nezlepší. Kdyby mě přestalo oslovovat Písmo, modlil bych se, dokud by se to nezměnilo.
Někdy je to tlak dobrých věcí, které nás odvádějí od té nejlepší. Musíš mu aktivně vzdorovat. Nikdo to za tebe neudělá.
Někdy je to hřích, který nás uvrhne do jakési mlhy, kdy nám všechno bledne, ztrácejí se kontury, a touha po Písmu vyprchá. Mám pro tebe jediné řešení: Čiň pokání!
Písmo je ti k dispozici. Budeš-li ho milovat, budeš silný. Budeš vítězit. Budeme-li všichni milovat Písmo, budeme silným sborem. Záleží na nás.
Přetištěno se svolením ze Sborového života 10/2002
