V této kapitole se budu zabývat nesprávnými způsoby zkoumání Boží vůle. Snad by mohly být vhodné pro zvláštní ojedinělé situace. Když je ale přijmeme za běžný způsob, udělají z nás duchovní trpaslíky a mohou nás uvést v omyl.
Následující způsoby nacházíme mezi křesťany velmi často, ale v Bibli pro ně nemohu najít podklad ani příklady. Někdo potřebuje od Boha odpověď. Vezme tedy svoji Bibli, s modlitbou ji otevře a věří tomu, že si ve verši, na který položí prst, přečte odpověď na svoji otázku. I když všechno může být míněno upřímně, kde nacházíme biblický podklad pro to, že by nás Bůh chtěl vést skrze “položení prstu”? Je katastrofální, jak je tato praxe rozšířená. Zprávy o úspěšnosti této metody při hledání Boží vůle nedokazují, že to tak máme dělat. Mnohé situace, kdy to vyšlo až po několika pokusech nebo vůbec ne, jsou pro jistotu zamlčovány.
Když moje manželka byla mladá křesťanka, bez velkého posuzování tuto metodu převzala od ostatních. Otevřela Bibli, položila prst na jedno místo a četla: Ať je překvapí smrt. (Ž 55,16) Od té doby od toho dává ruce pryč.
Přirozeně nám každý verš v Bibli má co říci. Určitě se může stát, že čteš Bibli a najednou je pro tebe nějaký verš mimořádně důležitý. Uhodí tě do očí a jednoduše víš, že platí pro tebe a tvoji situaci. Můžeš ho přijmout jako jednu z odpovědí na tvé otázky. Je to tak dobré a správné, protože Bohu dáváš možnost promluvit nebo nepromluvit. Jinak je to však skutečně tak, že chceš Boha manipulovat, aby promluvil. Má vést tvoji ruku a odpovědět ti jako orákulem. Takto Bůh nemluví a my ho nemáme pokoušet.
Další způsob je podobný: vytáhnout si veršíček. Vytažení kartičky s biblickým veršem pro povzbuzení a budování při mimořádných příležitostech, jako je konec roku nebo narozeniny, a radost z povzbuzení Božím slovem, může být milý zvyk. Pokud zůstane u toho, je to v pořádku! Nebezpečné to začne být, když si sednu a řeknu si, že vytaženou kartičku přijmu jako odpověď na svou otázku. Tak to má být a tak to udělám.
Tahání veršíčků je dobré pro obecné budování, ale stane se nebezpečným, když ho budu chtít považovat za osobní vedení.
Další pochybnou metodou zkoumání Boží vůle je takzvané “kladení rouna”. Tato metoda se skutečně zakládá na jedné situaci ze Starého zákona, ale její příznivci ji většinou používají upraveným a oslabeným způsobem.
Jde o to, že Gedeón chtěl najít Boží vůli a tak položil na humno ovčí rouno. Pak očekával lidsky nemožné, totiž že další ráno bude rosa jen na rounu a ne na zemi. Skutečně se to stalo. Potom Gedeón vyzkoušel opak. Očekával, že rouno zůstane suché a okolní zem vlhká. I na to Bůh přistoupil. (Sd 6,36 a násl.) Tato jedinečná situace je mnohými považována za důkaz toho, že mohou od Boha vyžadovat znamení, která si sami určí, aby si z nich poskládali své odpovědi.
Vyžadování znamení vypadá někdy pořádně primitivně. Třeba takto: Když bude svítit slunce, vezmeme to jako znamení, že Bůh chce, abychom uspořádali pouliční evangelizaci. Nebo: když Bůh do týdne neodpoví na mnou požadované znamení, udělám to a to.
Jedna čerstvě vdaná žena si z celého srdce přála otěhotnět a mít mimino. Ale tak rychle to nevycházelo. Za celou záležitost se samozřejmě modlila. Jednoho dne byla nakoupit a napadla ji tato myšlenka: jestli dnes ráno potkám u pokladny těhotnou ženu, vezmu to jako znamení, že Bůh vyslyšel moje modlitby a jsem těhotná. U pokladny vedle ní skutečně stála těhotná žena a ona hned svým přítelkyním s hrdostí vyprávěla, že Bůh vyslyšel její modlitby a je těhotná. Všichni se s ní radovali, ale čas plynul a nic se nestalo. Jak trapné! Při pastoračním rozhovoru vylila své zklamání a z celé blamáže obvinila Boha.
Kdo vlastně jsme, že svými znameními a požadavky chceme Boha směrovat sem a tam, podle naší libosti a v námi určený čas? To je přece úplně převrácený vztah mezi stvořením a Stvořitelem! Jaká je to troufalost, chtít ovládat Boha! Bůh je svrchovaný a mluví, kdy on chce a ne kdy chceme my. Přijmi toto napomenutí a dej od toho ruce pryč.
Jenže ospravedlnění tohoto jednání se odvozuje od Gedeonova příkladu. Proto se na něj podíváme ještě jednou. Za prvé vidíme, že Gedeón nevyžadoval primitivní znamení, ale něco lidsky nemožného. Dále celé situaci předchází Boží řeč. Nejprve k němu Bůh mluví skrze anděla a vyžaduje od něj, aby s jeho pomocí vysvobodil Izraelce z ruky Midjánců. Gedeón se cítí neschopným, prosí o znamení a Bůh na to přistupuje. Anděl žádá, aby na skálu položil maso a nekvašený chléb a pak vše před Gedeónovýma očima spálí. Čas plyne a Gedeón začíná pochybovat o svém povolání. V této situaci přichází před Boha a vyžaduje znamení. Text jasně ukazuje, že se při tom cítil velmi nepříjemně: Gedeón dále prosil Boha: “Nechť proti mně nevzplane tvůj hněv, když promluvím ještě jednou. Rád bych to s rounem zkusil ještě jednou.” (Sd 6,39a)
Gedeón věděl, že před Hospodina předstoupil s nesprávným postojem a že mu nepříslušelo s ním takto jednat. Proto tento příklad nemáme považovat za metodu hodnou následování. Je to jednorázová událost. Nikde v Bibli není pokyn, že si z Gedeónova postoje máme vzít příklad.
Připouštím, že je naprosto správné prosit Boha, aby nám ke svým dosavadním slovům přidal stvrzující znamení, abychom mohli poznat, že jsme v jeho vůli. Ale přitom samozřejmě necháme na něm, kdy a jakým způsobem chce promluvit. To je úplně něco jiného, než se před něho postavit s požadavky a předepisovat mu kdy a jak má odpovědět s pohrůžkou, že se jinak rozhodneme určitým způsobem.
Uvedené metody “položení prstu”, “tahání veršíčků”, “kladení rouna” a další jsou projevem naší neschopnosti naslouchat Duchu svatému. Mohou být také projevem naší lenosti a zbabělosti. Vyzobnout z Bible jeden verš nebo vyžadovat znamení je přece jednodušší, než se v následování, poslušnosti, každodenním ztišení před Pánem a trpělivém očekávání ptát usilovně na jeho vůli. Ale nejde o to, co je pro nás pohodlnější a jednodušší. Máme zjevené Boží slovo, ze kterého žijeme. Pokud se k nám Bůh skloní a mluví k nám, je to jeho svrchované jednání.
Zásada: “Položení prstu”, “tahání veršíčků”, “kladení rouna” a podobné metody nejsou přiměřeným postojem pro vyžadování odpovědi od Boha. Stavíme se tím před něj jako ti, kdo by ho chtěli ovládat a přinutit mluvit kdy chceme a jak chceme. Zakázaným způsobem tím zasahujeme do suverenity Božího jednání.
(15. kapitola z knihy Eberharda Mühlana: Vedení Duchem Svatým, Führung durch den Heiligen Geist, GDVEIV 1980, přeložil Petr Dvořák)
