Začneme definicí víry z Hebreům 11,1: Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz neviditelných skutečností.
Víra je něčím úžasně zvláštním, co svět nemá. Lidé ve světě řeknou: „Já věřím, že zítra bude dobré počasí.“ Sice mluví o víře, ale to nemá s biblickou vírou nic společného. Oni pouze doufají, že zítra bude dobré počasí. Jak to mohou s jistotou vědět? Řekl jim to Pán? Vždyť Pána ani neznají. My víme, že můžeme věřit jenom tomu, co najdeme ve slově Božím. Takže běžné používání slova „víra“ vlastně neodpovídá tomu, co říká o víře Bible.
Víra je podstata věcí, v něž doufáme. V první části definice víry máme slovo „doufat, doufání nebo naděje“. To ještě není víra, ale důležitá příprava víry. Vždy musíš mít nejdříve nějakou touhu a doufání. Naděje vychází z duše. Tedy duše musí být nějakým způsobem přítomná než se vytvoří víra. Toužíš po vyřešení nějakého problému, máš nějaká přání a touhy. Všechno se v tobě nasměruje k řešení a to je to doufání a naděje. Jenomže víra pokračuje dále, totiž víra je důkaz neviditelných skutečností. Co to znamená? Co to je neviditelná skutečnost?
Marek 11,24: Proto vám pravím: Věřte, že jste všechno, za cokoliv se modlíte a oč žádáte, přijali, a budete to mít. Věřte, že jste přijali a budete to mít. Věřte, že přijímáte v ten okamžik, tudíž už máte v ten okamžik a budete to mít. Vidíme zde důležitou zvláštnost víry. Máme věřit, že jsme přijali.
Ve viditelné oblasti je to zcela jasné. Když ti daruji tuto knihu a ty ji přijmeš, tak už ji máš. Určitě trošku poděkuješ. Máš důkaz viditelné skutečnosti v ruce. Je to úplná realita a viditelná skutečnost. To však není víra. Přijal jsi tu knihu ode mne ve víře? Ne, přijal jsi ji normálně ve viditelném. Víra je trochu něco jiného. Pamatujme si tato dvě místa: Mk 11,24 a He 11,1.
Rozdíl mezi přirozeným a nadpřirozeným člověkem
Podívejme se nyní, jak reaguje přirozený člověk. Přirozený člověk je člověk, který není znovuzrozený z Ducha – tedy neuvěřil v Pána Ježíše Krista. Když něco nemá a chtěl by to mít, tak doufá, přeje si to, touží po tom. Zase je to záležitost pouze duše. Duch je přece u něho mrtvý. Víme, že při novém narození nám Bůh vezme našeho mrtvého ducha a dá nám nového. Tudíž přirozený člověk může pouze doufat, něco si přát, po něčem toužit.
Například nějaký kluk chce mít kolo. Každý kluk v určitém věku touží po kolu. Když je věřící, může si ho vyvěřit. Já však, když jsem toužil po kole, věřícím ještě nebyl. Jak tedy na to? Veliká touha. Celá duše se k tomu upne. V noci se mu zdá, jak jede na kole. Jestli je dobrej, tak začne trošku spořit. Bude také hodně navštěvovat babičky a dědečky, což třeba dříve nedělal. Dokonce možná dostane desetník, že odnesl odpad do kontejneru. Tedy úplně se nasměruje na to, co chce. Má naději, že se to povede.
Chci vám znázornit rozdíl mezi přirozeným a nadpřirozeným člověkem. Doufám, že nemáte problém, když se označíme za nadpřirozené bytosti. Je to jenom opak toho přirozeného. Ne, abys mi tady ulít z okna, protože jsi nadpřirozený.
Naděje u nevěřícího člověka je odlišná od naší naděje. Touha narkomana po další dávce narkotik je jistě doufáním jiného druhu, než naše. My doufáme jenom v to, co najdeme v Bibli a co je podle Božích principů. Nebudeme tedy doufat v nějaký zlatý zámek někde na pobřeží Francie, nebo v podobné nesmysly. K tomu se vůbec nenasměrováváme, zatímco padlí lidé často ano. Je to v podstatě záležitost duše a nasměrování se k nějakému přání, po kterém toužím.
Podívejme se na dospělého člověka, který touží třeba po autě. Když má to, po čem toužil, může to vidět nebo slyšet (když to troubí). Může se toho dotknout. „Mám a sehnal jsem ho se slevou!“ Všechno se pohybuje ve viditelném a to je důkaz viditelné skutečnosti skrze smysly. Na začátku je touha, přání, doufání a potom to viditelně drží ve svých rukou.
My jako věřící se pohybujeme v nadpřirozeném. Novým narozením jsme se stali novým stvořením. Naše občanská příslušnost je v nebesích. Máme vlastně dva pasy. Jeden pas český (nebo německý) a pak neviditelný pas nebeský. Možná tam máš napsáno, který byt ti patří. Pán Ježíš totiž odešel do nebe, aby nám připravil příbytky. To je realita, ve které se jako věřící pohybujeme.
Víra je důkaz neviditelných skutečností
V Markovi 11,24 jsme četli: Věřte, že jste přijali a budete to mít. Výraz „že jste přijali“ je už za pouhou nadějí, a výraz „budete to mít“ ukazuje, že to ještě viditelně nemáme. V čase mezi tím „jste přijali“ a „budete to mít“ se nachází víra. Věříme tedy, že přijímáme v přítomnosti a budeme to mít v budoucnosti. Jestliže jsme již něco přijali, v ten okamžik přijetí je to již přijato. Co jsme tedy již přijali a co ještě nemáme, ale budeme to mít?
Jedna krásná a krátká definice: Víra má teď. Přirozený člověk má, až když vidí nebo se dotýká. Ale ty máš v ten okamžik, když jsi přijal ve víře. Když věříš, už máš! Ale viditelně to budeš mít v budoucnosti. Víra má teď. Již jsme něco přijali. Přijímáme, co ještě ale nemáme. To není slovíčkaření. Když toto pochopíme, posuneme se ve víře. Již jsme něco přijali, co ještě viditelně nemáme, ale budeme to mít.
V druhé části definice víry jsme četli: Důkaz neviditelných skutečností. Jaký důkaz měl přirozený člověk, když se pohyboval jenom ve viditelném? On měl důkaz až ve viditelné skutečnosti. Důkaz viditelné skutečnosti. Ale my máme důkaz neviditelné skutečnosti. To je Božský zázrak.
Nikdo z nás nemohl věřit, než jsme uvěřili. Před tím to nebyla víra, ale doufání ve smyslu, že bude zítra dobré počasí. Zde však máme něco dříve, než to máme. Řekni to nevěřícímu a on se ti vysměje. Nedivme se, vždyť to není normální. „Říkáš, že něco máš, ale vždyť to nemáš! Tak co máš?“ To je Boží tajemství.
To první „máme“ obsahuje prožitek vnitřní zkušenosti a jistoty, velké radosti a hlubokého pokoje, že jsme z neviditelného světa přijali do svého vlastnictví Boží nabídku a zaslíbení. Například v Písmu stojí: Jeho zraněním jste byli uzdraveni. (1Pt 2,24b) Vidíte, jak víra má co dočinění s Písmem. Nebo je psáno: Můj Bůh naplní všechnu vaši potřebu podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši. (Fp 4,19) Máš nějakou potřebu? Máš momentálně finanční nouzi? Na to už je v Bibli zaslíbení, za kterým Bůh stojí. To není zaslíbení, které zrovna pro tebe neplatí, neboť momentálně Bůh nemá zásoby. Božích zaslíbení je velmi mnoho. Můžete si je z Bible vypisovat na cedulky a pracovat s nimi.
Když věříme, máme tedy prožitek vnitřní jistoty, zkušenosti, radosti a pokoje, že jsme to (co potřebujeme a oč jsme prosili) přijali z neviditelného Božího vlastnictví do našeho vlastního vlastnictví. Již to máme v neviditelném. Toto je víra.
To druhé „máme“ vyjadřuje, že ve viditelném ještě nic nemáme. Nediv se, když uplyne nějaké meziobdobí mezi přijetím ve víře a radostí přijetí ve viditelném. Víra je důkaz (skutečnost, realita, některé překlady mluví o substanci) neviditelných skutečností. Víra je substanciální záležitostí v neviditelné oblasti. To znamená, že to ještě není ve viditelném. Uzdravení, materiální požehnání a jiné průlomy ještě nejsou ve viditelném, ale tys to mohl již ve víře přijmout.
Víru předchází naděje a slyšení Božího slova
Víra začíná uchopením nabídky. Víra, kdy uchopíš zaslíbení, má však předfázi a tou je doufání. Většinou jsme v Pána Ježíše neuvěřili okamžitě. Někdo nám o něm něco říkal. Osobně jsem si vzal asi čtyři týdny času, abych to prozkoušel. Hlavně jsem se díval na ty lidi, co mi o Ježíši něco říkali, jestli za tím něco stojí. Ale už se ve mně moje duše nasměrovávala, už jsem toužil. Byl jsem úplně vyřízený a toužil jsem po něčem, jenomže přesně nevěděl po čem. Po záchraně, po vyřešení mé problematiky … Ve své situaci jsem uslyšel nabídku evangelia z úst věřících lidí z jedné malé skupiny, ze které se později stal velký sbor. Dostal jsem naději.
Mimochodem, bez naděje nemůžeme žít. Bez naděje nemohou žít ani nevěřící. Bez naděje lidé zemřou. My však máme naději, máme víru a máme Boha.
Další předfází víry je slyšení Božího slova. Tvoje víra musí být založena na slovech, které jsi našel v Písmu. Nemůžeš věřit v to, co jsi nenašel v Božím slově.
Podívejme se na příklad, když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista. Římanům 10,17 (NBK): Víra je tedy ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží. Ty jsi musel to poselství nějak slyšet. Proto musíme předávat poselství o Ježíši dál. Lidé to musí slyšet. Někdy si myslíme, že když hned Ježíše nepřijmou, tak to byla ztráta času, ale to není pravda. Často slyšíme svědectví od lidí, kteří říkají: „Byli jsme kdysi oslovení někým někde na ulici.“ Pak na to zapomněli a po mnoha letech se to spojilo s nějakou novou zkušeností a oni přijali Pána. To je tak časté. Lidé si pamatují více, než si myslíme. Pamatují si klíčové věci. Uvěřili jsme tedy v Pána Ježíše, protože jsme slyšeli tu zvěst.
Skrze víru vstupujeme do nadpřirozena
Skrze víru vstupujeme do nadpřirozena, kdy se pohybujeme v mezifázi mezi přijetím v neviditelném a přijetím ve viditelném. Víra je až po okamžik obdržení ve viditelném. Když už něco máš ve viditelném, tak nemusíš věřit. Víra je důkaz neviditelných skutečností. Jde o skutečnosti, o reálné věci, ale zásadně neviditelné. Pamatuj si, že když se mluví o víře, je to vždy v neviditelném. Když je to ve viditelném, tak už to není víra. Jak dlouho trvá celá mezifáze? Minutu? Hodinu? Den? Měsíc? Rok? To určuje Bůh a také my podle toho, jak v té mezifázi jednáme a jak bojujeme dobrý boj víry.
Ježíš je nyní pro tebe naprostou realitou, je to tak? Kdo z vás už viděl Ježíše? Nemyslím v kostele na svatém obrázku. Věříš v neviditelného Ježíše a nepotřebuješ nějaké obrázky. Náš Pán je v neviditelném, sedí po pravici Boha Otce v nebesích. Nemusíš ho vidět, abys v něj věřil. Zažíváš ho, neustále se na něj obracíš. Mluvíš k němu. Modlíš se k němu. Věříš mu a jeho vlastnostem, které jsou popisovány v Bibli. Věříš v jeho zaslíbení. Ale nikdy jsi ho přece neviděl. Až ho uvidíš, tak v něj již nebudeš muset věřit. Tam končí víra. Jseš si úplně jistý, že existuje Pán Ježíš a že je tak dobrý a tak krásný. Může přijít dvacet ďáblů a vymlouvat ti to, ale ty víš, že víš, že víš. Ty víš, že máš. To je víra.
Každý, kdo se obrátí a přijme Pána Ježíše, dostane schopnost věřit. Pak začnou různé praktické kroky víry a v podstatě v tom žijeme celý život. My křesťané žijeme z víry, a sice výhradně. Apoštol Pavel říká: Spravedlivý z víry bude živ. (Ř 1,17) Všecko, co není z víry, je hřích. (Ř 14,23) Jsi spravedlivý, tak budeš žít z víry. Když něco není z víry, tak je to z tebe – z té staré padlé přirozenosti, kterou jsi nějakým způsobem přivolal. Pán odpouští, můžeš to vyznat a jde se dál kupředu.
Pohybujeme se vírou v nehmotném, neviditelném a nadpřirozeném. Přirozený svět je vždy svět viditelný. I třeba radiové vlny patří k viditelnému, protože je to fyzikálně odůvodnitelné. Jsou za tím fyzikální, chemické a matematické zákony, s kterými mohou pracovat i nevěřící. Vše, co je hmotné, je viditelné. Neviditelné je něco jiného. Mimochodem, viditelná část je pouze malou částí celkového neviditelného.
Většinou máme nějaké zkušenosti s naplněnými projekty víry, které již dostaly důkaz ve viditelném. Jsme velmi povzbuzeni ve víře, když zažijeme od Pána průlomy, vyslyšení modliteb, nebo když skrze vzkládání našich rukou byl někdo uzdraven. Na příště to však jako základ víry nestačí. Základ víry musí přijít ze slova Božího. Napříště potřebuješ opět čerstvě uvěřit Božímu slovu a znovu čerstvě jít k Duchu svatému.
Prostřednictvím víry formujeme a určujeme viditelné věci
Náplní našeho života je něco, co se teprve později stane hmotným. Neustále předbíháme viditelnou skutečnost. Jsme v tomto smyslu jiní, než ostatní. Jsme časově vyšinutí. Blahopřeji vám, vy vyšinutí! Proto si někteří myslí, že patříme na psychiatrii. Časově jsme na tom stále jinak, než svět kolem nás. Pracujeme na projektech víry, na věcech, které ještě tady nejsou.
Nejsme závislí na viditelných věcech, nýbrž je prostřednictvím víry formujeme a určujeme. My jsme ti, kteří ztvárňují tento svět. Pán si jistě určil i politiky, aby dělali politiku a vedli stát. Jsou od Boha delegovanou autoritou a musíme se za ně modlit. V podstatě však rozhodujeme my tím, jak se za ně budeme modlit a jak za nimi budeme stát před Pánem. My budeme rozhodovat, jak to bude.
Je to i doložitelné. Například v Německu mezi první a druhou světovou válkou nebylo dostatečně velké množství věřících křesťanů, aby zabránili tomu, že nacismus přišel k moci. Podívejme se jenom na to, jak se chovaly církve za hitlerovského Německa. Byla tam dokonce jedna církev, která byla úplně hitlerovská. Před bohoslužbou stáli a hajlovali. Jsou to smutné záležitosti, které změnily celé minulé století k tak hroznému osudu. Křesťané tehdy selhali. My však nesmíme selhat a dopustit takové katastrofy.
Prostřednictvím víry formujeme a určujeme viditelné věci. Nestavíme při tom vzdušné zámky, abychom unikli nepříjemné přítomnosti. Proměňujeme realitu prostřednictvím víry v Boží jednání na základě Božího slova. V podstatě jedná Bůh, ale on vytvořil princip víry a sám vymyslel definici víry a nechal to vše napsat do Bible. Bůh to určil a tudíž Bůh sám jedná podle svých vlastních principů. Chce s námi spolupracovat. Chce, abychom uchopili ve víře Boží slovo a zaslíbení a abychom vše proměnili v nové, podle Boží vůle zjevené v Písmu.
Vezměme si například naše modlení na Řípu v těchto dnech. Proměna Podřipska je už reálně přítomná v neviditelné oblasti, protože je už čas žně, jak říká Slovo. “Žeň je vskutku velká, ale dělníků málo. Poproste tedy Pána žně, aby vyhnal dělníky na svou žeň!” (Mt 9,37-38) Samozřejmě jsou to žně duší. Andělé jsou připraveni. Myslím, že jsou vždy připraveni. Satan je už poražen. Není to tak? Haleluja. To znamená, že jsme na řadě my. Musíme jednat ve víře. Bylo to ve víře, co jsme dělali na Řípu? Proč bys na ten kopec šel, když by to nebylo ve víře? Všichni jsme tam byli ve víře, že to má smysl a že to k něčemu povede. A při tom jsme tam nedělali nic jiného, než že jsme se modlili. Kdyby se na nás někdo díval, řekl by si: „Co to tam dělají. Proč nejdou na vinobraní do Mělníka. Vždyť je to ztráta času …“
Musíme vytrvat ve víře a nevzdat to. V tomto stavu zůstáváme tak dlouho, dokud se ta věc nestane na Boží příkaz viditelnou. Nepřijde to do viditelného silou naší vůle, ani pozitivním myšlením, ale skrze suverénního Boha. Musíme specielně vydržet v dlouhodobých projektech, například kde se jedná o změnu celých oblastí a regionů.
Potřebujeme strategii, sílu, povzbuzení a vedení Ducha svatého, jinak bychom zemdleli. Duch svatý nám ukazuje své strategie, jak udělat to či ono, či to trochu změnit. Nemyslím si, že vše musíme dělat stále stejným způsobem (např. stále stejné modlitby apod.). Duch svatý chce vše vést a je to pak velmi dynamické.
Vírou vidíme neviditelné na základě Božího slova
Jak můžeme hledět na neviditelné? Apoštol Pavel mluví o dívání se do neviditelného v 2. Korintským 4,17-18: To naše nynější lehké soužení nám totiž působí nesmírně veliké břímě věčné slávy, když nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné; neboť viditelné věci jsou dočasné, neviditelné však věčné.
Nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné. Mimochodem smíme ještě, chvála Pánu, používat našich pět smyslů. Prosím tě, než přejdeš ulici, dívej se do viditelného, jestli náhodou zleva nebo zprava něco nejede. Prosím, používej své smysly. I když jsme pro svět nenormální, protože věříme, v mnoha oblastech jsme docela normální a přirození. Druzí lidé, když chtějí, s námi mohou přirozeně hovořit. Není to pravda? Nejsme urputní, odtažití a zákoničtí. Pět smyslů máme pořád a naši duši také stále používáme.
Kterýma očima hledíme na viditelné a kterýma očima hledíme na neviditelné? Těma samýma? To by asi nešlo, na to nejsou přirozené oči uzpůsobené. Na neviditelné hledíme očima našeho nového srdce, které nám Bůh dal při novém narození. Pavel se v Efezským 1,18 modlí za osvícené oči srdce. Toto srdce tedy má oči a tyto oči musí být osvíceny skrze Ducha svatého.
Nové srdce musí být živeno Božím slovem. V srdci věříme, ale také i pochybujeme. Nevěříme v hlavě. Pochybnosti vycházejí z hlavy a chtějí proniknout do srdce. Rozhoduje to, co se v srdci ustanoví za výsledek. Musíme mít v srdci konkrétní Boží zaslíbení pro to, co právě potřebujeme.
Potřebujeme mít všeobecný přehled v Písmu. Potřebujeme vědět, kde co najdeme, když něco hledáme. Potřebujeme znát Boží zaslíbení. Vyhledávej si je v Písmu, používej konkordanci. Musíme mít čas hledat, nacházet a zabývat se Božím slovem pod vedením Ducha svatého. Bible je tak obsáhlá. Jsou tam krásné pasáže, kterým jsme možná ještě nevěnovali moc pozornosti. Duch svatý tě chce oslovit. Potřebuje to však čas.
Pavel říká: Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech (nebo: oblastech) v Kristu. (Ef 1,3) Jsme požehnáni všemi duchovními požehnáními v nebesích. To znamená, že vše, co potřebuješ, je už pro tebe v nebi přítomné a připravené. To vše je ti skrze Ježíše k dispozici. To, co od Boha ve víře přijmeme, už skutečně existuje. Náš Bůh v nebi nemusí začít nervózně hledat, když ho začneme o něco prosit. „Mám to vůbec na skladě? Stojí to k dispozici?“ Náš Bůh je suverénní a vše, co obsahuje jeho sklad, je tady v této knize. Tam si to přečti. Je to kompletní Boží zásoba.
Tvoje víra musí vždy souhlasit s Biblí. Někdy víra přichází skrze prorocké slovo, které však vždy také musí souhlasit s Biblí. Když tě však napadne něco, co s Biblí vůbec nesouhlasí a co ti nepotvrdí tvoji sourozenci, tak to odlož, nepracuj s tím a nesnaž si z toho vytvořit víru.
Ve víře můžeme od Boha přijmout nebo si přivlastnit pouze to, co jsme schopni duchovně vidět. Máme vidět do neviditelného. Zaslíbení nejsou ještě viditelná. Až budou viditelná přirozenýma očima, budeme mít důkaz ve viditelném skrze naše smysly. Takové uzdravení si pak můžeš nahmatat. Funguje již to, co dříve nefungovalo. Do té doby je však uzdravení v neviditelném. Přijímáme ho od Boha a přivlastňujeme si ho ve víře. A přitom si to musíme už představit. Ale jak a jakýma očima? Očima svého srdce.
Ve tvém srdci vznikla víra skrze slyšení Božího slova. Jez Boží slovo dále, aby tvá víra rostla. Jestliže jsi přijal ve víře Boží zaslíbení, nacházíš se v mezifázi až do doby, než se to stane ve viditelném. Přichází nepřítel, střílí pochybnosti a směruje tvé fyzické oči, aby se dívaly na ty fyzické problémy, jejichž řešení jsi již přijal ve víře v neviditelném. S tím počítej, to je normální. Víme však, že satan je poražený, tak mu to důrazně řekni. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás. (Jk 4,7NBK)
Můžeme tedy ve víře přijmout jen to, co jsme schopni vidět. Proto máme hledět na neviditelné. Víra nemůže zrát, nemá-li před sebou žádný obraz. K tomu potřebujeme Ducha svatého, aby nás naučil vidět a správně snít. Bůh sám tyto principy ustanovil a postupuje přesně podle nich. Například viz stvoření.
Víra je vítězstvím nad viditelnou oblastí
Pavel píše o Abrahamovi: Je otcem před tím, jemuž uvěřil, před Bohem, který oživuje mrtvé a povolává to, co není, jako by bylo. (Ř 4,17) Když Bůh něco povolal a vyslovil, stalo se to. I řekl Bůh: “Buď světlo!” A bylo světlo. (Gn 1,3) Dovedeš si představit, že by řekl jenom „staň se“ a pak by překvapeně hleděl, co z toho vzniklo? Bůh již musel mít vnitřní představu a svýma božskýma očima to již musel vidět. Bylo to božsky naplánováno. Když Bůh něco povolal, oslovil to, jako by to už bylo. Musel to již svýma očima vidět.
Velice důležité je odhlédnout od viditelného. Abraham uvěřil zaslíbení, které dostal od Boha. Nehleděl na své již umrtvené tělo (bylo mu přibližně sto let), ani na mrtvost Sářina lůna. (Ř 4,19NBK) Dříve byla Sára velice krásnou. Nyní již byla stařenou, která vzhledem ke svému stáří zcela jistě nebyla ve stavu mít dítě. Abraham se nějakým způsobem díval jinam, každopádně však jednal a šel s ní do stanu … Stal se zázrak, potomek byl zplozen.
Pozor na náš myšlenkový svět. Pozor na pochybnosti. Věříme v srdci a pochybnosti se nesmí do srdce dostat. Víra je vítězstvím nad viditelnou oblastí. Když věříš, vítězíš nad viditelnou oblastí. (Jistěže ne vše, co je ve viditelné oblasti, je negativní. Třeba, když ti někdo servíruje nějaký dobrý dortík, určitě nebudeš svým zrakem uhýbat.) Naše projekty víry se vztahují na něco, co ještě není a co by mělo být. Často všechno ostatní ukazuje, že to nebude a že to bude ještě horší. Když máš například nemoc, bude ti všechno říkat, že se to musí přece zhoršovat. Je to normální, co ti budou říkat tvoje myšlenky, zkušenosti, doktoři atd. Naše projekty víry však jdou proti tomu viditelnému.
Víra je vztahem důvěry k Ježíši
Je důležité, abychom neodtrhávali Boží slovo od Ježíše a nebyli v tom techničtí. Se Slovem nepracujeme osamostatněně od Ježíše. Ježíš a Boží Slovo jsou identické (viz J 1,1; J 1,14; Zj 19,13). Tedy pozor na technické postupy, na mechanické omílání Božího slova. Musí to být živé. Duch svatý ti chce Boží slovo oživit. Musí se to stát tvým vlastním slovem. V Bibli máš napsané Slovo, které si musíš přivlastnit tím, že ti ho Duch svatý učiní živým. Rozsvítí se v tobě nějaké vnitřní světélko a oči tvého srdce to uvidí.
Hleďme na původce a dokonavatele víry Ježíše, který pro radost, jež ležela před ním, podstoupil kříž nedbaje na hanbu a posadil se po pravici Božího trůnu. (He 12,2NBK) Při všech našich projektech víry se díváme na Ježíše. Můžeme mít radost a požitek, protože máme společenství s ním. On je to Slovo. Hledíme na kříž, kde Ježíš vše už pro nás vydobyl. Spasení, uzdravení, požehnání je nám vydobyto. Avšak podle tohoto slova se díváme na Ježíše, který je vyvýšen a sedí po pravici Boží. Má všechnu moc a autoritu a tu nám předal. Vidíme kříž a vyvýšeného Ježíše na trůnu. Haleluja.
Uzavřeme Pavlovou modlitbou za Efezské, kterou určitě mnohokrát opakoval: Nepřestávám za vás děkovat, když se o vás zmiňujeme na svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal Ducha moudrosti a zjevení v pravém poznání jeho samého a osvícené oči srdce, abyste věděli, jaká je naděje v jeho povolání, jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých a jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly. (Ef 1,16-19)
Přepis vyučování v Křesťanském společenství Juda 21.9.2004
