Když jsme v duchovním boji a chceme získat pomazání, které by nás uschopnilo porazit ďábla, není lepší vyučování než je nám zjeveno v popisu konfrontace Ježíše ďáblem na poušti. Je důležité, abychom začali na tomto místě pouště. Musíme rozumět tomu, že posílení, kterého chceme dosáhnout, nezískáme v příjemné atmosféře, ale ve zkoušce ohněm. První kolo tohoto velkolepého zápasu mezi Kristem a pokušitelem je Matoušově evangeliu popsáno takto:
Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden do pustiny, aby byl pokoušen od Ďábla. A když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil Pokušitel a řekl mu: Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby. On však na to řekl: Je napsáno: Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. (Mt 4,1-4)
Chléb, kterým ďábel pokoušel vyhladovělého Ježíše, zastupuje zaopatření, život a potřeby podle světských a pozemských žádostí. Toto první pokušení, které je i naším prvním pokušením, míří na to, abychom se více než zákony Božího království řídili zákony a žádostmi tohoto světa.
Ježíš na této zemi založil své duchovní království. Je to jeho království, které nebude určováno lidskými nedostatky, jako je skutečný hlad nebo zákony s pozemským omezením. Kristovo království bude určováno Božím stvořitelským slovem.
Svým odporem proti této úvodní ďáblově ofenzívě Ježíš zvěstuje, že Boží slovo má v jeho životě nejvyšší autoritu. Rozhoduje se, že nepodlehne pokušení spoléhat se na své vlastní schopnosti, ale bude nepřítele potírat duchovními zbraněmi. Touto volbou Ježíš ukazuje svoji ochotu žít podle principů, které jsou v naprostém rozporu s přirozenými zákony. Dosvědčuje, že jeho život je sycen a chráněn pouze Božím slovem.
První krok k vítězství tedy spočívá v tom, že se ve svém srdci rozhodneme a ďáblovi dáme na srozuměnou, že se stoprocentně spoléháme na Boží slovo, které je všeobsáhlé, neomylné, neohraničené a věčné. Toto rozhodnutí se nesmí opírat pouze o nějaké dogma nebo o to, že se nám Boží slovo vrylo do paměti. Musí být založeno na skutečnosti, že Boží slovo proniklo naším duchem a hluboko v našem nitru se stalo zjeveným poznáním. Jen když ve své duši budeme vědět, že nebe a země sice pominou, ale Boží slovo nikdy nepomine, budeme moci úspěšně odporovat ďáblu.
Pokud si stále myslíš, že tvá moc spočívá ve tvé vlastní síle nebo materiálních prostředcích, jsi pod prokletím. Vzpomeň si, že když Adam a Eva byli vyhnáni z ráje, Bůh je proklel a řekl jim: “V potu své tváře budeš jíst chléb…” (1M 3,19). Kristus nás samozřejmě osvobodil od kletby zákona a stal se za nás prokletím, protože je napsáno: “Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.” (Ga 3,13) Ale pokud se přitom stále spoléháš na pozemské věci, zůstáváš pod prokletím a ďábel bude žrát prach, kterým jsi, okrade tě a sní tvoji osetou zemi. Budeš sít mezi trní a bodláčí a neuvidíš ovoce.
Abychom dosáhli vítězství nad ďáblem, musíme být osvobozeni od prokletí skrze vyznání, že člověk nebude živ jen chlebem (přirozenými zákonitostmi), ale každým slovem, které vychází z Božích úst.
Obětavost místo pýchy
Další ďáblův útok proti Kristu směroval na jeho pýchu.
Potom ho Ďábel vzal do svatého města, postavil ho na okraj střechy chrámu a řekl mu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je napsáno: Svým andělům přikáže o tobě, a na rukou tě ponesou, abys snad nenarazil nohou na kámen. Ježíš mu řekl: Je také napsáno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha. (Mt 4,5)
Toto pokušení má co do činění s naším vztahem k Bohu, naší svatostí a tím, abychom ho nepokoušeli naším samolibým způsobem myšlení. Když tuto ďáblovu výzvu přeneseme do dnešní doby, řekl by ďábel asi toto: Použij svoji moc v Kristu na to, abys byl obdivován, zbohatl, měl vliv na lidi nebo mohl jednat nezávisle. Jsi přece konec konců svatý. Je to vlastně velkolepé! Ježíš tě bude chránit, andělé ti budou sloužit. O co si děláš starosti?
Ale Ježíš zůstává v centru vůle svého Otce a nestaví do středu sebe. Vydává se svému Otci a slouží jemu i lidem v pokoře, lásce a sebezapření, dokonce i ve smrti. Nejvyšším způsobem tak ukazuje, co je o mučednících napsáno v knize Zjevení: “Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví; a nemilovali svou duši až na smrt.” (Zj 12,11)
Vítěznými bojovníky se staneme jen tehdy, když se kvůli lásce k evangeliu naučíme skutečnému sebezapření a když se naše svědectví stane svědectvím víry a chvály místo svědectví naříkání a sobectví.
Pomazání k duchovnímu boji získáme jen tehdy, když porozumíme, že síla přemáhat lež není v nás samotných ani v našem sebeobětování se, ale jen v Ježíšově oběti – v jeho krvi, která byla vylita za mnohé.
Odporu proti ďáblu musí předcházet poddání se Kristu: “Poddejte se tedy Bohu. Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás.” (Jk 4,7) Ježíš věděl, že autorita, která z něj vychází a která skrze něho působila, je stejné podstaty jako Otcova, protože s ním měl intimní společenství. Soužití s jeho Otcem uspokojovalo jeho duši, posilovalo jeho tělo a naplňovalo ho pokojem. Navzdory tomu všemu opustil svůj luxus. Ačkoli byl v podobě Boží, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil… (Fp 2,6-7).
Když trávíme delší čas obklopeni neobrácenými lidmi, cítíme se často nepohodlně. Toužíme být s někým, kdo mluví naší řečí, řečí ducha. Chceme být s křesťany a mluvit s nimi. Ale představ si, jak bylo Ježíši, když ho na poušti pokoušel ďábel. Neměl nikoho s kým by mohl mluvit a přece v sebezapření našel skrze Ducha sílu se spolehnout na Otce, aby odolal tělesnému pokušení ďábla. Na tomto spolehnutí spočíval jeho vítězný život. Dokázal, že “ten, který mne poslal, je pravdivý.” (J 8,26)
Protože Ježíš nevedl soběstředný život, ale měl touhu činit Otcovu vůli, nemohl mu ďábel uškodit ani v nejmenším. Ježíš si jistě mohl vybudovat dobrou pověst, protože skrze jeho službu bylo pomoženo tisícům, ale on činil jen to, co mu řekl Otec: Ježíš jim řekl: “Až vyvýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že Já jsem a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil můj Otec.” (J 8,28)
U rybníka Bethesda bylo mnoho lidí, kteří čekali až se zjeví anděl a zvíří vodu, ale Ježíš uzdravil jen jednoho ochrnutého (viz J 5,1-8).
Když mu lidé řekli, že jeho přítel Lazar je nemocný, mohl se Ježíš okamžitě vydat na cestu, aby Lazara probudil na vrcholu veřejné pozornosti, kterou tato událost měla. Místo toho v klidu čekal tři dny, hledal Boží záměr a pozorně dbal na Otcovy pokyny.
Je smutné, že tolik lidí je tak zapleteno do světských věcí, že nemají čas naslouchat Božímu hlasu. Je nakonec jednodušší jít k pastorovi a poprosit ho, aby se modlil za vedení, než sám jít na kolena a vytrvale se modlit, až je nám dovoleno vejít do velesvatyně a tváří v tvář slyšet Boží vůli. Ale na to musí být naše tělo disciplinované. Musíme se vydat Pánu, milovat ho a podřídit se jeho vůli. Zde leží opravdové vítězství: naslouchat mu!
Odporování ďáblu vyžaduje velkou rozhodnost. Před několika lety mi Pán ukázal, jak snadno se necháme zastavit každou slabostí, kterou nám ďábel vloží do cesty. Problém je v tom, že nepřítele naší duše nemáme dost. Když mi Duch svatý tuto zkušenost poprvé položil na srdce, reagovala jsem následovně: “Jak to myslíš Pane, že ještě nemám ďábla dost? Už dlouho si od něho nenechám nic líbit.” Pán odpověděl: “Přirozeně si od něho nenecháš nic líbit, to je pravda. Ale ještě ho nemáš plné zuby. Když máš ďábla plné zuby, budeš duchovně tak násilnická, že svému utlačovateli vyhlásíš válku, válku až na smrt. Budeš odhodlaná k vítězství, ať to stojí co to stojí.” Jak vidíš, neměla jsem ještě ďábla tak plné zuby, abych proti němu vedla válku na všech frontách a akceptovala radikální změny v mém životě, které vyhlášení války vyžaduje.
Ježíš řekl: “Ode dnů Jana Křtitele až dosud je království Nebes vystaveno tlaku a ti, kdo se do něho tlačí, je uchvacují.” (Mt 11,12)
Toho dne jsem porozuměla principům, které mi napomohly k velkým vítězstvím nad ďáblem. Byla jsem naplněna duchovním násilnictvím, nebo jinak vyjádřeno svatým hněvem. Vytyčila jsem proti ďáblovi hranici a předsevzala si, že kdekoliv ho potkám, se vším důrazem ho přemohu. Od toho dne ďábel věděl následující: Když se odváží si se mnou něco začít, porazím ho mocí Ducha svatého. Za každou nejmenší věc, kterou mi udělá, ho předám Božímu soudu. Budu ho bít Božím slovem a Beránkovou krví a budu proti němu bojovat a odstraním ho z cesty pomocí celé armády andělů, které mi dal Kristus k dispozici! Nadále se už ďáblovými odporem nenechám rušit v mém nočním klidu. Budu pokojně spát, chválit Pána a svěřím se do jeho náruče. Od tohoto dne je ďábel tím, kdo bude mít potíže.
Protože trpělivost je ovocem ducha, nemůže být ďábel trpělivý. Jeho království bude zničeno, když uvidí, že jsi se rozhodl proti němu bojovat a netrpělivě od tebe uteče, rychleji než si dokážeš představit.
Uctívání a duchovní boj
Třetí pokušení, kterému se Kristus na poušti musel postavit, souviselo s uctíváním.
Pak ho Ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. A řekl mu: Toto všechno ti dám, jestliže padneš na zem a pokloníš se mi. Tu mu Ježíš řekl: Odejdi, Satane. Vždyť je napsáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat. V té chvíli ho Ďábel opustil. A hle, andělé přišli a sloužili mu. (Mt 4,8-11)
Když je pro nás uctívání Boha v centru, odvrací to naši pozornost od touhy po uznání a velikosti ve světě, od toho, abychom chtěli být viděni a ctěni lidmi a hledali jejich pozornost.
Tolik lidí hrozně trpí tím, že není uznáván jejich výkon. Žijí jen proto, aby jim svět nebo dokonce církev propůjčila titul. Celou svoji identitu a vlastní hodnotu vážou na toto uznání. Ale tím se činí zranitelnými pro démonické ponížení a trvale jsou poráženi ďáblem, protože světská sláva je jako květina – dnes kvete a zítra zmizí.
V protikladu k tomu zakládá Ježíš svoji sílu a své vítězství na následujícím výroku: “Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.” (Mt 4,10)
Chvála a uctívání patří k nejsilnějším zbraním duchovního boje. Žalm 34 mi velmi posloužil a v mém křesťanském životě mi umožnil vidět veliké divy. Tento Žalm napsal král David v jednom z nejtěžších období svého života. Byl úplně sám a Saul ho pronásledoval, aby ho zabil. Abímelek, král Pelištejců, který Davidovi krátce před tím pomohl, se k němu obrátil zády a vyhnal ho. Davidovi manželky byly odvedeny a on neměl dost potravin. Pro mladého Davida nemohla být tato situace povzbuzující. Ale uprostřed tohoto zoufalého stavu napsal:
Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála. O Hospodinu mluv s chloubou, moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno. Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal. Kdo na něho budou hledět, rozzáří se, rdít se nemusejí. Tento ponížený volal a Hospodin slyšel, ve všem soužení byl jeho spása. Hospodinův anděl se položí táborem kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit. Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu. Žijte v Hospodinově bázni, jeho svatí, vždyť kdo se ho bojí, nemají nedostatek. (Ž 34,2-10)
Co dalo Davidovi tváří tvář těmto okolnostem takovou důvěru a sílu? Byla to schopnost uctívat a chválit Boha. Schopnost vědět, že jeho jistota je v Pánu a že jeho Bůh je silný a mocný, že ho slyšel, bude za něj bojovat a ochrání ho před nepřáteli. Schopnost vědět, že Bůh je jeho útočiště a hrad, jeho záštita v čase pronásledování.
David se naučil pozvedat v Boží přítomnosti svého ducha a nedívat se na okolnosti. Naučil se vidět a chválit Boží velikost, nezávisle na tom, jak veliké byly problémy. Věděl, že: “Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.” (Ž 34,19-20)
Rok po obrácení jsem si na živobytí vydělávala vývozem uměleckých předmětů z Mexika do USA. Jeden americký obchodník s uměleckými předměty je nakoupil a předal mi zodpovědnost za to, aby k němu bezpečně dorazily. Jednoho dne tento Američan získal vzácnou sochu z jemného černého mramoru, která vážila asi půl tuny a měla hodnotu přibližně 10.000 amerických dolarů.
Bydlela jsem tehdy ve starém bytě ve čtvrtém poschodí domu bez výtahu. Spedice, která tuto obrovskou mramorovou sochu přepravovala, ji dokázala dopravit jen do druhého poschodí, byla prostě příliš těžká. Rozhodla jsem se tedy, že ji nechám stát na odpočívadle ve druhém poschodí. Bylo to v sobotu a já nemohla nic podniknout, dokud v pondělí nebude otevřeno na celním úřadu. Možnost, že by ji někdo ukradl byla téměř vyloučená, tak jsem bez starostí prožila noc. V neděli jsem šla do sboru a když jsem se vrátila, socha k mému úžasu zmizela. Cítila jsem se, jako by se mi pod nohama otevřela země. Tuto škodu bych nikdy nemohla nahradit, ani kdybych prodala všechno své jmění. Šla jsem do svého bytu a na kolenou se modlila k Bohu. On byl vším, na co jsem se mohla spolehnout.
Chválila jsem ho, modlila se a řekla: “Děkuji ti Pane za tuhle nádhernou příležitost vidět otevřená nebesa a prožít, jak v mé záležitosti bude jednat tvoje armáda. Děkuji za výsadu, vidět tvoji moc tak velikým způsobem. Prosím tě, Pane, aby ta socha zlodějům popálila ruce a aby ji s pokáním přinesli zpět.” Potom jsem dál chválila Pána. Později, když jsem byla znovu ve sboru, mluvila jsem o této záležitosti s pastorem a poprosila ho o podporu při modlitebním shromáždění.
O čtyřicet osm hodin později stála socha znovu nepoškozená na odpočívadle. Pán přivedl zloděje na světlo, byli to dva Američané a jeden Mexičan. Byli zatčeni a zavřeni do vězení, kde jim mohli vyprávět o Boží lásce. Napsala jsem jim dopisy, ve kterých jsem jim odpustila a zprostila je viny. Dva z nich se rozhodli proti Ježíši, ale třetí prosil v slzách o odpuštění a přijal Ježíše do svého srdce. Nevím, co se stalo se soudními spisy, ale ten, který přijal Ježíše, byl osvobozen, zatímco oba ostatní byli vypovězeni ze země a skončili v americkém vězení. Pro mě to byla velkolepá lekce. Místo toho, abych si dělala starosti, vždy chválím Boha. Náš záchrance a spasitel žije! Žalm 149 mluví o nesmírné moci chvály, která ničí moc ďábla.
Haleluja. Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho chválu v shromáždění věrných! Ať tanečním rejem chválí jeho jméno, ať mu pějí žalmy při bubnu a při citaře. Ať svým hrdlem vyvyšují Boha, s dvojsečným mečem v svých rukou, aby nad pronárody konali pomstu, tresty na národech, aby spoutali řetězy jejich krále, železnými okovy ty, kdo jsou u nich ve cti, aby na nich vykonali soud, jak o tom psáno. Je to čest pro všechny jeho věrné. Haleluja. (Ž 149,1.3.6-9)
Když chválíme Boha, odehrává se při tom mohutný duchovní boj. Když při uctívání pozvedáme svoje ruce, stávají se pozvednutými meči, které mají duchovní moc zranit nepřítele. To je duchovní význam Davidova výroku: “Učí bojovat mé ruce.” (Ž 18,35) Tento způsob chvály Bůh přijímá tehdy, když nepadáme jako oběti a nenecháme se utlačovat okolnostmi, ale začneme zpívat novou píseň, z nejhlubšího nitra ho chválíme a vyvyšujeme za jeho velikost, moc a sílu.
Život v moci Ducha
Lukášovo evangelium nám popisuje konec Ježíšova pokušení:
Když Ďábel dokončil všechno pokušení, odstoupil od něho až do příhodné doby. Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila do celého okolí. (L 4,13-14)
Pomazání k vítězství v duchovním boji dostaneme tehdy, když se podřídíme Bohu, odporujeme ďáblu a kategoricky se rozhodneme ohledně toho, jakou pozici má mít v našich životech. Dokud neporazíme ďábla ve svém osobním životě, nikdy nebudeme mít autoritu nad jakýmkoli démonem, který napadá někoho jiného. Proto dochází k tomu, že slabé sbory nemají autoritu a jejich členové jsou poráženi a pronásledováni neštěstím. Příliš mnoho křesťanů z těchto slabých sborů nikdy neučinilo definitivní rozhodnutí přemáhat ďábla. Nikdy se nerozhodli uchopit Boží moc. Ve finanční oblasti očekávají pomoc jen od banky a při zdravotních problémech jen od lékařů.
Velcí muži a velké ženy v dějinách křesťanství byli ti, kdo se neodvolatelně rozhodli zaujmout svoji pozici: sedět na nebeských místech po pravici Ježíše a tohoto místa autority proti nepříteli své duše se nikdy nevzdat.
(Kapitola z knihy Shaking the Heavens – Otřást nebesy, přeložil Petr Dvořák)
