Míkal byla Davidova manželka, dcera Saulova. V 2. Samuelově 6. kapitole čteme, že David přivedl schránu zpátky do Jeruzaléma. Odložil své královské roucho. Byl jen prostě oblečen. Možná měl jen domácí oděv, který nosíš, když jdeš uklízet, když tam nikdo není. Rozhodně však neměl něco, co by král nosil na veřejnosti. A on poskakoval! Tančil! Točil se! A oslavoval! Míkal se dívala z okna a pohrdla jím. Když David vešel domů, řekla mu: “Ó, izraelský král byl dnes slavný! Dělal jsi ze sebe blázna!” On řekl: “Půjdu ještě níž, udělám ze sebe ještě většího blázna. Pán si mě vyvolil. On si mě vyvolil nad všechny v domě tvého otce. A já před ním budu tančit! Já před ním budu oslavovat!”
Dávejte pozor na ducha Míkal. Dávejte pozor na kritického negativního ducha. Je dobré mít rozlišení. Potřebujeme mít moudrost. Když Pán začne jednat, někdy budou projevy démonů. Musíme mít rozeznání, abychom s nimi správně jednali. Někdy se někdo snaží věci sám udělat. Potřebujeme rozeznání, abychom rozeznali, co je z těla. Ale existuje kritický, sudičský duch. “Včera jsi ze sebe udělal blázna. Víš, jak jsi vypadal? Válel ses tady po zemi, plakal, smál ses. Víš, že ti kapalo z nosu? To bylo ohavné!” To se tento týden dělo (na pastorálce Křesťanských společenství). V poslední době to vídám dost často. “Není to pěkné. Jak odporné to bylo!” To bylo před Pánem! Já jsem plakal před Pánem. Válel jsem se po zemi před Pánem. Bylo to vzácné. Nepohrdej tím.
Poslyš, Bůh ví, jak zabít tvou pýchu. Jeden z mých přátel byl na shromáždění ve známém sboru v oblasti Washingtonu. Tamní pastor má velmi dobrou pověst. Můj přítel byl na shromáždění a vyprávěl mi, jak naráz padl Duch na toho pastora. Ten vyskočil, tančil a běžel kolem budovy. “Jak víš, že to byl Duch? Možná to ten člověk tak dělá vždycky. Jsou sbory, které jsou prostě divoké.” Řekl mi: “Miku, tohle je známý muž, a on vypadal jako úplný blázen! Nikdo by to nikdy neudělal! Způsob, jak se pohyboval! Jak jednal! Bylo to tak bláznivé! To musel být Bůh!” Znáte lidi. Víte, že lidi jsou příliš komplikovaní, aby něco dělali. Někteří jste se včera dívali na jisté lidi a říkali jste: “To musí být opravdové! Já je znám, žiji s nimi. Spím ve stejné posteli jako on. Tohle on normálně nedělá! To byl Bůh!”
Bůh ví, jak nás pokořit. “Vypadal jsi opravdu jako blázen. Poskakoval jsi tady, košile ti vylezla z kalhot, to bylo hnusné.” Mohl bych o tom říci více, ale neřeknu. Dejte pozor na ducha Míkal. Může se to stát. Po léta se tvůj manžel chová stejným způsobem. A teď tady můžeš sedět a dívat se, jak tu poskakuje a směje se. “To není pěkné. Jsem z toho v rozpacích.” Dej pozor. Můžeš holubici zaplašit. Můžeš mít své počestné mrtvé shromáždění anebo můžeš mít slávu Boží.
Ve třetí kapitole Skutků byl uzdraven chromý. Jak šel do chrámu? Skákal! Tančil! Chválil Boha. Skákal! “Tohle se v chrámu nedělá.” “Teď jsem byl uzdraven! Celý život jsem byl chromý! Co mám dělat?” Nebo člověk od narození slepý. Náhle vidí! Co myslíš, že se stane? Následuje pochmurná a vážná odpověď: “Chvála Pánu. Celý život jsem byl slepý, ale teď chci dát Pánu slávu. Teď vidím. To je pozoruhodné.” Myslíte, že takhle by to bylo? Vůbec ne. Následuje radostná odpověď doprovázená skákáním a jásáním: “Vidím! Vidím tě! Vidím tvé ruce! Vidím tohle!” Mohlo by to tak asi být u někoho od narození slepého?
Poslyšte, ne každý má správný jazyk. Někdo kritizoval Pensacolu, protože četl svědectví o čerstvě obráceném, který říkal: “Následovat Ježíše je lepší než jakékoliv drogy.” Někdo kritizoval, že v Pensacole jsou lidé orientovaní na zážitky. Nevěděl, o čem mluví. Nebyl na shromážděních. Nevěděl, že se tam káže pokání a svatost. Ale bylo to bláznivé. Co čekáš, že úplně nový obrácený bude říkat? “Chlubím se ve věčné predestinaci Boží. Děkuji Bohu za smíření, které ode mne odvrátilo Boží hněv.” Co říká vážně? “Ztratil jsem svůj život skrze drogy a myslel jsem si, že je to to nejlepší, co může být. Teď mám Ježíše! On je lepší než každá droga!” Takhle mluvíme, když se obrátíme. Já jsem byl taky těžký narkoman. Takhle jsme mluvili. To mělo smysl. Nepohrdej tím.
Každý pátek máme křty. Většinou jsou to úplně noví lidé, kteří se obrátili pár týdnů předtím. Jejich život je radikálně změněn a teď jsou křtěni. Oni nevědí, co mají říct. Jednou tam byl jeden čtrnáctiletý chlapec. Stál tam takhle s nakloněnou hlavou a říkal: “Já jsem nežil pro Boha a před dvěma dny jsem přišel dopředu na výzvu, činil jsem pokání, smířil jsem se s Bohem a od té doby se třesu.” Chvála Pánu! Je mu čtrnáct! Je změněný! Je to doopravdy! “S tím mám ale teologický problém”, řekne někdo. Bůh má teologický problém s tebou!
Jednou vstala jedna paní, čerstvá věřící, a vydávala svědectví. Vedoucí říkají lidem, aby měli krátké svědectví, ale neříkají, jak mají mluvit. Tahle paní vstala a řekla: “Chvála Pánu! Jsem spasená. Plná Ducha. To je lepší než sex!” Poslyšte. Ona se snažila říct něco opravdového. Byla úplně nová! Bylo to jediné, co byla schopná říct. Později si na to bude vzpomínat a bude zahanbená. “Mám problém s tím, co se stalo.” Pak máš problém s novými dušemi!
Dám ti otázku: Když někomu ukazuješ obrázek svého miminka, ukazuješ mu obrázek těsně poté, co se narodilo? Pokryté krví? Posíláš to příbuzným? “Chvála Pánu! To je obrázek mého miminka!” “Je to mrtvé nebo živé?” Čekáš až je očistí, už pak třeba nebude tak rudé, pořídíte mu pěkný obleček … “To je krásné děťátko!” Nový život je někdy trošku špinavý. Musíš to takhle přijmout. Uč lidi, vyučuj je. Ale na počátku je trošku nepořádek! Někdy prostě Pán jedná nezvyklým způsobem. Je snadné začít pohrdat.
Ve třinácté kapitole Skutků Pavel bere varování od proroků a říká lidem: “Hle, vy, kteří pohrdáte, divte se a zahyňte.” Neměj toho pohrdavého ducha. Prostě odstup a dovol Pánu jednat. Dovol lidem, aby byli požehnaní. Ať reagují.
V Pensacole na konci shromáždění, poté, co skončila služba na výzvu, říkají: “Budeme se modlit za všechny, kdo chtějí modlitbu.” Jdou do toho vedoucí, kteří mají velké modlitební týmy. Několik tisíc lidí chce modlitbu. Tak jdete a kladete na ně ruce. Někdo přichází do tvého prostoru, není to ani fronta, jen tak procházíte davem a ty si říkáš: “Za toho už jsem se modlil”. On se vrací zpátky do řady. Jsem unavený, chci jít domů, chci se najíst, a on chce modlitbu podruhé, potřetí, a dva jiní už se za něj modlili. Teď nejde o to, je-li to správné nebo ne. Mluvím o svém myšlení. “Pane, jsem unavený. Pane, teď bych už mohl jít domů. Až se za každého pomodlíme, můžeme jít domů.” Ale něco mi trošku změnilo perspektivu. Teď nemluvím o tom, jestli se za lidi máme modlit několikrát. To je jiná otázka.
Ale na něco jsem pomyslel: Jeli jsme kolem sboru. Připravoval jsem se učit vedoucí. Bylo poledne, v sedm večer mělo začít shromáždění a tam čekaly stovky lidí. Je horko. Někdy lidé omdlévají, když čekají v tom vedru. Je tak horko, že mají nad sebou deštníky. Tři hodiny poté jsme vyšli ven. Ti lidé tam stále stojí na slunci, fronta už je mnohem delší, budou tam ještě několik hodin, než se otevřou dveře. Někteří přijeli zdaleka, někteří utratili hodně za letenky a hotel a teď celý den stojí na slunci, nebo stojí v dešti. Je to chyba, když chtějí dvakrát třikrát modlitbu? Já jsem unavený, ostatní taky, ale tihle lidé čekali celé hodiny, tak se k nim přibližme. Když vidíte ten hlad, když vidíte, jak se dveře rozevřou a tisíce proudí dovnitř, někteří sedí na chodbách, sedí na záchodech, nic nemohou vidět, ale poslouchají, co se říká, tak si říkáš: “Tím nechci pohrdat, Pane.” Uvědomuji si, že je tu něco, s čím trošku nesouhlasím, ale tohle jsou hladoví a žízniví lidé.
O Míkal je napsáno “až do smrti zůstala neplodná”. Říkám, že jsou k tomu dva důvody. Jeden z nich je duchovní důvod (princip): Kritický duch neplodí. Kritický sudičský duch nezpůsobí trvalé ovoce. Druhý důvod, proč už neměla děti: Možná se jí už David nikdy nedotkl. Možná se už k ní nepřiblížil, proto neměla děti.
Část vyučování na pastorálce Křesťanských společenství v srpnu 1996 v Kostelci nad Orlicí
