Bůh chce, aby jeho děti byly svobodné a radostí ze svého Táty tančily, jásaly a tleskaly.
Ale v mnoha shromážděních chval a uctívání chybí síla k průlomu do úžasné svobody Božích dětí. My křesťané jsme byli příliš dlouho Tichošlápky a zvláště my Němci jsme museli být vysvobozeni ze své strnulosti. Pán nás chce uvést do svobody, aby námi mohl hýbat jeho Duch.
Bůh si přeje, abychom ho oslavovali celým srdcem a vší silou! Jeho slovo je měřítkem a vše, co ve chvále děláme, musí být založeno na Božím slovu. Při hledání nových cest se nemusíme vracet zpátky do světa. Pomazání pro bubínky, tanec, prapory, korouhve a další prvky prorocké chvály nám dá Duch svatý.
Cordelia Krawczyková je vedoucí chval ve Sboru Ježíš! Rinteln
Obnova chvály
Pokud sloužíme ve chválách, máme se ptát, jestli je to, co děláme, založeno na Božím slovu. Pán hledá ty, kdo ho uctívají v duchu a v pravdě (J 4,23-24). Není jiná možnost, tak to říká Bible, než Pána uctívat v duchu, tedy v jiných jazycích (1.K 14,14-15) a v pravdě, tedy skrze jeho Slovo nebo pravdy jeho Slova. Jeho Slovo je měřítkem všeho, co děláme, protože jeho Slovo je pravda! K Božím myšlenkám nemůžeme nic přidávat, aby lépe zapadly do našich představ a konceptů. Dělají to farizeové a zákoníci, kteří svým kvasem prokvasí celé těsto. Pán začal tento kvas ze svého těla vymetat a chce znovu vybudovat pravdu svého slova.
V Jeremjáši 31,4 slibuje Bůh Izraeli, že poté, kdy bude rozptýlen do celého světa, ho přivede zpět a znovu zbuduje. Toto zaslíbení se právě naplňuje před našima očima. Jsou paralely mezi Izraelem, vyvoleným Božím národem, a celosvětovou Ježíšovou církví. Bůh se tedy pustil do toho, aby shromáždil a znovu vybudoval svoji církev. Čistí ji od nespravedlnosti a dává zjevení o řádu v církvi, o darech Ducha svatého, víře, slovu, chvále atd.
Před několika lety v Německu došlo k průlomu ve chválách, při kterém byl objeven tanec a bubny. Smíšením Božích pravd se lžemi, jako např. humanistickým myšlením a z toho plynoucích pocitů ducha tohoto světa, bylo chválení Boha silou těchto vlivů více nebo méně degradováno na depresívní zpěv písní. V mnoha shromážděních chval a uctívání chybí moc k průlomu do nádherné svobody Božích dětí a k triumfování s Ježíšem.
Ve třetí kapitole Sofonjáše Bůh mluví také o obnově Izraele a ve 14. verši říká:
Zaplesej, (jásej v NJ) sijónská dcero, zahlahol Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero jeruzalémská!
Sijónská dcera, obraz Ježíšovy církve, je vyzývána, aby jásala. Na tomto místě je použito hebrejské slovo „ránan“ a znamená: vřískat, vydávat pronikavý zvuk, křičet radostí, vykřiknout, být plný radosti, zpívat radostí a triumfovat. Německo potřebuje tuto hlasitou chválu! My křesťané jsme byli příliš dlouho Tichošlápky. Je na čase, aby v nás povstal lev z Judy (Juda – ten, kdo chválí) a abychom se se vší silou prodrali k Pánu.
Při hledání nových cest se nemusíme vracet k věcem světa. Odpověď má sám Bůh. Aby vypůsobil něco nového, musíme ho hledat a v modlitbě zaplatit cenu. Nové věci od Boha musí být porozeny v modlitbě! „Zaplatíme“ za to hledáním Boha a očekáváním v modlitbě, že něco udělá. Místo abychom čekali na Pána a jeho jednání, často ve své netrpělivosti zkoušíme něco vypůsobit sami. Místo Izáka pak z toho vznikne Izmael. Aby se to nestalo, musí být modlitba stále na prvním místě!
Pán chce znovu vytvořit takovou chválu, jaká byla za časů Davida. Dnes má být dokonce ještě mocnější a velkolepější. Bůh se chce se svým lidem setkávat ve chvále a přinášet lidem uzdravení a osvobození. Chce znovu postavit Davidův stánek.
V onen den postavím padající Davidův stánek a jeho trhliny zazdím, opravím, co na něm pobořeno, a zbuduji jej jako za dnů dávných. (Am 9,11; srovnej: Sk 15,16-17)
Ve svatyni, kterou zřídil Mojžíš, ještě musela být za hřích obětována zvířata, protože Ježíš dosud nezemřel. David přesto rozeznal, že se Bohu více líbí chvála a děkování, než oběti zvířat (Ž 50,13-15). Proto nechal zřídit nový stan, ve kterém ustanovil Lévijce ke službě chval.
Boží přítomnost, která byla symbolizována truhlou smlouvy, opustila za určitých okolností starou svatyni – stánek úmluvy – a bydlela pod chválami Lévijců (1.Pa 15,1-16,1; Ž 22,4; Ž 78,60.68.69). David dostal výše uvedený vhled, což je potvrzeno v Nové smlouvě. Když zřídil nový stan, jednal prorocky (Žd 13,15).
V Žalmech je jasně patrný Davidův vztah k Bohu a jeho poznání o něm. Žalmy jsou stále stejně aktuální dnes, jako i tehdy. Poukazuje se na to v Nové smlouvě (Ef 5,18-19). Nacházíme v nich mnoho odkazů, jak můžeme chválu vyjádřit. Zpěv, tanec, jásání a tleskání byly pro Davida úplně normální způsoby, jak vyjádřit své svobodné společenství s Bohem. My, jako Němci (pro Čechy to jistě platí též – pozn. př.), však musíme být osvobozeni od své strnulosti, která nám byla vštípená výchovou.
Pán chce, abychom přicházeli svobodně a prostě jako děti ke svému tátovi a tančili, jásali a tleskali radostí ze svého Krále! Chce naši chválu jako celopal, bez upjatosti a zábran!
Cílem naší chvály má být vyvyšování Ježíše. Když to děláme, poznáváme jaký je, jsou strhávány pevnosti v mysli a jsme osvobozováni od každého jha útlaku! Pán si přeje chválu proto, že si vyhlédl, že bude přebývat ve chválách (Ž 22,4). A za další určil chválu k tomu, abychom při ní vzhlíželi k Ježíši, původci a dokonavateli naší víry a byli při tom osvobozováni. Když to děláme, nebudeme už hledět na sebe a okolnosti, ale skrze oběť chvály a děkování poznáme Pána a jeho slávu pro nás i ostatní!
Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde mou cestou; tomu dám zakusit Boží spásu. (Ž 50,23)
Bohem jsme byli povoláni ke kněžství (1.Pt 2,9). On chce, abychom žili způsobem hodným tohoto povolání (Ef 4,1). Služba ve chválách je nevyhnutelně spojena s naším povoláním. Jsme tak spojeni s Pánem, protože on nás stvořil, abychom zde byli k chvále jeho slávy.
… abychom tu byli k chvále jeho slávy, my, kteří jsme již předtím doufali v Krista. (Ef 1,12)
Smíme odrážet jeho slávu. Není jedno, jak žiji svůj život. Zvláště když sloužím ve chválách, musí být celý můj život formován chválou. Nechci jen uctívat, ale chci být ctitelem. Můj život ctitele začíná doma, když jsem sám s Pánem. Co nedělám doma s Pánem, nemohu dělat ani v církvi!
Když stojíme ve službě, máme zodpovědnost – lidé vidí nás i náš život. Bůh od každého očekává, že bude chodit hodně svého povolání a povede život vydaný Bohu, aby byl nádobou k jeho cti a ne pohaně. Chce naše srdce, nejen vyznání našich rtů (Mt 15,8).
Neboť pravý Žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle; ale pravý Žid je ten, kdo je Židem uvnitř, a pravá obřízka je obřízka srdce Duchem, nikoli literou. Ten má chválu ne od lidí, nýbrž od Boha. (Ř 2,28-29)
Když Pána uctíváme tak, jak to řekl – tedy v duchu (jiných jazycích) a v pravdě – vyjadřujeme tím: staň se ne moje, ale tvoje vůle. Potom bude naše srdce obřezáno a naše chvála přijde před Boha. Nemáme mu tedy co dát. Vložil do nás chválu a my mu vracíme to, co jsme přijali.
Bůh chce, abychom odhlédli od sebe a dostali srdce pro lidi, kterým sloužíme. Služba ve chválách je modlitbou. Z chvály může povstat přímluva. Bůh chce v naší chvále a uctívání zjevovat své srdce.
Musíme se vzdát našich vlastních představ a v Božím slově hledat jeho koncepty. Jde totiž o to, abychom se líbili Pánu, ne lidem.
Buben ve chvále
Buben je v Bibli zmiňován v souvislosti s chválou, válčením, proklamacemi, procesími a společenskými příležitostmi. Nejčastěji používané hebrejské slovo pro buben je „tóf“ – ruční buben nebo tamburína. Odvozuje se od „tafaf“, což znamená bubnovat, tlouci, nebo hrát na tamburínu. V Lutherově překladu najdeme slovo buben, v Elberfeldském tamburína. Tyto bubny nebo tamburíny jsou s rolničkami nebo bez rolniček. Jsou to velice dominantní nástroje plné síly, které nemůžeme vždy použít. V některých situacích jsou ale velmi účinné. V Ezechieli 28,12b-15 (některé překlady – Elberfeldský 1982, Jeruzalémský a King-James) je popisováno, že když byl Lucifer (Světlonoš) ještě pomazaným cherubem před Hospodinem, byl Bohem při stvoření mimo jiné vybaven i bubínky a píšťalami.
Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, zahradě Boží, ozdoben všemi drahokamy: rubínem, topasem, jaspisem, chrysolitem, karneolem, onyxem, safírem, malachitem a smaragdem. Tvé bubínky a flétny byly zhotoveny ze zlata; byly připraveny v den, kdy jsi byl stvořen. Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů, na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost. (Ez 28,12b-15)
Můžeme vycházet z toho, že dokud se v Luciferovi nenašla podlost, protože se vzepřel proti Bohu, byl v nebi pomazaným vedoucím chval. Od té doby tam žádný vedoucí chval nebyl ustanoven. Tuto úlohu Pán zamýšlel pro nás – Ježíšovu církev.
V Žalmech je Izraelský národ vyzýván k tomu, aby Pána oslavoval ve shromážděních s tancem, jásáním, zpěvem a bubny (Ž 81,2-3; Ž 149,3; Ž 150,4). Bůh je stejný včera, dnes i navěky. Přestaly se mu najednou tyto věci líbit? Naopak, protože se nezměnil, vyhledává je i dnes!
V 1.Samuelově 10 je buben uváděn jako nástroj, na který hráli proroci (muži).
A když tam vejdeš do města, potká se s tebou zástup proroků sstupujících s hory, a před nimi loutna, buben i píšťalka a harfa, a oni prorokovati budou. (1.S 10,5 Kral.)
Pán chce i dnes osvobodit muže k tomu, aby tančili s bubínkem. Muži mohou svým tancem uvolnit věci v duchovním světě jinak než to dělají ženy – proto potřebujeme ženy i muže!
David a všechen lid tančili ze všech sil s písněmi, citarami, harfami, bubínky, cimbály a trubkami před Hospodinem. Oslavovali ho, protože se Boží schrána vracela do Jeruzaléma (2.Sam 6,5; 1.Pa 13,8; 15,28-29).
Pro Davida bylo úplně normální oslavovat Hospodina všemi těmito způsoby. Středem jejich chvály byl Hospodin a David se prostě vydal Bohu, aniž by přemýšlel, jak vypadá to, co dělá. Mirijam, Mojžíšova sestra, vzala bubínek, tančila se všemi ženami před Pánem a slavila ho za jeho záchranu od Egypťanů (2.M 15,20). V těchto verších nemůžeme vidět, že by se na buben hrálo podle nastudované posloupnosti pohybů. Skrz naskrz zde zaznívá velmi mnoho svobody v tanci.
V naší taneční skupině jsme několik let hráli podle určitých předloh. Na počátku to bylo také dobré, ale s postupem času jsme se tím cítili spoutáni. Zvláště když se přidalo několik tanečních pohybů, nemohli jsme být skutečně svobodni. Dát tyto předlohy stranou byl krok víry, ale mohu říci, že nás to uvolnilo. Do této svobody můžeme nyní brát s sebou i celý náš sbor.
Naše úsilí, dostat se dál, se nemohlo vyčerpávat v učení se novým a lepším pohybovým sestavám. Kdyby to bylo všechno, uvázli bychom v tradici. Pán nás chce vést do svobody, aby námi hýbal jen jeho Duch. Chce, abychom byli svobodni. Naše umění nepotřebuje.
Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky (umění v NJ). (Kaz 7,29)
Ti, kdo stojí ve chválách, nejsou umělci, ale ctitelé! Ježíš jistě chce kvalitu a znalosti, ale musíme dát pozor, abychom při tom nezabloudili v perfekcionismu a nepustili ze zřetele pomazání, nebo abychom si dokonalosti nevážili více než horlivosti.
Válčení
Dalším aspektem chval je vedení duchovní války. Už chvála sama je válkou. Když vyvyšujeme Pána a proklamujeme jeho jméno, ďábel a jeho démoni utíkají a vytváříme tak volný prostor v duchovním světě. Ve 2.Pa 20,21-22 nacházíme příklad toho, jak sám Pán zasahuje skrze chválu:
Po poradě s lidem rozestavil před Hospodinem zpěváky, aby chválili jeho velebnou svatost. Šli před ozbrojenci a provolávali: „Chválu vzdejte Hospodinu, jeho milosrdenství je věčné.“
Bible nás vyzývá, abychom bojovali duchovní boj (Ef 6,12; 1.Tm 6,12). Ve Staré smlouvě čteme hodně o válkách. Bůh například přikázal svému lidu, aby vyhubil všechny obyvatele zaslíbené země a v žádném případě se s nimi nespojoval. Izrael byl Boží vyvolený lid, měl být svatý, to znamená oddělený pro něho (4.M 33,51-55). Tak má být i Ježíšova církev oddělená od ducha tohoto světa. Národy ve Staré smlouvě jsou obrazem našich duchovních nepřátel.
Tehdy všechny národy (často dokonce i Izrael) sloužili modlám, za nimiž stáli démoničtí duchové. Proto měli Izraelité za úkol, ostatní národy ze své země úplně vymýtit. Duchové, kteří tyto obyvatele země ovládali, nesměli mít nárok na zemi dvanácti pokolení Izraele. Dnes už nebojujeme proti lidem, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty (Ef 6,12) a „… naše zbraně nejsou tělesné“ (2.K 10,3-6). Jsme Boží armáda, jeho vojáci, které vyzbrojil různými duchovními zbraněmi, aby obstáli před jeho nepřáteli (Ef 6,10-11). Jsme církev posledního času, prorocký lid, o kterém se píše u Joele 2 a který Bůh povolal, aby v Ježíšově jménu porazil moci temnosti!
Jednou ze zbraní proti moci temnosti je chvála ve spojení s tancem a bubínky. U Izajáše 30,32 je napsáno, že Hospodin bude bít Ašura za hry bubínků a citar. Ašur symbolizuje spoutanosti (srovnej Oz 11,5). Píše se tedy o tom, že Hospodin naše spoutanosti démony rozbije za hry bubínků a citar! Také v Žalmu 149 jsme vyzýváni, abychom chválili Pána, tančili před ním a zpívali s bubnem a citarou. Abychom, jak je napsáno v 7. verši, nad pronárody konali pomstu, tresty na národech, abychom spoutali řetězy jejich krále. Tedy abychom skrze chválu vykonávali trestní soud nad mocnostmi temnosti a jejich vrchními knížaty.
Tanec ve chvále
V německých překladech není snadné najít něco o tanci, neboť v nich vůbec není zachycena spousta detailů. Anglické Bible jsou přesnější. V hebrejském nebo řeckém původním textu je totiž zdůrazněno mnoho podrobností. Ukazuje nám to příklad z 2.Sam 6,5.14-16:
David a všechen izraelský dům křepčili před Hospodinem za doprovodu různých nástrojů z cypřišového dřeva, citar, harf, bubínků, chřestítek a cymbálů.
A David poskakoval před Hospodinem ze vší síly; byl přitom přepásán lněným efódem. David a všechen izraelský dům vystupovali s Hospodinovou schránou za ryčného troubení polnic. Když Hospodinova schrána vstupovala do Města Davidova, Míkal, dcera Saulova, se právě dívala z okna. Viděla krále Davida, jak se točí a vyskakuje před Hospodinem a v srdci jím pohrdla.
Slovo „křepčil“ v pátém verši je překladem výrazu „sáchak“- smát se, hrát, radovat, usmát, smířit, v ponížení smát (viz též slovní studie k tanci). Slovo „poskakoval“ ve 14. verši zní v hebrejštině „kárar“- tančit, vířit.
Slovo „terúváh“ v 15. verši, které je v německém překladu přeloženo jako „jásat,“ znamená: válečný pokřik, radostný potlesk, troubení na poplach. Ve verši 16 je pro „vyskakovat“ slovo „pazaz“- skákat, být učiněn silným a pro „točit se“ opět slovo „kárar.“ Většina slov má podle toho něco společného s poskakováním, skákáním, emocemi a horlivostí.
Sám Ježíš skákal radostí, když se sedmdesát učedníků vrátilo ze své „misijní cesty“ (L 10,21). Slovo, které je přeloženo jako „zajásal,“ je v řečtině „agalliaó“ a znamená skákat radostí, mimořádně se radovat, být mimořádně šťastný, velkolepě se radovat.“ U Sofoniáše 3,17 je napsáno, že Hospodin nad Siónem jásá a plesá.“ Pro slovo „plesat“ je tam hebrejské slovo „gíl“. Znamená to také rychle se točit, vlivem vášnivých pocitů vířit dokola a radovat se. Sám Hospodin tedy radostí ze Siónu tančí. Také stále tančí radostí ze své církve, protože Sión symbolizuje Ježíšovu církev. Tyto verše o tanci v souvislosti s radostí a emocemi. Je to spontánní jednání, které pochází z Ducha svatého.
Také v Nové smlouvě, když se mluví o tanci, často najdeme slova, která mají něco společného se „skákáním radostí.“ Ve Skutcích 2,42-47 je popisováno, jak žila prvotní církev. Ve Zjevení 19,7 jsou spravedliví vyzýváni, aby se radovali, jásali (agalliaó) a vzdávali Pánu slávu. Z tohoto místa je také patrné, že ti, kdo mají zpívat chvály a tancovat, nejsou jen někteří vyvolení, ale celý lid. Jsou lidé, kteří mají od Pána zvláštní povolání stát ve službě chval. Služby v Ježíšově těle jsou ale ustanoveny k tomu, aby církvi sloužily v daném pomazání a osvobozovaly ji v této určité oblasti. Stejně jako Bůh například povolal specielně evangelisty, aby evangelizovali, jsou tito také určeni k tomu, aby církev učinili evangelizační a osvobodili ji v oblasti evangelizace.
Chvála a tanec vyžadují vydanost Bohu a oddělení se pro něj. Vše, co ve chvalách děláme, musí být založeno na Božím slovu. Tanec stále souvisí s uctíváním. V tanci se vydáváme Bohu. Když je tanec a hudba nasměrovaná k němu, je naše srdce ve správném postoji a přinášíme hudbu nebo taneční styl, který oslaví Boha.
Když David ze všech sil tančil před schránou úmluvy a viděla ho jeho manželka Míkal, pohrdla jím (2.Sam 6,16). Pro ni vypadalo to, co David dělal, bláznivě. Davidovi to ale bylo jedno, protože miloval Boha a chtěl se více líbit jemu, než lidem (2.Sam 6,20-23). Míkal viděla jen to, co bylo před očima, chtěla krále a manžela plného důstojnosti. Tato situace vede k doměnce, že nechápala duchovní aspekty. Zdánlivě bez souvislosti je zde zmíněno, že Míkal neměla děti. Ale její tělesná bezdětnost je obrazem její duchovní neplodnosti. Když usilujeme o to, abychom se líbili lidem, zůstaneme přinejmenším duchovně neplodní.
Některá místa v Bibli mluví o tanečních rejích, tedy tancích v uspořádání. Není přesněji popsáno, jak tyto tance vypadaly. I zde se můžeme nechat inspirovat a vést Duchem svatým. Takové reje se dají dobře nacvičovat s taneční skupinou, aby ve chvalách, kdy společně slavíme a chválíme Boha, do toho mohl vstoupit celý sbor. Při tom je určitý pořádek nutností.
Prorocký tanec
Nastudovaný tanec jako prostředek znázornění Božího charakteru je dobrou pomůckou při některých shromážděních církve (například při evangelizaci), ale musíme zde rozlišovat. Naše chvála často začíná v oblasti duše. Rozhodujeme se dívat na Pána a přikazujeme duši, aby ho vyvyšovala (Ž 103,1-2). V této oblasti může nějaké znázornění – například prapory – sloužit k tomu, abychom soustředili myšlenky, nasměrovali se na Pána a zjevili část Božího charakteru. Ale když vstoupíme do oblasti Ducha, to znamená do prorocké chvály, nastane rozdělení mezi duší a duchem. V prorocké chvále se musíme vzdát vší sebekontroly. Nastudované pohyby jsou porozeny z naší duše a ne z Božího Ducha. Když zůstaneme omezeni předem daným rámcem, nemůžeme se plně vydat Pánu. Sami si ponecháme kontrolu nad naším konáním a Duchu svatému krademe možnost, aby nás vedl a hýbal námi, jak se mu líbí. I když by naším znázorněním byl zjeven kousek Božího charakteru, divák přesto zůstane mimo Boží trůnní sál. Poznal něco z Pána, ale nesetkal se s ním. Také v prorocké oblasti je určitý způsob výrazového tance, ale ten nemá nic společného s lidskými úvahami nebo kreativitou. Tento tanec je prorockým vyjádřením Božího srdce, stejně jako prorocká řeč nebo prorocký zpěv během chval. Je to pohnutí pro tento okamžik, vnímání Božího srdce, které se touží projevit. Často je spojeno s pláčem nebo křikem, protože poznáme Boží srdce a to vede k vyjádření celým tělem, ne nutně ladnými pohyby. V tomto případě je tanec přímluvou.
Svoboda Ducha svatého
Chvála neznamená jen zpívat písně. Ve chvále se tiskneme do Boží přítomnosti a tím do neviditelné oblasti, protože Bůh je duch.
Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě. (J 4,24)
Platí zde totéž, co pro tanec. Duch svatý chce, abychom prorocky hráli na své nástroje, abychom prorocky zpívali, mluvili, křičeli a dělali vše další, k čemu nás povede. To znamená, slyšet spontánně od Ducha svatého a jednat podle toho. Ampflied Bible překládá v 1.Sam 10,5 „prorokovat.“ Toto slovo je také možné přeložit jako „prorocké vytržení.“ Když při chválách nastane prorocké vytržení, pak převzal kontrolu Duch svatý. Pán chce, abychom se naučili proudit s Duchem svatým. Chce, abychom vstoupili do větru Ducha svatého a byli jím neseni jako orel. Abychom byli schopni proudit v jeho pomazání, musíme se do něho položit a vzdát se vlastní síly a kontroly. Neboť jen pomazání láme jha (Iz 10,27 olej = pomazání). Když jsme v pomazání, je velmi lehké prorokovat, zpívat nebo tančit. Není třeba dlouho rozvažovat, jestli by teď bylo správné dělat to nebo ono. Prostě to uděláme, protože máme úzké společenství s Bohem.
Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda. (2.K 3,17)
On láme jha! Nejdřív jsem osvobozen sám, potom mohu v tomto pomazání sloužit ostatním. Pomazání, které na mě spočívá má rozbít jha i ostatním.
Jistě budou lidé, kterým se nebude líbit, jak si počínáme. Když námi hýbe Duch svatý, nevypadá to vždy hezky a příjemně. Dokonce to může vypadat hloupě a bláznivě. Ale našim úsilím má být líbit se jenom Ježíši a v neviditelném světě prosadit jeho vůli.
Zneužití tance
V Bibli jsou také negativní příklady zneužití tance (1.Kr 18,27-29).
Tu vešla dcera té Herodiady, zatančila a zalíbila se Herodovi a jeho spolustolovníkům. Král řekl té dívce: „Požádej mě, oč chceš, a dám ti to.“ (Mk 6,22)
Vidíme zde, jak Ďábel pervertizuje Boží věci a zneužívá je pro své dílo. Úkolem Ježíšovy církve je rozlišovat duchy a očistit se od všeho, co je od Ďábla. Pokud naše motivy nejsou v pořádku, mohou se tanec a hudba stát manipulativními prostředky. Hudba a tanec nejsou nikdy neutrální. Stále jsou ovlivňovány náladami, náboženstvími a názory. Když někdo dělá hudbu pro Ježíše, je důležité, aby byl očištěn od ducha světa, protože jinak smíchá svaté s nesvatým a nevzejde z toho čistá chvála (2.Tm 2,19-21).
Hudba a tanec jsou původně stvořeny Bohem. Protože Ďábel nemá stvořitelskou moc, používá pro své záměry to, co vytvořil Bůh. Překroutí smysl tak, že z toho vzejde něco nesvatého. Když hudba a tanec nejsou inspirovány Duchem svatým, jsou znečištěny jinými duchy a tak znesvěceny. V tomto případě slouží hudební a taneční styly k uctívání démonů – k tomu patří kulturní výkony duchů tohoto věku – nebo k seberealizaci hudebníků a tanečníků. Jsou poháněni pýchou a pozornost nesměrují na Pána, ale strhávají ji na sebe.
Řád ve chválách
Také musíme dbát na to, aby ve chválách byl tanec podřízen hudbě. Když se hudba zastaví na určité duchovní úrovni, nemůžeme jít v tanci dál. Obojí proto nemůžeme oddělovat. Je důležité, aby hudebníci, zpěváci a tanečníci tvořili tým, aby společně proudili v jednotě. Než je uvolněn tanec, musí nastat uvolnění v hudbě. Pro to musíme zůstat v modlitbě. Je tak důležité, abychom jako tým měli vizi. Musíme být jednotní v tom, kam to má jít. Každý nemůže dělat co chce. Tým je podřízen vedoucímu chval a ten opět vedoucímu sboru. Pokud máš jako člen týmu jinou vizi než vedoucí, pak zkoumej, jestli je to, co chceš, skutečně Boží vůle. Pokud to tak není, opusť to a pokud to tak je, pak žehnej svým vedoucím a modli se, aby se zjevil Boží řád a děla se jeho vůle. Nemanipuluj, prosím, své vedoucí, ani v modlitbě. Bůh je naprosto schopen prosadit svoji vůli!
Při studiu různých hebrejských a řeckých pojmů jsem dostala čerstvé zjevení toho, jak si Ježíš představuje chválu a tanec. Následující studie slov mají být pomocí nově se orientovat. Tato studie přirozeně není dokonalá a pochybuji, že se zde dá dojít ke konci, protože Pán je nevyčerpatelný. Je ale pomocí při hledání toho, co se mu líbí. Ježíš od nás neočekává obrovské skoky. Dál nás vede z místa, kde právě jsme. Na srdci mu leží připravenost ke změnám, opuštění starých věcí pro to, abychom vstoupili do nových.
Prapory a korouhve
Prapory a korouhve používáme ve chvalách jako prorocké znamení, abychom oznamovali pravdu.
Ale nyní dal jsi těm, kteříž se tebe bojí, korouhev, aby ji vyzdvihli pro pravdu tvou. (Ž 60,4 Kral.)
Děje se to jak skrze barvy tak skrze vlastní význam praporů a korouhví. Neviditelnému i viditelnému světu tím ukazujeme, pod čí ochranou stojíme a jaké pravdě věříme. Ježíš je naše korouhev, náš orientační bod, ke kterému se shromažďujeme a vzhlížíme a pod jehož ochranou stojíme (Iz 11,10-12).
Používat prapory a korouhve znamená: omezit, oznámit, něco ukázat, něco prohlásit nebo se oddělit. Korouhev ukazuje komu patřím, pod kým jsem a pod čí ochranou stojím. Korouhev je viditelná demonstrace nějaké duchovní pravdy.
Vlajky a prapory ve chválách zprostředkovávají sílu, rozhodnost, víru a jistotu. Mají také demonstrovat Boží nádheru a velikost, takže každý pozná Ježíše takového, jaký je. Ve chválícím shromáždění napomáhají k horlivosti, takže zmizí útlak, starosti, strach atd.
Když ve chvalách vedeme válku, pozdvihujeme skrze prapory a korouhve Ježíšovo jméno a nepříteli ukazujeme, kdo je Pán a kdo má vládnoucí moc. Armáda s korouhvemi vzbuzuje bázeň, protože vyjadřuje sílu a rozhodnost. Prapory a korouhve také podporují bojovou morálku vlastního lidu.
Ve Staré smlouvě měl každý kmen Izraele své vlastní polní znamení (korouhev). Znázornění na něm ukazovalo symbol nebo obraz dotyčného kmene. V poušti, v době Mojžíše, byla tato znamení potřebná, aby do obrovského tábora vnesla pořádek. Každý se utábořil pod svým polním znamením u svého kmene (4.M 1,51-54; 2,1-2).
Tato polní znamení byla používána i ve válce. Měla nepříteli ukázat, kdo proti němu bojuje a jasně dát najevo jeho připravenost k boji (Jr 51,12; Pís 6,4). Nepřítomnost korouhví nebo znamení vedla k šíření beznaděje a ztrátě orientace. V Žalmu 74,9 je napsáno: „Svá znamení nevidíme …“. Vlastní signály, nebo orientační body už nejsou k dispozici. Schází identifikace. Také David věděl o síle praporů a korouhví ve válce. Korouhve jsou zmiňovány i v Žalmech (Ž 20,6; 65,9).
Jako vždy, i zde rozhoduje správné načasování. Musíme se naučit slyšet od Ducha svatého, kdy mají být prapory a korouhve nasazeny. Oblasti, ve kterých byly v Bibli upotřebeny prapory a korouhve, jsou chvála a válčení. Pro uctívání Boha nebyly používány.
Význam barev
Pokud chceme ve chválách používat barvy, musíme rozeznat jejich význam. Měřítkem je Boží slovo. Je důležité, abychom v této oblasti věřili Božímu slovu a mohli tak něco sdělit neviditelnému světu. Odkazy na to, že barvy mají prorocký význam, nacházíme v celé Bibli. Kromě toho je i světské učení o významu barev, ale pro nás je měřítkem Boží slovo.
Při stavbě stánku v poušti kladl Bůh důraz na určité materiály a barvy. Předpisy, jak má svatyně vypadat, byly velice přesné (2.M 25). Ve 2.M 25,40 vyzývá Hospodin Mojžíše, aby všechno udělal tak, jak mu ukázal. Vybavení svatyně i stavba samotná – vše mělo symbolický význam (Žd 8,5; 9,2). Do brány k nádvoří byl například zapracován violeťový a červený purpur, karmínová (červená) látka a hedvábí (bílá – světle hnědá – 2.M 27,16). Brána představovala Ježíše, který je dveřmi k záchraně (J 10,9). Stejné barvy nacházíme na Aronově kněžském rouchu (2.M 28,5) a znovu se vynořují u všech houní a závěsů stánku (2.M 26,1 – popis stanových houní). Violeť je tedy pro Ježíše, krále a kněžstvo (Zj 5,10; Žd 9,11).
U purpurové barvy nemůže být vždy přesně doloženo, jaký barevný odstín byl použit. Purpur byl vyráběn z purpurových mušlí a odstín barvy se řídil podle druhu, způsobu přípravy a dané směsi. Přecházel od modré, přes violeť až do červené. Také karmínové barvivo bývalo někdy označováno jako červený purpur. Červená barva představuje hřích, mučednictví, beránkovu krev, válku, oheň a blahobyt. Například nevěstka Rachab uvázala na radu zvědů do svého okna červenou šňůrku, aby mohla být zachráněna ona i celá její rodina (Joz 2,18-19). Červená šňůra byla symbolem Ježíšovy krve, která nás zachránila a chrání. Bílá je barva svatosti, čistoty, velebnosti a světla což je na různých místech Písma vyjádřeno tím, že je často používáno slovo „zářivé.“ Barva nemusí bezpodmínečně být čistě bílá, může mít tendenci k bílé jako vlna a světle hnědé u hedvábí, aniž by tím ztratila význam. Bílé lněné plátno proti tomu bylo čistě bílé, dokonce zářivé a symbolizovalo spravedlnost a svatost. Naše spravedlnost, kterou v Ježíši máme už teď, bude v nebi zjevena tím, že budeme oblečeni do bílého lněného roucha (Zj 19,8).
Sám Bůh chtěl skrze různé barvy vyjádřit určité pravdy svého plánu spásy. Je to zřejmé ve Staré i Nové smlouvě, v ní nejčastěji v knize Zjevení.
Barvy nebo barvené látky byly v biblických dobách velmi vzácné. Znamenaly blaho a čest, ale také ukazovaly pýchu majitele. V následujících studiích slov, která popisují barvy (viz 2.díl – pozn. překl.), jsou jak barviva tak i materiály popsány určitými barvami nebo barvami z přírody. Například purpur, zlato nebo zelený jako tráva. Jistě je více barev, chci se zde ale věnovat barvám, o kterých mám sama poznání na základě Božího slova.
Překlad z NJ: Lobpreis mit Tamburinen, Tanz, Flagen und Bannern
©1999 JESUS! Gemeinde Verlag
Pracovní verze překladu textové části knihy pořízená k posouzení.
Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citáty jsou převzaty z Českého ekumenického překladu 1985 (SZ) a Nové smlouvy 1994 (NZ)
Poznámky překladatele:
– v originále (podle Elberfeldského překladu) používané slovo tamburíny je přizpůsobeno českým překladům Bible – bubny, bubínky.
– na textovou část navazuje (nepřeložená) studie hebrejských a řeckých slov, obsahuje možnosti překladu a příklady použití v Bibli.
