Byla jsem zachráněna od smrti

Byla jsem zachráněna od smrti a uzdravena

 

Jmenuji se Jiřina Kloubková, a patřím do Křesťanského společenství Juda na Mělníku, kde mám svůj duchovní domov. Chci se s vámi sdílet o tom, co se mi v létě roku 2007 přihodilo a z čeho mě Bůh nadpřirozeným způsobem vysvobodil. Jen jemu patří sláva.

 

Byl zrovna začátek prázdnin, čas dovolených, léto v plném proudu. Chodila jsem do práce na Mělníku do místní nemocnice, kde jsem pracovala na interním oddělení jako zdravotní sestra. V té době jsem bydlela v podnájmu u starých lidí a ráda jsem jim pomáhala. Měli krásné, zánovní auto, modré barvy značky Škoda Fabia a byli na něj pyšní. Hodně ho používali a já jsem s nimi také občas jezdila. Věděla jsem sice, že pan domácí nedodržuje předpisy a jezdí bez povolení, ale toho dne jsem na to vůbec nemyslela. Přiznám se, že mi nepřipadalo vůbec důležité o tom s někým mluvit, i když se mi to nelíbilo.

 

3.7.2007 jsme se vydali společně jejich autem do Jeviněvsi u Mělníka pro seno. Cesta tam proběhla dobře. Nepršelo a bylo celkem slušné počasí. Seno jsme na místě naložili na přívěsný vozík a vyrazili směrem k domovu. Spokojeně jsem seděla vzadu za řidičem, tam bylo vždycky moje místo. Domů jsme už ale nedojeli. Na dosti frekventované křižovatce za Spomyšlí došlo ke střetu našeho auta s kamionem a s dalším osobním automobilem. Náš řidič nedal přednost kamionu.

 

K nárazu došlo zleva, avšak to, co se stalo, si již nepamatuji. Probudila jsem se až za 8 dní v nemocnici. Jejich krásné auto se tak během vteřiny změnilo v hromadu plechu, ve kterém zahynuli dva lidé a mě v kritickém stavu převezl vrtulník letecké záchranné služby do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Paní z druhého auta byla s těžkými zraněními převezena do mělnické nemocnice, ale brzy se z toho dostala.

 

V Bibli je psáno: I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. (Ž 23,4) On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. (Ž 91,11) Bůh vydal svým andělům příkaz, aby mě, Jiřku Petrášovou, chránili na všech mých cestách. To je úžasné!

 

V nemocnici na RTG zjistili mnohočetná poranění hrudníku, zlomeniny všech končetin – obou předloktí, obou stehenních kostí, pánve, žeber, prsní kosti, tržná poranění ve vlasaté části hlavy, střední otřes mozku a na životě mě ohrožovalo vnitřní krvácení z roztržené aorty, což je velmi důležitá tepna v těle, která od srdce rozvádí okysličenou krev dál do organismu. Proto mě po zajištění přepravil vrtulník do jiné nemocnice v Praze, do IKEMU (Institut klinické a experimentální medicíny), kde mi specialisté na cévní chirurgii provedli potřebný zákrok a přepravili mě zpět do vojenské nemocnice. Tam jsem se dostala do péče zkušených lékařů a sester na oddělení intenzívní péče ICU-A, kteří pro záchranu mého života udělali maximum.

 

Bůh si používá lékaře i sestry a jsem za ně vděčná, dělají dobrou práci. Bohem je však Hospodin a bdí nad svým Slovem. Též další slovo z Bible se na mně naplnilo: Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: “Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.” Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost. (Ž 91,1-4)

 

Prvních 8 dní bylo opravdu kritických. Vypadalo to se mnou opravdu špatně. Lékaři i sestry si mysleli, že se z toho nedostanu. Během těchto dní mě udržovali v umělém spánku, pak mě začali postupně probouzet. Byl to boj. Byla jsem neklidná. Dýchal za mě dýchací přístroj, protože mi selhaly plíce, které také byly poraněné. Na zlomených předloktích jsem měla sádrovou fixaci a na stehenních kostech kovové fixátory, které kosti držely pohromadě, protože mě nemohli operovat. Dostávala jsem umělou výživu a kvůli velkým krevním ztrátám různé krevní přípravky a mnohá jiná léčiva. Měla jsem sny a lidi kolem sebe jsem vnímala s různou intenzitou. Také to, že jsem někde v nemocnici a něco vážného se mi stalo. Bůh tam však byl se mnou. On zaslibuje: Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu. (Ž 91,14-16)

 

Moje máma se to dozvěděla týž den večer, informovala ji Policie ČR, sourozenci ze společenství až za dva dny, kdy mě začali pohřešovat. Rozjela se modlitební stráž. Podařilo se jim zjistit, co se vlastně se mnou stalo a kde se nacházím. Malí i velcí byli nasazeni na 100 %. Modlili se, postili za mě, každý večer se scházeli ke společným modlitbám. Byl vyhlášen Esteřin půst za záchranu mého života. Také za mnou jezdili každý den do nemocnice. Věřím, že právě síla společných modliteb mých sourozenců mi zachránila život, a vytrhla z jisté smrti. Ježíš řekl: Věřte, že jste všechno, za cokoliv se modlíte a oč žádáte, přijali, a budete to mít. (Mk 11,24) Vím, že se modlili i jiní, kteří se to dozvěděli. V Bibli se vyznává: Nezemřu, budu žít, budu vypravovat o Hospodinových činech. (Ž 118,17) Ano, Jiřka nezemře, bude žít, a bude vypravovat o Hospodinových činech!

 

A pak to najednou nabralo rychlé obrátky, vše se začalo postupně zlepšovat. Začala jsem vnímat víc a víc. Velikou posilou mi bylo Boží slovo, které mi sourozenci přinášeli s každou jejich návštěvou, a četli mi moje oblíbené pasáže z Izajáše a z Jeremjáše. To mi dodávalo sílu do dalšího boje. Horečky, které mě sužovaly a neměly konce, nakonec ustoupily. Také mě obtěžovaly různé kožní projevy, což bylo velmi nepříjemné. I tito „cizozemci“ museli nakonec uprchnout. Jídlo, které mi dávali mi vůbec nechutnalo, nejraději bych nejedla vůbec.

 

Moje komunikace s okolím byla omezená, protože jsem měla tracheostomii a byla napojena na dýchacím přístroji. Používala jsem abecedu, a pak i tabulku na psaní. Každý den mimo neděli za mnou chodila rehabilitační sestra a cvičila se mnou, na to jsem se vždycky těšila. Kvůli poranění na hlavě, mi zcela ostříhali vlasy. Pak mě postupně začali odpojovat od dýchacího přístroje, protože se i dýchání zlepšovalo, až mi nakonec zrušili i tracheostomii, a odpojili mě zcela. To byla úleva. Problémem byl spánek, velmi špatně jsem spala i přesto, že jsem dostávala různé léky.

 

Bůh jednal ve vztahu s mojí mámou. Naklonil moje srdce k ní a její vůči mně. Den ode dne mi bylo lépe. Chvála Pánu! Hrozil mi hluboký zánět žil na levé dolní končetině, což se nakonec nepotvrdilo a byl to jen povrchový zánět žil. Ten den jsem se dozvěděla pravdu, co se mi vlastně stalo. Nakonec už nic nezabránilo tomu, aby mi mohli ortopedové provést odkládanou operaci zlomených končetin. Operace proběhla bez komplikací 1.8. Při několikahodinové operaci mi lékaři založili na všech čtyřech končetinách v místě zlomenin vnitřní dlahy. Poté jsem byla ještě na jednotce intenzívní péče ke sledování do 5.8.

 

Předpovědi lékařů, že se operací rozvine celková sepse se nakonec nenaplnily. Bůh se zase oslavil. Věřím, že Hospodinův anděl byl při mně, a ubránil mě, jak je i psáno: Hospodinův anděl se položí táborem kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit. (Ž 34,8) Jeden z lékařů mi jednou řekl: „Slečno, vy jste zázrak, podle rozsahu zranění jste měla být mrtvá.“

 

Pak mě přeložili k další léčbě na ortopedické oddělení, kde jsem byla nakonec dalších 5 týdnů. Tam už jsem mohla více cvičit a podařilo se mi dobře rozcvičit ztuhlé klouby, hlavně na nohách. Snažila jsem se, jak jen to šlo, abych byla co nejvíce soběstačná alespoň na lůžku. Nemohla jsem vstávat z lůžka kvůli hojení zlomenin pánve a obou dolních končetin. Ale bylo dobré, že i tak mě mohla návštěva vyvézt ven na čerstvý vzduch.

 

V těchto dnech mi bylo docela těžko. Spánek se mi o mnoho zlepšil, ale poté co jsem jednoho krásného dne činila pokání ze svojí nezodpovědnosti, která mě málem stála život, přišel průlom. Jsem Bohu vděčná za jeho věrnost, lásku a milosrdenství, že mi tuto pošetilost odpustil. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet a do úst mi vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Uvidí to mnozí a pojme je bázeň, budou doufat v Hospodina. (Ž 40,3-4)

 

Léčení se zde protáhlo. V místě jizvy, po operaci aorty v třísle, se rozpadl jeden steh, a udělala se tam prohlubující se, nehojící rána. A na levém stehně přetrvával výraznější otok. Pak se nakonec rána v třísle zahojila, a otok se zmírnil. Tak mě 10. září přeložili na lůžka následné péče do Podbořan k další léčbě.

 

Moc se mi tam nechtělo, bylo to mnohem dál od domova. Návštěvy už za mnou nemohly tak často, jak doposud. Nakonec jsem tam byla až do 19. prosince. Rehabilitační sestry mě tam postavily zase na nohy a naučily znovu chodit. Na konci října jsem byla na kontrolním vyšetření ve Střešovicích. Tam to dopadlo moc dobře, co se týče rtg nálezů: všechny zlomeniny se dobře hojí. Dokonce i pravá stehenní kost, která dle rtg na konci září v Podbořanech nejevila známky hojení a levé předloktí, které mě dost bolelo.

 

Byla jsem zklamaná z toho, že mi doktor ponechal chodítko až do konce roku. Těšila jsem se, že už brzy začnu s nácvikem chůze s francouzskými holemi, a pak půjdu už konečně domů. Zklamání tak převýšilo vděčnost z toho, jak Bůh jedná a že to má všechno ve svých rukou.

 

V Podbořanech mi Bůh dal do srdce jistotu svého uzdravení, že to je už hotová věc, a že to teď chce jenom čas. Učil mě tam, abych se opírala o něho, spoléhala na jeho Slovo a měla každý den čas oddělený jenom pro něho, a též svůj den odpočinku. Aby den měl svůj řád. To mi hodně pomáhalo, učila jsem se být věrná v malém.

 

Na svoji první propustku jsem vyrazila v listopadu. Na Mělník jsem se tak ze svojí cesty pro seno, vrátila až po 5 měsících. Doma jsem to díky pomoci svých milých sourozenců dobře zvládla. V církvi byla svatba, na které jsem nemohla chybět. Všichni jsme se na ni moc těšili. Byla jsem ráda, že mě pustili, a že jsem zase doma mezi svými. Na nedělním shromáždění církve jsme chválili Boha a zpívali: „Bohu patří sláva, Jiřina je zdráva!“

 

Pán mě vyučoval mnohému, především však vděčnosti a spokojenosti. Písmo vyzývá: Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. (1Te 5,18) Před vánocemi jsem z Podbořan odešla domů natrvalo. Pán se postaral i o moje bydlení, protože jsem přišla nehodou i o střechu nad hlavou. Na Mělníku se mi podařilo zajistit si začátkem ledna rehabilitaci na zdejší poliklinice. Rehabilitační sestra mě zde naučila chodit s francouzskými berlemi i po schodech. To byla velká pomoc, protože máme před domem schody. Cvičila jsem se sestrou a na rotopedu. Myslím, že bez toho každodenního cvičení, bych nebyla na tom tak dobře, jak na tom jsem nyní. Tak jsem postupně mohla odložit i chodítko.

 

V lednu jsem si rozeslala několik žádostí na umístění do rehabilitačních ústavů, kde bych mohla konečně začít s intenzivnější rehabilitací. Modlili jsme se za dobrou a účinnou rehabilitaci a zanedlouho poté jsem dostala dva termíny: na soukromou rehabilitační kliniku do Prahy na Malvazinky a do Vojenského rehabilitačního ústavu na Slapy.

 

V únoru jsem byla na kontrole ve Střešovicích na ortopedické ambulanci. Doposud jsem měla povolenou zátěž na 75%. Zpráva zněla výborně: kosti jsou již dle rtg úplně srostlé, mohu mít plnou zátěž a postupně odkládat berle. Chvála Pánu.

 

Moc mě ale nepotěšilo to, že špatně srostla zlomenina pánevní kosti. Ortoped by to řešil náročnou operací s velmi nejistým výsledkem, ale podle lékařů z rehabilitační kliniky se dají následky srovnat cíleným cvičením zaměřeným na posílení pánevního svalstva. Mám velikého a mocného Pána! Vede mě to dál se modlit, a děkovat Bohu za své uzdravení bez následků, které již teď mám. V březnu mi též po modlitbách na uzdravovacím shromáždění v církvi na Mělníku náhle odešel dlouhodobý otok na levém stehně.

 

V květnu a v červnu jsem ještě byla v Jánských Lázních, kde jsou zaměřeni na rehabilitaci pohybového ústrojí. Chůze se mi tak zlepšila, že již nemusím používat žádné berle. Na delší trasy si však beru trekingové hole. Byla jsem tak i na šestikilometrovém výletě na Černé hoře a vyšla 120 schodů na tamní rozhlednu. Pobyt v rehabilitačních centrech i v lázních mi velmi prospěl a nyní již nemám ve svém životě žádná omezení.

 

Věřím, že to, čím mě Pán provedl, má svůj smysl. Mnohému mě vyučil a stále vyučuje. Bůh ke mě mluvil v době před nehodou, ale nebrala jsem to vážně. Měla jsem špatný postoj vůči autoritám a různé představy o tom, jak by ke mně měl Bůh mluvit. Moje zahrávání si s hříchem mě tak málem stálo život. Činila jsem z toho pokání a rozhodla jsem se, že budu Boha a jeho Slovo brát vážně.

 

Bůh si použil lidi, nejrůznější lékaře, zdravotní sestry, pomocný personál, sourozence i další, kteří byť i malým dílem přispěli a stále přispívají k mému uzdravení, které je komplexní a trvalé. Prožila jsem a prožívám, že jsem důležitá pro Boha i pro svoje přátele, že mám svoje místo v jeho srdci i v těle Kristově, že tam prostě patřím. Bůh si tak používá různé situace a okolnosti v našem životě, aby nás proměnil a dovedl tam, kde nás chce mít.

 

Závěrem bych ráda citovala svoji oblíbenou pasáž ze Žalmu, která mi připomíná, abych nikdy, ve dne ani v noci, nezapomínala na žádné Boží dobrodiní: Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. (Ž 103,1-5)

 

Pro úplnost ještě následující dodatek: Dne 13.6.2007 (tedy 20 dnů před nehodou) měla jedna sestra z Křesťanského společenství Děčín vidění od Pána, které se do rukou mých vedoucích církve dostalo až o několik měsíců později. Tato sestra vůbec o ničem nevěděla (ani nemohla) a vůbec mne neznala, přesto popisuje dění v místě nehody. Přepisuji zde plné znění:

 

Při přípravě na domácí skupinku 13.6.07 v noci ve tři čtvrtě na 12 hodin jsem měla takové vidění. Pod Mělníkem oblast Jenišovic kolem silnice, která vede do Vraňan, byla obsazena skupinami zla. Čarodějníci, kartáři, modláři, smilníci – ti všichni tam byli. Všichni byli v takovém přítmí. Byli černí a bylo jich strašně moc. Já jsem šla po té silnici se skupinou lidí jako v průvodu, ani jsem ty lidi neznala. Zastavili jsme se a dívali na ty zlé tváře, vyhlíželo jim z očí zlo a nenávist. Z té skupiny vystoupila taková černá prorokyně a řekla nám: „Během pár minut budete usmrceni.“ V té chvíli, co to řekla, jsem zvolala: „Ne – nebudeme usmrceni! Ježíš je vítěz a ve jménu Pána Ježíše musíte zmizet vy!“ V tu chvíli začala jedna skupina po druhé mizet, louky a stráně byly prázdné, nádherně zelené a bylo tam světlo. Otočila jsem se ke všem, co byli se mnou na té silnici a zvolala: „Ježíš je vítěz! Ježíš je Pán! Chvalme Pána Ježíše!“ Všichni jsme chválili Pána Ježíše a zpívali v průvodu. Tak jsem z toho vidění procitla. Byl to jako polospánek, ani to neumím vysvětlit. Ptala jsem se Pána, co mi tím chce říct. Věřím, že mi odpověděl: „Bude na vás přicházet veliké nebezpečí. Budete-li pevně zakotveni v Pánu Ježíši, zvítězíte. Bojujte ve jménu Pána Ježíše ve víře a nenechte se nikým a ničím zastrašovat.“