Pekelné hordy na pochodu

Démonická armáda byla tak velká, že se rozprostírala všude, kam jsem jen mohl dohlédnout. Byla rozdělena do divizí, z nichž každá nesla jiný prapor. Nejpřednější divize pochodovaly pod prapory Pýchy, Samospravedlnosti, Ješitnosti, Sobeckých ambicí, Nespravedlivého soudu a Žárlivosti. Mnohem více těchto divizí bylo na místech, kam jsem nedohlédl, avšak ty, které byly v předvoji této hrozné hordy z pekla, se zdály být nejmocnější. Vůdcem této armády byl sám Žalobce našich bratří. Zbraně armády také nesly jména. Meče se nazývaly Zastrašení, kopí se nazývala Zrada a šípy se jmenovaly Obvinění, Klepy, Pomluvy a Hledání chyb. Zvědové a menší oddíly démonů se jmény jako Odmítnutí, Hořkost, Netrpělivost, Neodpuštění a Žádostivost byli vysíláni armádou, aby připravili hlavní úder. Těchto oddílů a zvědů bylo mnohem méně, avšak nebyli o nic slabší něž některé větší divize za nimi. Početně menší byli pouze ze strategických důvodů. Jan Křtitel byl jen jeden muž, a přesto mu bylo dáno neobyčejné pomazání ke křtu mas lidí, aby je připravil na Pána. Stejným způsobem byla i těmto malým démonickým oddílům dána neobyčejná moc ke „křtu mas“. Jediný démon Hořkosti mohl zasít své jedovaté semeno do mnoha lidí, dokonce i celých ras nebo kultur. Démon Žádostivosti se mohl přichytit na jednoho herce nebo zpěváka, na film nebo i reklamu a vysílat něco jako výboje elektrického slizu, které by zasáhly a „znecitlivěly“ velké masy lidí. To vše mělo být přípravou na obrovskou temnou armádu.

Tato armáda postupovala zvláště proti církvi, ale útočila na každého, na koho mohla. Věděl jsem, že její záměr je zabránit přicházejícímu Božímu hnutí, jež mělo přivést obrovský počet lidí do církve. Hlavní strategií této armády bylo působit rozdělení na všech možných úrovních vztahů – sbory mezi sebou , členové jednotlivých společenství se svými pastory, muži se svými ženami, děti s rodiči a dokonce děti navzájem. Zvědové byli vysláni, aby lokalizovali trhliny ve sborech, rodinách nebo jednotlivcích, které by potom Odmítnutí, Hořkost a Žádostivost využily a rozšířily. Potom by se do nich vrhly přední divize, aby své oběti naprosto zničily.

Na vidění nejvíce šokovalo, že tato horda nejela na koních, ale převážně na křesťanech! Většina z nich byla dobře oblečena; byli vážení a vypadali slušně a vzdělaně, ale také tam byli lidé ze všech vrstev společnosti. Tito lidé vyznávali křesťanské pravdy, aby utišili své svědomí. Avšak své životy vedli ve shodě s mocnostmi temnoty. Čím více vnitřně souhlasili s těmito mocnostmi, tím více jim přidělení démoni rostli a snadněji ovládali jejich činy.

Mnoho těchto křesťanů hostilo několik démonů, ale vždy jenom jeden vedl. Charakter toho, který vedl, určoval, ve které divizi byl zařazen. Přestože všechny divize pochodovaly společně, zdálo se, že celá armáda byla na pokraji naprostého chaosu. Například démoni Nenávisti nenáviděli ostatní démony stejně jako křesťany. Démoni Žárlivosti žárlili jeden na druhého. Jediný způsob, jakým velitelé této hordy dokázali démony udržet od rozbrojů mezi sebou, bylo držet jejich nenávist, žárlivost atd. zaměřené na lidi, na nichž jeli. Tito lidé však často začali bojovat mezi sebou. Věděl jsem, že v Písmu se takto několik armád, jež vyrazily proti Izraeli, nakonec povraždilo navzájem. Když byl jejich záměr proti Izraeli zmařen, jejich zuřivost se už nedala ovládnout a začali se vzájemně pobíjet.

Všiml jsem si, že démoni na křesťanech jezdili, ale nebyli v nich, tak jako to bylo v případě nekřesťanů. Bylo zřejmé, že aby tito křesťané byli svobodni, museli pouze přestat souhlasit se svými démony. Například když křesťan, na němž jel démon žárlivosti, začal onu žárlivost zpochybňovat, démon velmi rychle slábl. Jakmile se toto dělo, slábnoucí démon začal křičet a velitel divize nasměroval všechny démony kolem tohoto křesťana k útoku, dokud se na něm hořkost atd. znovu nenakupily. Jestliže nepomohlo ani to, démoni začali citovat Písmo, které překrucovali tak, aby hořkost, pomluvy atd. vlastně ospravedlňovalo.

Bylo zcela jasné, že moc démonů byla téměř plně zakořeněna v síle klamu. Oni však tyto křesťany oklamali natolik, že je mohli používat, a ti si potom mysleli, že si je používá Bůh. To se dělo proto, že skoro všichni jednotlivci v divizi nesli prapory samospravedlnosti, takže ti, kdo pochodovali, ani neviděli přední prapory ukazující pravou povahu divize.

Když jsem se podíval daleko dozadu za tuto armádu, viděl jsem doprovod samotného Žalobce. Začal jsem rozumět jeho strategii a byl jsem udiven její jednoduchostí. Věděl, že rozdělený dům neobstojí, a tato armáda představovala pokus přivést do církve takové rozdělení, že by naprosto ztratila milost. Bylo zjevné, že jediný způsob, jak toho mohl docílit, bylo použít si křesťany, kteří by bojovali proti svým vlastním bratrům. Právě proto byl také v předních divizích téměř každý křesťanem nebo aspoň formálním křesťanem. Každý krok, který tito oklamaní věřící udělali v poslušnosti Žalobci, posílil jeho moc nad nimi. Tím důvěra jeho samotného i všech jeho velitelů v pokrok armády značně rostla. Ta mezi tím pochodovala dál. Bylo jasné, že moc armády byla závislá na souhlasu těchto křesťanů s cestami zla.
Vězni

Za prvními divizemi se vlekl velký zástup dalších křesťanů. Byli to vězni této armády. Každý měl nějaké zranění a byl střežen menšími démony Strachu. Zdálo se, že v celé armádě je víc vězňů než démonů. Tito zajatci měli s podivem stále ještě své meče a štíty, ale nepoužívali je. Bylo šokující vidět, že tak málo malých démonů Strachu mohlo držet v zajetí tolik lidí. Kdyby tito křesťané jenom použili své zbraně, velmi snadno by se dokázali osvobodit a pravděpodobně by celé této ďábelské hordě napáchali velké škody. Místo toho však zlomeně kráčeli dál.

Nad zajatci byla obloha celá černá od supů se jménem Deprese. Ti občas přistávali na ramenou zajatců a zvraceli na ně. Zvratky nesly jméno Odsouzení. Když zvratky vězně zasáhly, vězeň se narovnal a na chvíli pochodoval trochu vzpřímeněji, potom se však zhroutil ještě slabší než dříve. Znovu jsem se divil, proč vězni prostě supy nezabili svými meči, což mohli snadno udělat.

Občas se stávalo, že slabší vězni zakopli a spadli. Sotva se dotkli země, ostatní vězni je začali bodat svými meči a posmívat se jim. Supi potom přilétali a začali spadnuvší vězně zaživa požírat. Ostatní křesťané spoluvězni stáli okolo, souhlasně to pozorovali a občas padlého znovu bodali meči.

Jak jsem to sledoval, uvědomil jsem si, že si vězni myslí, že zvratky Odsouzení jsou Boží pravda. Potom jsem pochopil, že tito zajatci si vlastně myslí, že pochodují v Boží armádě! Právě proto nezabíjeli ty malé démony Strachu nebo supy – mysleli si, že to jsou Boží poslové! Tma od mračna supů zatemnila vězňům zrak natolik, že naivně přijímali vše, co se s nimi dělo, jako by to přicházelo od Pána. Pociťovali , že ti, kteří spadli, byli pod Božím soudem, a proto na ně útočili takovým způsobem – mysleli si, že tím pomáhají Bohu.

Jediná potrava vězňů byly supí zvratky. Ti, kdo je odmítli jíst, prostě slábli, dokud nepadli. Ti, kdo je jedli, byli na čas posilněni, avšak silou toho zlého. Potom, jestliže se nenapili vody hořkosti, která jim byla neustále nabízena, slábli stejně. Po požití hořkých vod začali zvracet na ostatní. Jakmile to nějaký vězeň začal dělat, vyšplhal se na něj démon, který už čekal na jízdu, a jel s ním do předních divizí.

Ještě horší než supí zvratky byl však odporný sliz, který tito démoni močili a vylučovali na křesťany, na nichž jeli. Tento sliz byl pýcha, sobecké ambice atd.; taková byla povaha jejich divize. Nicméně křesťané se díky tomuto slizu cítili o mnoho lépe než pod odsouzením, takže velmi jednoduše věřili, že démoni jsou Boží poslové, a o slizu si ve skutečnosti mysleli, že je to pomazání Ducha Svatého.

Byl jsem touto démonickou armádou tak znechucen, že jsem až chtěl umřít. Potom jsem uslyšel hlas Pána: „Toto je začátek nepřítelovy armády posledních dnů. Je to satanův nejvyšší klam. Když si satan používá křesťany, aby útočili jeden na druhého, je uvolněna nejvyšší moc. Tuto armádu si používá po celé věky, ale ještě nikdy se mu nepodařilo pro své zlé záměry použít tolik křesťanů jako nyní. Neboj se . Já mám také armádu. Teď musíš stát a bojovat, protože už není žádné místo, kde se před touto válkou dá skrýt. Musíš bojovat za mé království, za pravdu a za ty, kteří byli oklamáni.“

Začátek knihy Ricka Joynera: Poslední bitva – boj světla s temnotou na konci věků, Vydala KMS, Praha 1998