Co dozrává, sklání hlavu

Nedávno jsem šel kolem pole s odkvetlými slunečnicemi. Hnědé hlavy byly ohnuté k zemi a čekaly na sklizeň. Modlil jsem se a vnímal, jak mi Bůh říká: „Co dozrává, sklání hlavu.“ Přemýšlel jsem nad tímto obrazem, který ukazuje na náš životní růst. Chceme zralost v osobním životě a také v našich vztazích. Nezralost a dětinskost neobstojí ve zkouškách.

 

Před kým tedy máme sklánět hlavu? Je to náš milující nebeský Otec a Kristus, nebeský Ženich. Klaníme se Bohu v uctívání. On je hoden vší chvály a my jsme stvořeni k tomu, abychom ho uctívali. Je to životní styl, který daleko přesahuje uctívání na nedělním shromáždění v církvi. Uctívání je to, co se děje v pondělí, když ráno vstáváme, anebo když se musíme vypořádávat s nějakými těžkostmi.

 

Vedle uctívání také skláníme svoji hlavu v poddanosti Boží výchově (viz He 12,5-11). Jestliže toužíme po hlubším sjednocení s Bohem, žádáme Boha, aby nás více proměnil do svého charakteru. Toužíme se mu ve všem podobat a žádáme ho, aby si k tomu použil vše, čím procházíme. Vždyť těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému (Ř 8,28 B21). Bůh nás vychovává skrze své Slovo a my se ho učíme praktikovat za jakýchkoli okolností (viz 2Tm 3,16-17).

 

Uctíváme Boha, poddáváme se jeho výchově a vydáváme se do jeho vůle. Ježíš nám dal vzor modlitby, když se modlil ke svému Otci: Ne, co chci já, ale co ty. (Mk 14,36) Jestliže milujeme Boha a důvěřujeme mu, víme také, že jeho vůle pro náš život je to nejlepší (viz Ř 12,1-2). Zralé sklánění se před Bohem se projevuje bezvýhradnou odevzdaností.

 

Poddáváme se také lidským autoritám podle slova: Všechny ctěte, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále mějte v úctě. (1Pt 2,17) Za svoje autority na jakékoli úrovni se přimlouváme, podporujeme je a žehnáme jim. Nedáváme místa vzpurné, destruktivní, na vše reptající kritice, která přináší chaos a zmatek. Lidským autoritám se poddáváme v pravdě podle svého svědomí, což znamená, že můžou nastat situace, kdy Boha je třeba poslouchat více než lidi. (Sk 5,29)

 

Toto sklánění se je asi nejlépe popsáno v následujících verších: Písmo praví: ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘ Poddejte se tedy Bohu. Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás. (Jk 4,6-7) Naše poddanost Bohu je výrazem pokory a přijaté Boží milosti. Dává nám autoritu postavit se proti jakékoli moci temnoty, se kterou máme co do činění. Sklánění se před Bohem nás uschopňuje nesklonit se před zlem. Když jsme pod Boží autoritou, máme autoritu se vzepřít zlému. Ďábel se svými démony musí utéct.

 

Sklánění se před Bohem nám dává také odvahu nenechat se zastrašit ničemy. Jako zkalený pramen a znečištěný zdroj je spravedlivý, který se potácí před ničemou. (Př 25,26) Jako pták vyplašený z hnízda je muž, který prchá ze svého místa. (Př 27,8 ČEP) Jestliže se skláníme před Bohem, stojíme pevně na svém místě. Žádáme Boha o moudrost, kdy mlčet a kdy mluvit, kdy se bránit a kdy bojovat.

 

Někdy zastaví konflikt vlídné slovo, jak je psáno: Vlídná odpověď odvrátí zlobu, ale slovo, které zraňuje, budí hněv. (Př 15,1) Někdy zastavíme nepřítele jednáním v opačném duchu, čímž mu nahrneme řeřavé uhlí na hlavu. Pomstu předáváme Pánu a střežíme si odpouštějící srdce (viz Př 25,21-22; Ř 12,17-21). Jsou však i případy, kdy je nutno ničemy uvést do mezí a vydat je spravedlivému soudu. Jak i v 18. století moudře prohlásil britský politik a filozof Edmund Burke: „Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic.“

 

Kéž jsme zralými lidmi, kteří se sklánějí před Bohem a nikdy se nesklánějí před zlem v jakékoli podobě. Strach a zbabělost musíme přemáhat důvěrou v Boží pomoc a zodpovědnou láskou k našim bližním.

 

Pokud skláníme hlavu před Hospodinem v uctívání a v poddání se jeho výchově a jeho vůli, můžeme pak zakusit to, co David: Má Slávo, pozvedáš mi hlavu. (Ž 3,4) Pak i uprostřed velmi nepříznivých okolností můžeme chodit s pozvednutou hlavou vědomi si Boží milosti a přízně (viz L 21,28).

 

Tomáš Korčák, 2023