Shromáždi lid a já jim dám vodu!

Před třemi lety se nás Duch svatý zeptal, jestli chceme uspořádat v poušti u Beer-šeby koncert uctívání, bez posluchačů – jen pro Boha. Několik hodin jsme v třpytivém žáru uctívali u Abrahamovy Studně přísahy. V jednu chvíli jsem spontánně uchopil krumpáč a začal jím obdělávat skalnatou pouštní půdu. Toto prorocké jednání jsem si vyložil tak, že otvírám ucpaný pramen. Když jsme později společně seděli v Beer-šebě u McDonalda, přehrávali jsme si minulé události. „Vlastně bychom mohli naši hudební skupinu pojmenovat podle tohoto místa,” navrhovali někteří její členové. Pro pojmenování skupiny to skutečně nebylo moc prozaické místo. Přesto toto jméno v sobě nese prorocké povolání, které má, jak věřím, zásadní význam pro nového ducha v Evropě.

Bůh přikázal Mojžíšovi, aby na poušti u Beer-šeby shromáždil lid. Byli oslabeni hříchem, hladoví a nutně potřebovali vodu. „Shromáždi lid a já jim dám vodu!” Místo kopání začali nad ucpanými prameny uctívat a zpívat jim písně: „Vytryskni, studnice! Zazpívejte o ní!” Dříve museli jejich otcové použít své vůdcovské hole a znovu a znovu jimi vrtat do vyprahlé pouštní půdy, dokud pramen v Béru znovu nevytryskl. A tak dále zpívali: „Zazpívejte o ní! Studnici kopali velmožové, hloubili ji urození z lidu palcátem a svými holemi.” (4M 21,16-18) Pozoruhodná událost u pramene! Může se nám stát obrazem ucpaných duchovních pramenů Evropy.

Probuzení v Bangoru

O tři roky později jsme stáli nad jiným ucpaným pramenem. Byl zasypán odpadem a zeminou a nyní tekl už jen pod zemí. Z tohoto místa přinesli keltští mniši do Evropy evangelium. Je to Bangor, blízko Belfastu v Severním Irsku. Děly se tam jedny z nejvlivnějších událostí v církevních dějinách Evropy. V tomto mnišském společenství se shromáždilo dva až tři tisíce mnichů, kteří založili dvaceti čtyř hodinovou stráž modliteb a uctívání. Na základě střídání chval, uctívání a přímluv v Jeruzalémském chrámu se scházeli více než tři sta let. Někteří spali, jiní uctívali a další četli Boží slovo. Pokud se mniši při modlitbách unavili, stavěli se večer co večer až po kyčle do studené vody pramene a uctívali Boha. Tato oddanost jim dala podivuhodnou moc nad lidskými srdci. Démoni byli vyháněni, kouzla a démonické vazby lámány, uzdravení patřila k normálnímu životu. Záznamy popisují, že Boží sláva se projevovala tak silným způsobem, že mniši mohli chodit po vodě. Skotský národ byl překotně získáván pro Ježíše. Během tří let bylo povoláno k životu tři sta sborů. Na tvářích modlitebníků, jak uvádí záznamy, spočívala zářivá radost. Jedno slovo zakladatele tohoto mnišského společenství Columbana staršího (521-597) ukazuje na planoucí oddanost tohoto probuzení „Musíš se modlit až ti vytrysknou slzy a musíš pracovat, až ti vytrysknou slzy!”

Duchovní moc tohoto probuzení byla tak silná, že se z tohoto místa rozšířilo evangelium do celé Evropy. Keltští misionáři putovali od Metz přes Speyer až do Bregenz, kde naházeli modly do Bodamského jezera. Obracelo se mnoho lidí. Jeden keltský misionář uslyšel během své plavby po Bodamském jezeře, jak duchové hor prosí duchy vod o pomoc proti těmto cizincům a zaslechl tuto odpověď: „Nemůžeme jim uškodit, protože jsou obklopeni duchem modlitby.” O téměř tisíc let později zahájil v Ochranově podle vzoru Bangoru Mikuláš Ludvík Zinzendorf novou dvaceti čtyř hodinovou modlitební stráž. Ochranovských bylo podstatně méně, ale výsledek byl také silný. Takže jsme si pronajali místnost, vzdálenou padesát metrů od tohoto starého pramene, ve kterém mniši stáli při uctívání až po kyčle. Sešli jsme se s místními křesťany a nad ucpaným pramenem v Bangoru jsme s Beer-šebou uctívali. Byla to prorocká příprava na něco, co má ještě přijít! Jsem přesvědčen o tom, že tento ucpaný pramen v Bangoru máme otevřít pro Evropu!

Uzavřené prameny

Co ale tyto prameny uzavřelo? Nezkoušeli jsme stále znovu věrně a s velikou oddaností otevřít nové prameny? Byl to prostě nedostatek modlitby nebo oddanosti? Nemyslím. Pokud chceme otevřít uzavřené prameny, musíme se nejprve podívat pravdě do očí. Možná jsme se pokoušeli, stejně jako Izák v Beer-šebě, vrtat studny na nesprávných místech (1M 26,18nn). Navštívil jsem zasedání, kde jeden teolog mluvil o tom, proč letničně – charismatické hnutí v Německy mluvících zemích ztratilo svoji sílu. Umíte si představit, jak jsem s touto formulací nebyl vůbec srozuměn a seděl jsem tam „v pozoru” – necháme ještě otevřené, jestli se s touto formulací vyrovnáme. Jeho body se pro mě přesto staly výzvou a popisují můj pohled na ucpané prameny, které musíme bezpodmínečně otevřít.

Zvěst o kříži byla rozředěna

Neodsuňme to prosím rychle stranou. Znám charismatické sbory, ve kterých je kázání o pokání a obrácení pociťováno jako příliš radikální a jednostranné. Odvolávají se na „lásku, která přece musí dát ve sboru prostor všem”. Apoštol Pavel je první,kdo mluvil o pohoršení kříže: My však hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství. (1K 1,23) Jakmile se kříž stane realitou, dělá satan a jeho přidavači všechno, aby to uhasili a odstranili pohoršení kříže. Je možné vyhradit Kristovu kříži čestné místo, kázat o něm, sdílet teologické poznatky a přesto se nevyrovnat se zvěstí o něm. Ježíšův kříž je v první řadě kategorický Boží rozsudek nad lidmi. Je to zvěst o Božím hněvu proti všemu hříchu a o tom, že hříšníky nemůže přijmout do svého společenství. Boží lásce a odpuštění můžeme uvěřit a skutečně je přijmout teprve tehdy, až se sami postavíme pod Boží rozsudek. Vztažené ruce nebeského Otce mohou obejmout a do nových šatů obléknout jen obrácené hříšníky. Kdo káže o kříži, bude buď pohoršením pro ty, kdo se nenechají přesvědčit o svém hříchu, nebo bude „osvícenými”, liberálními lidmi považován za „hloupého”, dnes se říká „naivního”. Dnes je to stejně vysoce aktuální, jako v době apoštola Pavla. Jsme k tomu ochotni? Že bychom zde měli vykopat ucpanou studnu?

Strach z dualismu

Když jsem se jako teenager obrátil, jedna z prvních otázek mého otce byla, jestli teď věřím v ďábla. O tom jsem ještě moc nepřemýšlel, ale odpověděl jsem, že „něco zlého” jistě někde bude. Můj otec se mě ptal na dualismus. O něco později jsem prožil těžké útoky zlého a díky Bohu jsem přijal vysvobození. Strach z dualismu znamená kázat Boží lásku, ale zlehčovat důsledky hříchu. Strach z dualismu také znamená rozšiřovat lidem úzkou bránu k věčnému životu! Kdy jsme naposled mluvili o nebi a pekle, věčném životě a věčném zatracení, životě v poslušnosti Božího slova nebo nezávislosti na Bohu? Zamlčeli jsme kvůli špatnému chápání lásky druhým pravdu a nechtěli jsme vyvíjet „náboženský nátlak”? Dualismus Božího slova vytyčuje ostré hranice a nenechává šedou zónu. Je to bezpodmínečné „ano” nebo jasné „ne” a vždycky vede k rozhodnutí. Pramení z lásky, která je pro nás téměř nepochopitelná a která nemá nic společného s úsilím o harmonii. Je to láska, která vydá všechno, dá to nejcennější a říká: On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? (Ř 8,32)

Přizpůsobení a strach z lidí

Jako chlapec jsem byl svými rodiči vychováván v duchu osvícenství a humanismu. Při tom jsem se naučil, že křesťan dnešní doby je přizpůsobením se a strachem z lidí ohrožen v závislosti na tom, jak se přiznává k absolutním pravdám Božího slova. Duchovní postoje moderního Evropana jsou bezpochyby určovány osvícenstvím mnohem více, než si mnohdy chce připustit. Absolutní prohlášení víry jsou pro něj nejen nepochopitelná, ale dokonce nebezpečná, nevědecká, a snad dokonce sektářská. Odvrátil se od Božího slova jako zdroje pravdy a stále více ho nahrazoval rozumem. Biblická stanoviska jsou pro něho relativní a mohou být vykládána z různých směrů pohledu. Proto se morální hodnoty pro něj kdykoliv mění a vědomě jsou přizpůsobovány jeho hodnotám. Křesťanství pro něj může být téměř něčím nepřátelským, něčím, co omezuje jeho svobodné svědomí, co ho uvádí do nedobrovolné závislosti.

K přizpůsobení v dnešní době dochází, když se ze strachu, že budeme považováni za naivní, nevědecké nebo sektářské, začneme bát více lidí, než živého Boha. Přizpůsobení je tam, kde určitý druh křesťanského humanismu ve sborech, církvích a různých pracovních uskupeních relativizuje biblické hodnoty a obětuje je na oltáři plurality. K přizpůsobení dochází tam, kde se Kristova církev stáhne a přestane být solí a světlem pro své město a národ. Jsem vděčný za velice povzbudivé signály z nedávné doby. Milióny mladých lidí povstávají a hledají nové hodnoty a duchovní orientaci. Někdy jsme my sami zátkou v láhvi. Rychle otevřme ucpané prameny, abychom se mohli napít živé vody!

Fixace na trendy místo zformulování společné teologie

Křesťanem jsem více než třicet let a za tu dobu jsem se setkal s mnoha duchovními vlnami a trendy. Předem chci říci, že mnoho z nich trvale změnilo můj duchovní život a téměř všechny mě bohatě požehnaly. Trendy a vlny považuji za řeč Ducha svatého s mimořádně dlouhým účinkem. Studny ucpáváme, když řeč Ducha svatého nezahrneme do naší všední praxe víry a neproměníme je do kontinuálního procesu růstu a zrání. Duchovní trendy nejsou majetkem jednoho sboru, církve nebo pracovních uskupení, ale Božími dary pro celou církev. Co by vzniklo z kontinuálního, tři sta let trvajícího modlitebního ohně v Bangoru, kdyby se mniši museli na základě duchovních trendů stále znovu nově orientovat a definovat? Hrabě Mikoláš Ludvík Zinzendorf propůjčil svými teologickými reflexemi Ochranovskému probuzení kontinuitu a vážnost až dodnes. Podstatnou úlohou apoštolů v prvotní církvi bylo dát církvi skrze učení solidní základ. Možná přijde čas, kdy v německy mluvící oblasti se Bohem povolaní apoštolští vedoucí otevřou pro to, aby teologicky zformulovali to, co mají společné.

Institucionalizace

Institucionalizovat podle slovníku „Duden” znamená „něco uvádět do společensky uznávané, pevné, resp. ztrnulé formy”. Někdy dostávám otázku ke které síti sborů patřím. Když odpovím, že k žádné, následuje velmi rychle další dotaz: „Copak ty nechceš jednotu?” Institucionalizace vytyčuje neviditelné hranice, které se časem stanou neproniknutelné. Musíme prozkoumat, jestli zakládání sítí sborů vzešlo z nesobecké touhy žít jednotu, nebo jestli jsme podlehli nebezpečí stát se společensky uznávaným „duchovně – politickým faktorem”. Že bychom pramen hledali na špatném místě? Potřebujeme se nutně odvrátit od všeho, co nám namluvil svět. Struktura vedení prvotní církve nebyla vázaná na určitou formu, ale spočívala na duchovním pomazání těch, kdo stáli ve vedoucích pozicích. Přeji si, aby v německy mluvících zemích místo budování sítí sborů došli uznání apoštolští otcové a aby jejich hlas získal váhu. Jako apoštolové jsou potvrzeni Bohem a v těle Kristově mají být uznáni a ustanoveni. Jejich poznávacím znamením bude forma vedení, která ostatní nevysává, ale dává svobodu v jejich povolání.

„Zneškodnění” Ducha svatého

Věřím, že v Evropě stojíme před novým probuzením. Přímo před našimi dveřmi, v Kyjevu, vybudoval jeden muž během deseti let největší sbor v Evropě. Má dvacet tisíc lidí a proměňuje jeden celý národ. Studny jsou zasypané tehdy, když jsme „zneškodnili”, teologicky vyložili a zaškatulkovali Ducha svatého. Vyvrtat ucpané studny znamená, znovu u Boha otevřít nebeské průduchy pro záplavu Ducha svatého. Torontské požehnání byla jen příprava na nové vylití Ducha svatého, jaké jsme v Evropě ještě nikdy nezažili! Bude provázeno znameními a zázraky, mocnými činy a zoufalým křikem a modlitbami, které budou dnem i nocí nepřetržitě znít před Bohem.

Uctívání nad prameny

Vzpomeňme si na události v Beer-šebě. Izákovi služebníci se pokoušeli otevřít prameny na nesprávných místech. Pelištejci ze závisti a nepřízně ucpali všechny studny, které vykopal Abraham a zasypali je prstí (1M 26,15nn). Izák se svými služebníky hledal vodu na mnoha místech, ale teprve u Studny přísahy v Beer-šebě měl úspěch. Představuji si, jak svolal své pohlaváry kmenů a poslal je, aby s sebou vzali svá žezla a šli vyhrabat pramen. Tyto hole byly současně pastýřské hole i znamení autority. Pohlaváři kmenů a urození odložili svá krásná roucha, místo krumpáče a lopaty se pevně chopili svých holí a v potu tváře jimi vrtali do země tak dlouho, dokud nezačala znovu proudit voda. Následoval dlouhý čas zajetí a putování pouští a nad touto stála nová generace. Bůh ji nechal shromáždit okolo, ale tentokrát nechtěl žezla a vůdcovské hole velmožů, ale srdce svého lidu. Svým uctíváním měli sami otevřít uzavřený pramen. Jejich uctívání a oddanost z nich učinily generaci, nad kterou se naplní Boží zaslíbení. V Bibli je jiný pramen, ke kterému se shromažďuje lid, aby nad jeho vodami uctíval a zpíval. Je to sám Ježíš! On je pramen živé vody! Studna v Beer-šebě je prorockým předznamenáním toho, kdo sedí na trůnu, je uctíván dnem i nocí a říká o sobě: „Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Já dám žíznivému zadarmo napít z pramene vody života.” (Zj 21,6) Je čas, kdy se Boží lid shromáždí, aby se vydal Ježíši a uctíval toho, od jehož trůnu vychází řeka vody života, čirá jako křišťál, určená k léčení národů (Zj 22,1-2). Co ale uzavřelo prameny v Evropě? Pokud nerozeznáme roli Izraele v probuzení v Evropě, nebudeme nikdy moci vykonávat skutečnou duchovní autoritu a otevřít uzavřené prameny!

Duch nad Evropou

Už asi sto let poté, kdy Pavel důrazně psal církvi v Římě a křesťany popsal jako větve, které jsou naroubované na ušlechtilou olivu a skrze Ježíše se mohou podílet na plnosti duchovního bohatství a dědictví izraelského národa (Ř 9,4-5), nastoupili církevní otcové jinou cestu. Oddělili se od svých židovských kořenů a dospěli k názoru, že Bůh židovský národ na věky zavrhl. Církevní otcové tím nejen položili základ pro stále se stupňující zbavování práv Židů a jejich pronásledování, ale také tím vyměnili své židovské kořeny za řecko-helénistické myšlení, jehož zkázonosné semeno stále znovu klíčí v duchovních dějinách Evropy a téměř dva tisíce let si násilím vyžaduje svůj pohanský tribut. V zápase o novou evropskou ústavu hrají kořeny helénistického myšlení tak velkou roli, že zesnulý papež Jan Pavel II. v proslovu proneseném v Římě 20.června 2004 otevřeně kritizoval, že Evropa nesmí být odříznuta od jejích křesťanských kořenů. Zpravodajský časopis „Der Spiegel” napsal, že jednota Evropy je založena na základě antiky a tím na myšlení řeckých filozofů jako je Platón a Aristoteles. Symbol Evropy je všudypřítomný: Původ má v pověsti o fénické královské dceři Europe, kterou zamilovaný Zeus v podobě býka unesl na Krétu, aby ji tam znásilnil. Aby zaretušoval své jednání, poctil ji a pojmenoval po ní jeden kontinent: Evropa. Symbolem Evropy není nic jiného, než nový únos na Diových zádech na Krétu – pokus o návrat křesťanských kořenů zpět k pohanským – antickým kořenům Evropy.

Jsem přesvědčen o tom, že stejně jako u Izáka a jeho velmožů, mohou být pracně navrtané prameny v Evropě stále znovu zanášeny pískem, protože se nám nepodařilo odstranit vlastní duchovní příčinu jejich zanášení. Nazývám to střet s „duchem Řecka”. Abychom z tohoto boje vyšli vítězně, musíme se naučit tohoto ducha Řecka rozeznávat ve společnosti, církvích a sborech a především ve vlastním životě. Boj se odehrává v našich vlastních hlavách a relativizuje autoritu Božího slova. Duch Řecka zručně nasazuje své poskoky „pochybnost” a „skepsi” a chce, abychom své vlastní myšlenky a chápání postavili nad Boží slovo. Při tom náš kritický rozum rozhoduje, co smí a co nesmí být duchovní realita. Pozorujeme vlastně, jak si stále znovu a znovu necháváme zasypávat své duchovní prameny a v kolika rukou se ztupil „ostrý, dvousečný meč” Božího slova? Co vypadá zcela neškodně jako kulturní zboží filozofického myšlení a lidských schopností západu, je z biblického pohledu vzpurným povstáním sebespravedlivého člověka, který oslavuje sebe a svým myšlením se vyvyšuje proti Božímu slovu a činí se měřítkem všech věcí. Pozorujeme vlastně, nakolik se duch Řecka během staletí etabloval a stal se pevnou instancí našeho západního světa? Nezastavil se při tom ani před našimi církvemi a sbory. Jsem pevně přesvědčen, že vliv ducha Řecka nakonec vedl k chybě při narození křesťanství v Evropě a Kristově církvi dodnes uloupil její vlastní sílu a duchovní autoritu.

Duch synů Sijónu

Po prorockém koncertu uctívání jsme se vrátili do našeho města. Tento koncert změnil můj život. Je rozdíl Izrael milovat nebo ve svém vztahu k němu rozeznat pramen požehnání nebo prokletí. Čas vnější indiference pominul. Chtěl jsem poznat ducha synů Sijónu a věděl jsem, že se to může stát jen tehdy, když se spřátelím s Izraelem. Od té doby v našem městě prožíváme pomazání a změny, jaké jsme v minulých letech neviděli. Letitý odpor se zbortil a ustoupil novým vztahům a přízni. Milovat je možné, jen když vydáme sami sebe. Platí to i pro náš vztah k Izraeli? Zacharjáš 9,13 nás učí, že duch Řecka může být poražen jen skrze ducha synů Sijónu! Nová Evropa už dávno nestojí na straně Izraele. Ale je velký lid, který s Davidovým duchem pozvedne hlas za Izrael. Přichází z různých církví, denominací i nedenominačních sborů a shromažďuje se, aby s neuvěřitelnou mocí uctíval nad zavřenými prameny a otevřel je! Přichází s novým duchem a má autoritu zavřít v Evropě dveře pro ducha Řecka. Měli bychom k němu patřit, ať je náš duchovní domov kdekoliv.

Přeložil Petr Dvořák, použito se svolením vydavatele, TOS Trendletter září 2005 © TOS Dienste Deutschland e.V.